Rok Se s rokem sešel a po loňském toulání po feratách v Dolomitech (viz. Lezec-Dolomity bez lidí? Jde to!) jsme zabalili bágly a vyrazili do hor.

K naší lety prověřené dvojici se přidal ještě Tlapík, abychom učinili bezpečnosti zadost, a protože auto se nakonec nepodařilo sehnat, nabral noční vlak dne 20.7.2004 směr Zurich, Bern, Visp aby 21.7. ráno zastavil v obci Randa pod splazy ledů Weisshornu a Domu. A protože Weisshorn je vyšší dívčí a my jsme kluci, vyrazili jsme z Randy na severezozápad, kde za ledovcem Festigletcher sedlem Festijoch a hřebenem Festigrat ocitá se vrcholový kříž nejvyšší Švýcarské hory (vnitrozemní rozumí se samo sebou) Domu (4545m).


šťastné shledání v Randě

Tlapík, jsa punkovým cestovatelem, na nás to ráno čekal u stanice v Randě a dobrou hodinku výstupu úmorným vedrem po alpských lukách a lesích nás tak mohl zahlcovat svými poznatky z autoštopu. Jak je naším dobrým zvykem, na zádech jsme nesli úplně všechno, ba i něco navíc, a tak jakmile se louka změnila v les, zakopali jsme vše, co jsme po následující dva dny nemohli potřebovat, pod větve u cesty a snížili tak 25kg našich batohů na přijatelnou hodnotu pro dobrých 2000 metrů výškových lopocení se všemi vegetačními pásy až k chatě Dom Hutte. Dole v Randě tabulka říká 4,5hodiny cesty, nám to trvalo dobrých 6 hodin, ale nijak zvlášť jsme neběželi, spíš jsme se kochali florou, faunou a Matterhornem,



který se objeví poprvé těsně pod Europa Hutte. Krátce poté pak začíná kletrštajg, který je zpestřením jinak úmorné cesty. První Franta horal, který nás dobíhá zezadu říká, že chata je plná, což nám ale nemůže vadit, protože na ní stejně nemáme peníze. Pivkem za odměnu na chatě ale nepohrdáme a řadíme se tak do klubka úplně rozsekanejch alpinistů v oblečení Mammut, kteří se povalují všude v okolí chaty i v chatě samotné. (video - rozsekaní mamuťáci na Dom Hutte, 9MB)Trochu sondujeme podmínky výstupu a přesouváme se o 20 minut dále směrem k ledovci rozpačití, zda jsme něco nepodcenili, je to naše první čtyřka a tudíž nevíme jak to s těma mamutama chodí.
V bivakplacu nás ale uklidňuje pohled na dvě spřátelené české duše a o něco výše pod širákem a bez žďáráku spící Italy. Klucí z Kladna nás utvrzují v tom, že solidarita na horách nevymřela, a tak vaříme z jejich benzíňáku a až do setmění se společně kocháme bezva výhledy do údolí.



Ráno v osm je celkem zima a mraky lítají o 106, takže nikam nespěcháme a u snídaně dalekohledem pozorujeme družstva na Festigratu,


nástup na Festigrat (PD-PD+, v horní části nelze nevidět lanové družstvo)

vypadá to, že ten Dom je hodně do kopce. Později se obloha časí, a tak se jdeme projít v pařáku na ledovec, jezdíme na cepínech ze svahu a zastavujeme se a vůbec se pohybujeme tak nějak, abychom to zítra nezvorali.


postupujeme levou částí Festigletcheru


Jenda na Festigletscheru a v pozadí zítřejší cíl-DOM a jeho Festigrat


český bivakplatz ve Wallisu

Kluci z Kladna šli Festigratem a řikali, že je to tam jak na šlupce od banánu…takže jdeme zítra normálkou.

23. je pátek a my vstáváme už po půl třetí, poskrovnu se dávíme chlebem a jako teprve třetí v dnešním dni vyrážíme vzhůru. Tempo volíme svižné, protože až na sedlo Festijoch to známe. Lekci z taktiky nám ale dává mladý milenecký pár, který se sice šine nepochopitelně pomalu, zato však jistě. Po 5-ti hodinách šinutí bez jediné sebemenší zastávky nám mizí z očí v hřebeni Lenspitze a zajisté pochoduje ještě teď.

Pod Festijochem ještě ve tmě nám svítí do očí čelovkou Švýcar Jerry, který vyšel v 10 večer z Randy a Dom chtěl dát s kámošem na jeden zátah. Kámoš ale asi moc v týdnu pracoval a je úplně rozsekanej, takže Jerry jde s náma jako poslední vagon metra. Trošku nás udivuje hned na skále, kde si nesundavá mačky, což si vysvětlujeme jeho movitostí a na oplátku ho udivujeme tím, že nejvyšší vrchol Švýcar je naše první čtyřtisícovka - to aby se začal malinko bát. Jinak výšvih na Festijoch je třeba brát s respektem a to hlavně ve tmě, v nejvyšším bodě je přeci jen ta cedulka se třema křížkama.


Tlapík se drápe na Festijoch a to těsně před svítáním

Družstva lepší a odvážnější jdou ze sedla doprava na začátku padesátistupňovým Festigratem, my scházíme po žebříku dolů na ledovec a pod masivem Lennspitze míříme pod seraky a okolo trhlin vzhůru.


že by vrchol v ranním oblaku se nám zjevoval v dáli??

Pěšinka nejdřív stoupá poklidně, ale později je potřeba vyjít pár černých sjezdovek, kde si plíce člověka ne úplně nejlépe aklimatizovaného moc neodpočinou. Jenda je úplně rozsekanej, což rmoutí Jerryho, který nás s ohledem na počasí stále pobízí k vyššímu tempu.


Jerry měl ženu z česka a tak lezl jak my

Ale protože time je podle něj stále good a ani odtrhová trhlina a závěrečný hřebínek nás nezastaví, spočinou hroty našich maček v 9:30 ve výšce 4545m. Jsme zde skoro sami, jen dvě pěkné horolezkyně jódlují od kříže do oblak.


posledních 50metrů před vrcholem


Ultima na vrcholu - oba Jendové a Tlapík

( video - satisfakce po dobytí vrcholu - stojí za to slyšet, jak Jenda vypráví jak na sračky jest 5MB) Dolů kopec spíše sbíháme než scházíme, jen Jerryho úplně sešmíkává pohled na dvojici zamilovaných Čechů v šusťákových soupravách AHEAD. Pod Lenšpicí pak vyndavá z báglu vajíčka a šunku,  která je nám odměnou za naši taxislužbu. (DOM.jpg )jenže ke stanům stále daleko, musíme znovu přes Festijoch, což je práce nemilá a dole na ledovci se mi už nohy motají řádně. Ve stanu usínám okolo 13:00, abych zaspal déšť a spolu v chlapci v pět zabalil proviant a spustil se dolů do údolí. Zásoby nacházíme těsně před setměním vcelku v pořádku, jen mi nějaká fauna sežrala všechny sušenky, mimo ocelové  jesenky, kterou se v zápětí odměňuji. Spát jdeme do seníku po dlouhých 19 hodinách akce.


Jenda další den ráno na seně ve stoletym seníku

MONT BLANC, 4807m

Dění první:

Jako každý správný čech musíme ještě vylézt Mont Blanc. Do seníku v noci sice prší, ale i tak spíme do 12 a ve dvě už stojíme v Randě na stopu. My jedeme s Jendou jen dolů do Vispu, odtud do Martigny vlakem a pak zas stopem, Tlapík si to celý dává na stopa, a zas je rychlejší. Každopádně okolo osmé večer se scházíme na vlakáči v Chamomix a fičíme do expedičního campu kousek od centra. Až do pondělka se válíme, pijeme kanystry vína, jíme Hamburgry za 0,70E a tak všelijak podobně.


Blank ze Chamonix


expediční camp s expedičnim vínem a Tlapíkem v rozmaru více než dobrém

V dobrém rozmaru tak ve 4 odpoledne v pondělí 26.7. sedáme do autobus školáků do Les Houches a vyrážíme na Blanka. Hrozbou v zádech je nám autobus karosa plný čechů, které asi, jak naši indiánští zvědové vysondovali, na naší cestě nemineme.

Z Les Houches je to na ref. Gouter asi 3000m převýšení, takže přidáváme do ohně a po obvyklém odložení zásob v lese stoupáme bikovou sjezdařskou trasou až na horní stanici lanovky na Bellevue.  Tam jsme po 2 hodinách cesty asi v 20:00.


půl hodinky před Bellevue na stanici Tramway du Mont Blanc

Cesta dál vede po kolejích, ale je zataženo a předpověď vysondovaná v domě předpovědi počasí v Chamomix nějak nevychází. U betonové pevnosti Arot začíná pršet, takže se nám dál do oblak nechce, s čelovkou na hlavě je totiž vidět tak na 5 kroků. Volíme tedy nouzový bivak u obrovských ocelových vrat, do půlnoci klepeme z lenosti kosu, ale nakonec abdikujeme a vlézáme pod vlákna našich spacáků.


u Arotu v dešti a zimě ale docelo v pohodě

V 6:00 nás budí hlasy české v trenýrkách českých - 2 junáci to valí taky odzdola. Oblaka neustoupila, ale kluci říkají, že to bude ok, tak jdeme po železnici dál a opravdu, za posledním tunelem se vyhoupneme nad oblaka a jsme jak v pohádce

…zde také končí dění první, které stojí opravdu zato, neb příroda panenská pouze ve trojici prostupovaná balzámem na duši jest, přestože se po kolejích nejde úplně nejlíp.

Dění druhé:


za tunelem už bylo hezky


cestou na Tete Rousse

Protože dobře víme, že češi ve vláčku jsou nám již v patách, spěcháme dále. Ve shonu jsme ale líní se kouknout do mapy a jdeme směrem k nejbližšímu ledovci kam ukazuje šipka a kde vidíme stany. O dobrých 45minut později se bystrozraký Jenda náhodou otáčí a ejhle, nekonečný had postav se pohybuje oněch 45 minut za námi, ale jiným směrem. Na cestu se tedy dostáváme slušnou oklikou suťovisky skrz netčené kamzičí kamenolomy, avšak setkání s civilizací se obáváme. Na cestě se pak řadíme asi do poslední třetiny prvního vlaku, který sem dnes vyjel a je po panenské čistotě a klidu, mateřský jazyk je všude kolem, kameny lítají a my začínáme poznávat odvrácenou stranu měsíce. Radši se ani moc nekoukáme, jak se kolemjdoucí pod Tete Rousse cvakají do sedáků a svištíme si to do kuloáru abychom předběhli alespoň někoho, mimo to panuje mezi lidmi všeobecná panika, že nahoře už nebude místo na stan (rozuměj vykopané), a protože v autobusu nemá nikdo lopatku, je závod odstartován. (video - nad ledovcem nad Tete Rousse před nástupem do kuloáru) My si popravdě řečeno také přišlápnem, jsme přeci také češi. Japonec sedící na skále v půlce skály na Ref. Gouter se na to asi nemůže dívat, říká, že má něco s očima, v zápětí se objevuje vrtulník a Japončík už si to valí na statice dolů do údolí.


vrtulník pro Japonce

(video - Japončík na užletí dolu) Nám se lítat moc nechce a na chatě Gouterské (3807m) jsme krátce po poledni. Místo na stan jsme našli ideální, takže zbývá už jen rozpustit vodu na zítřek a můžem jít spát. Sluníčko tu ale zapadá dlouho a češi řvou po BC ještě déle.
…dění druhé ve jménu bitvy o bivakplac, přelidněnosti na skále a neustálého volání "Máááááňóoooo mám klouzkáááááá" člověka poněkud znechutí.Výšvih na Gouter je v cajku, jen musí člověk furt dávat bacha jestli někdo výše nehvízdá, že něco letí, nebo jestli nehvízdá jak letí sám. Zato ta panoramata…!!!


Base Camp za Refugio Gouterem


výhled ze stanu

Dění třetí:

Neboť jsme zřejmě dobře aklimatizovaní spí se nám v noci suprově. Dokonce tak skvěle, že se nám nechce vstávat v určený čas do zimy, která venku při bezmračné obloze panuje. Místo po druhé tak vyrážíme těsně před čtvrtou, což nás řadí někam na konec davu lidí převážně česky mluvícího. To je věc nemilá, neboť lidi, kteří si předtím jednou stoupli na mačky na Grand Paradisu, jsou navázáni na lano v počtu 5-15 a cepín drží opačně, pakliže ho však vůbec mají, jsou doslova eskadrou smrti. Tím spíše když jich několik ještě než dojdou k Vallotu zvrací a padá vysílením. Nic tak hrozného jako vylézt na Gouter ve frontě delší než na pražské MHD kupony jsem ještě nezažil. Pocit beznaděje řeší až svítání, které je jedno z mála věcí, jež stojí za to na Mont Blancu zažít a jakžtakž vyvažuje naše utrpení uprostřed davové mánie. (video - za světel čelovek na Gouter 10MB)





svítání nahorách

Od Vallotu to nahoru doslova vyběhneme už každý sám, protože občas se tu dá na rozdíl od Domu i někam spadnout - mimo to nám desetičlenné eskadry smrti balancující na hřebeni s pocitem, že když pojedou dolů všichni, lépe se zastaví, dodávají sílu nadlidskou. Na vrcholu jsme v sedm ráno, což je výstupový čas okolo 3,5h z BC. Klídku si tu člověk moc neužije, zato nacházíme u vrcholové tyče či co to je, vlaječku Baníku. Je to opravdu český kopec. (video -  poslední hřebínek na Blanku 10MB)


na vrcholu

Cestou dolů potkáváme několik zajímavých případů v čele s typem s vyzutou mačkou, který na upozornění, že mu padá, říká, že to ví - už v BC mu vypadli prej nějaký šroubky. U Vallotu se zas potuluje sám po ledovci Slovák a ptá se nás jestli jde dolů z Mont Blanku někam slanit a přitom ukazuje na Midi-kam nakonec slanil by nás opravdu zajímalo. Protože chceme sejít dolů ještě dnes, máme nakvap, ale po skále od chaty to moc rychle nejde, člověk je přeci jen trochu unavený a musí neustále dávat pozor. Pod kuloárem jsme svědky asi nejimpresivnější scény celé expedice. Dolu si to skálou sviští dobře 70litrák baťoh, metá děsný kotrmelce a při každém nárazu o skálu z něj něco vylítne. Je nám jasný, že takhle podobně by letěl i člověk… Franta lezec z toho byl asi trošku špatnej, tim spíš že bágl skončil až dole na ledovci a lézt pro něj do kuloáru je dobrý možná tak v obrněnym tanku.

Každopádně dolů je to nadlouho, v Les Houches jsme něco krátce po 19:00 a nebýt dvou solidárních Portugalců, kteří na nás hned poznali, že jsme asi někam vylezli a hodili nás do Chamonix, jsme tam ještě teď.

Mňo, na Mont Blank normálkou už asi nikdy nepůjdu, leda že bych toužil po největším stadiu davové psychózy.


davová psychóza, skoro sami na Mont Blanku

Jediný co za to stálo, jsou fotky a pocit že z fyzického hlediska na tom nejsme nejhůř, což dodalo další motivaci hlavně Jendovi, kterého Dom úplně rozsekal. Asi teda doporučuji všem, kteří se na Mont Blanka chtěji vypravit bez zkušeností, ať si daji nějakou jinou čtyřku. Dom je sice záhul, ale dá se tam zabít mnohem hůř než na Blanku a aspoň si tam člověk vyzkouší na co fyzicky má nebo nemá. Jet s cestovkou, která naváže 5 sekretářek do družstva a vypustí je na hřeben je podle mě totální kravina, tím spíš, že takhle člověk neušetří ani kačku. O pocitech po dobytí vrcholu ani nemluvě…

Užitečné údaje:

DOM-normální cesta
Start: obec Randa cca 10km před Zermattem, značení hned od vlakové zastávky. Přes všechny vegetační pásy kolem Europahutte a magistrály na Monte Rosu. Nad Europa Hutte začínají fixy, všechno v cajku, stačí dávat pozor. Jakmile se vyhoupnete ze skály spatříte u ledovce a vodopádů Dom Hutte (2940m)-bezva polívka s extrémně tenkými chlebíky za 7E, hustej správce-bejvalej lezec se kterým spadl vrtulník a už nikam neleze a má to celkem na háku. 20 minut nad chatou asi 7 placů na stany mezi kamením. Bezva klídek, výhledy na Matterhorn a Weisshorn, okolo 2ráno průvod světýlek.
Naše časy: Randa - Europa h. 3h, Europa h. - Dom h. 3,5h, Dom h.-Bivakplac 20min.

Druhý (třetí den):  většina lidí vychází z chajdy ve tři, od bivaku je to k ledovci 5minut. Festigletscher je na začátku hodně zvrásněný, postupuje se v jeho levé části až pod sedlo Festijoch. Tady je jediné místo na sundání maček, ikdyž jak jsme viděli, není to úplně nezbytné. Vše odjištěno fixy až na poslední část sestupu zpět na ledovec (tam je žebřík) Dále pod seraky a kolem trhlin, nalevo se tyčí skalnatá Lenspitze. Pod sedlem Lenzjoch se cesta stáčí na sever a začíná stoupat až ke dvěma věžičkám na hřebeni, kde se spojí s cestou Festigratem. Odtud už jen strmý výšvih a jsme na kopci. Jediným obtížnějším místem může být při nedostatku sněhu překonání odtahové trhliny.
Naše časy: Bivak - nástup Festijoch 1:45 - Festijoch 25min - pod Lenzjochem  1:30 - Dom 2:30-zpět bivak3h-Randa 3,5h

MONT BLANC-normálka přes Gouter
Start : z Chamomix busem (jede každou hodinu) do Les Houches (cca 980m) Bellevue za 1,5E, odtud přes sjezdovky na Col Voza, zde začíná vláček. Dále po silničce na Bellevue a pak už jen po kolejích na Aarot (pevnost či co tam je) a na konec železnice. Vodu lze naposledy nabrat po cestě na Col Voza, pak až z ledovce. Od zastávky ne po cestě k ledovci, ale doleva podel skal až k další pevnůstce a stále značeně přes kameny až k Tete Rousse, kde začíná ledovec. Až k chatě ale nedojdeme, cesta vede přes ledovec k nástupu na proslulý kuloár a dále přes zajištěné i nezajištěné skalní bloky až na ref. Gouter (3807m). Kus za chatou postavíme stan a kocháme se výhledem do oudolí a hovory v češtině.
Naše časy: Les Houches - Col Voza 2h -  Bellevue 30min - Aarot 45min (bivak) - konec železnice 1h - Tete Rouse oklikou 2:40 - BC Gouter 3h

Druhý den : na chatě se vstává ve 2:00, takže je třeba spěchat. Za bivakem stoupáme na Dom du Gouter občas i přes trhliny, z Gouteru dolů na ref. Vallot (nouzová plechovka) a pak už nástup na hřeben, který se chodí povětšinou zprava, takže líp se padá do Itálie. V případě ledu a větru to nemusí být nic lehkého, my měli štěstí. Na vrchol se bez obav vejde celej vlak plus Karosa. Padat je kam celkem často.
Naše časy: BC - Vallot 1:45 - Mt.Blanc 1:40 - BC 2h - Les Houches 5h

Výdaje:
Cesta - vlak Praha-Buchs plus Eurodomino 4 dny plus  lehátko 5600,- (pozor ED neplatí všude ve Švýcarsku, soukromé železnice za něj účtují 50% slevu - viz. Visp-Zermatt)
Kemp - Chamomix - 6E/osoba/noc
Bašta - nejlepší hamburger Mc Donalds u nádraží v Chamomix 0,70E, snědli jsme jich každém asi 25, jinak je draho, pifko v chamomix 5E v hospodě, ve Švýcarsku Vilém Tell v plechu 1F což je OK, 5litrů peklovína v Chamonix 7E, nic víc jsme neplatili

Výbava:
Slušný pohory od Hanwagu, mačky od Campu, cepín od Grivelu, GTX bunda od Tilaku, Kalhoty od Pinguina, sedák, prsák, nějaká ta smyce, aspoň 2 šroubovací karáble, kladka, led. Šroub, tibloc, helma, brejle, nohy a hlava - a samozřejmě todle všechno umět použít, hlavně asi tu hlavu