Lezec - Zpravodaj

A ono se to vcelku i dařilo. Poměrně velké štěstí na počasí mi dopomohlo k přelezu 18-ti mixových a ledových vícedélkových či horských cest.

Mixovou sezónu jsme otevřeli o Vánocích fyzicky nesmírně náročným pětidenním pobytem v Tatrách na Popradském plese. Na rozlez jsem chtěl nalézt hlavně co nejvyšší počet metrů, a tak jsme se zaměřili na dlouhé lehčí cesty lezené v úderném alpském stylu- co nejvíce nalehko a co nejrychleji. Nádherné počasí po celou dobu pobytu nám nedovolilo jakýkoliv rest day a výsledkem bylo 5 cest v 5 dnech, v délkách kolem 400-500m, a obtížnostech kolem 4 UIAA, po žebrech Tupé a Ostrvy. Ve spoustě nového sněhu a s nejkratšími dny v roce fyzicky docela náročná polezenice. Zpět do Brna na oslavy Silvestra jsme se vrátili rozlezení, o 3 kila lehčí a hlavně namotivovaní.

foto by © archive Švihy

Nepříznivé lednové počasí zapříčinilo moje zaměření trochu jiným směrem: začali jsme vyrážet na rakouské ledy. Prvním takovým výjezdem byl Gastein 10.-11.1., kde jsme vylezli pár rozlezovek. Hned týden na to jsme díky ideálním teplotám vyrazili znovu podobným směrem, cílem byly tentokrát ledy v okolí Halstättersee. V sobotu jsme nedokázali odolat (a on nám) místnímu nejdelšímu ledu, 300m dlouhému Simplebachu (WI 5-), hlubokému vyledněnému kaňonu, jenž se v létě využívá ke canyonigu. Parádní lezení místy jen metr širokou roklí se střídalo s mohutnějšími výšvihy a vše končilo poslední klíčovou délkou s velmi křehkým ledem. Na neděli jsme si vybrali podle průvodce ,,jeden z neimpozantnějších ledových útvarů v Rakousku“, superklasiku Schleierfall, WI 5, 230m. Výraznější oteplení zapříčinilo důkladnou sprchu z tajícího ledu ve strmých délkách, na druhou stranu nebyla nikde ani noha. Po pár hodinách byl led náš, i když ve výlezové délce, kde pod 10 cm tlustým ledem hučel vodopád, jsme pochopili, proč že už tu dnes nikdo neleze.
Po promaroděném víkendu jsme na rakouské ledy vyjeli znovu, a využivši mrazivého počasí jsme zamířili do pro Brňáky nejbližší oblasti, Erlaufbodenu. Jelikož se sobotní ranní vstávání příliš nezadařilo, na ledy jsme se dostali až v 11 hodin. I přesto jsme za odpoledne smrkli dvě nejhezčí klasiky v sektoru BlueBox- Blue Steel, WI 5 a Deep Blue, WI 4+, obě kolem 150m dlouhé. I když pravda, při závěrečném slanění jsme pěkně zatměli, a když se seklo lano nad rampouchem za WI 6+, byla v nás malá dušička. Nakonec jsme ho dolů podle hesla ,,co nejde silou, musí jít ještě větší silou“ nějak stáhli a v 20hod jsme mokří a rozbití jak cikánský hračky zalezli do stanu a do spacáků. Další den jsme vcelku utahaní vyrazili do sektoru SunBox, kde jsme si dali Earendil, WI4+, 130m s nepříjemně nekvalitním ledem, a tak jsme pak usoudili, že to pro tento víkend stačilo.

foto by © archive Švihy

Poslední ledy této sezóny na nás čekali 14.-15.2., a to znovu v Gasteinu. Do Mordoru nás bohužel nepustila alarmující lavinovka, ale v Klammsteinu jsme měli ještě jeden restík: jeden z nejdelších rakouských ledů, Glaspalast, WI 4+, 340m. Po celou dobu bezproblémový led končil o to nepříjemnější závěrečnou délkou. Kvůli své orientaci byla značně odtátá a zbývaly už jen poslední zbytky ledu pro přelez. Všechno klaplo a na neděli jsme vyrazili na samotný jih Bavorska na místní největší led Kas’marie, WI 4+, 350m. A tam jsme poprvé poznali, jak otřesné podmínky můžou taky na ledech panovat… 10 cm tlustá vrstva sněhu přimrzlého k ledu postup neuvěřitelně zpomalila a zpět k autu jsme se dostali až v 23hod. Pozitivum? Pondělní škola padla…
Poté se moje pozornost a aktivita přesunula zpět do Tater, zpět do mixů. Přišly středoškolské jarní prázdniny a s nimi dlouho očekávaný 9ti denní výjezd na Brnčálku. Po celonoční jízdě vlakem a vynášce batohů na chatu nám zbývalo už pouze odpoledne, a tak jsme nalezli do kratší, ale o to známější mixové klasiky, Lavého Y, 5+ (M5-), 130m. Druhého dne jsme si vybrali modernější cestu, Škótská anabáza, M4+, 140m. Tři délky vyrovnaného lezení potěšily tělo i duši, ale další den jsme museli vyhlásit rest day. V úterý nás čekal už třetí den ve stinné severní stěně Malého Kežmaráku, konkrétně extrémně morálová, velice špatně odjistitelná, trávová cesta Zlatá strela, M5- (6 A0), 250m. Po úspěšném přelezu jsme s pocuchanými nervy sestoupili na chatu a na další den vymysleli něco kratšího, avšak o to těžšího: Čary, M5 (délky: M4, M5, M5-),140m. Klíčová délka, spára v hladké plotně, dala zabrat, ale nakonec pustila. Další tři dny se počasí skutečně vyřádilo a kvůli bouřlivému větru nemělo smysl ani vylézat před chatu. Aspoň byl konečně čas na klasické horolezecké večírky. Poslední den, v neděli, se počasí umoudřilo a my vyrazili do poslední cesty: Rambo, 5+, A1, 250m. Jeden z nejhezčích mixů této sezóny se podařilo přelézt téměř čistě, ale nějaké to A0 přeci jen zůstalo. Nezbývalo než seběhnout na Bielou vodu na autobus a s pocitem parádně zvládnuté kežmarácké pentalogie nastoupit úmornou cestu vlakem zpět domů.

foto by © archive Švihy

K vybroušení sezóny chyběla už jen třešnička na dortu: prvovýstup. Krásnou linii jsem našel už o Vánocích. Jde o jeden z posledních volných směrů na Galerii Satana. V půli března jsme se tedy vrátili naposledy zpět na místo činu. Po vymodlení první délky (M5,velmi těžko odjistitelná) nastoupil do délky druhé bratr. Vše už začínalo vypadat dobře, cesta se stávala lehčí, ale špatně promrzlé trávy se staly osudnými: v posledním těžším kroku cepín prořízl drn a parťák se odporoučel v dvanáctimetrovému letu zpět na štand a ještě níž, během něhož stihnul vytrhnout i dvě skoby. Skončil relativně v pořádku- otřesen a s bolestivým zraněním kotníku. Nebylo co řešit, slanili jsme a šli to zapít na Popradské. Snad příští rok…

foto by © archive Švihy

Sezóna skončila malým karambolem, ale jinak byla krásná, jedinečná a napínavá. Prostě taková, jaká má být. A přesně taková, na jakou se každý rok zase znovu těšíme!
Závěrem bych chtěl poděkovat firmě Rock Pillars/Ocún za podporu, jejich materiál fungoval během nalezení celkových 5200 lezeckých metrů vždy spolehlivě a podle mých představ. Zejména úvazek Ocún Twist mohu doporučit každému horolezci, a to díky jeho rychlé nastavitelnosti, která je při nasazování úvazu v situaci, kdy již máte obuté mačky, a při různém objemu oblečení na těle, nezbytností. Další dík patří firmě HumiOutdoor, v jejichž vybavení jsem celou tuhle dlouhou zimní sezónu odlezl a především kalhoty Shield a softshellová bunda Sokoke II se staly nedílnou součástí mé výstroje.
Spolulezci, co to se mnou vydrželi: Tomáš Harašta, Lukáš Mareček, Lukáš Abt, Ondřej Švihálek a pár dalších.

Hore zdar!

Zimní resumé

aneb Tip na zimní sezónu