Před rokem jsem slíbil něco napsat, nadešel správný čas.

Minulou zimu jsem několik slunečních odpolední zasvětil nacvičování Jedenáctky v Hlubočepích. Dobří kamarádi je světili se mnou. Já lezl, oni jistili a klepali kosu.

Začátkem března jsem mohl vyrazit lízt krom pátečního odpoledne i na celou sobotu. Plán nemohl být jasnější – strávit vše v plotně. V pátek cesta najednou pustila tak nečekaně, že byla celá sobota volná. O tom jak ji naplnit jsem nechal rozhodnout Martina s tím, že mu budu na oplátku k dispozici při jakékoli obskurní činnosti, kterou na skalách dělá a ke které se ve všední den nechám přemluvit jen málokdy (vrtání, čištění, prváče, apod.). S jiskřením v očích měl jasno hned – pojedem na Braník udělat prváč! Trochu neochotně jsem souhlasil – ale co, slib je slib a kdybych byl zítra zase v plotně, Martin by měl zase jistil...


zdálky monstrózní a pěkné


obří strašidelná rozlámaná plotna přikrytá volnou deskou


docela přívětivý rajbas, ale bouličky nejsou všude


je to asi jediná relativně pevná linie mezi deskami


stačí jemně zabrat za háček a lišta odletí, jiné jištění není

V sobotu dopoledne parkujeme u skály a začínáme pokukovat po liniích. Stěna sama o sobě je poměrně mohutná, položená deska a na první pohled značně zvětralá. O zábavu asi nouze nebude. Její západní orientace navíc dává tušit, že se tu dnes moc neohřejeme. Marťan má za chvilku jasno, linie je vybrána, v mžiku je v sedáku a věší na sebe hromady věcí – některé z nich znám z knížek o středověku (kladivo), s jinými jsem se při lezení už setkal (nýty). Vrtačku nechává dole, když bude chtít vrtat, tak si ji vytáhne. Jaký bude průběh už trochu tuším, naposledy jsem ho jistil, když se pustil do jednoho z několika volných koutů, které jsou u trati a s nasazením vlastního zdraví tak vytvořil nejhnusnější cestu v Hlubočepích.


nástup cesty, sklon asi 55°


výběr nejpevnějších stupů


tady bude první nýt, hlavně ať si nesedá do háčků


snad nebude ten první nýt zkoušet

Během následujícího Marťanova lezení jsem ztratil pojem o čase, takže nějaké ty 2-3 hodiny shrnu pouze heslovitě: zima, slunce naproti v údolí, 5 kilo šutrů, 5 metrů nad nýtem, 3 (nebo 30?) kila šutrů, kilo hlíny, stojí dobře?, vrtá, 10 kilo šutrů, půl kila hlíny, 5 kilo šutrů, pár kroků, jde mu to, 5. nýt rutina, kde jsou šutry?, zrušeno, volný... ze slanění ještě něco omete a nová cesta je tak připravena k volnému přelezu.


druhá expreska a dotáhnout nýt


hledání nejvhodnějšího místa pro třetí nýt


nahoře to trochu ztěžkne, nejhorší bylo přelézt obří drn


numřel, na polici bude druhá maillona na slanění

I přes svoji počáteční skepsi se přiznám, že mě to mile překvapilo a není to vůbec špatný lezení. Lokry jsou pryč, na zbytek je třeba dát pozor. Sedm nýtů na 40 m je tak akorát, když celkem triviální lezení je vyváženo jeho vzdušností, zvlášť neví-li člověk kdy co ušlápne. Ani už nevím, jestli si to Martin přelezl taky na lehko, shodli jsme se na klase nějakých 4, název je „Scream of Stone“ a můžeme vyrazit domů. Od té doby jsem tam nebyl, ale vím, že na místě činu Martin neustále maká na dalších cestách a že mají i další přelezy.

---

Borec na konec (upozornění pro alergiky: obsahuje větší než malé množství sebechvály a patosu)

Nelezl jsem snad s žádným jiným lezcem, od kterého bych se svým přístupem k lezení lišil více. Já stručně řečeno „sportovní“ lezec, kterému se na sedáku zřídkakdy houpe něco jiného než expresky, snažící se odškrtávat jednu cestu v průvodcích na Srbsko a Hlubočepy za druhou a modlící se k liště nad futrama. Martin, kromě nějakého toho skalkaření – nejčastěji pod svojí hranicí, na kvantitu a v nových oblastech, sbírá průvodce a knížky o lezení, vede lezecký kroužek, je členem místního óvékáčka, věnuje se „našemu“ Lezci, přejišťuje, znovuobjevuje zapomenuté a tvoří nové... jednoduše a stručně lezením žije, i když úplně jiným způsobem než já. Navíc z toho jeho prožívání lezení mají často něco i ostatní. No, já se k tomu jednou snad taky dostanu. Takže co tím chci vlastně říci. Za prvé to nejdůležitější: samozřejmě tímto splatit dluh a vrátit Martinovi loňské veřejné poplácání po ramenou. A za druhé nějak dostat na papír občasné přemítání o tom jak je pěkné, že se toho jeden od druhého můžeme dost přiučit a že krom neustálého popichování a špičkování ani jednomu z nás nechybí respekt pro počínání toho druhého a společné působení na skále/skálu by se tak s nadsázkou dalo přirovnat k jakési harmonii vzniklé z působení protikladů. Snad z ní ještě něco pěkného vznikne.

PS: smajlíky si doplňujte sami dle libosti