Je to pět a půl roku, co byl na Lezce umístěn první díl seriálu "Lezení v Sasku". Mnoho věcí se od té doby změnilo. Sasko i Lezec však stále žijí.

Lezec se během těch let vyvinul z hobby stránek kamarádů z Plzně v jedničku mezi lezeckými weby v republice. Z tehdy teple oranžové změnil svou podobu v dnešní ocelově modrou. Jeho návštěvnost vystřelila strmě vzhůru a svým obsahem nabobtnal do neuvěřitelných rozměrů.

Jako dnes si pamatuji, jak se mne Hop tázal, jestli bych mohl napsat něco o Sasku. Myšlenka se mi líbila. Kasal jsem se, že určitě, protože Sasko je obrovské a já v něm strávil tolik času na to, aby nebyl problém napsat rovnou celý seriál. A klidně nejméně o padesáti dílech.


Brand - Grosser Halben

V roce 2000, kdy vyšel první díl, bylo Sasko již 11 let osiřelé. Tedy ne, že by v něm bylo pusto a prázdno. Sasíci se nikdy nedopustili výpadků v návštěvnosti. Ale z české strany hranice se výjezdy omezily na ojedinělé výlety. Měl jsem tehdy za sebou tři roky intenzivních návštěv Labáku, a občasnou únavu z českého přepětí v jeho úžasných stěnách jsem smýval právě ne příliš častými návštěvami Saska. A byť šlo o výlet do skal vzdálených doslova jen pár kilometrů, ocital jsem se ve zcela jiném světě. Tehdy nebylo možné zavadit o Čecha, a i zápisy ve vrcholových knihách svědčily, že české prsty listovaly jejich stránkami naprosto výjimečně. Jezdili sem jen ti největší znalci a ti se v podstatě neměli šanci potkat a natož rušit.

Jedenáctiletá pauza způsobila, že nezměrná znalost zdejšího prostředí nabytá nesčetnými návštěvami českých lezců v osmdesátých letech přišla vniveč. Generaci, která přišla po nich, nebylo možné zkušenosti předat, protože lezeckých cílů bylo po listopadu 89 mnohonásobně více a jedině dostupné Sasko se zákonitě stalo opomíjeným. Jeho jistá tajemnost, tradovaná psychická náročnost a nutnost se vyrovnat se zákazem lezení s magneziem přispěly k jeho exotičnosti.

Obecné nevědomí o Sasku mne v rozhodnutí o psaní seriálu utvrdilo. Od počátku jsem měl v úmyslu jeho prostřednictvím nejen popisovat lezecké cíle, ale chtěl jsem se pokusit vyjádřit i krásu a okouzlení, které vyvolává zdejší atmosféra.


Velký Čand

Naivně jsem si myslel, že mé znalosti postačí na téměř nekonečnou řadu příspěvků. Mýlil jsem se. Paměť z osmdesátých let již byla děravá a ani já ji do roku 2000 nijak často nezáplatoval. Brzy jsem zjistil, že mám-li netlouct prázdnou slámu, budu muset obnovit časté výjezdy, lézt a znovu poznávat již kdysi jednou objevené. A tak se Sasko stalo téměř výhradním cílem mých lezeckých výletů a zdrojem nepřetržité radosti.

Původní formát jednotlivých dílů o několika málo řádcích mi brzy přestal vyhovovat a články se začaly natahovat. Díky tomu se také prodlužovala perioda, ve které vycházely, protože jsem jednoduše nestíhal. Za dobu, na jakou se natáhla přestávka mezi díly v současnosti, se až stydím. Dalším důvodem, který mne přinutil k výletům do Saska, byl naprostý nedostatek fotografií. A že jsou články bez fotek ochuzené, bylo zřejmé již od počátku. Často se mi proto stávalo, že nejen nedostatek času, ale i fotek, rozhodoval o vzniku nového dílu.

Seriál velmi ovlivnil můj život v posledních pěti letech a v tomto padesátém díle mohu říci, že jen v dobrém. Jen jediný smutný stín na tomto období ulpí navždy. Před rokem si Rathenské stěny vzaly život Houmyho. Nemusím připomínat, že Houmy byl obrovský znalec Saska a měl je velmi rád. Nikdy jsem se s ním kupodivu osobně nesetkal, i když už se k tomu téměř schylovalo. Stihli jsme si vyměňovat pouze maily a telefonáty a mne dnes mrzí, že můj první kontakt s Houmym nebyl úplne idylický. Mojí vinou. Vše se urovnalo, při Houmyho povaze to ani jinak nešlo, ale vylézt si spolu cestu jsme již nestihli.

Psaní seriálu mne přivedlo na myšlenku umocnit poznávání skal nejen prostřednictvím internetu, ale i na živo. Vznikl Máj v Sasku. Letos se uskutečnil počtvrté. Jeho organizovanost klesla na nejnutnější minimum. Byl pouze vyhlášen bivak a čas. To je vše. Jak dopadly první dva ročníky, si můžete přečíst na jiném místě. V roce 2005 nás počasí nemilosrdně vyhnalo. A letos? Nemohu se nezmínit, protože akce předčila vše, co by se dalo očekávat. Kromě malé a ošizené upoutávky, která navíc brzy zapadla v hlubinách Lezce, jsem pro její propagaci neučinil nic. Čekal jsem příjezd jen několika kamarádů. V pátek v poledne zel bivak prázdnotou. Pak se začali nenápadně trousit lezci a jejich počet se přes víkend vyšplhal k šedesáti. Tolik lidí bylo na všech třech předchozích Májích dohromady. Ano, až ke mně teď doléhají hlasy, jak to muselo být strašné. Jaký hluk, nepořádek, těch ohňů a křiku. Chápu, že po všech incidentech, o kterých čteme i zde na Lezci, po mnoha nenávistných a hloupých komentářích můžeme být znechuceni z představy, že se z lezeckého prostředí vytratila základní slušnost. Možná někoho zklamu, ale průběh letošního Máje potvrzuje pravý opak. A jsem strašně rád, že to tu mohu ventilovat. Představte si šedesát lidí v jednom bivaku. Přesto nikdo nehlučil, nikdo nikoho neobtěžoval, k ničemu nenutil. Bivak jsme opustili ve stavu v jakém jsme jej našli. Ohně, věřte nevěřte, nehořely. Nesmí se to. A ti "nestydatí" Češi zákaz respektovali! Dokonce jsme přestáli i kontrolu strážců parku, kteří s úsmevem a pozdravem na rtech provedli obhlídku a spokojeni, pravděpodobně právě pro absenci ohnišť a pořádek, odešli. A protože nám po celé čtyři dny přálo počasí, stalo se toto setkání ničím nezkaleným lezeckým svátkem. Považuji za důležité se o tom zmínit, protože ač se to někdy nezdá, takto je to normální a bohužel se o tom málo hovoří.


Kanstein - bivak - Máj 2006

Přiznávám, že mne Sasko naprosto uchvátilo a pohltilo. Při každé jeho návštěvě nasávám jeho sílu a neumím si představit život bez něj. Miluji ho a při psaní jsem se snažil vtáhnout do milostného vztahu co nejvíc lidí. Nebál jsem se, a ukazuje se, že oprávněně, že bych zdejší úžasnou krajinu vystavoval nebezpečí nájezdů pustošivých Bohémských kmenů. Naopak. Na všech, které jsem potkal, je patrná úcta k odkazu, který se v Sasku vznáší na každém kroku. K odkazu, který vznikl jedinečnou kombinací přírodních útvaru a lidského snažení.

Mne samotného by k tak častým návštěvám nezlákala jen všudypřítomná divukrása. Sasko není jen o tom. Ono v sobě má obrovský lezecký potenciál, sportovní náboj, prostor pro uplatnění sebe sama. Nabízí k vyžití ty nejúžasnější kontury. Vyžaduje um i odvahu. Odměňuje dobrodružstvími zapovězenými značné části populace. To vše uprostřed Evropy, uprostřed všedních dnů. Umožňuje riskovat, prožívat strach a nebezpečí, dosahovat vrcholných výkonů, uspokojovat tužby otupělé konzumní společností. Vím, že stejně tak to platí i o jiných částech světa, ale já jsem si nejvíce oblíbil Sasko, píšu o něm a nedám na něj dopustit.

Chci věřit, že kromě přirozeného a nevyhnutelného návratu českých lezců do Saska, který by nastal tak či tak, přispěl k jeho uspíšení i můj seriál. Kromě zdůraznění krás krajiny jsem se snažil zbavit zdejší lezení jisté mýtičnosti a ukázat, že se zde dá docela pohodlně pohybovat. Ozvěny českých výkřiků: "Dober!", "Zruš to!", "Jistím!", přibývající zápisy v knížkách a parkoviště s CZ vozy dávají tušit, že Sasko opět roste k významu, který mu právem náleží.


Grosser Zschand - Kl Jortanshorn - Rakete Xb RP

Je pravdou, že stále zůstává opomíjeno, pokud jde o přelezy těžších cest. Podle zápisů v knížkách se tuží Piškot a David Štastný. Omlouvám se, jestli jsem si někoho nevšiml. Důvod je jasný. Je jím potřeba ovládat styl, který jsem si pracovně nazval "ohne magnezium". V celém seriálu jsem se tomuto tématu záměrně vyhýbal, a bohužel nyní očekávám, že tento díl zanikne v tupé diskusi o magnéziu. Můj postoj k Mg je pozitivní. I na písku. Jenže v Sasku jsem na návštěvě a jako host respektuji místní pravidla. I přes české pověsti o magnezium v Sasku nezavadíte. A těžké cesty se lezou. Pravda, ne několikrát za den jako v Labáku, ale jen několikrát do roka nebo ještě méně. Všechny cesty uvedené ve výročních dílech jsem přelezl bez magnezia. Mnohokrát jsem si přál mít sušší prsty a větší tření. Nešlo to. Možná bych vylezl některé cesty rychleji, možná bych vylezl i některé těžší. Nevím, nezajímá mně to. Jsem na návštěvě a naučil jsem se s tím žít. Mnohokrát jsem přemýšlel nad tím, co by prolomení zákazu Sasku přineslo. Ale o tom seriál skutečně není.


Rakete Xb RP

Závěrem nemohu zapomenout na to příjemné, co mi seriál a internetové vymoženosti přinesly v míře nebývalé. Ohlasy čtenářů, kterých bylo nepočítaně a vždy povzbudily chuť do dalších dílů. Díky za ně.

Tschüs