To, že letos pojedu do Peru, jsem vymyslel během jednoho říjnového dne v Labáku. Ráno se mě Ondra zeptal, jestli bych nejel, že bychom udělali nějaký prváč.

Já ho odbyl s tím, že nemám peníze, čas a kdesi cosi. Jenže červíček hlodal a po pár cestách si říkám, vlastně proč bych nejel? Nějak se to všechno udělá!

A všechno se to nějak udělalo. Během následujícího půl roku vykrystalizovalo složení expedice a cíle účastníků. Ondra vykomunikoval s místními lezci možnosti pro prvovýstup v oblasti Cordillera Blanca. Volba padla na La Esfinge. Známý, skoro kilometr vysoký, žulový monolit v pětitisících metrech. To byla výzva! Peru jsou ale hlavně nádherné zasněžené kopce, z nichž některé jsou mým snem už od malička. Proto byl jasný i můj druhý cíl expedice, díky němuž se mi podařilo pro výlet do Peru nadchnout i spolulezce Bédu. Společnou metou se stal Huascarán a nějaké další kopce.

BIENVENIDO A PERU

První část expedice - čtveřice Ondra, Editka, David a Pepa odlétá v půlce května, zkoumají terén, rozlézají se, aklimatizují. Duo já a Béda odlétáme o 14 dní později. Levná letenka znamená více přestupů, a tak nás čeká exkurze na letišti v Paříži a Madridu. V Paříži trávíme celou noc, tak se rozhodujeme zkrátit si čekání prohlídkou centra. Každý z nás má dva těžké batohy, z nichž ty větší jsou zabalené v igelitové fólii, což působí zřejmě poněkud zvláštně. O procházce pod Eiffelovkou se skutečně nedá říci, že byla romantická. Také špinavé metro nepatří do kategorie příjemných zážitků, stejně jako obtěžování pouličních prodejců kradených blikajících Eiffelovek. V Madridu máme naštěstí jen asi dvě hodiny čekání, po kterém následuje dvanáctihodinová nuda v letadle přes oceán, aby nás večer mohla přivítat smogem zahalená Lima. Taxíkem jedeme do terminálu Movil Tours, což je autobusová společnost provozující luxusní autobusy, které nás odvezou do Huarázu. Díky pohodlným sedačkám, které jdou sklopit do horizontální polohy, dojíždíme do Huarázu relativně svěží a ráno se v hotelu Virgen del Carmen setkáváme s první částí výpravy. Tento hotel bude naším domovem po celý následující měsíc.

Zatímco naše ženy trpící fóbií z létání si mohou na chvíli oddechnout, že jsme šťastně dorazili do cíle, my s Bédou si moc oddechnout nemůžeme. Na aklimatizaci není moc času, proto se ji snažíme nějak urychlit. Na doporučení vyrážíme k jezeru Churup, které leží ve výšce 4450 m.n.m. Asi do 3800 m nás vyveze tak zvané kolektivo, místní MHD křížená taxislužbou, zbytek musíme dojít pěšky. U jezera stavíme stan. Je nám blbě, noc je příšerná. Ráno je nám ještě hůř a jsme rádi, že jdeme dolů.


  Bivak u Churup
foto by © 

LA ESFINGE

Času je však málo, a tak se další den přesouváme s Ondrou a Editkou  pod Sfingu. Objednaný taxík má hodinu zpoždění. Jsme čtyři, ale máme šest batohů. Jak je dostaneme pod stěnu, nám zatím není moc jasné. Asi se to zase nějak udělá.

Cesta trvá asi tři hodiny. Jedeme přes Caraz a pak dost špatnou cestou údolím Paron až ke stejnojmenné laguně. Cestou obdivujeme úžasné stěny v okolí cesty a s napětím vyhlížíme „naši“ Sfingu. Objeví se na chvíli v závěru údolí, aby následně zase zmizela. Laguna Paron je krásné romantické místo, ale není čas na kochání, musíme makat. Dva batohy schováváme u jakéhosi domku, zbytek házíme na hrb a vyrážíme na pochod smrti do základního tábora.
Jde se hrozně zarostlým svahem. Připadá mi, že jdu na Bořeň, ale dost špatně se mi u toho dýchá.

První noc v BC je opět příšerná. Mně i Bédovi je zle. Ondra s Editkou jsou už aklimatizovaní, tak jsou na tom lépe. Ráno mám pocit, že umřu, ale jdu zpátky pro jeden batoh. Říkám si, že je to dobrý trénink na Huascarán. Bédovi je hůř, kromě problémů s výškou ho trápí i časté vylézání ze spacáku v důsledku abnormálně rychlé činnosti střev, tak zůstává v základním táboře. Ondra s Editkou vynáší pod stěnu materiál a vrtají první délku a půl. Večer se všichni potkáváme v BC. Mně je tradičně blbě, Bédovi ještě hůř a Ondra s Editkou toho mají taky celkem dost. Docela dobré po prvním dnu!

Probuzení do slunečného rána je pozitivní, stejně jako fakt, že je mi lépe. Brzy ráno jdu s Ondrou makat do stěny. Žímarujeme na první štand. Do cesty svítí slunce, Ondra dodělal druhou délku. Je to parádní plotna za 7b+. Další dvě délky dělám já. Chvíli mi trvá, než se rozhýbu. Lezení je nádherné. Plotny, lišty, rajbáčky. Vrtáme většinou z volné pozice, což je pro mě celkem traumatický zážitek. Levou upocenou rukou žmoulám miniaturní oblinku, nohy na tření, pravou rukou vytáhnout vrtačku. Hypnotizuju vrták, jestli už je u rysky, levá ruka kontinuálně vyjíždí z oblinky, adrenalin stoupá, Ondra ze štandu povzbuzuje. Rychle nýt, kladivo, dotáhnout, sednout (úleva „jako prase“), vyzout oteklé nohy z lezeček a pak všechno znovu o osm metrů výš.


  Lezení ve druhé délce
foto by © 

Štand čtvrté délky dávám pod výraznou plotnu, která vypadá, že bude nejtěžší délkou v cestě. Ondra vrtá první nýt a po několika pádech zjišťuje, že tudy cesta nepovede. Je kolem druhé hodiny, to tady znamená, že „vypínají topení“. Pro dnešek to balíme a jedeme dolů. Editka nám zatím uvařila večeři. Tomu říkám servis. Ondra s Editkou si pod stěnou postavili stan na jediném možném místě. Já mám o něco níž skromný bivak s výhledem na severní stěnu Huandoye. Béda marodí v BC.


  Ondra ve stěně
foto by © 


Každé z následujících tří rán probíhá stejně; snídaně, vyfunět kopec pod cestu, vyžímarovat na konec fixů a pokračovat v rozdělané práci. Ondra zkouší včerejší plotnu zleva, což se také ukazuje jako slepá ulička, a tak končíme v koutě Španělské cesty. Vybila se nám baterka vrtačky, takže štand tluče Ondra ručně. V koutě necháváme fix a frčíme dolů. Už zase přestali topit a je zima. Bédovi se zatím podařil trochu zmobilizovat síly a došel dolů pro poslední batoh, bez kterého bychom nemohli pokračovat. Je v něm další 200 metrů špagátu a jídlo. Nad koutem je úžasná plotna, na kterou se těšíme už od spodu. V ní děláme dvě délky. První vyšla na mě. Lehce položená plotna za 7a. Ondra mě povzbuzuje, ať moc nevrtám, že máme poslední baterku. To jsou rady! Takhle jsem se snad ještě nebál! S pěti nýty na padesáti metrech je to ale každopádně jedna z lépe odjištěných délek v cestě.


  Pavel v akci
foto by © 


Další délku jde Ondra. Už od štandu je jasné, že nebude zadarmo. Při vrtání třetího nýtu se s Ondrou urval háček. Byla z toho pěkná „tlama“ zakončená efektním kotrmelcem, naštěstí bez vrtačky. Ondra zůstává viset hlavou dolů, rozpláclý v plotně. Jako zázrakem se mu nic nestalo a neohroženě se pouští znovu do lezení. Nakonec z toho je pěkné 7c. Délka končí na prostorné polici. Vrchol vypadá, že je na dosah. Dál už jdeme nalehko, ale bereme vrtačku. Jsou to jen tři lehčí délky. Zjišťuji ale, že i ty se s vrtačkou přes rameno lezou dost blbě.


  Pavel ve stěně
foto by © 

Na vrcholu je hrozná zima, tak se tam moc nezdržujeme. Necháváme všechno ve stěně a frčíme dolů. Máme toho dost, potřebujeme rest day. Tyhle výškové práce v pěti tisících nám dávají celkem zabrat. Rest day je, co se počasí týče, nejhorší den z celého týdne. Je zima a sněží. Béda se přesouvá k nám pod stěnu. Využíváme s Bédou lepší bivak v nejspodnější části stěny. Je to taková útulná jeskyně, kam nefouká a nesněží.


  Vrchol Sfingy
foto by © 

Další den není o moc lepší a počasí je dost podobné. Lezeme první dvě délky. Přidali se k nám Editka s Bédou. Počasí je ale opravdu špatné, takže nakonec jen s Ondrou žímarujeme nahoru sundat fixy. Máme štěstí a při slanění se nám lano nikde nekouslo.


  Topo
foto by © 

Balíme věci pod stěnou i v base campu a s batohy, pod kterými se podlamují nohy, sestupujeme až k laguně Paron. Doufáme, že tu bude nějaký taxík, když je ta neděle. Bohužel, kromě pasoucích se krav tu není vůbec nikdo. Kempujeme pod střechou chaty s nádherným výhledem na lagunu. Ráno se nám daří umluvit taxikáře, který zrovna přivezl několik lezců, aby nás vzal za celkem slušné peníze dolů. Z Carazu jedeme oblíbeným kolektivem do Huarázu, kde už se jen cpeme jídlem. Také se setkáváme s Pepou a Davidem, kteří se vrátili z výstupu na Alpamayo. Bohužel se nedostali na vrchol, protože jim nepřálo počasí. Večerní oslava ale i tak stojí za to. Ráno mám pocit, že mám zase výškovku.

HUASCARÁN

Počasí, o kterém místní říkají, že tak špatné nepamatují, se pomalu umoudřuje. Z mraků nad horami občas vykoukne i nějaký vrchol, a to je nejvyšší čas vyrazit na Huascarán. Od tohoto plánu nás domorodci zrazují, protože prý je tam spousta sněhu, trhliny co se nedají přeskočit a navíc tam letos ještě nikdo nebyl. Samé povzbuzující zprávy. My se ale nenecháváme ničím odradit a už další ráno stojíme ve vesnici Musho s brutálně těžkými batohy. Při pohledu z náměstí na vrchol je nutné fakt hodně zaklonit hlavu a my s otevřenou pusou zíráme, kam až se s „krysami“ musíme vydrápat. Normálně se z Musho do BC chodí s oslíkem, my ale tuto pomoc hrdinně odmítáme a šnečím tempem se suneme kamenitou cestou. V BC jsme asi za pět hodin. Na to, že na kopci mají být tak mizerné podmínky, je tu celkem plno. Z kuchyňského stanu zrovna šéfkuchař nese čerstvě upražený popcorn. Kroutíme nad tím hlavou a stavíme si stan na posledním volném místě mezi oslími výkaly.


  Huascarány
foto by © 

Ráno to v kempu vypadá jako na Václaváku. Na kopec jdou jen 4 lidi (plus asi 4 vůdci a dva kuchaři), zbytek tábora sestupuje. Nad táborem je moře skalních ploten, kde se nám podařilo zabloudit. Cesta je značená mužíky, kteří jsou ale úplně všude. Chalupa pro jistotu také není vidět a tak bloudíme několik hodin. V rámci tréninku traverzujeme celé plotny třikrát tam a zpátky. Do C1 se už dnes nedostaneme. Bereme za vděk Morena Camp u chalupy. Další den je to ještě chvilku pakárna po žulových plotnách, ale ledovec už je pohoda. Lehce stoupáme do C1, který je přímo pod ledopádem. Výprava před námi je už v C2. Jsou tu po nich prostorné plošiny, což velice oceňujeme, protože lopatu nemáme.


  Béda v traverzu
foto by © 

Do ledopádu nastupujeme brzy ráno. Máme prošlápnutou stopu, takže cesta do C2 je celkem příjemná. Občas nějaká trhlina, ale nic, co by nešlo přeskočit nebo obejít. Z konce ledopádu se traverzuje do sedla mezi oba vrcholy. V C2 (5850 m) se zrovna podává oběd. Klienti a vůdci právě sestoupili z vrcholu a cpou se špagetami s nějakou omáčkou. My na to zíráme jak hladoví psi, polykáme sliny a říkáme si, že by jim mohlo něco zbýt. Zbylo. Půlku hrnce špaget před námi jeden z vůdců demonstrativně sype do táborové latríny. Určitě si při tom říkal: „To máte za to, že chodíte bez vůdce“. No nic, vaříme čínskou polévku. Zůstali jsme tu sami. Celé odpoledne se válíme ve stanu. Večer začíná vydatně sněžit a přestává až o půlnoci. 


  C2
foto by © 

Vstáváme ve dvě. Je hrozná zima, ale už nesněží. Stopy ze včerejška už jsou zaváté, takže správný směr jen odhadujeme. Naštěstí ve svahu míjíme praporek, díky kterému víme, že jdeme dobře. Svah prudce stoupá až k traverzu pod séraky. Tady lehce kufrujeme, protože jsme včas neodbočili z traverzu mezi séraky. Leze se většinou tvrdým firnem se sklonem do 60 stupňů. Na konci firnového svahu začíná být docela vedro. Mulda nad námi vypadá jako vrchol, jenže při pohledu na Severní Huascarán, který je nižší, je nám jasné, že je to ještě sakra daleko. Prošlapávám stopu v hlubokém, rozbředlém sněhu. Béda má dost a každou chvíli sebou plácne do sněhu. Povzbuzuju ho, že za chvíli tam jsme, i když sám vím, že je to blbost. Jsme hrozně pomalí. Béda na mě křičí, ať ho tam nechám. To odmítám a snažím se ho chvíli táhnout. Po třiceti krocích toho mám dost. Jsem naštvaný. Spontánně začnu kopat plošinu. Domlouvám se s Bédou, že na mě tady počká a jdu nahoru sám, nalehko. Nemám z toho moc dobrý pocit, ale za chvíli mě realita převálcuje a jsem jako v jiném světě. Jde se mi fantasticky.


  Pavel na cestě k vrcholu
foto by © 

To co vypadalo jako vrchol, je opravdu jen sněhový výšvih. Takových následuje ještě několik. Přesně ve dvanáct jsem na tom posledním. Jsem na vrcholu Huascaránu. Nádhera. K místu, kde stojím, vedou jen jedny stopy – ty moje. Jsem tu úplně sám. Jen těžko hledám slova pro to, co cítím. Vrcholy jsou zvláštní místa!


  Vrchol Huascaránu
foto by © 

Po cestě zpátky sbírám Bédu a naposledy se kochám výhledy do údolí, protože pak přichází mlha a není vidět na metr. V traverzu potkáváme tři místní vůdce. Jdou prošlápnout stopu pro klienty na zítřek. Moc jim tu práci nezávidím. Tábor C2 se zatím rozrostl asi o deset stanů. Po příšerné noci bez jídla a pití sestupujeme non stop až do Musho.

HATUN MACHAY

Plány na další kopce se rozplynuly, Bédova fyzická kondice nám nedovolí nic smělejšího. Proto volíme skalkaření v nádherné skalní oblasti Hatun Machay. Oblast leží v pohoří Cordillera Negra asi 100 km jižně od Huarázu ve výšce asi 4300 m. Kousek od skal je chata, kde se dá přespat, uvařit a zapařit. My si stavíme stan v kempu na zahradě chalupy. Je tu spoustu fajn lidí z celého světa, takže večery jsou příjemné. Trávíme tu týden. Leze se po nějaké vyvřelině. Lezení v téhle výšce je hrozná dřina. Pořád se zadýcháváme, i v lehkých cestách. Po třech dnech musíme dát rest day. Vydáváme se na kopec za domem, který vypadá jako Raná u Loun, ale je vyšší než Matterhorn. Je z něj výhled na Huascarán a Yerupayu. Ach jo. Snad příště... Po dnu aktivního odpočinku se leze o něco lépe. Dokonce mě pouští i dvě 7c. Po šesti dnech lezení mám prsty na hadry. Nastal čas mazat zpátky do Huarázu.


  Hatun Machay
foto by © 


  Pavel v 7c
foto by © 


  Sektor Los Espaňoles 7b
foto by © 

YUNGAY, HUARÁZ A BAR 7C+

Do odletu zbývá pár dní. Na žádnou větší akci už nezbývá čas. Jedeme k jezerům Langanuco navštívit památník české expedice z roku 1970, která zde zahynula pod kamennou lavinou při velkém zemětřesení. Při tomto zemětřesení bylo kompletně zničeno město Yungay. Neštěstí dnes připomíná velký památník, který je v místě tehdejší hlavní ulice Yungay. Navštěvujeme i ten a běhá nám mráz po zádech.

Poslední dny trávíme poflakováním se po Huarázu. Ráno snídaně v kavárně na rohu, odpoledne kávička v nějaké jiné kavárně, večer vynikající kuře a hranolky v bistru a s plným žaludkem vytrávit do oblíbeného horolezeckého baru 7c+. Tam už nás dobře znají, majitel nás obřadně vítá stiskem ruky a dokonce si můžeme vybrat lezecké filmy, na které chceme koukat. Jen to pivo je pekelně drahé.

Když se nám zdá, že to nicnedělání trvá příliš dlouho, vydáme se za lezením do oblasti Los Olivos. Je to asi půl hodiny pěšky z hotelu. Jdeme čtvrtí na periferii Huarázu, kde na nás velcí i malí ukazují prstem a pokřikují gringos. Místní psi křížení s vlkodlaky nás chtějí sežrat. Při prodírání se ke skalám jsem si popíchal ruku o mně neznámý trnitý keř. Ruka okamžitě otéká a začíná bolet. Naštěstí to za tři přešlo. Samotná oblast leží u potoka lemovaného odpadky, stěny mají asi deset metrů a cesty jsou nudně lehké. Je hrozný vedro. Po třech cestách nás lezení na rozpáleném smetišti přestává bavit. Program předchozích dnů vyhodnotíme jako ne zas tak špatný a jdeme radši do baru.

Poslední den nás čeká závěrečný úkol peruánské mise; musíme ochutnat národní specialitu – morče. Restaurací, kde morčata připravují, není mnoho, a tak chvíli trvá, než najdeme takovou, do které si troufneme. Servírují nám tu každému čtvrtku smaženého domácího mazlíčka. Já mám na talíři zadní část s nožičkou, Béda vyhrává přední část včetně hlavičky. S odstraňováním drápků a podobnými úpravami se šéfkuchař neobtěžoval. Chutná to zajímavě, je to jemné a trochu to připomíná rybu. Rozhodně to bude patřit mezi životní kulinářské zážitky – stejně jako místní národní drink Pisco (Peruánská pálenka vyrobená jednou destilací z fermentované šťávy vinné révy. Pisco bylo prohlášeno peruánskou vládou za kulturní dědictví národa) a čaj z koky. Máme splněno, můžeme domů.


  Morče na talíři
foto by © 

Resumé:

Účastníci:
Pavel Bohuněk
Ondra Beneš
Editka Vopatová
Honza Škarohlíd
David Michovský
Pepa Ficek

Termín:
28.5. - 4.7.2013

Vylezeno:
La Esfinge (5325 m)
, prvovýstup Los Checos Banditos 7c, 600 m, 12 délek.
Ondra Beneš, Pavel Bohuněk.

Huascarán Sur
(6768 m, nejvyšší hora Peru), normální cesta.
Celkově i se sestupem 6 dní.

Hatun Machay 
- vylezeno asi 25 cest většinou od 7a do 7c.

Sponzoři:

Pavel Bohuněk
– Horoklub Chomutov , Tilak

Ondra Beneš
– Hudy sport , Tendon