Docela by mě zajímalo, jak kdo k lezení přišel. My jsme jednou takhle s kolegou přišli pod umělou plechovou stěnu ve Vítkovicích. On byl pohledem na ni už několik měsíců fascinován a já jsem se bála výšek, což komplikovalo mou fascinaci túrami po horách.

Zážitky z prvních lezení po vítkovické plechovce byly tak radostné a intenzivní, že jsme je se stejným nadšením vyprávěli nelezoucím a lehce nechápajícím kolegům v práci. S kroutící hlavou se někteří postupně uvolovali k návštěvě onoho zázračného místa, na kterém sílí svaly i vůle.

Založili jsme lezecký klub a tak vznikla skvělá parta amatérských lezců.

Náčelník, který si s ohledem na své tělesné proporce nechává říkat Skalní medvěd, je pilný lezec. S tréninkem to v začátku trochu přeháněl a málem si uhnal zánět šlach na prstech a nedal si pokoj ani když si zlomil prostředník a měl na něm dlahu. Jako první si koupil sedák a neúnavně buzeruje méně pilné členy klubu, kterým se občas na stěnu nechce a požaduje racionální vysvětlení. To samé požaduje také po členech, které jistí a kteří tvrdí, že už nemůžou. Založil také kontrolní tréninkovou tabulku, do které se zapisují data a místa tréninku jednotlivých členů. Občas si stěžuje na své megaruce a vymlouvá se, že kdyby měl tenčí prsty, tak se v tom chytu s dírkou udrží, kurva.

Tréninkovou tabulku Skalního medvěda rozvinul k dokonalosti Ota. Je tak sofistikovaná a obsahuje tolik koláčových a sloupcových grafů, že se ji občas bojím otevřít. Ota rozvíjí k dokonalosti také své portfolio vylezených cest. Vybírá si barvy, o kterých se nám ani nezdá a když ho při spouštění chválíme tak říká, že to není těžké. Pilný a houževnatý Skalní medvěd, který to zkusí a odpadne, ho za to dočasně někdy trochu nemá rád. My jsme rádi i za Otu, že už brzy přijde jaro, protože jinak by museli na umělých stěnách navrtat chyty i po stropě aby měl před sebou ještě nějaké výzvy. Ota je náš první reprezentant na závodech v bouldru. Už tento čtvrtek!

Anička je naše modelka. Když šla poprvé na stěnu, měla největší strach z toho, že si uláme nehty. Lezecké věci nosí zásadně v kabelce a pokud se jí tam náhodou nevejdou, bere sebou nosiče.  Lezečky si pořizovala podle barvy a designu a dává si záležet na barevném sladění svého lezeckého outfitu, který občas doplní i slušivou mašličkou ve vlasech. Naopak barvy chytů na umělých stěnách ji nechávají úplně chladnou a zatím „takéto farbičky nerieši“. S cílem vylézt jakoukoliv cestou nahoru je ale Anička velká bojovnice, obětuje i nalakované nehty, pomalu se smiřuje s lezeckými mozoly a zásobuje nás informacemi o mastičkách, které na to pomáhají.

Trochu nepravidelnou ale výraznou členkou našeho klubu je Zdeňka, která je naší mentální trenérkou. Ukazuje nám hranice našeho strachu a nezdravé soudnosti. Dělá to různými způsoby a vždycky nás dostane. Například trénuje jistící členy nečekanými pády po hlavě dolů, hrubě popisuje naši do nebe volající zbabělost, když nechceme po vyčerpávajícím zdolání 4+ zkusit hned tu vedle, tu 7- a takto zbytečně stagnovat ve výkonu. Ráda se houpe při jištění, čímž intenzivně duševně trénuje ty, které jistí. Ráda také hlasitě prezentuje své genderové pojetí souboje v lezeckých výkonech mezi muži a ženami. Vrcholu stěny dosahuje nohou, protože viděla muže, kteří to dělali taky nohou a jenom rukou to je trapné. 

Další věcí, která nemá na lezecké stěně daleko k trapnosti, je můj strach z výšek. Opakované prosby směrem dolů, ať mě dotyčný fakt jistí, mívají občas ironickou odezvu. Při každém lezení se ptám kolegů, jestli mám tu osmičku dobře. Nosím v lezečkách ponožky. Rvát bosou nohu do takové nepřívětivé boty může jenom sadomasochista. A ten stejný člověk si pak taky do těch lezeček čuchá. Stres z prostoru pode mnou se projevuje mimo jiné vyšší potivostí rukou, takže se maglajzuju až za ušima a taky v těžších úsecích uvolňuju napětí výrazy, které se prý ke slečně nehodí. Začínají volem.

V klubu máme ještě Aleše, který leze neohroženě v kopačkách s uřezanými špunty, Romču, která tak tvrdě konkurovala Otovi, že jí zařídil pobyt v Bruselu a pár příležitostných členů, kteří nám občas zpestří lezecké výpravy. No a co dodat závěrem. Lezení je skvělá věc. A když k tomu natrefíte na fajn parťáky, tak je skvělá na druhou. A když je těch parťáků víc, potřebují více vybavení. No a když to zkrátím.. hodilo by se nám další lano!!!  ;)