Po delší době se opět podíváme do oblasti tvrdého pískovce s tvrdou klasifikací, která je doslova domácím hřištěm Bernda Arnolda. I když on byl jako doma v celém Sasku. Zamíříme totiž do Brandu.

Ale hned musím zdůraznit, že naším cílem sice bude věž z Brandu, dokonce jen pár set metrů od již popisovaného Panoramafelsu, jenže svou polohou i strukturou skály naprosto odlišnou od zbytku oblasti. Skoro jakoby se na Polenztalwächter, tak se totiž jmenuje, jezdilo jako na Polenztalwächtera a ne jako do Brandu. S tím si však není třeba lámat hlavu, protože lezeního tu je dost a ani o turistické zážitky není nouze.


Polenztalwächter

Už jen to údolí, ve kterém věž stojí vlastně o patro níže, než ostatní brandské věže. Jmenuje se Polenztal a jde o klasické tzv. U údolí s plochým dnem. Jeho kaňon vytvořený říčkou Polenz je natolik charakteristický, že se údajně svého času dostal i do německých vlastivědných učebnic. Procházka po jeho několik kilometrů dlouhém dně je skoro tak pěkná jako výlet do soutěsky Kamenice nad Hřenskem.
   
Do Brandu bude pro většinu z nás vždy výchozím bodem Bad Schandau. Od Pennymarketu pod jediným silničním mostem přes Labe široko daleko (Děčín a Drážďany) vede silnice přes Rathmannsdorf na Porschdorf. V něm se dáte doleva po hlavní na Waltersdorf a Rathewalde. Mimochodem z toho Waltersdorfu vede jediná silnice k Liliensteinu, o kterém nedávno psal Houmy. Z Rathewalde se dá sjet doprava dolů po krásné široké silnici plné serpentýn, kterými se neustále prohánějí šílenci na motorkách, na dno Polenztalu. Nejhezčí přístup k věži je po sjezdu z té serpentýnové silnice na dně údolí odbočit doprava na úzkou silničku a po pár stech metrech zaparkovat u líbezné hospůdky s terasou. Odtud pak třičtvrtěhodinky chůze. Nejkratší, a tudíž nejzajímavější že (?), je zaparkovat na plácku na kraji lesa asi 1 km za Waltersdorfem. Odtud po turistické cestě seběhnout dolů na dno údolí v místě, kde se na protější straně tyčí Polenztalwächter. Pod ním jsou poloopuštěné domy a kapku po proudu i můstek. Za ním doleva, po široké cestě kousek od vody a pak už prudkou stráňkou od jihovýchodu k věži. Nástupy cest jsou nějakých 70 metrů nad řekou.

Věž stojí pěkně přimknuta k masívu, který ji o mnoho převyšuje. Od masívu ji dělí jen průrva, která je celá průchozí a věž se tak dá obejít kolem dokola.

Na Polenztalwächtera se jezdí hlavně kvůli jeho severozápadní stěně. O té bude řeč za chvíli. Nejjednodušší přístup k vrcholu je Alter Weg II z doby kolem roku 1880. Hned vpravo od údolního komína vede Geteilte Freude VIIIa s třemi kruhy; příjemně zajištěná nijak těžká cesta. Zajímavá je i jižní stěna nalevo od údolního komína, který se jako Südkamin III leze též. Südwand VIIc křižující stěnu zprava doleva určitě stojí zato. Z variant a cest, které se do Südwand v nejrůznějších místech napojují, je asi nejhezčí Gelber Streifen IXa, RP IXb. Ta vede lehce vlevo od žlutého pruhu v levé části stěny přes dva kruhy a hodiny na polici ke druhému kruhu Südwand. Jen nástup je trochu odvážný. Něco málo smyček a pod nohama rozházené balvany, raději nepadat. Klíčové místo od prvního kruhu.
   
A teď už konečně k tomu hlavnímu. Kdyby byl Polenztalwächter obrovská kopa zmrzliny, ze které si mlsný kyklop velkou lžičkou nabral od severozápadu svou porci pěkně od vršku až k zemi, nemohl by vykrojit hezčí tvar, než který vytvořila sama příroda. Konkávní deska přes dvacet metrů široká a třicet vysoká patří mezi top stěny Saska. Protože vznikla výlomem a nebyla tolik vystavena povětrnostním vlivům, leze se v ní  po policích, poličkách a lištách nebo po dírách a dírkách, jež nejsou ničím jiným, než obnaženými bublinami původně skrytými v útrobách skály.

Stěna byla vždy velkou výzvou pro lezce a podle pověstí také místem, kde se vyřizovaly jisté účty.
   
Páteří celé stěny je cesta Angenehme Stürze IXb, bez postavení u třetího kruhu IXc, RP Xa. Jejími autory byli v říjnu 1980 češi Standa Šilhán, Honza Ďoubal a Vašek Vodička. Považte tu drzost udělat první prvovýstup v tak významné stěně Arnoldovi přímo za barákem. Zvlášť, když Arnold měl vždy snahu otevírat velké stěny. Však se taky povídá, ža naši chlapci rozdělaný Arnoldův projekt dodělali jako revanš za jím dolezený projekt Čechů v Labáku. Který? Žádný menší, než Big Wall na Prezidenta. Třeba by nám tu historku mohl někdo na Lezci přiblížit více.

Nicméně Angenehme Stürze, neboli Příjemné pády, je parádní cesta. A s jejím popisem už radím vzít čistý papír a tužku a začít malovat plánek stěny a počítat kruhy. Bude toho více. Nástup je u levé hrany z bloku a vede šikmo vpravo přes dva kruhy ke třetímu. Třetí kruh je důležitým orientačním bodem. Většinou v něm visí lanovice k snadnějšímu zajištění posledního zdvihu na malý balkonek. Podotýkám, že lanovici k zajištění použijí opravdu pouze jedinci v nejvyšší nouzi (sic!). Od třetího kruhu lze postavit, ale na to se už dnes moc nehraje, takže nezbývá, než objevit klíč k postupu vzhůru. V čem vězí, prozrazovat nebudu. Řeknu jen, že svůdně zprava se to neleze, jen lehce. A dodám, že mi to přišlo těžké pekelně, ale na druhou stranu, když se objeví řešení, dá se to lézt kolem dokola. Potom se dosti udatně cvakne čvrtý kruh a od něj následuje čistokrevný traverz doprava do velkého sokolíka. Až v něm máte vyhráno. Mám dojem, že i pády z tohoto traverzu daly cestě název.
   

Jehla v Hohlspiegelu

O rok a půl později si na své přišel i Arnold cestou Hohlspiegel IXc, RP Xa. A byla to vydařená záplata. Kdo má knihu Rock Stars od H. Zaka, může si Arnolda v této cestě prohlédnout. Nástup je po hrance uprostřed stěny a výše k prvnímu kruhu. Od něj celkem těžce mírně vpravo a přes díry s hodinami ke druhému a třetímu kruhu. Zde vlevo ke 3. kr. Angenehme Stürze. Bez postavení už stejně. Linie středem stěny, nádhera.
   

Hohlspiegel nástup

Otevřená zůstala otázka, zda by se nedalo lézt přímo i v horní části nad traverzem, který nebyl ničím jiným než útěkem. O odpověď se pokusili mistrovští lezci východu a západu (jak se píše v průvodci) Arnold a Güllich.


Hohlspiegel 1 kruh

Hohlspiegel u 1 kruhu

Ti prolezli celý Hohlspiegel až ke 4. kr. Příjemných pádů. Těžko říci, zda zkoušeli odlézt od kruhu přímo pod velký převis. Jisté je, že se jim to nepodařilo, protože absolvovali nám už známý traverz a těsně před jeho koncem zahli prudce vzhůru. Zde nad již ne tak velkým převisem navrtali kruh nebo dřík, který je tu dnes a ze země není téměř vidět. Kolem něj převislým silovým bouldrem a delším lezením šikmo vlevo k celkovému sedmému kruhu. Na světě byla varianta nazvaná Navigation za Xb AF, RP obtížnost není uváděna.
   

Hohlspiegel hodiny v děrách

Hohlspiegel 4 kruh a současně 3 kruh Angenehme Stürze

Hohlspiegel 4 kruh a současně 3 kruh Angenehme Stürze

Jenže tomu stále něco chybělo. Bylo jasné, že ideální směr vede Hohlspiegelem až ke čtvrtému kruhu Angenehme Stürze  a pak ne traverzem, ale přímo pod velkou střechu, obloukem vlevo a přímo k 7. kr. Navigation. V červnu 1991 problém vyřešil Ralf Reißig variantou Seelenwanderung Xb, RP Xc. Vystačil si s natlučením jediného kruhu na levé straně střechy vedle ostrého sokolíka. Pasáž od 4.kr. Příjemných pádů je opravdu těžká. Malé lištičky, dynamický skok do malých spoďáků v trhlině převisu, opatrné přešlapy nohama. Teprve v sokolíku u kruhu už je dobře. A příměji už stěnu prolézt nejde.

To ovšem neznamená, že je všemu konec. Opět Ralf  Reißig narovnal Příjemné pády v levé části stěny od jejich druhého kruhu přímo přes další dva k 7. kr. Navigation. Spur der Steine Xa, RP Xb. Malujete si? Jestli ne, tak už musíte být úplně vedle. Jenže! Gilbert Mohyla si dolezl k 1. kr. Hohlspiegela, nedal se vpravo, nýbrž mírně vlevo, navrtal kruh (dřík) a ocitl se u druhého Příjemných pádů. Pokračoval variantou Spur der Steine. Vznikla tak Neue Spur der Steine Xa, RP Xb. Ještě se orientujete? Úplně v pravé části stěny vede Nordwestwand VIIIc, bez postavení v děrách nad prvním kruhem IXa, od Arnolda z roku 1975. Vlastně jde o první cestu ve stěně. Jenže protože od svého druhého kruhu mizí na pravé hraně a do stěny se vrací až u sokolíka, ve kterém končí traverz Příjemných pádů, ani ji za tu pravou zahajovací nelze považovat.

Od prvního kruhu Nordwestwand vede nicméně ještě něco. A to už je opravdu poslední kousek. Od léta, kdy jsem si ho prohlížel mě nepřešlo mrazení v zádech. Druhý kruh je ještě jakžtakž. Od něj vede vzhůru malý sokolík postupně se měnící v trhlinku zanikající ve stěně. Smyčky nic moc a třetí kruh až v hladké stěně. Pak navazuje do Navigation. Od pohledu horor. Název Criss Cross RP XIa, autor Thomas Willenberg.

Nevím jak vy, ale já se dopočítal sedmnácti kruhů. To jde, ne?

Tschüs