Já věděla, že to jednou přijde. Věděla jsem, že mě jednou někdo násilně oddělí od knih, a přeci jsem proti tomu nic nepodnikla. Já, srdcem i duší knihomol, jsem knihu neviděla od doby, co mi do klidného, nefyzicky náročného života, vstoupil horolezec.

No, buďme upřímní, původně šlo pouze o ferraťáka, který se postupem doby a vlivem nedostatku příležitostí, chtě nechtě musel přizpůsobit okolí a zdejším možnostem a stal se horolezcem (Darwin by měl radost). A já? Jednou jsem toho chlapa chtěla, tak jsem pro to musela něco udělat. Chose Armando a jemu podobní mi z knih do náruče stejně neskočí, to jsem pochopila už jako náctiletá. Čapla jsem tenkrát ještě ferraťáka za sedák a začali jsme spolu lézt životem výš a výš. Pak přišlo velké BUM! To BUM bude mít za 14 dní 4 roky a jmenuje se Vojta.

Ovšem i s dětmi se toho dá spoustu podnikat, bez nich to jde ale podstatně snáz, a tak jsem jednou zaúkolovali hlídací babičky a vyrazili jsme již s novomanželem (v té době transformovaným horolezcem) na krátkou, leč velice aktivní a knihami nepolíbenou svatební cestu. Co by to bylo za svatební cestu bez manželovi noční můry, kamaráda přezdívaného Sauron. Do dnešního dne si myslí, že já jsem se přidala k jejich výpravě, vzdávám vysvětlování, že to on se vetřel na naší svatební cestu. Holt kamarádů už nám moc nezbývá, ty, co zůstali věrní, si musíme hýčkat. Mnoho není těch, kteří by stáli o sebetrýznění, sebemrskačství a podrývání vlastního sebevědomí při výpravách, na kterých vládne Sauron a můj manžel. Dala jsem se na vojnu, tak jsem musela bojovat.

Tak tedy, jeli jsme na svatební cestu ve třech, a to k jezeru Wolfgangsee. Zní to krásně, léto, jezero, klid bez dětí... A skály... Všude kolem skály, kterým dominoval Plomberg. Tak tam jsme prý měli namířeno. Spolkla jsem zpátky srdce, které se mi usídlilo v sevřeném hrdle a začali jsme stoupat. Pod skálou do mě něco vjelo. Těžko říct, jestli vztek ze stále se vzdalující vidiny jezera ozářeného sluncem nebo euforie či adrenalin. Podle mého výkonu si troufám říct, že vše dohromady, krom toho jsem byla notně nadmutá vzhledem ke stravě stávající z trenčínských párků, vepřovky s cibulí a fazolek v tomatovém nálevu. To se pak lezlo jedna radost, tenkrát bych si prsty prolezla.

Zářila jsem víc jak slunce nad námi, zdolala jsem pro mě nepřekonatelnou obtížnost 5 (obvykle se totiž řadím do náročnosti lezení: "náročnější turistická cesta", snad obtížnost 3?). Tato zdolaná, pro mě nejtěžší cesta, vyvedla z míry i ty dva "profíky", byla jsem šťastná za všechny ženy světa, muž byl pokořen (hned 2 jednou ranou). To jsem ale ještě netušila, jak jsou chlapi ješitní a jali se hledat cestu, na kterou by ani mé nadýmání nestačilo. A našli, obtížnost 6. Dokonce ji i vylezli. Sklapla jsem paty... Ale co, moudřejší ustoupí, tak jsem jim ten jejich úspěch nechala.

Kluci si druhý den vylezli ještě jakousi vícedélku, klobouk dolů, ale o tom se už rozepisovat nebudu, co byste taky chtěli vědět z pohledu někoho, kdo zbaběle seděl pod skálou na zadku a trnul, jestli se ti dva dostanou dolů živí. Dostali, a to i se suvenýrem. Nevím, koho kde svlíkli, ale přinesli si z vrchu lezečky, tu historku o tom, že tam jen tak ležely, jim moc nežeru.

Na závěr musím ještě podotknout, že mám toho nejlepšího muže na světě. Nejenže mi dodává na skalách odvahu a motivaci (kdo by nebyl motivován, když na něj ze zdola řvou "lez ty posero"), každou cestu mi ometá od pavučin (kde jsou pavučiny, tam mě nikdo nedostane), ale navíc si tento článek bude číst.


Jak si kdo ustele...


Nahoře jsem já


To jsou panoramata


Toliko k naší trojici