Máme krátce po fesťáku, takže je to víceméně tématický kousek... Přeji hezký čtení!

OS VIIc

Bylo něco před polednem. Příjemný chládek, ve kterém ráno prostupovali zarostlé rokle v Adršpašském skalním městě byl dávno tentam.
Jo, ráno, prodírali jsme se jehličím, mechem a bahnem, jen abysme nemuseli platit vstup do Skaláku. No a naprosto zbytečně, protože jak jsme se dozvěděli od skupinky lezců, co  jsme pak potkali, byl vstup v době konání fesťáku zdarma. Tedy po předložení průkazky. Pepa průkazku neměl, takže nenadával, když se tu informaci dozvěděl. A stejně, kvůli pár korunám se takhle nechali švihat od větví…
No, ale Pepa by řek', že o prachy nejde, jde přece o princip. Skály patřej všem a tak dále...
Tohle všechno a spousta dalších věcí vrtala Jirkovi ještě před chvílí hlavou.
Před chvílí.
Teď už ne.
Dalo by se říct, že jediné, na co se teď zúžila Jirkova mysl byly dva metry k dalšímu kruhu a usilovné zahánění myšlenky kdesi vzadu v hlavě, která se pomalu, ale neodbytně zakusovala do mozku : teď jebnu, teď určitě jebnu.
Zasranej čtvrtej kruh, kdyby šla aspoň dát nějaká pořádná smyce! Teď jebnu a cestu dolu vezmu ten podělanej balkon!
Ani nekřičel na Pepu, aby si dal bacha a na fest ho dobral, jak měl v obdobných situacích ve zvyku. Nebylo třeba, protože Pepa byl kdesi dole a Jirka nad balkónem zatím žádnou smyci nedal. Takže eventuelní pád na balkon ve stěně by bylo pěkně tvrdý ustlání. Zkrátka, taková podlaha, jak říkají klasici, neboli grounder podle novodobých magnesiových svalovců. Ačkoliv od skutečné podlahy byl skoro na čtyři kruhy daleko.
Jirka se opatrně posunul výš a "skoro" se tak zkrátilo asi na jeden metr. Ale sakra dlouhý metr. Levou nohu vytočil do úrovně kolena na nepatrný stup, spoléhal na tření.
Krucinál, všichni tady na tom písku spolíhaj' na tření!
Nebyl totiž zrovna pískovcový lezec, třeba Srbsko, víceméně jeho domovská lezecká oblast (ostatně jaká jiná - když bydlel na Jižním městě) teď, metr pod kruhem, považoval za nejbezpečnější oblast na světě.
Že já blbec se do tohodle pustil a ještě na prvním! Celý to lezení tady je na hovno a pořádně o držku. Zlatá motorka!
To bylo furt - když už jedete na fesťák, tak musíte jít lízt do Ádru, jinak jako byste tam ani nebyli. Jenže v Ádru to víc než kde jinde chtělo zkušeného průvodce, nějakýho kámoše, co tady lezl a nezabil se, pomyslel si několikrát během výstupu Jirka. Koneckonců, stačil by aspoň tištěnej průvodce, byla myšlenka, která následovala vzápětí. Ale neměli ani jednoho. Proto se po chvilce toulání skalami pustili do cesty, kdy byl zespoda vidět slušný počet kruhů (slušný počet na Ádr, proklínal Jirka v duchu celou oblast) a cesta se zdále docela lezitelná.
Když tohle přežiju a někdo mi v hospodě řekne, že je tohle slušně lezitelná cesta, rozbiju mu bez váhání hubu, přistihl se Jirka při další chmurné myšlence. Pak zapnul mód nejvyššího soustředění a všechny myšlenky vypnul.
Vzduch se tetelil v poledním vedru, sosny voněly omamnou vůní a na skále se lenivě vyhřívaly mouchy. Nic z toho Jirka teď nevnímal. Nevnímal už vůbec nic, nic kromě levé ruky, která se nejistě držela mělkého chytu. Pravačkou pustil relativně dobrou lištu a ruku pomalu vysunul kamsi nahoru pod kruh. Tápal hmatem po aspoň trochu ucházejícím chytu, uvědomoval si, že pokrčená levá noha mu při tom pofidérmím tření brzo ustřelí.
Pravačkou nahmatal nepatrnou bouli.
Tohle mě v životě nemůže udržet!, něco v něm zakřičelo.
Levá noha nepatrně podklouzla. Jirka už na nic nečekal, pustil se levačkou a vzepjal se pravačkou na té bouli. Levá ruka bleskové vystřelila a nahmátla kruh.
Noha mu ujela, ale už to nevadilo. Nesportovně se držel kruhu, v klidu si našlápl zprava, cvaknul expresku, zuby povytáhl lano a cvakl ho do expresky.
"Drž", zařval na Pepíka a odsedl si. Chvíli trvalo, než si vydechl a byl schopen cvaknout vlastní odsedák.
Zasranej písek, pomyslel si, teď již v relativním bezpečí čtvrtého kruhu.
Na písku už nikdy nepolezu, to je fakt hazard, jak to někdo může lízt, jsou to všichni magoři, tyhleti pískaři.
Fakt hrozný magoři, pomyslel si znovu, ale to už byl pěkných pár metrů nad čtvrtým kruhem.
- - -

V hospodě bylo plno. Jak by ne, byl srpen, byl víkend, byl festival horolezeckých filmů. Bylo tu víc než plno.
"Ty vole, tady si nesednem !", řval Pepa do ucha vedle stojícímu Jirkovi.
Byla tu hlava na hlavě, pár lidí dokonce postávalo jen tak mezi stoly s pulitrem piva v ruce.
"Hele, tamhle vzadu se něco uvolnilo, pojď, vmáčnem se tam", zařval pro změnu Jirka.
"Hele, to je ta parta, co jsme je potkali ráno."
"To je fajn Pepo, aspoň pokecáme."
Vtěsnali se ke stolu ke skupince dvou kluků a tří holek. Poprvé se potkali dnes ráno, poté co se vyhrabali ze spleti údolíček na turistickou stezku. Právě oni jim řekli tu informaci ohledně volného vstupného. Pak je potkali ještě jednou, ostatně to na okruhu skalami nebylo tak neobvyklé, zvláště pokud si někdo (jako Jirka a Pepa) zkracoval cestu mimo značené stezky.
"Zdar, tak co ste dneska zdolali ?", zvolal ležerně místo pozdravu Pepa.
"Nó, my jsme v Ádru nelezli, to pro nás nejni. Ale šli jsme pak na Křížák",  odpověděl jeden z kluků, který byl ostříhaný na ježka, měl brýle ve tvaru lenonek a na rozdíl od ostatních nepil pivo, ale měl před sebou paňáka fernetu.
"Víš, my jsme takový rekreační lezci, a tady Květa si to dneska zkusila vůbec prvně. Nám bohatě stačej trojky, čtverky na Křížáku.", vložil se do rozhovoru dlouhán s culíkem.
"Jó, no to je jedno co se leze, vo tom to přece nejni", znovu rozšafně pravil Pepa a naráz vypil skoro půlku piva.
"No a co ste lezli vy ?", zamrkala na Jirku z druhé strany stolu Květa. Květa, která dnes lezla vůbec prvně a byla rozhodně nejhezčí holkou u tohoto stolu. No, možná i v celý hospodě, pomyslel si Jirka.
Jirka se pousmál : "My jsme dneska dali nakonec jednom jednu cestu, docela nás to vyšťavilo, to víš, my na tom písku nejsme úplně doma. Já jsem se v jednu chvíli docela vybál."
Co vybál, skoro jsem se posral strachy, dopověděl v duchu. A taky to s tím kruhem nebylo úplně čistý. No a co!
"No jo vole, ale zase to bylo OS VIIC !!! A přežili jsme to ve zdraví !", triumfálně zaskřehotal Pepa.
Jo, jo to bylo překvápko, to sedmcéčko, co objevili nahoře ve vrcholovce.
"Co to znamená, sedm cé OS?", zeptala se znovu Květa. Jirku potěšilo, že otázku směrovala na něj.
"Sedm cé je pískovcová klasifikace, tady v Ádru navíc dost specifická. OS je zkratka z anglického on sight, česky to občas někdo říká z placu, a  znamená to, žes cestu ještě nikdy neviděla a vylezlas ji napoprvé a bez pádu."
"Tak to budou asi všechny výstupy v Ádru, né ?", vložil se do konverzace dlouhán: "nedovedu si na těhle morálovejch vraždách představit, že by někdo po pádu na to šel znovu. Leda tak v dalšim životě"
Všichni se zasmáli. Květa se koukla na oba příchozí novým, obdivnějším způsobem. Jirka si tak trochu namlouval, že hlavně na něho.
- - -

Kupodivu z hospody vyšli ještě za světla, koneckonců chtěli se večer přemístit do Teplic. Šli směrem k adršpašskému nádražíčku. Ovšem fakt, že šli za světla, ještě neznamenal, že byli dokonale střízliví. Spíše naopak.
Pepa se cestou nalepil na Květu. Nikdo si toho nevšímal, oba kluci, dlouhán i ježek si všímali svých holek a snažili se o rovnou chůzi. Akorát Jirka si toho všímal docela dost.
Když došli na odbočku k jezírku, holka vedle dlouhána vykřikla :
"Hele, mám bezva nápad. Pojďte se vykoupat! Řiká se, že kdo se v Ádru nekoupal v pískovně, tak jako by tu ani nebyl."
"No jo, ale my nemáme plavky", smál se Pepa.
"No a co, my taky ne. Že jo holky?", odvětila se smíchem.
Pepa se zamyslel, kouknul se na Květu, ale nesmál se.
"Bezva, skvělej nápad, schválně kdo bude první ve vodě", dodal Pepa a rozběhl se otevřenou branou k vodě.
Když ho zbytek skupinky dohnal, už se cachtal nahý u břehu. Oblečení nechal viset na ceduli se zákazem koupání.
"Týý vole, to je studený jako svině. Já snad z toho vystřízlivim!", halekal Pepa na břeh.
Ostatní se taky začali svlékat. Obě holky, které doprovázely ty rekreační lezce, si k Pepovu zklamání nechaly kalhotky a triko. No co, pomyslel si Pepa. Však až vlezou do vody, všechno bude vypadat jinak.
Květa se mezitím naklonila k Jirkovi.
"Hele, mně se to tady zdá špinavý. Co kdyby sme šli trochu doleva, tady přes ty skály nahoru, tam to pak bude třeba čistší, nemyslíš? "
"Máš určitě pravdu, fakt, tady je to zkalený od písku a bahna, fakt, tam za těma skálama to bude čistý", horlivě přitakával Jirka.
Oddělili se od skupinky a zvolna stoupali po značené stezce po skalních stupních.
Pokud si někdo všiml, že se vzdalují, tak to nekomentoval. Ani Pepa.
Cestou nahoru se Jirka galantně snažil pomoci Květě na vyšších stupních. V jednom místě, kde se schody zužovaly ve skalní užlabině, se na sebe přitiskli.
Mimoděk, přirozeně.
Ačkoliv večer pokročil a do skal a lesů se zvolna vkrádalo šero, všiml si Jirka drobných skal kolem cesty, na kterých se daly tušit obrysy vrcholových knížkek. Ty jo, pomyslel si, tady na tu drobotinu taky někdo leze.
Pfff, to moje dnešní sedmcéčko, to je jiná.
Ale dlouho tyto myšlenky nerozvíjel. Došli k zábradlí, při kterém začala cesta klesat zpátky k vodě, do malé zátočiny, která tvořila jeden  z cípů jezera. Jirka se opřel o dřevěné zábradlí a koukl se do průzračné vody tak čtyři pět metrů pod ním. Zpoza útesu slyšel výkřiky, matně rozpoznal Pepův hlas, ale nikoho přes skálu vybíhající do vody neviděl.
Když se otočil zpět na cestu, Květa už tam nebyla. Stihla mezitím doběhnout po cestě dolů do zátočiny, kde přelezla zábradlí a seběhla k vodě.
"Tak co, budeš se taky koupat, horolezče ?", křikla na něj se smíchem.
Bylo už docela šero, ale ne zas tak moc, aby Jirka zezhora neviděl, jak si Květa zula sandále (všichni horolezci přece nosí sandále), svlékla si kalhoty a narozdíl od ostatních holek tričko taky.
Potom zamávala nahoru Jirkovi (bylo už  trochu šero, ale světlé body jejích drobných prsou nemohl nerozeznat) a ladně se ponořila do vody. Plavala směrem na jezero.
Jirka se naštval. Počkej ty..., já ti ukážu horolezce. Stoupal v něm alkohol, ale i vzrušení. Já ti ukážu lezení... Dneska jsem vylez OS VIIC, tak kdo je víc ? Dneska jsem přece king.
No a třeba ještě budu, pomyslel si, když uviděl, jak se Květa zastavila, šlapala vodu a znovu na něj zamávala.
Tak dobrá, ukážu ti i vrcholovej přeskok. To taky patří do lezení, nebo ne ?
Sundal si tričko, bermudy i sandály si nechal. Podlezl dřevěné zábradlí a došel na okraj útesu. Z okraje již viděl na skupinku dovádějící u břehu, po jeho pravé straně.
Zakřičel na ně i na Květu: "Přeskok za tři plus! Vylez jsem dneska ó es sedum cé, magoři!!!"
A potom krásnou ladnou šipkou skočil do průzračné vody adršpaškého jezírka.
- - -

"Jo, a prosím tě, ty ... Promiň, jak že se jmenuješ ?"
"Veronika"
"Tak Verčo, skoč na sesternu, vpravo nahoře ve skřínce s cedulkou dokumentace jsou teplotní tabulky. Tak prosím tě jednu přines."
"Dobře", pípla žákyňka a odběhla.
"No a my si mezitím něco povíme o ošetřovatelské pěči u tohoto pacienta."
Bylo úterý, den který byl pravidelně vyhrazen pro praxi žákyň druhého ročníku zdravotní školy. Skupinka děvčat, která sem chodila zrovna teď v září, hned na začátku školního roku, nebyla zrovna z nejbystřejších a unavené staniční sestře pomalu docházela trpělivost. Ráno šílený papírování, pak zmatky kolem překladu toho kluku z neurochirurgie a teď tyhle polena ze zdrávky.
"Je to tenhle papír ?", dívka se znenadání vrátila.
"Ne, to je příjmový formulář ", zvolna odvětila staniční a zhluboka se nadechla : "no nevadí, stejně ho ještě nemá vyplněný, je to ranní příjem, tak vyplníme aspoň ten. Verčo, tady z té překladové zprávy vyplníš tu hlavičku : jméno, příjmení pacienta, pojišťovnu a příjmovou diagnózu."
Žakyňka se dala do horlivého vyplňování. Pak zdvihla překladovou zprávu, otevřela ji, načež se  na zem začal sypat vodopád papírových útržků s laboratorními výsledky. Staniční sestra se opět zhluboka nadechla a ani s výdechem nijak nespěchala.
"... Takže k té ošetřovatelské péči u tohotu pacienta. Jedná se o hocha s míšní lézí, to znamená s nevratným postižením hybnosti a čití na dolních končetinách. Dále je postižena funkce močového měchýře, samozřejmě celková samoobslužnost pacienta a v neposlední řadě také psychika pacienta. Pro vás z toho plyne ..."
"Tady tu kolonku operační diagnóza mám taky vyplnit ?", ozvala se Veronika, která již stihla posbírat všechny papírky.
"No vzhledem k tomu, že je pacient po stabilizační operaci páteře, tak by to bylo celkem vhodné. Tady, podívej se na záhlaví operačního protokolu - vidíš ? Osteosyntéza sedmého krčního obratle. Tak to tam napiš,"
"No, to se mi tam asi nevejde", rozpačitě odvětila žákyňka.


"To může být ve zkratce. Ó es jako osteosyntéza a cé sedm jako sedmý krční, čili cervikální obratel. No a taky to můžeš velkým písmem napsat tady nahoru na okraj, kvůli orientaci víš,  protože když pak později probíráš formuláře od více pacientů, tak to rychleji najdeš."
"Dobrá, no a jinak už to mám vyplněný," oznámila vítězoslavným hlasem.
Staniční se na vyplněné kolonky podívala. Zkratku operační diagnózy žákyňka stejně trochu popletla, ale nad tím už v duchu mávla rukou. Když jen tohle. Stejně je to dneska ale den, pomyslela si.
"Tak holky, máte už jen půl hodiny a nám zbývají ještě dva pacienti. Tak se přesuneme vedle," řekla unaveným hlasem.
Skupinka se přesunula k vedlejšímu lůžku. Na pultíku před pelestí předcházejího pacienta ležel drobným roztřeseným písmem čerstvě vyplněný příjmový formulář. Na horním okraji listu byla tlustě obtažena písmena : OS VII C.