Na pískovci se cesty dělají odspodu, leze se do neznáma, navrtání pro osazení kruhu je dobrodružství. Tak to stojí v pravidlech.
Vždy jsem žil v domnění, že prvovýstupci zrovna ve Skaláku jsou čestní a féroví hoši, kteří ctí pravidla, dělají cesty zásadně odspodu a nikdy by si zamýšlenou cestu předem neprohlédli ze slanění a natož snad aby kruhy navrtali shora. Trošku jiná je situace na tvrdším pískovci (Labáku apod.). ale zpátky do Skaláku.
Mojí důvěrou ve správné odvážné chlapáky poněkud otřásl rozhovor u piva na Koupáku, kdy jsem zaslechl následující:
- Na některých hodně těžkých cestách novějšího data chybí u kruhů stopy po navrtáváku, charakter chytů a stupů přitom znemožňuje použití závěsného háčku. Převislost stěny přitom prakticky vylučuje osazení kruhu z pozice čistého lezení (držet při vrtání rourák v zubech a podobná zvěrstva), přece jenom takové věci jsou možné někde na sedmě, ale na opravdu těžkých cestách asi moc ne.
- Někteří prvovýstupci (např. bratři M.) stihnou za jeden den udělat pět cest obtížnosti okolo devítky, na každé cestě tak 4 kruhy. To je 20 kruhů za den. Dejme tomu, že směr prvovýstupu je jasnej z procházek v dešti, a že se teda běhá mezi skalama jak fretka a moc se nemudruje, jsem ochoten věřit, že v rámci ušetření času nezouvají lezečky, že se pro urychlení neodvazují z lana apod.. Ale nějaký čas spolkne zkoušení jestli to tudy vůbec půjde, zandávání smycí, navrtávání, osazování kruhů atd. Zvlášť to odlézání do neznáma, ono to dost vysiluje, člověk si je nejistý jestli to nebude náhodou trošku těžší než doufá, místa pro smyce vyhledává pečlivěji, prostě představa průměrného osazení jednoho kruhu s tím vším navrtáváním, vrtáním díry, temováním, cementování, lezením, zkoušením, únavou, padáním a slaňováním okolo toho za 40 minut se nezdá moc realistická.
- Prý údajně byli různí borci různě spatřeni při osazování kruhu shora (jedna paní povídala…, nic určitého).
Nelezu tak těžké cesty, vrchol mé výkonnosti je někde okolo VIIb, prvovýstupy, ktrých jsem se účastnil, by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Ale prostě jsem měl takovou představu, jako že je ve skalách něco, čemu se dá věřit. Protože tomu věřit chci. A budu vděčnej a rád, když mě někdo přesvědčí o nesmyslnosti mých vzniklých pochybností.
Tak jak to teda je?