ČHS zveřejnil dnes odpověď na otevřený dopis a článek Libora Hrozy k testování reprezentace. Zde přinášíme plné znění odpovědi předsedy ČHS Jana Bloudka s vyjádřeními Jiřího Baláše z FTVS a týmu trenérů ČHS, které nám horosvaz nabídl k uveřejnění na Lezci:

---

"V reakci na zavedení minimálních kritérií pro vstup do reprezentace v soutěžním lezení se otevřela diskuse o zdravotních rizicích spojených se závodním lezením a možných alternativách výběru reprezentantů.

ČHS obdržel k tomuto tématu protest od L. Hrozy, který polemizuje s využíváním testů a navrhuje návrat k upravené metodice výběru reprezentantů, která se používala před cca 7 roky.

Otevřený dopis ČHS od L. Hrozy

Kritéria nastavená pro rok 2018 vycházejí z baterie testů prováděných na pracovišti vedeném doc. Jiřím Balášem, Ph.D., kterého jsem požádal o odborné stanovisko k protestu L. Hrozy. O vyjádření jsem požádal také tým trenérů našeho Vrcholového sportovního centra mládeže (A. Gendovou, E. Karešovou, E. Křížovou a T. Bintera), kteří také připomínkovali metodiku výběru, navrženou L. Hrozou.

Vyjádření J. Baláše a našich trenérů je v následujícím textu, ke kterému doplníme i stanovisko Lékařské komise ČHS, jakmile ho obdržíme.

Považujeme za užitečné, že došlo k upřesnění obsahu námi používaných testů a jejich vztahu k možným zdravotním rizikům u mladých závodníků.

Je také pravděpodobné, že odborníci oslovení L. Hrozou neměli ke svému poměrně stručnému hodnocení přesnější podklady, které jsou díky níže uvedenému vyjádření k dispozici pro případnou odbornou debatu. Chtěl bych ale zdůraznit, že naši trenéři přistupují k tréninku svých svěřenců odpovědně a se snahou vyloučit všechna zbytečná zdravotní rizika. Bylo by nesprávné předpokládat, že samotné testování je z hlediska možného zdravotního poškození rizikovým faktorem. Vhodně nastavené testování může naopak přispět k tomu, že se zdravotní rizika, která bohužel u žádného vrcholového sportu nelze zcela vyloučit, podaří odhalit a omezit pomocí lépe zacíleného tréninku. Reprezentant, který by neprošel ani minimálními požadavky silových testů, by na mezinárodních závodech byl naopak vystaven násobně vyššímu zatížení než při testech, a v zápalu soutěže by mohlo snadno dojít k jeho zranění.

Jan Bloudek, předseda ČHS

---

Zdůvodnění zavedení minimálních kritérií pro vstup do reprezentace

Děkujeme Liborovi Hrozovi, že vnesl tuto problematiku do širšího povědomí. Správně se odkazuje na T. Hochholzera, který spolu s V. Schoefflem pravidelně publikují k problematice lezeckých zranění a skutečně až 90 % zranění ve sportovním lezení jsou chronická a situována na horní končetiny. Nejvíce rizikovými faktory se ukazují campusování, zanedbání drobných zranění, používání zavřeného úchopu, cvičení na malých lištách (Jones, Asghar, & Llewellyn, 2008; Schöffl, Popp, Kupper, & Schöffl, 2015). Rovněž přílišné zaměření tréninku na specifickou sílu na úkor lezecké techniky či dalších faktorů výkonu není u mládeže vhodné, na což je apelováno při všech trenérských školeních, které ČHS organizuje.

V první řadě chceme zdůraznit, k čemu testování slouží. Správná baterie testů má pomoci závodníkům, trenérům, ale i hobby sportovcům s nasměrováním tréninku a s posouzením aktuálního stavu kondice. Každý sport vyžaduje určité předpoklady a správným výběrem testů lze tyto předpoklady hodnotit. Dnes už neexistuje olympijský sport, kde by sportovci pravidelně nebyli sledováni.

Pro lezení byla vyvinuta baterie testů, která v současnosti reflektuje velmi dobře kondiční předpoklady pro lezecký výkon a naopak může odhalit potenciální riziko zranění. Tato baterie vznikla dlouhodobým vývojem s důrazem na bezpečnost používaných testů a vypovídající hodnotu výsledků. Bezpečnost vychází právě z prací dr.V. Schoeffla, dr. A. Schweizera, L. Vigourouxe (Schweizer, 2012; Schöffl, Morrison, Schwarz, Schöffl, & Küpper, 2010; Vigouroux, Quaine, Labarre-Vila, & Moutet, 2006). Obdobnou testovou baterii používá P. Matros v Německu, M. Michailov v Bulharsku aj. Součástí testování je i analýza tělesného složení, která se osvědčila k detekci stravovacích poruch, při hodnocení svalových dysbalancí, případně při chronické únavě. Testování probíhá s reprezentací již od roku 2013 a nebyla shledána žádná zranění ani v průběhu testování, ani v souvislosti ním. Podobné testy provádí Laboratoř sportovní motoriky FTVS i s nelezci a nižší výkonnostní kategorií lezců (cca 2000 měření), kde byla shledána za celou dobu dvě zranění, která byla spojena s předchozím úrazem a pravděpodobně i únavou testovaných. Testování je tedy mnohem bezpečnější než jakékoli lezení na umělé stěně (Schweizer, 2012).

K jednotlivým testům, které jsou součástí kritérií:

1) Výdrž ve shybu nadhmatem na hrazdě – test, který se používá v různých formách minimálně jedno století pro hodnocení síly a silové vytrvalosti velkých svalových skupin pletence ramenního i u dětí mladšího školního věku. Starší jistě pamatují, že tento test se používal ve školách a časy kolem 1 minuty byly celkem běžné pro tehdejší školní mládež. Není možné, aby reprezentant ve sportovním lezení dosahoval hodnot kolem 30 s (což se několikrát stalo, zmíněný reprezentant měl přetížené prsty). Pak je jasné, že síla pletence ramenního je jeho slabou stránkou.

2) Diagonální přesah, vertikální přesah jsou testy na statickou a dynamickou sílu pletence ramenního. Oba testy se realizují z velkých chytů nebo z 5cm lišty.  Zatížení prstů je zanedbatelné. Naopak testy reflektují kromě síly pletence ramenního také sílu „jádra“ a schopnost převést tuto sílu do lezecky specifického pohybu.

3) Vis na liště 3 cm, radius 12 mm. Jedná se o test, který hodnotí jak max. sílu, tak silovou vytrvalost ohybačů prstů. Vzhledem k maximální síle reprezentantů se pohybuje zatížení na 40-70% maxima, což je poměrně bezpečná intenzita.

4) Test maximální síly na liště 2,3 cm, radius 12 mm. 2-4 pomalé kontrolované visy jednoruč v otevřeném úchopu, 1 pomalý vis v zavřeném úchopu. Pokud vezmeme biomechanický model (Roloff, Schöffl, Vigouroux, & Quaine, 2006; Schweizer & Hudek, 2011; Vigouroux et al., 2006), tak při testu maximální síly v otevřeném úchopu bude lezec vyvíjet tlaky na nejvíce ohrožená poutka (A2, A4) řádově do desítek Newtonů, zatímco jejich pevnost u lezců je někde kolem 400-800 N. Lezení těžké cesty či bouldru na skalách i na umělé stěně může být mnohem nebezpečnější než tento test. U uzavřeného úchopu se přistupuje pouze k jednomu pomalému statickému pokusu. Ruptury při uzavřeném úchopu jsou známy především při brzdivé kontrakci (uklouznutí nohou). Tomu odpovídá i statistika zranění šlachových poutek, ke kterým dochází v naprosté většině případů u českých výkonnostních závodníků při boulderingu.

Na základě dlouhodobých zkušeností a podložených měření můžeme jasně deklarovat, že nesprávný trénink, zaměřený pouze na izolovaná cvičení a na specifickou sílu, s absencí koordinačně náročných cvičení a především technicky špatně prováděná cvičení (shyby, kliky, TRX, prkna atd. bez správného nastavení polohy) mají mnohem více destrukční účinek na mladé lezce než jedno testování za rok. Minimálních hodnot síly lze dosáhnout přípravou, která není v rozporu se zdravotními doporučeními.

Na druhou stranu, pokud závodník nesplní minimální požadovaná kondiční kritéria, i při sebelepší technice bude na závodech světové úrovně limitován a nemůže zalézt uspokojivý výsledek. Testy samy o sobě ovšem negarantují vysokou lezeckou úroveň a i těmto závodníkům s excelentními testovými výsledky a slabou výkoností můžeme na základě testů doporučit změnu v konceptu přípravy.  Výsledky testů z minulých let jednoznačně vypovídají o tom, že minimální hodnoty závodníci s nadprůměrnou výkonností výrazně převyšují, ale i jejich výsledky mohou být především pro trenéry signálem např. určitého nepoměru mezi silovými a vytrvalostními schopnostmi či svalových dysbalancí a zároveň při pravidelném každoročním opakování testů mapují vývoj jejich trénovanosti.  Povinné absolvování testů je součástí souboru povinností každého člena VSCM nebo reprezentanta, jejichž dodržování by mělo být automatické a mělo by přispívat k posílení vážnosti poslání -  a to co nejlépe reprezentovat Českou republiku ve sportovním lezení.

Děkujeme rovněž za připomenutí dalšího nominačního kritéria, které platilo kdysi. Charakter dnešních soutěžních cest v lezení na obtížnost se změnil ze silově vytrvalostního zatížení na kombinaci bouldrových kroků a silové vytrvalosti. Lze velmi snadno doložit, že neúspěšní lezci z jednoho závodu se mohou dostat v dalším závodu do finále – viz níže. Navíc navrhované překonané řešení nelze využít v boulderingu. Řešení, které jako potvrzení výkonnosti využívalo první dva mezinárodní závody EYC nebo SP bylo kontraproduktivní už v době, kdy bylo v rámci nominačních pravidel aplikováno – tedy před více než sedmi lety. Tento model totiž vyžaduje, aby se závodník připravil na první dva mezinárodní závody v sezóně jako na její vrchol, protože v případě nezdaru pro něj mezinárodní sezóna končí. Skutečný vrchol sezóny (MS, MSJ) je přitom v současnosti ve všech disciplínách několik měsíců po prvních mezinárodních závodech, takže tento archaický princip prakticky neumožňuje systematické plánování a periodizaci tréninku.

Další věc, kterou autor dopisu nebere v úvahu, je vývoj soutěžního lezení, kdy v lezení na obtížnost dávno skončila éra čistě vytrvalostních cest, v nichž se alespoň do jisté míry dalo kalkulovat s umístěním či výkonem v jednotlivém závodě. V současném lezení na obtížnost jsou cesty do té míry bouldrové a variabilní, že rozdíly mezi výsledky stejných závodníků v jednotlivých závodech EYC a SP mohou být diametrální. Jako příklad lze uvést např. v závodech EYC 2017 Slovinku Debevec (22. místo, 26. místo, 5. místo), Španělku Monsech García (28., 27., 8.), či naši Michaelu Smetanovou (19., 18., 26., 9.), v závodech SP pak např. Rakušana Rudigera (28., 27., 12., 3., 7., 18., 18.) a řadu dalších, u nichž první dva závody byly podstatně horší, než skutečná výkonnost těchto lezců. V boulderingu jsou pak rozdíly mezi výsledky řady závodníků v jednotlivých závodech ještě větší.

Varianta s hodnocením výkonu v cestách je nevhodná a to jak vzhledem k rozdílům mezi cestami samotnými, tak vzhledem k jejich charakteru, který je, jak už bylo řečeno, v současnosti bouldrový a pád nízko nemusí znamenat nedostatečnou výkonnost. Opět zde poměrně často dochází k tomu, že závodník, který v jedné kvalifikační cestě spadne v prvním či druhém bouldrovém místě, tedy poměrně nízko, pak ve druhé cestě doleze vysoko, postoupí do semifinále a pak do finále. Klasickým příkladem je loňské ME dospělých, kde pět semifinalistů spadlo ve druhé kvalifikační cestě s výkonem 11+ (cvakli tedy slovy L. Hrozy tři expresky), jedním z nich pak byl Belgičan Timmermans, finalista za necelé dva týdny následujícího závodu SP v Chamonix, kde skončil na 5. místě. Takových příkladů je v každém závodě několik a velké rozdíly u stejných závodníků jsou časté i mezi jednotlivými závody (viz rozdíly v umístění výše) a cestami. ČHS vychází z analýzy výsledků mezinárodních závodů, z níž je jednoznačně patrné, že závodníci, kteří v několika cestách či závodech skončí poměrně nízko, jsou schopni v jiných závodech dosáhnout kvalitních výsledků.

Dalším problémem varianty s hodnocením výkonu v jednotlivých závodech je, že není vůbec využitelná v boulderingu, kde se obtížnost a tedy i počet vylezených boulderů, pokusů a zón i rozdíly mezi jednotlivými závodníky totálně liší závod od závodu a tak jakékoli kritérium, které by vyžadovalo určitý počet vylezených kvalifikačních boulderů či pokusů na ně, by bylo zcela neobjektivní a nesmyslné.

Testování naopak zcela objektivně definuje, zda úroveň pohybových předpokladů daného závodníka dává šanci na alespoň průměrné umístění v mezinárodních závodech. Tato úroveň sama o sobě neznamená záruku těchto umístění, ale pokud závodník požadované úrovně nedosahuje, nemá ani na podprůměrné umístění při sebelepším lezeckém výkonu šanci. Testy pak dávají jednoznačnou objektivní informaci o stavu jednotlivých testovaných pohybových předpokladů a vytvářejí tak možnost závodníkům a jejich trenérům pracovat na fyzické připravenosti a odstraňování slabých stránek.

Je nutno znovu zdůraznit, že testování provádějí jak lezecky vyspělé země, tak standardní olympijské sporty – ať už s objektivně měřitelnými výkony v závodech (např. atletika), tak bez objektivně měřitelných výkonů (např. lyžování).

ČHS se nebrání žádným podnětným návrhům, které však musejí být dostatečně odborně podložené jak v oblasti současného stavu mezinárodních závodů a vrcholového tréninku soutěžního lezení na mezinárodní úrovni, tak v oblasti současného stavu dané oblasti v ČR.

Zdroje:

    Jones, G., Asghar, A., & Llewellyn, D. J. (2008). The epidemiology of rock-climbing injuries. British Journal of Sports Medicine, 42(9), 773-778. doi:10.1136/bjsm.2007.037978
    Roloff, I., Schöffl, V., Vigouroux, L., & Quaine, F. (2006). Biomechanical model for the determination of the forces acting on the finger pulley system. Journal of Biomechanics, 39(5), 915-923. doi:10.1016/j.jbiomech.2005.01.028
    Schweizer, A. (2012). Sport climbing from a medical point of view. Swiss Medical Weekly, 142, 9. doi:10.4414/smw.2012.13688
    Schweizer, A., & Hudek, R. (2011). Kinetics of Crimp and Slope Grip in Rock Climbing. Journal of Applied Biomechanics, 27(2), 116-121.
    Schöffl, V., Morrison, A., Schwarz, U., Schöffl, I., & Küpper, T. (2010). Evaluation of injury and fatality risk in rock and ice climbing. Sports Medicine, 40(8), 657-679.
    Schöffl, V., Popp, D., Kupper, T., & Schöffl, I. (2015). Injury Trends in Rock Climbers: Evaluation of a Case Series of 911 Injuries Between 2009 and 2012. Wilderness & Environmental Medicine, 26(1), 62-67.
    Vigouroux, L., Quaine, F., Labarre-Vila, A., & Moutet, F. (2006). Estimation of finger muscle tendon tensions and pulley forces during specific sport-climbing grip techniques. Journal of Biomechanics, 39(14), 2583-2592. doi:10.1016/j.jbiomech.2005.08.027"

---