Podle lezeckého magazínu 8a.nu je Kjugekull jednou ze čtyř nejlepších bouderistických oblastí světa.

Lze pochybovat o tom, že by se čeští lezci vypravovali za boulderováním do Švédska. Pro lezce cestující na sever například za romantikou norských fjordů ale může být boulderistická zastávka na úplném jihu Skandinávského poloostrova příjemným zpestřením. Ledovec tady do plochy pouhých pár tisíc metrů čtverečních umístil pestrou změť žulových bloků, na nichž je popsáno 1122 boulderových cest různorodého charakteru. Jsou zde nízké sit starty, hladké plotny, natékavé hrany, příkré stropy i skokové cesty. Pestrost cest spolu s příznivým klimatem dělají z Kjugekullu asi nejoblíbenější lezeckou destinaci celé Skandinávie.


Model oblasti v muzeu
 

Informace o oblasti:

Doprava:

Autem asi 100 km od Malmö. Z Malmö jeďte po silnici E22 směrem na Kalmar. Poté, co minete město Kristianstad, pokračujte asi 7 km. Před pumpou Shell sjeďte a pokračujte nalevo směrem na obec Fjälkinge, tou projeďte a pokračujte dalších 7 km. Po průjezdu obce Kiaby odbočte doprava na Kjuge. Na začátku obce Kjuge zahněte doleva a zaparkujte na přilehlém parkovišti. K boulderům pokračujte pěšky směrem na východ.

Průvodce:

Lze koupit asi v každém lezeckém obchodě ve Švédsku. My ho viděli v Lundu za asi 45 € s texty pouze ve švédštině.
Ubytování:
kempování v Kjugekullu není povoleno, průvodce doporučuje nocleh v kempu na ostrově Ivön severovýchodně od Kjugekullu.

Lidé a jazyk:

Seveřané jsou vyhlášení svojí přívětivostí, příjemné je i to, že anglicky ve Švédsku hovoří každý. Problémy v dorozumívání může zapříčinit snad jen nevypočitatelná výslovnost místopisných názvů, například Kjugekull se čte šugekul.

Potraviny:

Zatímco v Norsku jsou potraviny přibližně 3 krát dražší, než v Čechách, ve Švédsku lze nakoupit základní expediční potraviny (těstoviny, rýže, konzervy, čokoláda, čaj) zřetelně levněji, než u nás. Čerstvé potraviny jsou dražší.

Nejlepší období:

Září, říjen, listopad, únor, březen, duben.



Charakteristický tvar místních balvanů
 

Naše cesta a dojmy:

My jsme do Švédska jeli koncem října hlavně za turistikou a lezením jsme během sedmidenního pobytu strávili jen dva dny. První lezeckou zastávkou byl národní park Kullaberg (čti kulaberie) nedaleko Helsinborgu. Kukllaberg je žulový poloostrov ze tří stran bičovaný vlnami severního moře. Leze se na útesech nad mořem.
Převažuje plotnové lezení na pohled připomínající plotny v Poříčí nad Sázavou, hrany jsou ale obroušené a velice špatně se na nich stojí. Většina cest Kullabergu se leze jen se samojištěním, najdou se ale celé sektory cest odjištěných nýty, u některých nepochopitelně chybí slaňáky. Kullaberg určitě stojí za návštěvu, konec října se nám ale jevil pro tuto lokalitu příliš chladný, což dosvědčuje i skutečnost, že jsme zde nepotkali žádné další lezce.


Mapa
 

Úplně jinak vypadal den strávený v Kjugekullu. V době ranního příjezdu bylo parkoviště u skal zcela prázdné a první chvíle v Kjugekullu jsme opět strávili zcela sami. Navzdory chladnému počasí se skály začaly plnit a odpoledne bylo parkoviště zaplněno přibližně 40 auty.


Plotny
 


Výjimečné uskupení ostrých chytů, jinak převládají obliny
 


Stejně tak zprvu prázdné skály se v průběhu dne zaplnily skupinkami lezců, kteří jednotlivé sektory pečlivě opolštářovali obřími bouldermatkami a pak nad nimi dlouhé hodiny nacvičovali vytoužené sekvence. Na první pohled odtažití švédští lezci se po našem oslovení ochotně otevřeli a příjemnou angličtinou povyprávěli o lezení ve Švédsku, o svých cílech a také o osobnostech sportovního lezení.
Když jsme říkali, že jsme z Čech, hned reagovali, že znají našeho nejlepšího lezce: his name is Rosta Stefanek. Jména jako Ondra nebo Mrázek vůbec neznali…Inu Kjugekull žije jen boulderingem. Mimochodem ve Švédsku prý žije přibližně 20 lezců s boulderovým přelezem nad 8B. Naše subjektivní pocity z lezení v Kjugekullu byly trochu rozporuplné. Počáteční nadšení nad pestrostí lezeckých terénů bylo posléze vystřídáno zklamáním z toho, jak oblé chyty zde jsou a také z toho, že nejobtížnější místo většiny cest je až ve výlezu. Ve výšce  okolo pěti metrů nad zemí obvykle úplně vymizely stupy, stoupat se dalo jen na tření a na to naše bouldermatka 1m*1m neposkytovala postačující mentální podporu.


Obliny ve výlezu
 


Obliny ve výlezu
 


Úplně nejhorší dojem zapříčinila skutečnost, že oba, co jsme zde lezli jsme do Kjugekullu přijeli se zánětem šlach v lokti v latentní fázi. Po několika hodinách popolézání nám oběma zranění přešlo do akutní fáze a tak jsme večer odjížděli v rozpoložení, ve kterém bychom asi nikomu návštěvu Kjugekullu nedoporučili. Člověk ale naštěstí zapomíná a zranění se rychle vrací do latentního stadia a díky tomu můžeme každému lezci cestujícímu přes jižní Švédsko doporučit alespoň krátkou zastávku v této světově proslulé oblasti.


Zdroje:
Stránky o  boulder oblasti Kjuge.nu