Vzhledem k tomu, že se v Plzni dávala dohromady partička, co by ráda  vyrazila na tu špičatou horu, která nese název Aquile Dibona po tom slavném horalovi a protože jsem starý závistivák a taky sobec, nedalo se nic dělat a dovolenka s Gabčou a dětmi se nějak musela odsunout na dýl.

No, nevim nevim, jestli jsem úplně normální. Večer jsme vyrazili a pominu-li nějaké to vracení se z Rozvadova kvůlivá zapomenutému pasu, cesta nám uběhla ve spánku. Chvála mu řidiči! (Jo ! zrovinka se chystali v Mlýnci na ty chudáky technaře, to jen pro uvedení do času). V poledne druhý den už jsme přebalovali cajky v les Etages a pak už hurá do kopců. O co kratší je cesta na chatu Soreiller, o to je krpálovitější. Když se ale za jednou ze zátočin cesty objeví  HORA, tak  vás ten známý magnetismus vynese až pod kopec skorem bezbolestně.


To je ona

Spaní v útulně je v pohůdce a když se ještě večer řádně naředí krev tím správným mokem, za svítání zahříváte ruce a podupáváte pod nástupem v dobré kondici. První dvojka John-Jitka jdou do cesty Coup de Bambou a my s Jardáčem do Physique et sans issue. Cestu vybral Jarda, takže jak jinak, na doraz. Je to ale úchvatné lezení všeho druhu v celkem pevné žule. Kolmé rajbasy, vzdušné převisy a hrany i klasické spáry.



Lezba

Nutno říct, že jsme byli dost pomalí, protože cesta je obtížností jen lehce pod naše lezecké schopnosti, ale počasí nijak nehrozilo, takže proč se trochu neskousnout. Já jsem OS zapek hned v druhé 7ačkové dýlce a Jarda  asi v šesté, když se s ním uloupla šupinka v skoro kolmém rajbasu. Ale kdo by se tím trápil. Expozice byla fantastická a výhledy bjůtiful.


Jitka-Expozice

Na svačinové polici, asi uprostřed stěny, se konečně slunce pořádně prokouslo mrakem, takže jsme se taky i trochu zahřály.Cesta dál pokračovala 7ačkovou spárou, ale vzhledem k naší pomalosti jsme se  rozhodli uhnout do lehčího terénu (upřímně: Když jsem viděl tu mělkou, rozevřenou a lehce převislou spáru, byl jsem pos. až za ušima.), i když i 6aplusová Madierova spára u mě vzbuzovala respekt. Vzpomněl jsem si ale na naší plzeňskou spárařskou školu a za chvíli bylo posekáno. Pak už jen lehkým max. čtyřkovým terénem na vrchol! John s Jíťou tou dobou už dávno sestupovali po té, co zdolali svou cestu. Takže rychle se pokochat rozhledy, podání ruky a zalomení palce nám připomíná odkud jsme vzešli a honem dolů. Slanění na sever do sedla.


Slanění

Pak už klus(z)mo po suti na chatu a do les Etages k autu. Sestupy jsou vůbec to nejhorší na má stará kolena. Takže, co vám budu povídat moje tyčky toho měly až do pr... (anatomicky je to vlastně v pořádku).


Tudy

Ráno se rozhodujeme co dál. Potřeboval bych den odpočinku, ale čas nás tlačí, děti doma brečí. Po poledni vyrážíme z la Berarde směr la Meije. Cíl je chata le Promontoire s tím, že druhý den vyrazíme do nějaké cesty. Dost odvážný počin usuzuji, už při prvním pohledu na impozantní jižní stěnu.


la Meije od jihu

Zvlášť když dorazíme na chatu a já jsem skoro na blitíčko. Všichni mě straší, že to bude vejškovka. Zkouším jíst a hele, čím víc jím, tím je mi líp. Závěrečná lahvinka červeného už ředí krev na správnou nadmořskou výšinu. Jenže už prší, předpověď je na prd a náš plán se hroutí. Nezávidím těm borečkům co nestihli do tmy slanit. Ráno ve tři už jen kontrola, že to opravdu stojí za ho..., takže zpátky na pryčnu. Když ráno prcháme za sněžení do údolí, ti dva teprve slaňují k chatě. Měli asi noc plnou zážitků.


Jaké je počasí?

No a prší nám na sestup do údolí, prší celou Francii až do Šamonice a tam taky prší. Zprávy z plzeňského base campu jsou, že by ani psa ... Později jsem výstup na chatu le Promontoire vyhodnotil jako nejlepší turistický zážitek loňského roku.

Ráno dorážíme do Švajcu, (to je země) tam už neprší (jenom mží) a my, nadržení dotknout se ještě nějakého toho šutru v oblasti Dorénaz u města Martigny, ještě trochu popolezem. No, ale hory jsou hory. Pak už go home.

Technaři už jsou rozehnaný a ty škody, strašný ... Druhý den dopoledne odjíždím s dětičkama do Ádru na dovču. Pršelo každej den. Gabča už mě pustila k vodě.

Lezení:
Dibona - my negeologové místnímu materiálu říkáme dostatečně pevná žula. Obě cesty které jsme lezli jsou sportovní, sanované, tedy dobře a bezpečně odjištěné nýty a mají dvanáct dýlek. Výběr i ostatních cest je obtížností rozmanitý. Jen ve vrcholové části je nepříjemné, že se většina  cest spojí v jednu nebo dvě a tak dochází k přetlaku lezců na štandech. Řešení je nastoupit brzy a nelézt tak pomalu jako my.
La Meije - to mě ještě teprve čeká.

Průvodce:


Příjezd, mapy:
www.viamichelin.fr

Bydlení:
Spát se dá na parkovišti nějaký ten kilometřík pod les Etages. Nikdo nás neprudil (vyrušoval jen nějaký Chodec Johny), takže když se budete chovat v rámci pravidel, tzn. vypité flašky odhazovat hluboko do lesa, aby je nikdo neviděl, snad nebude nikdo obtěžovat ani vás. Na chatách za asi tak pětatřicet eur na noc, obvyklý vysokohorský komfort vč. večeře.

Foto:
většinou John. Něco vyblejskla  i moje maličkost. Jo a jedna je určitě od Jitky!

Zlomte všichni vaz  Miloš!

PS: Hlavní pravidlo plzeňské spárařské školy - Nikdy nestrkej ruce ani nohy do spáry! Mohly by ti tam zůstat! Každá šestková spára se dá vylízt okolo za devět!