Bloszstock, Falkenstein, Teufelsturm, Höllenhund, Rauschenstein - jména těchto dominant slyšel snad každý, kdo do Saska alespoň jednou zavítal či se sem třeba jen chystal.

Když je vysypete před nějakým pískařem, tak si hned vybaví pár linek, které se mu vryly do paměti, nějaké tý wégy s jištěním v příjemné vzdálenosti a krajinomalebnými výhledy, případně nějakou dardu, ke které už léta mlsně vzhlíží jak patnáctiletý školák ke svěží matce svého spolužáka.

No dobrá, a co takový Postakegel. Slyšel jsi o něm někdy? Tenhle bobek, který má necelých 15 metrů, je kousíček za městem Pirna a je jednou z několika věží oblasti Wehlen. Ve světlemodrém průvodci je to vrchol číslo 2, což spíše vychází z geografické polohy, nežli z jeho významnosti. I když by mohl vyprávět o tom, jak se kolem něj v historii čile těžil pískovec a on tam nakonec zůstal stát. Úplně sám…


Postakegel v celé své kráse :-)
foto by © Alešák

Přístup z údolí smrdí expedicí, vede totiž přes soukromé pozemky, jejichž majitelé jednak neradi hovoří s horolezci česky a druhak neradi hovoří s horolezci. Kdysi prý dokonce vybírali "vstupné" euro za osobu, což mi nepřipadne fér, protože to nedanili.

Existuje ovšem i alternativní přístupová cesta z náhorní strany. Z okraje Pirny (Mockethal) po Wehlener Strasse zhruba 1km směrem na Wehlen a před začátkem lesa je doprava polní cesta. Po ní na rozdvojku ve tvaru písmene "T" a levou větví až k místu, kde cesta přechází v louku. Zde zaparkovat (od Wehlener Strasse je to asi 200m) a dále pěšky přes louku přímo z kopce na okraj lesa a podél něho asi 100m doprava, kde jsou schované schody dolů. Sice nejsou normované, já vím, ale dostanou tě pod skalní práh. Dole opět zhruba 80m doprava a jsi na místě.

"Kam jedééééš?"
Matroš je megatvrdý, skoro to až trochu klouže. Postakegel svým tvarem připomíná hranol s poměrně výraznými hranami. Co hrana - to cesta. A do stránek jeho poměrně staré vrcholové knihy je vepsáno jen několik málo českých jmen. 

Těžko říct, zda měli před sto lety nahoře na louce rodinný piknik a šli se sem vymočit, no každopádně někdo tenhle megavrchol objevil. První cestu udělal 11.7.1920 Rudolf Kaden s dvěma dalšími Kadeny a několika kumpány. Alter Weg - podél levé údolní hrany na malý balkón k dodanému kruhu, od něj místním národním sportem (saské stavění), anebo čistě elegantním bouldříkem do dobrých chytů a nakonec podél oblé (pravé) mírně převislé hrany na vrchol. Kdo poplete poslední zdvihy, ten proletí celou stěnu a zastaví se nohama u jističe. Klasifikace VIIc. Více než jednu šroubovačku do kruhu není potřeba táhnout. Hvězdičku by si to zasloužilo. Vykřičníček možná také.


Alter Weg. Kroužek v půlce stěny.
foto by © Alešák



Alter Weg. To nejlepší nakonec.
foto by © Alešák

O 12 let později měli nahoře na louce červencový piknik asi i Helmut Oehme a K. Schulze. Šli se dolů vymočit, "A hele, věž!" a tak vylezli volnou pravou údolní hranu. SO Kante, rovněž za VIIc, je nejlezenější cesta na věž. V průvodci má vykřičník a hvězdičku a dá se parádně zajistit smyčkami. Zhruba do dvou třetin, výše už nikoli a poslední nepříjemné kroky se dělají s rukama na oblém vršku.

"Na zem by to asi nebylo, ale komu by se chtělo na třináctimetrové věži hodit 12m tlamu."


SO Kante. Klíčová horní pasáž.
foto by © Alešák


SO Kante. To nejlepší opět nakonec.
foto by © Alešák

A jdeme dál. Levá náhorní hrana - NO Kante VIIIc (autor Thomas Knoof), má zatím asi 2 přelezy. Nástupový solivý sedmimetrový bouldr v lámavém je vstupenkou buď k prvnímu ringu anebo na místní traumatologické oddělení. Vážnost cesty zvyšuje hromada šutrů pod nástupem, na kterých se i blbě stojí, natož si odskočit…


NO Kante. Psychologie k prvnímu kruhu.
foto by © Alešák


Čtvrtou poslední hranou vede Videospieler IXa, opět Thomas Knoof s druhy - pravou náhorní hranou (K) k dodanému kruhu Staré cesty, stěnou vlevo od hrany (K) n.v.

Do středu údolní stěny se ještě vešla Zwischenhoch, stěnovka za IXb s národním sportem u druhého, čistě Xb, případně s Variantou (od 1. kruhu doleva a podél trhliny 2.K n.v) za IXa. Obě cesty má na svědomí rajbasový king Jürgen Höfer. A nebudou zrovna procházkou růžovou zahradou. Spíše jenom zahradou.

Mám smysl humor. Naposledy mě rozesmálo zrovna toto:


Z vrcholu masivu slézt ostrou hranou na balkónek. Skokem na polici a Starou cestou n.v. Obtížnost 6/VIIIc. Autor: Thomas Willenberg. Tenhle týpek mě fakt baví.

foto by © Alešák


Pokud se budete motat kolem, zajeďte si do Pirny k Turkovi na Döner kebab s ayranem. A pro ty dvě VIIc, zápis do vrcholovky a pohled, odkud kam Thomas Willenberg doskočil, má určitě smysl Postakegel vyhledat.

Ponaučení na konec:
"Když děláš piknik na louce a jdeš na záchod, měj vždy u sebe pár smyček nebo pískovcový kruh."

Hore zdar!