Na dosah od Křinice, téměř coby kamenem dohodil, stojí dvě urostlé věže. Obě jsou rozložité, patří mezi saské macky a vede na ně spousta cest. Jsou viditelné z mnoha míst v Affensteinech a Malém i Velkém Čandu jako výrazný skalní ostrov vystupující z lesa daleko od hlavního okrajového masivu jmenovaných oblastí. Jsou součástí Wildensteiner Gebiet ( gebiet = oblast ), tedy stěn, které mají společné pouze tolik, že nepatří ani k Čandům či k Affensteinům a víceméně rostou v lesích podél Křinice. Stejně jako v seriálu již zmiňovaný Neuer Wildenstein neboli Kuhstall. Věže, o kterých je  řeč se jmenují Kleiner a Großer Lorenzstein a dnešní díl bude o té "menší" z nich.

Kleiner Lorenzstein je asi skutečně o něco menší než jeho větší bratr, ale stále ještě je obrovský. Nejlépe o tom vypovídá počet cest, které na něj vedou. Těch je včetně různých variant přes sto a to už nějaký skalní drobeček rozhodně nepobere. Přístup není nijak složitý. Východiskem je již známé Neumannmühle, z něhož jen pár desítek metrů po silničce na Zeughaus odbočíme podle ukazatele do úzké roklinky Spitzsteinschlüchte. Prudká stráň v jejím závěru nás vyplivne na širokou cestu, po které kus doprava. To už se nad námi začne tyčit vysoká stěna. Po pěšině doleva do kopce, částečně i po dřevěných schodech, do sedle mezi Malý a Velký Lorenzstein. Malý je ten vpravo. Zde po nějakých dvaceti minutách  chůze shodíme batohy a jdeme lézt...

Záměrně jsem vás dovedl až sem do sedla, protože tady v polovině výšky údolních stěn je přístupná terasa postupně přecházející v plac pod náhorními stěnami věže. Terasa je využitelná jako nádherný prostorný vzdušný bivak a stěna nad ní a další stěny vlevo od ní jsou oblíbeným cílem lezců vyhledávajících kratší cesty obtížnosti kolem VIIb až c. A někoho s průvodcem tu často chytíte.

Další velice zajímavá část věže se nachází napravo dole od terasy o patro níže a některé cesty dokonce na terasu dolézají. Je tu asi 30 cest a přinejmenším třetina z nich stojí za přelez, a to je na písek nebývalá hustota. Navíc je velká část této stěny od pohledu velkolepá, vysoká a září všemi barvami. Cesty jsou převážně stěnové a celkem slušně zakruhované. Ale pozor, posasku nijak přehnaně. Sedmáci by tu určitě měli dobít Sonnnwendweg VIIa, krásný zářez v koutě napravo od výrazné hrany připomínající kýl lodi. Tam, kde se hrana ztrácí ve stěně, je na balkonku první kruh, od něhož se traverzuje doleva k hodinám a pak už spárou a komínem na vrchol. Nějakých 15 m nalevo je u stěny velký blok a ještě 8 m nalevo od něj nastupuje další klasika Gelbe Wand VIIc. Doprava ubíhajícím sokolíkem a zářezem ke kruhu, přes převis a traverz doprava ke druhému, do sokolíku stěnou ke třetímu, traverz doprava a dalším sokolem vzhůru až ke kruhu Sonnenwendwegu. Super cesta. Pro osmáky a deváťáky jen pár postřehů. Hrana nalevo od Sonnenwendwegu je Pferderücken VIIIb přes tři kruhy. Dolézá se jako Sonnenwendweg anebo se sjede dolů. Hranové lezení a ne zrovna lehké. Hned nalevo dvouhvězdičková Grünes Karree IXa RP IXb  přes čtyři kruhy. Obtížná v dolní části a především v závěru. Od čtvrtého kruhu několik těžkých kroků až do místa, kde vše nasvědčuje tomu, že jediná možnost dalšího postupu je úhybný manévr metr a půl doleva do Gelbe Wand. Chyba lávky, už dost vysoko nad kruhem je jediné správné řešení směr přímo vzhůru pekelným bouldrem za drobné trhlinky a vysoké nákroky. Přiznám se, že v kombinaci s klasifikací IXa mi toto místo připadalo jako jedno z nejšílenějších v loňském roce.


slanění z Direkt Kleinekanady

Ale teď už se dostáváme pod stěnu, která dělá Malý Lorenzstein Malým Lorenzsteinem. Jejím ústředním dílem je cesta Kleinkanada IXa RP IXb. Udělal ji Bernd Arnold v roce 1980 a už to podle mého vypovídá o respektu, kterým třicetimetrová hladká stěna působí. Vždyť tou dobou měl  Arnold na kontě normální i přímou Superlativu a to jsou nějaké cesty. A jeho snahou vždy bylo prostoupit výrazné stěny a tato je jednou z nejvýraznějších. Nastupuje se nalevo od pravé hrany a jde lehce doleva přes dva kruhy vzhůru. Zajistit druhý kruh je tvrdá práce. Třetí kruh je o dost výše a o dost dále vlevo. Lezení k němu je nefalšovanou saskou parádou. Ta jedna smyčka, co ve stěně visí, je trochu moc vpravo a trochu moc nic a tak nezbývá než polosolo přebírat křehký pískovec. Orientačně pomůže vědomost, že se nejde přímo ke kruhu, ale na jeho úroveň se vystoupá asi dva až tři metry vpravo od něj. Traverz k němu už ujde. Dále se uhne ještě doleva a těžkým bouldrem vzhůru ke čtvrtému. A zas doleva na hranu a vzhůru. O pár let později Arnold cestu napřímil, když od čtvrtého kruhu lezl přes další kruh vzhůru a doprava do spárky. Obtížnost za IXc podle mého možná sedí, ale v této variantě není tak těžký krok jako je dolez ke čtvrtému za IXa! V každém případě je takto cesta úplná a úžasná. Pravda psychicky dost náročná. Kdysi jsme ji s otcem lezli v hloubi osmdesátých let a já si odnesl silný dojem. Loni jsem ji prolezl sice bez pádu, ale ve stěně jsem stepoval víc jak hodinu. Přelez s horním lanem pak trval pouhých 7 minut. Hlavě neporučíš.

Kleinkanada je páteří několika variant, z nichž mne nejvíce uhranula Nach dem Regen kommt die Sonne Xb od Ralfa Reißiga, která Kanadu opouští u třetího kruhu a míří lehce vpravo přes další tři kruhy na vrchol. Nevím jestli se leze, nevím jak se leze, nevypadá, že by šla, ale je úžasná. Ani v novém vydání průvodce nemá uvedenu obtížnost pro RP přelez.

A když jsme u toho průvodce. Podle něj má ve stěně vést nalevo od hrany cesta Im Staub der Sterne RP Xc, jejímž autorem je Falk Heinicke a od stejného autora cesta Huskies RP Xb křižující Kleinkanadu. Po žádném z kruhů těchto cest není ani památky. Musely být vytlučeny a díry po nich umně zahlazeny. S podobným rozporem mezi realitou a průvodcem u cesty stejného autora jsem se již setkal i ve Schmilce. Jiné jeho cesty zůstaly a patří mezi ty pěkné a moderní. Co za tím zrušením stojí, nevím. Nejspíše porušení pravidel při prvovýstupu anebo to, že nová cesta už příliš zasahovala do té sousední. Zajímavé na tom ovšem je, že šéfredaktorem proslulého průvodce je Dietmar Heinicke a to už je starší pán tak asi ve věku otce Falka. Jestli je to tak nevím, natolik saskou lezeckou scénu neznám. Zjevně je na ní také živo.






Schwarze Kante VIIIb

Nemohl bych však skončit s Malým Lorenzsteinem a nezmínit Schwarze Kante VIIIb, respektive její Direkt variantu s toutéž obtížností. Opět jedna cesta ze Saského slabikáře. Jde o pravou hranu Kanadské stěny se třemi, direkt se čtyřmi, kruhy. Originál se nastupuje zprava stěnou doleva přes hodiny na hranu a vzhůru. Direkt přímo přes kruh. Cesta vpodstatě končí na pilíři, kde je i slaňák. Cesta na samotný vrchol je  delší spíše turistický pochod.

Tschüs