Až jednoho dne zrána zjistíte, že byvše na parkovišti v Neumannmühle je vaše lezecká nálada na nule, prsty prolezené a duše odřená, pak vězte, že ten špatný den nemusí být ztracen. Cestu k jeho spáse nabízí dnešní seriálové menu, které je bohaté co do zážitků všeho druhu.
Hned zpočátku odtajním jméno věže, ke které se půjde. Protože přeci jen o co jiného než zase o nějakou tu věž může jít. Nazývá se tedy Hickelkopf a je neobyčejná. Ještě na jaře jsem sám pořádně nevěděl, kde se nachází a úspěšně jsem mystifikoval všechny účastníky květnové akce v Sasku o její poloze. Polovinu jsem jich dovedl k věži Obere Winterbergspitze, aby se ukázalo, že to není ta pravá. Ona Winterbergspitze jak je vidět na fotce z dílu věnovanému květnové akci je pěkně útlá věžka s ještě útlejší základnou. ALE nebyla to ta, co jsem ji nosil v hlavě z nějakých starších fotek a co od pohledu vypadá, že už padá. Hickelkopf je totiž opravdu neuvěřitelný. . .
Z parkoviště po asfaltové silničce v hluboké nevlídné rokli až do Zeughausu. Hospůdku mineme, protože je ráno a ještě jsme si ji nezasloužili, a pokračujeme dále po široké pohodlné cestě po rovině další asi 2 km směrem na Hickelhöhle. Na konci této cesty je zákaz jít kamkoliv jinam než do hlubokého lesa vlevo, kde cesta mírně stoupá, pak se točí do zatáček a pak přijde první krása. Hickelhöhle je obrovská otevřená jeskyně vystlaná listím schovaná v hlubokém lese, až se člověk začne otáčet, odkud přijde Stromovous. I přesto, že by v ní mohlo přespat sto lidí, nepřespává tu nikdo, protože se to ve Velkém Čandu nesmí. Jsme totiž právě v této oblasti.
Napravo od jeskyně jsou vystavěny dřevěné schody. Po nich, pak kousek po vrstevnici a pak zase trochu stoupání po schodech. Asi uprostřed stoupání na úrovni první terasy je odbočka doleva. Celkem nenápadná, pro turisty neznačená, jen s malým černým trojúhelníčkem. Ostatně znáte to, trojúhelníček znamená lezení a přístup k němu povolen, křížek zakázán. Za další dvě minutky jste na místě.
Popisovat věžku slovy je zbytečné, podívejte se na fotku. Ten její srůst se zemí je ale opravdu maličký a těžko říci jak dlouho ještě odolá zubu času. Tím spíše je zapotřebí dostat se nahoru. Není to nijak těžké. Alter Weg za V je pěkná cesta se smyčkou uprostřed a veselým rajbáskem od smyčky vpravo na závěr. Jestli ve vás lezení vyvolává pocity, jistojistě sem někdy zajděte. Protože nikde jinde nepřijdete tak snadno k dojmu, že jestli teď zvednete nohu, která ze všech končetin jako poslední ještě stojí na zemi, a celá obrovská váha vašeho těla se zavěsí do stěny, tak se prostě musí ta nebohá skalka zřítit a přišpendlit vás k zemi.
Já i mé děti i má Bára (Kate) jsme si toho opojení užili a jsme za to rádi. Ostatně i když jsem je všechny tahal vzhůru, myslel jsem jen na to, jestli se stihnu vycvaknout za slaňáku a běžet po boku padající věžky až na zem. James Bond by to tak nějak určitě udělal. Na vršku je knížka z roku 1974 a o rok později jsem v ní našel zápis svých rodičů. No řekněte, jestli by vás to lezení v Sasku nedostalo na lopatky.
Cesta zpátky bývá nudná, pokud je stejná. A tomu se tu dá vyhnout. Od Hickelhöhle vede k Zeughausu cesta po vrstevnici jménem Reitsteig. Krásná procházka trochu podobná cestě z Mezní Louky na Pravčickou bránu. No a na závěr již zasloužený Zeughaus, okýnko, židličky a stolky, buřty a pivo a všechno a všechno za jednociferné částky.
Krásný den ne?
Tschüs
Registrace
Metodika
lezec.cz