Na počátku července jsme se po zkušenostech a doporučeních vypravili na nikým nevyhledávanou a hrozně hnusnou horu, nějaký to Matterhorn 4477,50 m.n.m.. Aklimatizaci jsme nepodcenili a Monte Rossa, respektive její předvrchol Punta Gnifetti 4559m.n.m., byl pohodovou, byť únavnou, záležitostí.
Ale to již se zrychleně tlukoucím srdcem vzhlížíme na onu pověstnou hranu Hörnli za G7 Bernské klasifikace, kde kdysi zažil starej Wajmpr to své dobrodružství. Dnes je hora považována za horolezeckou povinnost. Tak jsme se do toho teda nanominovali.

Počasí má bejt spíš gužón než brošér, takže již plánujeme ranní odchod. Po pivku odpoledne, vystupujeme asi do jedné čtvrtiny hřebene, kde osvojujeme nejproblematičtější místa výstupu, co se týče hledání cesty. Mezitím si matně uvědomujeme, že někde slyšíme úpěnlivě vzdychat obětavý hubšraubr s bílým helvétským křížem. Asi se jedná o nějaký výlet všudypřítomných japončíků, ale situace je poněkud vážnější, což se dovídáme v zápětí.


Potkáváme první dvojku sestupující z vrcholu, které se tážeme, co způsobilo tak vytrvalý vzlet Air Zermatt-stroje. Dozvídáme se, že se jedná o českého mladíka, jenž se zřítil z výšky 4200 m.n.m. do útrob východní stěny. Ten vrtulník se pohyboval nahoru a dolu minimálně dvě hodiny a serčoval v ostfejs, ale bohužel ten den, tělo nenalezl. Sestupujeme dolu se smýšenými pocity, ale náš zítřejší výstup to nemůže ohrozit. Jen přemýtáme, aby se něco podobného v nejbližšíéch dnech neopakovalo.

Vrtulník mezitím, vynáší připnutého chlapa do výše 4003 m.n.m. na Emrdžensy chatku Solvay, odkud během deseti minut snáší totálně psychycky vyřízeného českého kolegu. Ani se mu nedivím.

Večer, když pomáháme personálu na Hörnli Hütte uklízet po japoncích nádobí, se od místního matadora (ten, co byl přivázán na laně pod vrtulníkem), že oba byli nedostatečně oblečeni, unaveni a hlavně bez lana.

Opět to potvrdilo moji teorii Nevědoucích na horách.

Povězte i Vy Vaše zážitky z Matterhornu, ať si co nejvíce lidí uvědomí, že to opravdu není prdel !!!