Tak jsem tady. Chtěl jsem to. Už od té chvíle, co jsem to viděl poprvé. A teď tu jen tak stojím a přemýšlím, jestli to mám zapotřebí. Mé odhodlání se blíží k bodu nula a stále intenzivněji se ven dere otázka: „ Co je lepší - být živý srab nebo ….?“. Ne, takto o tom přemýšlet nemohu. To bych neskočil. Na plakátu to vypadalo pohodově. Prostě uděláš jeden krok a je hotovo. Teď jsem na hraně, právě před tím krokem a klepu se. Třicet metrů. Je to teda dost. Při lezení člověk nechce odskočit ani když má nýt u nohou a teď taková šluchta. Přede mnou tady jumpla skupinka lidí, která žádné zkušenosti s lezením určitě neměla a sedák také viděli zjevně poprvé. Přesto skočili a poměrně v klidu. Jen já stojím na té proklaté hraně a přemýšlím. Tolik let se člověk pohybuje po skalách a teď má takový strach. Co kdybych to nazval respekt. Ano mám respekt. To je ono. Já se přece nebojím. Mám respekt. To je něco jiného. To vlastně říká, že si uvědomuji míru rizika. Jasně, proto tady stojím tak dlouho. Prostě zvažuji možná rizika. No jo, ale riziko je asi minimální, protože všichni skočili a jsou v pohodě. Racionálně zde tedy riziko není. Je to vlastně věc víry. Rozum musí zvítězit nad emocemi. Musím vědomě překonat strach. Je to jen otázka odhodlání. A to přece mám. Proto jsem tady. Tak jdem na to. Tři, dva, jedna …
Tři, dva, jedna ...
Asi tak nějak probíhal myšlenkový pochod nejednoho skokana o tomto víkendu na Pňovanském mostě na Hracholuskách. Kromě skoku na laně (Kienova houpačka) psychiku prověřil i skok na visutou hrazdu, Tyrolský traverz a slanění hlavou dolů.
Fatal error: Cannot redeclare getclientip() (previously declared in /aaa/wwwroot/lezec.cz/include/mainb.php:18) in /aaa/wwwroot/lezec.cz/include/mainb.php on line 34
Registrace
Metodika
lezec.cz
Tak jsem tady. Chtěl jsem to. Už od té chvíle, co jsem to viděl poprvé. A teď tu jen tak stojím a přemýšlím, jestli to mám zapotřebí. Mé odhodlání se blíží k bodu nula a stále intenzivněji se ven dere otázka: „ Co je lepší - být živý srab nebo ….?“. Ne, takto o tom přemýšlet nemohu. To bych neskočil. Na plakátu to vypadalo pohodově. Prostě uděláš jeden krok a je hotovo. Teď jsem na hraně, právě před tím krokem a klepu se. Třicet metrů. Je to teda dost. Při lezení člověk nechce odskočit ani když má nýt u nohou a teď taková šluchta. Přede mnou tady jumpla skupinka lidí, která žádné zkušenosti s lezením určitě neměla a sedák také viděli zjevně poprvé. Přesto skočili a poměrně v klidu. Jen já stojím na té proklaté hraně a přemýšlím. Tolik let se člověk pohybuje po skalách a teď má takový strach. Co kdybych to nazval respekt. Ano mám respekt. To je ono. Já se přece nebojím. Mám respekt. To je něco jiného. To vlastně říká, že si uvědomuji míru rizika. Jasně, proto tady stojím tak dlouho. Prostě zvažuji možná rizika. No jo, ale riziko je asi minimální, protože všichni skočili a jsou v pohodě. Racionálně zde tedy riziko není. Je to vlastně věc víry. Rozum musí zvítězit nad emocemi. Musím vědomě překonat strach. Je to jen otázka odhodlání. A to přece mám. Proto jsem tady. Tak jdem na to. Tři, dva, jedna … 
