Konečně! Vypadnout na pár dní z háku a rychle do hor. Po noční jízdě a krátkém spánku se ocitáme v Chamonix, kde naše první kroky vedou do domu horských vůdců.

"Čekáme tak tři dny dobrýho počasí, pak zase špatně. Nahoru ani nechoďte, v pěti tisících stejně napadlo půl metru sněhu." Tybrďo, fakt? No ještě že tu žádný pětky nejsou, uklidňujeme se. Moc dobře to s naším plánem ale nevypadá.



Přebalíme a u tunelu vyškolíme celníky standartním škodováckým trikem: "Co máte vzadu v kufru? Otevřete ho! MOTOR??", he he, to se nikdy nevochodí. Zaparkujem v piknik kempu stylově pojmenovaném "Camp Freney" a mažem nahoru vstříc podmračené obloze. Optimisticky prší jen málo.


Luxusní vůz Sportturistu pod nástupem na chatu.

Šplhám po mokrym hromosvodu, s báglem nic moc, nechápu co na tomhle kdo vidí. I stádečko ovcí, které potkávám uprostřed feraty, se tváří dost zpruzeně, tedy jestli jsem správně porozuměl intonaci jejich bé é é. U chaty čeká Magnusek a tváří se taky dost zpruzeně, tedy jestli jsem správně porozuměl intonaci jeho pičování. (Ty vole já sem táhnu stan jako nejvetší č*k, a von je tu zadáčo luxusní bejvák v chatě, bych blil.)

Nahoře se to opravdu pěkně blyští čerstvou nadílkou, sakra, zatím se holt budeme držet při zemi a pak se uvidí. Na rozlezení je tudíž vybrána moderní cesta na čuvakruks (A.Cruix). 7a, pevný plotny, vobčas nejt, to bude bájo. A taky že jo. Půl dne se potácíme v ďábelských plotnách, cesty něznájet. V půlce stěny se terén mění na absolutní kamenolom, dál ani krok. Se zatajeným dechem slaňujeme z položeného lokru a urychleně vyklízíme pozice. Jen ta visáčovská ruka na klice chybí.


Čuvaky nad chatou, A.Cruix a A.Noire.


Magnusek bloudí v nelezitelných plotnách.


Hurá, našel cestu, a dokonce i s chytama.

Povzbuzeni hodnotným pytlem meditujem co dál. "No mohli bychom se zajít podívat aspoň do tý bivakovací chatky Eccles ne? Když už jsme tady." zkouší to Magnusek. "Jestli bude zejtra hezky tak proč ne, když už jsme tady. Stejně bude hnusně." Jako napotvoru je ráno opravdu hezky, což oceňuje zejména Magnusek, který celou noc lovil krysy, co mu chroupaly pod postelí. Snídani však uhájil.

Výšlap po ledovci je príma, produpávání prašanu, to je moje. Sněhu je opravdová přehršel, vypadá to, že zmatený chlapík od horských vůdců úplně nekecal. Dveře chatičky umístěné na exponovaném hřebínku otvíráme krátce po poledni, právě včas řeklo by se, sluníčko již praží do svahu déle než je zdrávo. "Půjdu se ještě podívat kousek nahoru tady přes ty žlábky abych okouknul další cestu". "Vžůůůůům" provalila se kolem dveří pěkná lavinka z nahřátého sněhu. "Eee, co jsem to říkal? Kam bych se táhnul, však to ráno najdem." zpestřuje mi Magnus monologem hledání paralenu proti bolesti hlavy.


Jižní stěny Mont Blanku v celé kráse, vpravo nahoře Svíčka.


Peutereyské sedlo s výhledem na Jorassky.


Freney, vpravo dole (mimo obraz) začíná centrální pilíř, nahoře markantní Svíčka.

Ráno jsme to opravdu našli, byť značnou oklikou. Po předních do sedla, a už slaňujeme dolů na Freneyské plató. No platu jsme se ovšem moc nepředvedli, stokrát jsem si doma říkal: "Pěkně sejít až dolů, celou stěnu obejít a až nakonci zprava nastoupit." Plán perfektní, realizace pokulhává. Hm, hele, kdo by se táhnul až dolu, traverznem to po vrstevnici. Tímto trikem se pochvíli dostáváme do nepříjemných ledopolí, což oceňuje zejména Magnus, který z úcty ke klasikům kope v měkkejch pohorkách a kultovních mačkách LET Kunovice. "No co, Eiger a Wolkra sem v tom taky vylez", umlčel moje chabé námitky doma při balení, co mu na to má asi člověk říct? Únik z ledu vede jen vzhůru do stěny...tři dýlky, a cesta je přehrazená mohutným kuloárem. Ha ha, takže slanění.

Po hodince a půl jsme zpátku pod stěnou. Hm, to jsme fakt netrefili, to snad ani není možný jací jsme kokoti. Takže repete nástupu tentokrát více vpravo...

Lezení na pilíři je krásný, Magnusek na prváka valí na jistotu, tak co by se průměrný zevlák jako já namáhal. Hledáním cesty se ve spodních partiích moc neznervózňujeme, +- 50metrů vlevo vpravo jsme nyní již zcela určitě správně ;-) V letních podmínkách čistě skalní lezení, teď ve sněhu fajn mixy, nestěžujeme si. I biváček nacházíme perfektní. Brzy ráno valíme dál a druhý den večer se konečně, krutě vymrzlí z hákovaček, nacházíme na vrcholku svíčky. By člověk neřekl, jak při lezení čas pěkně ubíhá :-)


Naše hřiště, kudy nahoru?


Šéfkuchař v ložnici a ranní oblez megahodin.


Svíčka v celé své kráse - prvních 5 dýlek epesní hákovačky.


Sibiř hadr, slovo kosa zde nabývá netušených rozměrů.

Od vrcholku pilíře následují lehké mixy vzhůru, zhoršujícím se počasím dobře namotivovaný sólista stlačí čas na tomto úseku hluboce pod hodinku. Docela bychom zachrápli, leč žádné místo nám nepřijde dostatečně luxusní. Tedy ne že by naše nároky byly přehnaně vysoké, alespoň zajistit a pohodlně sedět.

Najednou z mraku vykouknu přes vrcholový hřeben a ocitám se v úplně jinym světě, nepopsatelná nádhera. Naspíduje mě to víc než tři mexický pěsti: "Koukej támhle to bude vršek, za dvě hodinky jsme tam, seběhnem na Valotku a můžem slavit!", "Jo? Hm, je teda půl osmý, a ten hroznej vítr, sotva pletem nohama, hm, no tak jo." neodporuje Magnusek. Cesta však není tak pohodlná jak se zdálo, místama tvrdej led a větérek tedy opravdu mocný. Sakra to nedáme, vidina pohodlí Valotky se rozplynula jak pára nad hrncem, takže další bivak. No jo, to se řekne, ale kde? Na několikátý pokus se mi daří přeběhnout přes hřeben na závětrnější stranu, tam snad půjde kopnout. Dup dup dup, sakra kam mi to zajela noha? No to snad ne, jedinný použitelný místo a je vona tu trhlina. Už toho mám fakt dost, naštvaně hrabu těsně vedle. Magnusek vyměknul a posouvá svůj záhrob o metr a půl. Pořád mám trochu pocit, že za dnešní nepohodlí můžu já, tak alespoň vařím jedno pití a dokonce i specielní pakistánský jídlo. Luxusní břečka, ještě že jsme si to nechali až do takovýdle nouze. Vítr vane čím dál tím víc, zima nesnesitelná. Pěknou chvilku bezmoci zažívám při pokusu o sundání bot - ve špičkách mi ponožky přimrzly zevnitř k botám. No to je vostrý, palcům se to asi nebude moc líbit. Před sněhovým přívalem rezignovaně prchám do ždáráku trénovat akrobatické kousky - obléct všechno co mám, rozbalit spacák a nasoukat se do něj. (půl hodinky pauza) No sláva. Chtěl bych si protřít nohy, ale v úzkém ždáráku na ně nedosáhnu, sakra. Noc trávím tréninkem autosugesce, ve třech vrstvách oblečení a goráčovce, v super spacáku-ždáráku od Rákosky mi přece nemůže bejt takovádle straaašlivá kosa. To v žádném případě! Hm, moc to nefunguje, asi holt neni energie. Pořád dokola myslím na nejzajímavější věci co mě v životě potkávaj: písek, ženský, pivo, rád bych věděl jestli ten kokot vedle taky takhle mrzne, ženský.... To je vždycky radosti když při pohledu na hodinky zjistím, že uběhlo o čtvrthodinu víc než jsem čekal, neklamný znak chvilkového usnutí.  Jak se to říká, zážitek nemusí být pěkný, hlavně že je dost silný? Něco na tom bude, v mojí hitparádě špatnej nocí se tahle zařadila proklatě vysoko.


Jinej svět.

Výlez do ranního humusu je pochopitelně obvzláště pikatní, ble. Začíná opět zatím nepoznaným pocitem - od pasu dolů se nemůžu pohnout. To snad neni možný, jak se na mě dostala taková strašná hromada sněhu? Zřejmě automatika, brano, zahrabe samo. Pokrok se holt nedá zastavit. Už je mi tak nějak jedno že mám sníh všude, z krásné nové bílé návěje vyhrabávám batoh a ostatní věci, zabalit, omačkovat se a rychle pryč. Magnusek je stejného názoru, už vybíhá přes převěj na opačnou stranu hřebene a  ..  jakoby narazil do zdi, svaluje se zpátky. "He? Vííítr, ale jakej!" No supr, to nám chybělo. Takže znovu, nenápadně vystrčit hlavu a než si mě vichřice všimne pořádně zaseknout cepín a sválet sudy pár metrů pod hranu.

V leže pozoruji Magnuska jak se nejistým krokem snaží urazit prvních pár metrů podél hřebínku. Kdybych mohl tak se směju na celý kolo, takhle se nemotal ani po skalnim mužovi! Kurňa to by chělo točit. Bohužel v situaci kdy promrzlé prsty sotva udrží cepín, nápad veskrze absurdní. Všechno je relativní, jak jsem si večer nadával proč jsme včera nezabivakovali dřív, už před začátkem hřebene, teď jsem neskonale vděčnej za každej metr, kterej díky tomu nemusíme urazit dneska. Na zemi vydejchat, zabrat, ujít pár metrů a zpátky na zem. S překvapením si uvědomuju jak rychle mi ubejvaj síly. Docela by mě zajímalo, jak se takovýdle situace řešej někde v pořádný vejšce. Naštěstí jsme jenom tady na našich evropskejch kopečkách, hodinku to přece musim vydržet, říkám si. Ale kdyby to mělo bejt o párhodin víc?? Nevim. Ale říká se, že člověk má dost velký rezervy, tak asi pohoda ;-) Síla na vstávání už moc neni, nejhorší úseky plazíme po čtyřech.

Najednou v mlze zahlédnu tři postavičky. Tyjo lidi! Mám hroznou radost, úplně jsem zapomněl, že kromě nás ještě někdo existuje. O poznání svižněji k nim vydupu a hele, vršek. To že je to slavné vítězství? Super. Rychle pryč!

Běžíme dolů propluhovanou dálnicí, zcela výjimečně oceňuju stádečka ťáponohů, která ji tak svědomitě udusávají. Dokonce i v takovym fekálu co je dneska, tomu říkám zarytost. Na Valotce Magnus ukuchtí perfektní pudink a valíme dál. "Strong men you are!" mávaj na nás angláni co jsme potkali nahoře. "Hovno strong men, máme v autě bráníky vole", cedim mezi zuby. Goutr, Teta Róza. Úplně grogy tendle boj vzdávám, už nemám na to se dneska dál trápit. "Čau zejtra", zapadávám k tetě do noclehárny pofoukat si omrzlý nohy. Magnusek je ovšem jiná nátura, poháněn vidinou plné basičky pěkně po svejch dovalí do Šamonic, prostopuje tunelem, projde půl vale vény a se setměnim se do ní hrdě pouští. Nazdraví parde.

Resumé: Freney face, Central Pillar - Ch.Bonington 1961, ED1
Srpen 2006,  Magnusek - Špicál, HK Vyšehrad, VŠAK Chemie Sahara


Závěrečná tisková beseda: Špicál, moderátor Maty a Magnusek, který bohužel na pilíři roztrhl svůj zánovní model gatí čong adibas.

Pokud se v práci opravdu nudíte, a nechce se vám čekat až zdramatizovanou podobu této události nazkouší činnohra národního divadla, magnuskův scénář je k nahlédnutí tady.