Když vám někdo řekne, že po devětadvaceti letech vypadáte pořád stejně, buď vám lže, nebo musíte být skála. V případě „Aničky“, co na nás kouká do údolí Velké Paklenice z výšky tří set padesáti metrů, je druhá varianta ta správná.

Ač i této Anče přibylo několik zářezů. Zářezů v podobě nových cest a volně přelezených hákovaček.
Od mé poslední návštěvy v roce 1988, kdy jsem na Aniča Kuk a další nádherné stěny zíral pouze z turistické cesty, se toho v Paklenici stalo mnoho. Prošla válka, z nudistického kempu se stalo seriózní letovisko. Na druhou stranu zůstal hlad po penězích z turismu. Vinetua (virtuálně) potkáte všude kolem a z přecpané soutěsky je dobré utéci někam do ústraní větších stěn.


Pohled na monumentální Aničku Kuk
foto by © JirkaS

V nejprofláklejších klasikách typu Mosoraški, Velebitaški a nevím jaký ještě „tašky“ je docela dost lidí, na rozpinkání tedy volíme působivou linku Šubara direkt, 6c+ , 350 metrů. Jedná se o logicky vedenou cestu se skálou běžné východoalpské kvality s nádhernou klíčovou délkou, které by slušela i klasa 7a. Jištění je na takovou stěnu spíše nadstandardně husté, stačí pár friendů na dojištění šestkových délek. S Jirkou se střídáme a za pohodových (nikam nespěcháme) pět hodin jsme na vršku.


Odbočka přes potok ke stěně
foto by © JirkaS


Pohled ze stěny na kaňon s výrazným pilířem Debeli kuk
foto by © JirkaS


Jirka v cestě Spider, 8a, Rumeni strah vede asi 15m vlevo a to zleva doprava od toho mokrého zářezu do hladké žluté desky
foto by © Petr Resch

Dva dny nato stojíme pod dalším cílem. Tentokrát volíme oblíbené 7c, cestu Rumeni strah, 7c, která vede nejkompaktnější částí SZ stěny a honosí se asi nejkrásnější délkou v celé stěně. Nástup rádoby technickým 6b s „dlouhými odlezy“ je na pohodu, kdokoli byl jedinkrát v Ádru, má pod pojmem „dlouhý odlez“ zafixováno něco úplně jiného. Další délka za 6a+ se šuplíky je v takové stěně výjimečná a moc se těšíme, co přijde. Má to být zase 6a+. Jirka bojuje jako lev, já na druhém s batůžkem uznávám, že 7- bývá i lehčí. Nespojili jsme dvě délky a jsme už v té za osm? Ukáže další délka. Je to ta za klíčových 7c? Nádherné lezení po sintrových strukturách. Valím, leze se mi skvěle. Trochu mě překvapuje, že ačkoli to den před námi někdo lezl, po maglajzu ani stopa. Oblé chyty, bouldeřík, větší chyt. Hledání. Nade mnou štand a nad ním…další těžká délka. Kurňa, co tohle je? Takže jsem právě vydrápal 7a? Ani Jirkovi to s batohem nejde a kašleme na to. Navíc je kyselej, protože na rozdíl ode mě objíždí různé skalní oblasti a pozná tedy rozdíl mezi sedmičkou a osmičkou. Slaníme dolů a hybaj do základního tábora u umělé jeskyně, kde naši hostitelé vedou evidenci, kdo co leze (malá vsuvka – naše lezení je součástí mezinárodní akce Climbing for everybody). Stěžujeme si na nesmyslnou klasifikaci a popisujeme, kde nám to nešlo. Výsledek - první dvě délky dobré, pak jsme to napálili do nejtěžší cesty oblasti, která v nákresu naší cesty není a v průvodci je nesmyslně až na konci kapitoly. Je to poprvé, kdy mě potěšilo, když mi někdo řekl, že jsem se prásknul. Místo 6a+ délka za 7a+, místo 7a délka za 7c+. Dovídáme se, že jsme nalezli do vedlejší cesty Spider, 8a. Zase tak hrozný to s námi není. Běžíme si spravit náladu do sportovek, daří se mi jedno 8a+ OS, slávanazdarvýletu! Další den trocha odpočinku, Jirka celý den úřaduje kolem projektu Climbing for everybody, já se spolu se silným československým týmem učím chorvatské povely pro děti a běhám kolem nich po skále. Těžko říct jak těm školákům znějí naše pokusy o penjanje, racigu, uže...


Jirka pod závěrečným boulderem v cestě Rumeni strah
foto by © Petr Resch

A zase do stěny! Tentokrát jdeme na jistotu. Ačkoli to jsme minule šli taky. Tři délky pod klíčovou pasáž pohoda, klídek, čaj místo tabáčku. Tělu už se moc nechce, ale s vypětím dávám OS i těžké délky. Tu za 7a doporučuju každému, kdo tento stupeň zvládá. Je to velký nadstandard v bombově pevné sintrové skále se skvělou expozicí. Sedmcéčko je trochu nepřehledné a spíše takové bouldeříky po malých s odpočinky mezi nimi. Jištěné sportovně. Jirka mě překvapuje, když s radami dává s malým zaváháním délku na druhém (bágl jsme vytáhli). Holt trénink ve Frankenuře se nezapře. Na vršku jsme za pět hodin, takže držíme krásný pohodový průměr půlhodinu na délku. Z Rumunů zkrátka není zapotřebí mít strach.


Nákresy hlavních linií v Aniče kuk
foto by © Jirka Sika


Petr radost z přelezu Rumeni strah
foto by © Petr Resch


Jirka
foto by © Jirka Sika


Petr na vrcholu
foto by © Petr Resch

Dolů, do auta a přes noc domů, kde na mě čeká ta moje Anička, která hledí z přece jenom poněkud menší výšky.

Mějte se překrásně