Začátkem června 2006 jsme se vypravili na aklimatizační výlet před cestou do hor Bolívie.

Po špatných zkušenostech, které jsme zaznamenali čtrnáct dní před tím na Bernině, kde jsme se do 3 500 m nepotkali se sněhem, jsme se tentokrát rozhodli nenechat nic náhodě a zvolili jsme oblast Monte Rosy, s vrcholy přes 4 000 m. Původně jsme chtěli vyrazit z italské strany na chatu Gnifetti, ale po krátkém probrowsování sítě jsme zjistili, že na italské straně už sezóna skončila a žádné lanovky nejezdí. Nezbylo nám, než zvolit přístup z dražší, švýcarské strany z Zermattu. Tam zřejmě sezóna nikdy nekončí, díky neustávajícímu proudu japonských turistů.

Sraz jsme měli v pátek ve čtyři v Dejvicích, ale vzhledem k naprosté zácpě na Výtoni jsme vyjeli až po šesté. Cesta po trase Mnichov, Bregenz, Zurich, Bern, Montreaux (s nezbytnými Deep Purple, Smoke On The Water), Martigny probíhala dobře, ale u Sionu jsme v pět ráno zjistili, že už nikdo z nás tří neudrží oči otevřené. Na parkovišti jsme si na dvě hodiny ustlali v trávě a mírně odpočatí jsme dojeli do Täsche.

U chaty Enzian jsme nechali auto za 20 CHF na 4 dny a nasedli na vlak do Zermattu. Zpáteční jízdenka za 15,60 CHF platí 10 dní. Cestou přes celý letní Zermatt k lanovce na Malý Matterhorn jsme si s lyžemi připadali trochu mimo.



Lanovka na Klein Matterhorn (3883 m, 54 CHF) byla plná Japonců, kteří měli na rozdíl od nás velkou radost z arktických poměrů, které panovaly u východu z tunelu. Naštěstí po přechodu otevřené pláně se vítr trochu utišil. Výstup na Breithorn (4164 m) není obtížný, údajně je to jedna z nejpřístupnějších alpských čtyřtisícovek (pokud opláčete ty prachy za lanovku). Na vrcholu Breithornu jsem rozvinul nesmyslně velký transparent Hudy sportu, abych získal poukázku na deset litrů, i kdybychom v té Bolívii nikam nevylezli.



Po příjemném sjezdu jsme se vydali směrem na chatu Ayas. Trochu jsme to neodhadli, takže jsme k bivakovací chatce Rossi Volante přišli shora, místo zespodu. Naštěstí se Petr odvážně pustil do příkrého sjezdu, kde jsme si nebyli jisti, zda se to s námi neutrhne.



Pak už jsme se jen museli donutit vystoupat nahoru ke stěně Poluxu, abychom mohli pohodlně sjet dolů k chatě Ayas. Zezdola se ukázalo, že původně přitažlivější přímá cesta by vedla přes nebezpečně vypadající séraky. Tuhle zkušenost jsme udělali za čtyři dny našeho výletu ještě několikrát - v západních Alpách je lepší vědět kam jedete, jinak můžete skončit v naprosto neprůchodném terénu.

Druhý den nás čekal výstup západní stěnou na severozápadní hřeben Castoru, po kterém jsme chtěli vylézt na vrchol Castoru (4228 m). Bohužel vrcholek Castoru byl naprosto modrý vodní led, a vytahovat lano a vývrtky se nám nechtělo, takže jsme se otočili 20-10 metrů pod vrcholem.



Na tomhle místě jsme měli také největší krizi, protože někteří se chtěli vrátit do bezpečí švýcarské strany. Ale byl jsem přehlasován, takže jsme z hřebene Castoru sestoupili na mačkách firnovou strání na ledovec Zwillings Gletscher a mezi hrozivě vypadajícími trhlinami jsme vystoupili na sedlo Filiksjoch. Odtud jsme dost prudkým sjezdem sjeli na chatu Quintino Sella (3585 m). Návrat z těchto míst by v případě zhoršení počasí byl velmi problematický - po sestupu na italskou stranu by bylo třeba objet stopem celý masív Monte Rosy přes průsmyk svatého Bernarda, který byl navíc zavřený.

Třetí den byl před námi přechod přes sedlo Paso del Naso, z kterého jsme měli dost obavy. Sice to nebylo to výrazné sedlo, které jsme za něj původně pokládali, ale spíše nenápadné rameno ve hřebenu předvrcholu Liskammu, ale zdálky vypadalo hrozivě ledovaté.



Naštěstí byly sněhové podmínky docela příznivé a po předních hrotech jsme šli jen malou část výstupu.



Na sedle jsme nasadili lyže a houstnoucí mlhou jsme sjeli prudkými svahy dolů na ledovec. Přestože se viditelnost stále zhoršovala, mířili jsme kolem Balmenhornu na Lisjoch, a chtěli jsme ještě ten den sejít na Monte Rosa Hütte. Bohužel počasí nebylo na naší straně, a poté, co jsme při nulové viditelnosti chvíli vyčkávali, zda se to protrhne, jsme se dramaticky vraceli na Balmenhorn. Ten jsme sice našli prakticky bez problémů (díky GPS a Mirkově skvělému orientačnímu smyslu), ale následovala scénka jako z Mrazíka - ke mně vchodem, k lesu zády.



Nakonec jsme zjistili, že jediná cesta do bivakovací boudy opravdu vede po laně přes vrchol se sochou svatého. Za chvíli do chaty dorazili i tři Poláci, které jsme předchozí den na chatě Quintino Sella odradili od sestupu přes rozbitý Zwilings Gletscher rovnou na Monte Rosa Hütte. Byli to drsní chlapíci z Katovic, který letěli do Milána a po jedenáctihodinovém výstupu z italské strany si užívali deset dní pobytu v masívu Monte Rosa. Nám bylo v chatce na Balmenhornu (4167 m) všem špatně, ale není jasné, zda to bylo nezvyklou výškou nebo nedostatkem vzduchu, protože v té boudičce se spí těsně pod střechou, kde toho vzduchu moc nebylo a byl tam dost cítit plyn ze zhasínajících vařičů.

Poslední čtvrtý den ráno sice ustalo sněžení, ale stále byl dost prudký vítr, takže jsme na sebe navlékli všechno, co jsme měli s sebou, a po slanění z bivakovací chatky jsme se vydali zpátky do Lisjochu. Čekalo nás ideálních 10-15 cm čerstvého prašanu, ale také dost komplikovaná cesta mezi trhlinami.



Přestože večer si Petr napočítal do GPS z mapy nějaké body, za snížené viditelnosti by byl průchod ledovcem Grenzgletscher asi dost problematický. V prostřední části jsme sjížděli na laně, což je dost podařená taškařice. Naštěstí dole byly i v novém sněhu trochu patrné staré stopy, takže jsme se odvázali a sjeli po ledovci až pod chatu Monte Rosa Hütte. Pak už nás čekal jen nekonečný tříhodinový výstup v letním počasí suťovým svahem k zubačce na Rotenboden...



...a cesta vlakem plným Japonců dolů za 32 CHF zpátky do Täsche, na vlak do Zermattu. V naprosto letním počasí jsme si sbalili lyže a po dalších zhruba dvanácti hodinách motosportu jsme byli doma v Praze.

Poznámky:
- Všechny použité chaty byly mimo provoz, s otevřeným winteraumem, vždy byly k dispozici deky a plynový vařič. Kamna jsou jen na chatě Quintino Sella.
- Celá trasa je dobře popsaná v knize "Turistický a horolezecký průvodce západním Alpami" od Hilary Sharpové. Místo posledního noclehu na Balmenhornu by bylo lepší a pohodlnější sjet trochu dolů na chatu Gnifetti. Bohužel omezená viditelnost a sněžení nám to znemožnily.
- Další fotky jsou na našem webu.