Ahoj všem,
původně jsem chtěl  napsat článek ohledně mé cesty na moji první sedmitisícovku - pik Lenina (7134m.) z Kirgizské strany, což by bylo  dost objemné, zážitků bylo více než dost, ale nakonec jsem se rozhodl, že napíšu jen o části přechodu z C1 (4450m.) do C2 (5415m.). Ta mně nejvíce dostala... tedy ne tak  technická složitost, či výška, ale „nečekaná parťačka“. A o to se s vámi rád podělím. Jen dopředu upozorňuji, že nejsem až tak rychlý chodec, či běžec a rád si při cestě vychutnávám rozhledy, přičemž vše natáčím kamerou pro svůj film.

Jmenovala se Ksenja a pochází odněkud z Ruska. Bylo  jí snad  25 let víc ne. Dozvěděl  jsem se  od ní, že dělá průvodce na Kavkazu a  letos byla s klienty 4x na Elbrusu od chaty Prijut 11. Prý je aklimatizovaná a ráda by šla nahoru, ale nemá s kým. V té době, poslední skupiny, které zde ještě zůstávaly, byly buď v C2 nebo v C3. My byli v C1. Pak se mně zeptala, jestli může jít se mnou do C2.. Chvilku jsem váhal - ale  pak odpověděl že ano, může jít se mnou. V tu chvíli jsem byl i rád. Aspoň nepůjdu sám přes trhlinové pole. Tak jsme spolu probrali vše ohledně zítřejšího výstupu a dohodli se, že ráno v 6h. vyrazíme nahoru.  Slíbil jsem jí, že ráno počkám před stanem a půjdeme spolu do C2. A jak jsme se dohodli, tak  to také  bylo. Večer jsem se ještě stavil  na přátelskou návštěvu do jurty „Gory Asie“ kde jsme s kuchařem a zároveň správcem popovídali o všem možném. Pak, když se správce dozvěděl, že jdu s Ksenjou, upozornil mně, ať si  na ní dávám pozor, prý ráda prohlíží cizí stany a batohy… zná jí od ruské skupiny Baranova, která byla zrovna nahoře… Poděkoval jsem za info s tím, že na ni určitě dohlédnu.


Pik Lenina

Večer jsem si připravil své věci a šel brzy spát.
Ráno jsem posnídal, udělal čaj na cestu, sbalil své věci, stan a vyrazil směrem do vedlejšího tábora, kde už na mně  Ksenja čekala. Svítalo. Ona měla s sebou svůj batoh a snowboard . Byl jsem překvapen, že hodlá tahat s sebou do výšky i prkno. Ale byla to její volba a její věc.
Vyrazili jsme. Do nástupu pod horu nám trvalo jít zhruba půlhodinu přes morény a ledovec. Další hodinu jsme se prodírali ještě výš, než jsme našli prošlapanou cestu přes trhliny. Mezitím, pomalu ale jistě Ksenja začala zůstávat pozadu. Nevadí. Vždy jsem na ní počkal  a šli jsem dál. Cesta přes trhlinové pole byla dobře prošlapaná a viditelná. Viděl jsem kde kterou trhlinu. 5 dni v kuse, bylo azuro a tak vše bylo vidět jak na dlani. Stačilo  jen jít a šlapat výš a výš. Chtěl jsem jít sám dopředu ale Ksenja začala naléhat ať se navážeme  na lano, že nechce jít jen tak. Fajn, řekl  jsem, navážeme se. S lanem pracovala velmi dobře, bylo vidět, že s lanem a karabinami má zkušenosti.  Pro jistotu jsme si dali každý  na lano prusíky a vyrazili dál. Já jsem šel první, ale sotva jsem udělal tři kroky, zatáhla za lano. Prý moc rychle jdu. Fajn… další tři kroky a znova zatáhla.. Šli jsme dál. Pořád jsem  cítil,  jak mně lano  brzdí. Tak to  pokračovalo snad hodinu. Furt jsem jí tahal za sebou. Pak už jsem toho měl plné zuby a řekl jsem jí, ať jde dopředu. Vyměnili jsme si místa. Sotva  udělala několik kroků, zastavila. Počkal jsem, ať si odpočine jenže znova udělala tři kroky a stojí. Slunce už začínalo pálit a my jsme ještě nebyli ani v půli cesty. Co v půli cesty!!. Ještě jsme nedošli ani do prvního velkého převisu, který je ve třetině cesty.


výstup

A slunce pálilo a svítilo o 106. Na obloze ani mráček. Byli jsme uprostřed první časti trhlinového pole. V hlavě mi probleskla myšlenka, že to není dobře. Pořad jsem musel  čekat na Ksenju nebo jí tahat doslova za sebou. Pak, když jsme konečně prošli labyrintem trhlin, odpojil jsem lano a řekl jsem, že jdu dopředu a počkám u převisu. Sice něco namítala, ale řekl jsem důrazně, že do převisu dojde sama a šel jsem. Nabral jsem své tempo a cítil se konečně fajn, až na to, že bylo právě poledne…  O něco později jsem došel pod první velkou trhlinou s převisem. Sklon byl více než 60 stupňů a samotná tahle část kopce byla celkem dost „výživná“. Dlouhá a krutá. Přesto tam bylo nataženo fixní lano a po něm zrovna slézala skupinka lidí dolů.  Vedle byla prošlapaná serpentinová cesta. Sice delší, ale pohodlná. Rozhodl jsem se, že půjdu po téhle serpentinové cestě, ale počkal jsem ještě na Ksenju. Ta, než došla, uběhla další hodina. A slunce pálilo dál. Pořád jsem si  mazal obličej a  krk.


výstup

Než stihl vyrazit dopředu, Ksenja začala doslova ječet, že nehodlá jít nahoru sama a nutně se musíme navázat na lano. Panenko skákavá.. to jsem nečekal, že z ní bude hysterka. Ještě nějakou dobu hysterčila a nadávala, než jsem kývnul, že ano, navážeme se na lano. Počkali jsme, až lidičky sejdou dolů a pak teprve jsme vyrazili my. Hůlky jsem vyměnil za cepín a lano. To samé udělala ona. Cesta na tuto část, mi připomínala cestu na Lysou horu přes Lukšinec, s jediným rozdílem, že mně pořád brzdila tahle ženská. Každý krok byl pro mně utrpením. Tahle to nepůjde dál,  řekl jsem jí ať šlape dopředu. Nechtěla, ale vzápětí jsem  jí řekl že tedy půjdu  sám bez lana. Hned šla dopředu. Moc nadšená nebyla, ale  to nebyl můj problém. Způsob jakým jsme šli, byl stejný jako před tím. Pár kroků a stop. Dalších pár kroků a zase stop. Nevěděl jsem, co mám dělat. Smát se tomu či brečet. Pak jsem jí s humorem řekl, že s takovým tempem ani zítra nedojdeme do C2… Měla na zádech batoh, své „prkno“ a na tváři žádný úsměv. Čas nám utíkal velice rychle, ale my jsme šlapali velice pomalu. Když jsme konečně vyšli na tento nejvyšší bod, čekalo nás ještě stejně dlouhé obcházení velké trhliny. To bylo nekonečné. Když byla možnost si cestu zkrátit a trhlinu přeskočit, Ksenja jednoznačně odmítla. Byli jsme pořád spolu na laně. Rezignoval jsem  a jediné co jsem po ní vyžadoval, ať prostě šlape dál a co nejméně stojí. Konečně po nějaké další hodině jsme došli zpět na otevřenou prošlapanou cestu směrem nahoru. Cesta byla dobře viditelná jak se táhla výš a výš. Stačilo jen šlapat a šlapat co srdce ráčí. Odpojil jsem lano, i když ona zrovna nadšená nebyla a šel jsem tento otevřený úsek dál sám. Do konce druhé třetiny  cesty bylo  ještě co jít a cesta končila na další velké trhlině s menším převisem. Pro mně cesta uběhla naprosto v pohodě a velice rychle  jsem byl  na místě.


výstup na fixu

Bylo tam další fixní lano. Přelezl jsem tento úsek, sundal batoh, vyndal termosku s čajem a podíval se dolů. Ksenja byla o takových 500 – 600 m. níž… Páni, to zase budu  čekat na ní. Uběhla hodina než konečně došla do převisu. Byl jsem unaven čekáním na slunci. Pomohl jsem jí přelézt a znova čekal až se vzpamatuje. Měli jsme za sebou teprve druhou třetinu cesty. Uff.. a čas běžel nezávisle na nás. Slunce už se pomalu klonilo k západu.
Když jsem se podíval na hodinky a výškoměr, bylo 16h. a výška 5100 m. ŠLI JSME 9 HOD. A JEŠTĚ NEJSME U KONCE!!!


rozhled

Tahle celá věc mi vadila a byl jsem v pozoru. Běžně z C1 do C2 jdou tak 6-8 h. a maximum za 10 hodin. My jsme teprve skončili druhou třetinu cesty. Vůbec se mi to nelíbilo a ta ženská mi začínala svým tempem vadit. Ale slib jít spolu je slib. A tak jsem na ní trpělivě čekal.
Když si odpočinula, řekl jsem jí, že dál půjdeme solo, ale vždy do dalších trhlin či nebezpečného místa, na ní počkám. Jen kývla a já jsem šel. Zbývalo dojít do nejvyššího místa v celé cestě od C1 do C2 a pak udělat travers směrem k C2. Moje tempo nebylo takové rychlé, ale také nebylo takové pomalé jako s ní. Když jsem došel do toho místa, otevřel se přede mnou celý výhled cesty nejen dolů, ale také k C2. Ten travers nevypadal tak špatně a odhadl jsem to na cca max. 1,5 hod. cesty k C2. Ale když jsem se otočil zpět dolů, tak o takových 500 m. níž seděla na sněhu Ksenja. Podíval jsem blíž přes kameru a ona normálně ležela na batohu a odpočívala. Naštvalo mně to, zbylo nám málo cesty, ale času do západu slunce též zbývalo málo. Představa šlapat po tmě, se mi nijak nezamlouvala. Nechal jsem svůj batoh a šel jsem dolů naproti Ksenji. Když jsem k ní došel, první na co se mně zeptala bylo, jestli mám ještě energii a sílu?? Prý už nemůže jít dál. Stál jsem a první co mně napadlo bylo,  říct jí, tak proč nejde dolů… ale pochopil jsem, že sama dolů též nepůjde, a tak jsem odpověděl, že jí vezmu prkno, nějaké věci  a potáhnu je za sebou. Dodal jsem,  že zbylo už malé stoupání a budeme na místě. Vzal jsem jí věci a šlapal jsem zpět nahoru.  Tohle malé stoupání, těch  výškových 500 metrů, nám trvalo další tři hodiny. Když jsme konečně  spolu došli na místo kde jsem nechal batoh, bylo už 19 hod. Na cestě jsme byli neuvěřitelných 12h. Pomalu, ale jistě se začínalo stmívat. Za necelou hodˇku měla být tma.


Ksenja s prknem

Stáli jsme na nejvyšším bodě tohoto úseku. Před námi se rozprostíral travers přes neslavně proslulou „skovorodkou“ (pánvice) a na skalách byly vidět stany. Ksenja unaveně padla na svůj batoh a řekla, že už dál nemá sílu… Podíval jsem se na ní a její výraz mluvil sám za sebe. To jsem se dostal do situace, která mně ani v nejhorším snu nenapadla. Byli jsme pod pikem Lenina a stáli jsme  v místě, kde bych raději nestál- strmé svahy a lavinová pole ze všech stran. Před námi ještě byla neslavně proslulá“skovorodka“ která v 90. letech smetla cely C2 se 43 lidmi… a já jsem měl ženskou, která nemohla jít dál a dolů také ne. Podíval jsem se ještě  pres kameru směrem na C2  a cestu k ní. Ta šla přes  dvě velké trhliny a několik menších po cestě těsně u C2. Můj odhad - je to na cca max. 1 hod, cesty, ale s ní…. Ani jsem nechtěl vědět na kolik, ale obával jsem se, že  minimálně na další tři hodiny. Čas utíkal rychle a slunce už zapadalo. Stmívalo se. Vynadal jsem v duchu sám sobě, že zrovna já jsem dostal tuhle ženskou na cestě za svým snem k vrcholu. Vrchol jsem měl na dohled, to je fakt, ale úplně jinak, než jsem chtěl. Když jsem se zeptal, zda je schopná tento úsek zvládnout sama či spolu, jen zavrtěla hlavou a dodala, že je úplně vyčerpaná.  Nechápal jsem, jak mohla dělat průvodce na Elbrusu… Můj návrh, že zde postavíme  stan,  kritizovala stejně, jako pokračovaní v cestě dál. Pak jsem se naštval a řekl jsem jednoznačně, že  zde postavíme stan a ona ať uvaří vodu na jídlo a na čaj. Šel jsem vybrat nejvhodnější místo na tom nejblbějším místě, kde jsme zrovna byli, což nebylo zrovna ideální. V tom jsem o kousek výš, spatřil rozbitý a roztrhaný stan, nějaké věci a nohu s botou, která trčela ze sněhu. Nic víc. Na náladě to zrovna  dvakrát nepřidalo. Řekl jsem v duchu – odpočívej v pokoji  a musel jsem najít vhodnější místo na stan.


trhliny

Rychle se stmívalo a únava o sobě dávala  znát. Vzal jsem lopatu a začal jsem vykopávat plošinku pro stan. Což taky nešlo dvakrát krásně. Sníh byl dost tvrdý a práce s lopatou zhruba v 5100 m.n.m. nebylo zrovna báječná pro relaxaci. Dva kopy lopatou- odpočinek, vydechnout, nadechnout několikrát po sobě a  další dvě lopaty se sněhem ven. A zase odpočinek a pořádně se několikrát nadechnou a znova lopata… tak to pokračovalo ještě nějakou dobu. To jsem vybral „parťačku“ říkal jsem si ve vzteku  a nadával jsem na ní v češtině …přesto nouzová plošina byla hotová.  Zapnul jsem čelovku a postavil svůj malý stan. Ona s sebou neměla ani stan. Jen spacák. Boha jeho.. Co se dá dělat? Nic! Tak jsem upravil ještě jednou stan, abychom tam vlezli my dva, upevnil jsem ho pro jistotu ledovým šroubem v jednom rohu stanu a cepínem v druhém. Vše bylo hotovo. Tma, světla čelovek a vařící se voda. Ještě, že udělala pro mně a pro sebe dostatek vody.
Zalil jsem horkou vodou instantní polévku, kaši a čaj. Po jídle jsme oba  zalezli do stanu. Napsal jsem přes satelitní telefon přítelkyni co se stalo, proč nejsem v C2, proč jsem v nouzovém místě a poslal pro jistotu GPS souřadnice.
Bylo to N 39°22'22.00" E 072°51'57.30"


mrtvola

V hlavě mi proletěly události tohoto dne a myšlenka proč jsem tak skončil. Pak jsem si uvědomil, že svůj slib jsem dodržel a hodlám dodržet. Tuhle ženskou do C2 dotáhnu. Co s ní bude dál a jak se rozhodne ona, je to na ní. Ale prý zítra do C2 shora, z C3 má sejít její skupina. Nooo dobrá.. a šlo se spát. Před usnutím jsem  svou peněženku a doklady radši dal do kapsy spacáku. Také jsem ještě před stanem udělal  menší meditaci a poděkoval horám, že můžu zde v klidu zůstat přes noc.
Že by byla noc klidná a báječná, to nemůžu zrovna říci. Celou noc ženská běhala na záchod. Sem-tam, tam-sem. Pak kolem 3 hod. mne vzbudila, že venku začala vánice a hodně sněží. To už mi má trpělivost došla. A „bafnul“ na ní ať konečně spí. Bude ještě potřebovat sílu na přesun do C2. Navíc jsem jí vynadal, že pokud nevidí na víc než 10metrů (v noci) tak  tam nemá co dělat. A otočil jsem se  k ní zády. Její  běhání na záchod pokračovalo až do 6hod. Pak mně znovu vzbudila, ať prý raději vyrazíme jinam než abychom zůstávali tady… Nával sněhu a větru bylo cítit po celém stanu. Vykouknul jsem ven a  skoro nic jsem neviděl, jen bílou stěnu.. Viděl jsem tak maximálně na  3 metry a dál už nic. Zalezl jsem zpět do spacáku a řekl jsem, že budeme čekat až  vyjde slunce a viditelnost bude o něco lepší. Ksenja se najednou začala vztekat, že se  bojí dál jít a nechce tady zůstávat. Já jsem  zůstal klidný, napil se čaje, dal jsem si oplatek a nabídl také jí.. Na chvíli se zklidnila. Pak jsem jí v klidu řekl, že když nás tady až doteď hora nechala, tak nás tady ještě chvíli nechá. A pokud se něco stane, tak  to byla boží vůle nebo osud. Takže ať zůstane v klidu a napije se čaje. Tak jsme proleželi do 7hod. Pak jsem vyšel ven a lopatou začal odhazovat sníh od stanu, to už jsem byl definitivně vzhůru. Přece ranní rozcvička s lopatou udělá s člověkem své  i v 5100 metrech.  Venku byla vánice a viditelnost byla slabá, přesto svítalo a slunce se dralo ven.


C2 na dohled

Zhruba kolem 8hod. jsme sbalili své věci, stan a vyrazili na laně směrem k C2. Orientační bod žádný. Jen odhad. Šel jsem první a chtěl jsem po Ksenji aby šla též a zbytečně nestála každé dva kroky. Naštěstí, jakoby nakonec chápala celou situaci, mlčky šla dál a nezastavovala. Zhruba o hodinku později nakonec vítr protrhal mraky a vykouklo slunce. Měl jsem radost, protože jsem potřeboval vidět kde se nachází C2. Bylo ho vidět, ale velké trhliny a cestička mezi nimi  byla úplně zasněžená, proste fuč, jen bílé pláně a nic. Kamkoliv jsem chtěl jít, vždy mi Ksenja řekla- tam ne. Ať jsem  udělal krok kam jsem chtěl- pořád mně brzdila  na laně. Už zase je to tu. Měl jsem toho plné zuby, poslal jsem ji dopředu a tečka. Šla velmi pomalu a furt stála a nebyla si jistá. Tak to pokračovalo ještě nějakou dobu. Pak mi oznámila, že má GPS, ale nemá baterky. Dal jsem jí své náhradní a čekal, co se bude dít. Měl jsem svou GPSku zapnutou, ale ukládal jsem si  pouze body pro zpáteční cestu. Takže jsem jí nemohl použít pro cestu vpřed. Dalších 10min na větru mně už nebavilo a křiknul jsem ať už konečně jde. Za dalších 10min mi oznámila, že jí GPSka neukazuje cestu. Tak jsem ji poslal po česku do míst ne tak vzdálených a křiknul, ať už šlape, nebo jí potáhnu  za lano.


A šla. Když už zbývalo překonat posledních cca 500 m. rovné cesty směrem k C2, najednou se zastavila. Prý tam jsou trhliny.. to mně vážně dojalo .. Nasral  jsem se a mile jí sdělil, že pokud je mi  známo, celou cestu od včerejška jdeme  přes trhliny jako přes minové pole… takže pokud chce ještě dnes dojít do C2, tak ať laskavě šlape dál a tečka.  Bylo na ní vidět  jak je nejistá a nerozhodná. Nechat jí zde jsem také nechtěl a nehodlal. Ale stát na větru, to není zrovna ideální. Navíc, když jsem se podíval na kruté svahy, které byly kolem nás, plné sněhu, proletělo mi hlavou, že je to otázka času, kdy  zde začnou padat laviny…  Nakonec jsme se oba shodli, že když už nechce jít rovnou, tak půjdeme obloukem a budeme obcházet. Sice to nebyla ta ideální představa, ale chtěl jsem už konečně dnes dojít do C2.


Ksenja v dálce

A tak  šla. Obcházet obloukem a šlapat cestu ve sněhu skoro po kolena, a ještě nevědět co je pod sněhem, není zrovna procházka růžovým sadem, ale jít se muselo. A tak jsme šli. V tichosti mezi námi a s větrem proti nám. Posledních  40 metrů, před skalami,  úplně zastavila. Prý už neví, kam jít, a bojí se, že se propadne do trhliny. To už na mně bylo moc. Ukázal jsem jí na cestu v tvrdém sněhu, která byla dost viditelná, ale ona stála a nehnula se. Bože..proč.. za co.. říkal jsem sám sobě v duchu.. odpojil jsem lano a šel jsem dopředu. Něco mi říkala, řvala, ale já jsem už neposlouchal  a šel jsem po tvrdém sněhu směrem k C2. Když jsem vystoupil na skálu, uvnitř jsem si oddechl a šel jsem hledat místo pro stan. Ona  tam pořád stála na místě. Když jsem našel vhodné místo a shodil ze sebe  batoh, ona  tam pořád stála. Šel jsem zpět směrem k ní a zařval ať tam nestojí jak poleno a jde po mých stopách. Čekal jsem co udělá. Po Dlouhých 5 minutách  sebou konečně hnula a šla. Otočil se jsem a šel jsem stavět stan. Když jsem postavil stan, ona konečně došla na skálu. Na pevnou půdu pod nohama. Uvařil jsem jídlo, poněvadž už bylo kolem poledne, dal jsem si čaj. Cely tábor byl prázdný. Pak jsem jí pozoroval, co bude dělat. A ona jako by ožila, hned byla veselá, omluvila se mi za včerejšek a za nadávání a šla do prvního stanu, který stál nejblíže. Pak doslova a do písmene prolezla všechny stany až nakonec v jednom zůstala. Prý jde o stan z její skupiny, která je nahoře… no „holka zlatá“.. být všechno jinak, nakopl by tě do zadku, až byses skutálela dolů…. A zalezl jsem do svého stanu abych si na chvilku odpočinul. Po oběde a menším odpočinku, jsem se rozhodl, že je na čase prozkoumat cestu směrem k C3 ve výšce 6100m.n.m. Ona byla zalezlá ve stanu.
Cesta dál a výš nebyla nijak složitá. Jen stoupání. Nic víc. Přesto ta výška  o sobě dává  znát každým krokem.


C2 5415 m n.m.

Došel jsem do místa, kde začíná zlom a samotný hřeben směrem na C3, což bylo kolem 5850m.n.m a otočil jsem se zpět. Cítil jsem se báječně, volně a tělo fungovalo jak má. Měl jsem radost. Došel jsem zpět do svého stanu a byl jsem rozhodnut, že zítra zrána půjdu nahoru do C3 na 6100m.n.m.  přítelkyni jsem  napsal SMSku, že jsem v C2 a mám se fajn.
O něco později shora došel další člen z ruské skupiny Jermačeka, Dmitrij. Prý dostal teplotu a poslali ho zpět do C2.  Mezitím už byla vzhůru i  Ksenja. Nabídli jsme mu čaj a povídali si co a jak. Dmitrij se nás hned  zeptal, co to je za cesta, co vedla obloukem k C2… nooo.. v krátkosti jsem mu řekl o co tu šlo a ten divil se, že jsem ji vůbec tahal. Při rozhovoru, se Ksenja zeptala, zdali půjde dolu do C1 ještě dnes nebo zítra? Dmitrij odpověděl, že chtěl jít dnes, ale může v klidu jít zítra. Že se cítí o mnoho lépe, a tak prý zůstane, což byla pro Ksenju výzva- hned se  pozeptala, jestli  může jit zítra s ním dolů… Usmál jsem se a raději se otočil  stranou.. Dmitrij chvíli též váhal, ale odpověděl, že ano, ale ona bude poslouchat a půjde vzadu na laně. Já jsem měl uvnitř  radost, ale zároveň klid v duši. A tak se oni oba dohodli na zpáteční cestě dolů a já na cestě nahoru. Večer začalo zase sněžit. Což nebylo fajn ze strany matky přírody. V noci mně probudila vůně domácího pečeného chleba,  bramborové kaše a smaženého řízku. Zvlášť vůně domácího chleba byla tak silná, jakoby vedle byla pekárna. V tom kdesi  něco zticha bouchlo a bylo slyšet tlumený rachot. Pak v mém levém ucho jako by něco prasklo a během chvilky jsem ucítil jak mi něco teče z ucha. Bleskově jsem pochopil, že mám problém. To co vytékalo, byl hnis a rázem jsem na levé ucho skoro neslyšel. Sněžilo celou noc. S uchem to vypadalo zle a já díky tomu začínal cítit nenápadnou bolest v hlavě. Zavolal jsem své přítelkyni do česka co se stalo a že mám dvě možnosti. Buď počkat do rána a pak sejít dolů a uvidí se jak na tom s uchem budu, nebo pokračovat v cestě na vrchol. Oba jsme se shodli, že pokud zde hora stojí  tisíc let, tak zde ještě  bude stát i další rok.. takže raději sejdu dolů… Do rána pořád sněžilo a hnis z ucha nepřestával vytékat. Ráno vítr ustal a sněžení také. Když jsem vylezl se svého stanu, po naší cestě obloukem nebyl ani náznak. Dmitrij  a Ksenja byli též vzhůru a připravovali se na cestu dolů. Oznámil jsem jim, že půjdu s nimi do C1 kvůli problému s uchem. A tak jsme se dohodli, že na laně, Ksenja bude uprostřed, a já vzadu. O něco později jsme sbalili  své věci a zahájili sestup. Sotva jsme vstoupili na zasněžené pole, Ksenja hned začala naříkat, že tam, kam nás Dmitrij vede, jsou trhliny. Já jsem se jen v tichosti usmál a čekal na reakci Dmitrije… ten jen krátce odpověděl ať v klidu zůstane v C2….  A tak jsme ve třech vyrazili dolů.

O tom, že cesta dolů bývá daleko složitější a vyčerpávající, zvlášť když vše bylo zasněženo, není pohyb. To vám nepomůže ani GPSka. Než jsme všichni tři došli do bezpečného místa, kde končí trhliny, několikrát jsme se postupně propadávali do trhliny. Vytahovali jsme se  navzájem, přeskakovali a šli dál. Při slaňováni prvního převisu, Ksenja, která dělá průvodce na Kavkazu, špatně uvázala jištění a málem sletěla dolů. Ještě, že zůstala viset na fixním laně..  Sem tam byla vidět  menší lavina, či viditelný sesuv sněhu… Bylo toho hodně, než jsme došli dolů do C1 a pak do BC. A o tom bude  film – „POD PAMÍRSKOU OBLOHOU“.
No a má cesta nahoru a ucho… Ucho se vzpamatovalo až doma v Česku, a svůj vyšlap na vrchol pik Lenina jsem odložil na příští rok. Informací o cestě mám dost, vím, co mně čeká a pokud bude vhodnější parťák, tak na ten „Lenina“ konečně vyšlapu. Hora přece nikam neuteče.




Hoj. Sasha

p.s. I když se říká, že pik Lenina je celkem lehká sedmitisícovka, přesto, tuto horu nelze podceňovat. Výška, trhliny, laviny, sesuvy půdy, ležících mrtvol či pamětních destiček je tam dost. Bohužel s každým rokem těch cedulek přibývá. Stejně tak nelze podceňovat přípravu a výbavu do hor. Dole v C1 může být krásných +20°C ale nahoře při větru, může být báječných -35°C. Za sezonu, která trvá 2 měsíce, do BC (3640m) dorazí kolem 2000 tisíc lidi ze všech koutu světe (ať už přes agentury či sami). Na samotní vrchol pika Lenina a zpět do BC dostane sotva 300.