S Karlem Kopečkem lozíme hned od prváku a loni jsme se rozhodli, že podnikneme něco většího. Po zvážení našich možností, potěžkání studentských bankovních kont a vydindání vybavení od
Ferrina (DÍKY!) jsme píchli prstem do pohoří
Ťan-šanu , kde jsme si vybrali dvojici sedmitisícovek -
Khan Tengri (7010 m.n.m.) a
Pik Pobědy (7439 m.n.m.).
Pozéři pod Khan Tengri. Tou dobou již veselí, neb věděli, že zítra letí domů...
foto by © autor
Chtěli jsme do výšky, kde by bylo relativně bezpečno, ale kde bychom si zároveň aspoň trochu zalezli a ne jenom zadupali, jako u zbývající trojice vrcholů Sněžného leoparda. Navíc oba kopce zajišťuje kyrgyzská agentura Ak-Sai Travel, se kterou už mám skvělé zkušenosti z výšlapů na Pik Lenina a Muztagh Ata. Za příznivou cenu €1.200/os. nám Kyrgyzové zařídili odvoz z letiště Manas, ubytování v Biškeku a den volna na nákup zásob, transfer do Karkary, přelet vrtulníkem do základního tábora, informační zázemí, stan v bázi, a především pak i překvapivě bohatou stravu v základním táboře!
Jo, zní to až nechutně mastňácky a lezečtí pardálové ohrnou nos, ale kdybychom tuhle celou výpravu podnikali na vlastní pěst a vše dohadovali až na ulici na místě, vyšla by ve výsledku dráž, o několik týdnů by se protáhla a možná by ani vůbec nedopadla. Zájemci si pak samozřejmě mohou připlatit i za průvodce, nosiče apod., což už šlo mimo nás.
Veškeré detaily jsou k nastudování na
stránkách Ak-Sai, kde sice jako cenu uvádí 1.500 €, ale pokud jim zaplatíte aspoň polovinu do 1. ledna, dostanete tři stovky slevu. Nutno podotknout, že cena je stejná, ať už se rozhodnete jenom pro Chána, jenom pro Pobědu nebo pro oba dva kopce najednou (jdete-li z jihu, sdílejí jeden base camp ve výšce 4000 m.n.m.). Když sečtu Ak-Sai, letenku, jídlo a různé výdaje v Kyrgyzstánu, všehovšudy nás tahle sranda vyšla na cca 50.000 Kč. Z himalajáské perspektivy je to skoro zadarmo.
Stejně jako drtivá většina ostatních horolezců, i my jsme se rozhodli pro výstup z jižní strany Khan Tengri, o němž jsme měli více informací. Jak jsme později zjistili od našeho tureckého kamaráda, který lezl (neúspěšně) ze severu, náš výstup není tak zábavný - lezecké úseky přijdou až poslední výškový kilometr, do té doby je to choďák; zato ze severní strany se leze už od C1. Na druhou stranu, výstup z jižní strany je díky vyšší frekventovanosti jistější i bezpečnější. Během našeho pobytu topovalo z naší strany aspoň 10 lidí, zatímco ze severu nikdo.
Vrtulník létá do báze pravidelně dvakrát až třikrát týdně, my ho však vídávali (a hlavně slýchávali) častěji kvůli záchranným pracím. Něco už pamatuje, stačí se podívat na rudou hvězdu...
Tolik k organizaci, Ak-Sai Travel mohu jedině doporučit.
foto by © autor
Teď už k samotnému výstupu na Khan Tengri a... jenom na Khan Tengri. Během něho se bohužel opět ukázalo, že člověk sice může být v sebelepší kondici a být sebelepším lezcem, ale pokud mu příroda nenadělila ty správné buňky, s vysokou nadmořskou výškou se prostě a jednoduše nepopasuje. Nepomohla ani poctivá aklimatizace, takže z 3. tábora na vrchol jsem nakonec lezl sólo, zatímco Karel si vyběhl aspoň na šestitisícového Pika Csapareva, přes nějž vede normálka ze severu. Hlavně ale vyplynulo na povrch, že spolu rozhodně nemůžeme lézt na Pobědu, kde se stanuje ve vyšší výšce a delší dobu. Po Chánovi jsme tedy původní plány seškrtali o tři týdny a vrátili se domů.
Výsledný program tak vypadal následovně, popis cesty, resp. menší průvodce, následuje níže. Náš původní plán pro výstup na vrchol počítal s vynecháním C2 a naopak zakomponováním C4 (6400 m.n.m.) kvůli aklimatizaci na Pobědu, ale to pochopitelně vzalo za své.
11. července: Odlet z Prahy přes Istanbul (Turkish Airlines)
12. července: Přílet do Biškeku, dokupování zásob, vyřizování povolení
13. července: Přejezd z Biškeku do Karkary
14. července: Přelet helikoptérou do základního tábora (BC) Jižní Inylchek (4000 m.n.m.)
15. července: Aklimatizační výstup do 1. tábora (C1) a zpět do BC
16. července: Výstup do C1 (4300 m.n.m.)
17. července: Výstup do C2 (5300 m.n.m.)
18. července: Výstup do C3 (5800 m.n.m.)
19. července: Sestup do BC (4000 m.n.m.)
20. července: Odpočinek
21. července: Odpočinek
22. července: Odpočinek
23. července: Výstup do C1 (4300 m.n.m.)
24. července: Výstup do C2 (5300 m.n.m.)
25. července: Výstup do C3 (5800 m.n.m.)
26. července: Výstup na vrchol Khan Tengri (7010 m.n.m.) a sestup do C3
27. července: Sestup do BC
28. července: Zevlování v BC
29. července: Zevlování v BC
30. července: Odlet helikoptérou do Karkary a přejezd do Biškeku
31. července: Biškekování (Záchodová mísa!)
1. srpna: Biškekování
2. srpna: Odlet přes Istanbul do Prahy
Panorama ze základního tábora, které zvětšuje malé a zmenšuje velké. Ten pyramidový čudl s mráčkem vlevo je Khan Tengri, vlnitý masiv vpravo nad žlutými stany zase Pik Poběda. Uprostřed anonymní pětitisícovky.
foto by © autor
První krůčky a aklimatizace
Do base campu (BC) jsme přiletěli 14. července časně ráno, takže zbylo spoustu času na omrknutí okolí, seznámení se s ostatními "účastníky zájezdu" (byli jsme jediní Češi, fňuk) a další den jsme hned mohli začít s aklimatizací. Vzali jsme to zlehka a rozhodli se pouze pro vynášku bagáže do C1 (4300 m.n.m.) a návrat zpět do báze, což je za pěkného počasí vysloveně vycházková, sotva tříhodinová záležitost.
Základní tábor se přirozeně nachází na šutrech, po nichž se šlape zhruba 45 minut směrem k Chánovi a následně se přestupuje na široký ledovec. Je to vesměs jen vlnitá placka, občas se přeskakují trhliny, ale led je pěkně tvrdý a v žádném případě se nemusí jít na laně, nedej bože v mačkách.
Pochod z BC do C1, při pohledu shora dolů. Nebo spíše napříč, ono to tady moc nahoru-dolů není.
foto by © autor
Na druhou stranu, přijde-li bouřka, z ledovce se stane bílá poušť zalitá mlíkem. Stopy nejsou na ledu vidět a vlaječky, které sem občas někdo zapíchá, vítr vytrhává jako semínka. Mizerné počasí nás naštěstí zastihlo až při našem třetím přechodu ledovce z BC do C1, takže i přes mraky všude kolem jsme už docela dobře věděli kudy kam a na druhou stranu probloudili. Jak se totiž dostanete na kamenné pole opačné strany údolí, stačí se ho držet a do půl hodiny jste v C1. Tábor sám o sobě nijak označený není, ale tou dobou tam určitě už někdo bude mít postavené stany.
Jedno doporučení pro budoucí generace: Při samotném výstupu nemá cenu do C1 vycházet ráno. My jsme v klidu poobědvali v BC a vyráželi až kolem 15-16:00, kdy se pravidelně zatáhlo a šlo se nám lépe. Za modré oblohy je přechod ledovce jako pobyt ve výhni. Což se ostatně dá říct i o postupu z C1 do C2...
Dupeme dupeme... čtyři, pět a skoro šest
Každá hora má svůj nejbídnější úsek a C1-C2 (5300 m.n.m.) pasáž je nejbídnějším úsekem Khan Tengri. Kvůli častým lavinám, rozeklátému ledovci a šílenému vedru jsme z C1 do C2 vyráželi již ve 3 ráno. Úvodní hodina pokračuje po rovném ledovci, pak následuje odbočka doleva, do nepřehlédnutelného údolí mezi Khan Tengri vpravo a Pik Čapaevem vlevo (6731 m.n.m.). Ledovec se začne zvedat a za umrzla se hodí nazout mačky. Cesta se za našeho pobytu docela měnila kvůli padajícím lavinám z vrcholu Čapaev, leč ze spádové oblasti není moc kam utíkat, protože tam je to trhlina vedle trhliny. V základu se pořád stoupá nahoru relativně úzkým údolím, zabloudit se snad ani nedá. Zapadnout ale ano. :-)
Hamtání úzkým ledovcovým údolím do C2. Zleva padají laviny, zprava se zase padá do trhlin.
foto by © autor
Mám spočítané, že pokud se do C2 vyhrabete do 8:45, i za vymetené oblohy zůstanete po celou dobu výstupu schovaní ve stínu. To se nám však podařilo až napodruhé. Během prvotního aklimatizačního výstupu jsme šli natěžko, courali jsme se a postup ještě zpomalila nutnost navázat se ve zhruba 4800 m.n.m. kvůli traverzu mezi seraky. Vedro!
2. postupový tábor stojí na pravé straně údolí, dostatečně daleko od přistávacích ploch neustálých lavin z Čapaevy. V prudkém svahu je zde možné vykopat jeskyni, což také někteří učinili a my jsme se na jednu noc přidali. Tábor je totiž mezi trhlinami a ve svahu, takže počet míst pro stan je omezený a navíc se občas stane, že se při dolování stanovací plošiny omylem dodolujete do ledovcové trhliny.
Ať jdete, kam jdete, Poběda se vám odevšad vysmívá... výhled z C2.
foto by © autor
Cesta z C1 do C2 a zpátky je objektivně nejnebezpečnějším úsekem z celého výstupu. Mnohem více, než rozviklaný ledovec, za to mohou laviny, které v červenci jezdily jako vlaky, poněvadž každý den sněžilo. Největší sesuv ze všech jsme navíc spatřili zhruba v 9 hodin dopoledne, kdy se sluníčko do východních svahů teprve začínalo opírat, takže je to celé krapet nevyzpytatelné. Nejvíce nervů jsme si každopádně užívali při sestupech z C2 do C1, které jsme kvůli neprostupnému dopolednímu počasí vždy absolvovali až odpoledne a vždy u toho měli řádně sevřené půlky.
Oproti tomu výstup i sestup mezi 2. a 3. táborem (5800 m.n.m.) je zase celkem přímočarou a pár hodinovou záležitostí. Stačí udělat několik cik-cak manévrů mezi velkými trhlinami, což nám jednou zkomplikovala totálně zavátá stopa, a jste v táboře. Opět nic technického, opět jenom opatrné šlapání do kopce.
Kvůli vedru a obecnému pohodlí doporučuji vyrazit už někdy kolem páté nebo šesté ranní, sic vás to upeče. Maček jinak opět netřeba, ale nechtěli jsme se rouhat úplně, tak jsme celý úsek absolvovali na laně a pro jistotu se žímarem /jümarem/ šplhadlem (ta terminologie...) cvaknutým na sedáku.
Při první cestě z C2 do C3 jsme se dali dohromady s lidmi z Polska, Slovenska a Rakouska, které naštěstí vedl jeden místňák a tudíž nebyl problém s trasou. Společně jsme si vydupali cestou nahoru, třebaže pozice fotografa zde svědčí o opaku :). Při první cestě z C3 do C2 jsme se ovšem příliš dlouho vykopávali ze stanu, skupinka nám utekla, přišla bouřka a trasu jsme si následně znovu hledali sami.
foto by © autor
Polská etuda v 5800. R.I.P.
Co se bydlení týče, v C3 pak platí to samé, co v C2, ale s ještě větším důrazem na jeskyně. Ostatně, sami jsme o stan v C3 přišli. Při aklimatizačním výstupu jsme si jeden nechali v C3 postavený (a v něm samozřejmě jídlo, bombičky a nějaký lezecký vercajk), čehož využil vyšinutý sólo Polák jménem Artur, který chtěl během léta zdolat všech pět sedmitisícovek bývalého Sovětského svazu, a který se nám do stanu nastěhoval, protože ten svůj vytrousil někde v Biškeku.
A kdyby jen nastěhoval... Snědl jídlo, zohýbal vařič a ešus, vypálil něco plynu a nechal po sobě bordel. V následujících dnech se zabil neznámo kde na vrcholovém hřebenu, protože vyrážel až pozdě dopoledne, zřejmě bez zásob, s tristním vybavením a hlavně zmatenou představou o horolezení. Náš stan mezitím zasypal sníh takovým způsobem, že byl srovnán se zemí a nějaký dobrák se po něm prošel v mačkách. Snowbound 2 je sice bytelným bydlem, ale tohle nevydržel ani on, takže při návratu jsme našli už jen trosky a zbytky po Arturovi.
Se startem v 10 dopoledne z C3 neměl Artur šanci stihnout vrchol. Přesto, nepochopitelně, si u nás ve stanu nechal bágl, spacák, flašku... Hory přejí připraveným a zesnulý Artur je toho křiklavou připomínkou.
Arturův vercajk jsme dali dohromady a odevzdali dalšímu sólo Polákovi, který se s Arturem potkal už na letišti při cestě do Kyrgyzstánu a měl kontakty na ambasádu i nebožtíkovu matku. "Když jsem viděl, jakou má výbavu a jaké má zkušenosti, ještě na letišti jsem jeho matku varoval, že tu zemře," vyprávěl. V momentě, kdy jsem došel do C3 a viděl tu spoušť, jsem měl sto chutí Artura přetrhnout; když však o týden později jeho matka skutečně přiletěla a na fotkách Khan Tengri ve vysokém rozlišení hledala tělo svého syna, v člověku to antipatie potlačilo. Nenašli jej doteď, pokračovat prý budou příští rok.
Což v konečném důsledku nic nemění na tom, že z Artura, "bláznivého singl Poláka", se stalo oblíbené téma celého základního tábora (ahoj Gabo!). Bodejť by se pak nad BC nestahovala mračna - takovou dávku černého humoru, jakou vás častují horolezci, nezažijete snad ani v nemocnici od doktorů.
Trosky našeho polámaného a potrhaného stanu ve 3. táboře. Zevnitř i zvenku. Další den splaskl ještě víc a natekl do něj roztátý sníh, ale jednu noc v něm jeden člověk ještě strávit dokázal...
foto by © autor
Na vrchol
Aklimatizaci jsme absolvovali formou výstupu BC-C1-C2-C3-BC (viz itinerář nahoře), načež jsme tři dny relaxovali v bázi, lízali si rány a hlavně čekali na dobré počasí. Když jsme se vydali na cestu podruhé, nabízela se varianta přeskočit C2 a jít z jedničky rovnou do trojky - zhruba polovina lidí to tak dělala, jde jen o tři hodiny navíc. Nakonec jsme se ale dohodli, že to vezmeme zlehka, že počasí ještě den vydrží a my budeme aspoň čerství. Naštěstí tomu tak bylo a při vstávání 26/7 ve 2:00 v C3 jsme měli takřka čistou oblohu.
Na vrchol se také dá vystoupit ze 4. tábora, který se staví na vrcholovém hřebeni na různých plošinkách mezi 6200 - 6400 m.n.m. Cestou jsem napočítal tři vhodná místa, největší je právě v cca 6400 m.n.m., kam se ale vejdou maximálně tři stany a když bude foukat, pěkně to pocítíte. Já osobně jsem šel z C3 kvůli nejistému počasí (a ještě že tak, další dny bylo nelezitelně), ale 2.5km převýšení za den je v takové nadmořské výšce dost a kdybych měl jistotu modré oblohy, s chutí bych ve čtyřce přenocoval. I kvůli lepší aklimatizaci na případnou Pobědu.
Urob-si-doma topo z 3. tábora na vrchol. C4 lze vybudovat někde mezi 6200-6400 m.n.m. na hřebenu, což by měla značit úsečka. Snad není moc mimo a pokud je, tak sorry, nejsem cestovka.
foto by © autor
Z C3 jsem vyrazil asi ve 3:15 ráno a šlo o jediný péřovkový a podvlíkačkový den, neb normálka vede po západním hřebeni a ten sluníčko zalije až kolem desáté hodiny dopoledne. Do té doby na něm zebe, ale kompenzovat to můžete rychlým postupem - v báglu si nesete pouze stravu na den a cepín, a na sobě máte sedák s osmou a žímarem. Plus samozřejmě mačky a helmu, občas padají šutry a ledy . Veškerá další bagáž zůstává dole ve stanu, to je na těch vrcholových dnech nejhezčí...
Po strmém výšvihu z C3 přes táborovou trhlinu, který je štědře zajištěn fixními lany, následuje zhruba 200 výškových metrů chůze po mixovém hřebeni, kde vlastně není kde zabloudit. Hřeben je dostatečně úzký na to, aby bylo každému jasné, že doleva ani doprava uhýbat nemá; není kam. Po přelezení hranice 6000 m.n.m. pak začíná převážně skalní hřebenové lezení, které končí až cca 150 metrů pod vrcholem. Veškeré náročnější úseky jsou zajištěny fixními lany, řečí čísel tu mluvíme o nějakých dvojkách a trojkách UIAA. Baj voko.
Stará lana, nová lana... které si vybrat, a které je skutečně to nové? :-) Momentka ze slaňování ve zhruba 6600 m.n.m.
foto by © autor
Celou dobu se teoreticky jistíte žímarem na vlastní triko, ale nezapomínejte přitom také šmatat po skále a ne se jenom držet žímaru a lana. Jednak si tak užijete pěkného lezení na pevné skále, jednak bude váš postup rychlejší a hodnotnější (čti ne-ferrátový). Fixy se občas vyskytují i na místech, kde by vlastně vůbec nemusely být a jištění žímarem je v takových případech vážně jenom na obtíž.
Přehršel lan pak navíc trošku devalvuje celý lezecký zážitek a připomíná komerční túry. No, ne že by tohle nebylo komerční už jenom tou luxusní bází s předplaceným teplým žvancem...
Při slaňování člověk občas přemítal, jestli radši neslejzat a fixního lana se pouze nepřidržovat. Sem tam se totiž některé šklebilo... Za celý sestup se mnou ale rupla pouze jedna stará smyčka, která beztak sloužila jen jako pojistka pojistky, takže spokojenost!
foto by © autor
Až do cca 6700 m.n.m. je postup přímočarý. Vzhůru po převážně skalnaté hřebenovce, není kam bloudit. Následuje asi 30-metrový traverz doprava po sněhovém/ledovém poli (opět zafixovaný a vyznačený - normálka je vskutku mastňácká), zhruba 100-metrový výstup bílým kuloárem, další traverz doprava, kratší mixový výšvih a jste na vrcholovém hřebeni, který začíná v asi 6850 m.n.m.
Jak bylo během naší výpravy zvykem, vrcholový hřeben byl zasypán čerstvým hlubokým sněhem a občasná fixní lana byla pohřbena pod ním. Za dobrého počasí je však i zde postup vzhůru jasný a přímočarý, akorát úmorný. Touto dobou jsem shodou okolností dohnal jednoho sympatického Rusáka, který stanoval v C4 a produpával stopu, aniž by vnímal cokoliv jiného. Mašina. Ruská mašina.
Na vrcholu jsem stanul pár minut před 12:30 odpoledne a pokochal se strhujícím výhledem na ledovec Jižní Inylček, kde byly k rozeznání malé žluté tečky. Náš základní tábor. V dáli nad nimi se tyčil majestátní masiv Pika Pobědy, který i letos drtivou většinu z té hrstky zájemců poslal domů s nepořízenou. Mizerné počasí, laviny, hromady těžko prostupného sněhu - prostě tamní klasika. Do 9. srpna 2013 na Pabědu ještě nikdo nevystoupil, další zprávy zatím nemám.
Odporné self-promo na vrcholu. Vlevo je velká převěj, proto se zdá, že kopec ještě pokračuje. Jo a vlajkový stožár si popletl strany vlajky, tak se radši pokochejte tou krásnou Pabědou v pozadí.
foto by © autor
Potřesení rukou, fotky vrcholovky a rychlý úprk z vrcholu dolů, neb počasí se pravidelně kazilo kolem třetí hodiny odpolední. Na ruského kolegu a mě se ten den usmálo štěstí - tradiční sněhová bouřka přišla až někdy ve 4 odpoledne, kdy jsem měl už veškeré slaňování za sebou a scházel posledních 200 výškových metrů. Do C3 jsem došel v 16:30, od spřízněných Poláků nafasoval šálek čaje a zapadl do jedné ze sněhových jeskyň, kde zrovna naše expediční kuchařka Karla Kopečková vařila instantní polévku s extra porcí těstovin. Perfektní načasování...
Slaňujeme, slaňujeme... neustále slaňujeme.
foto by © autor
Sestup do báze jsme stihli den po vrcholovém dni, toho času už opět za neustále hnusného počasí. Dlouho jsme zvažovali, jestli se odpoledne pouštět lavinovým terénem z C2 do C1, ale ruská dvojice nás přesvědčila, že to půjde. I šlo. Uháněli jsme jako s rojem včel za zadky. Nakonec jsme tak akorát stihli večeři v bázi v 19:00 a následoval jeden z nejspokojenějších spánků ever. Následující odpoledne nám dokonce v BC ohřáli teplou vodu a v prkenné boudě jsme spáchali hygienu. Nejlepší odměna.
Pak už jsme jenom dva dny zevlovali v BC a čekali na vrtulník do Karkary, zatímco domácí část expedice (tatínek a maminka, že ano) zařizovala přebookování letenek na dřívější datum. S Turkish Airlines jsme si museli připlatit necelé 4.000 Kč na osobu, ale lepší, než sedět tři další týdny v základním táboře a sem tam oblézat okolní pětitisícovky, kde to byla jen samá suť nebo lavinové svahy.
Nakonec ještě jednou poděkování Ferrinu za poskytnutou péřovou a stanovací výbavu. A sorry za ten Snowbound!
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Khan Tengri telegraficky
Veškeré časy mají "sněhovou přirážku". Bez nadsázky každý den naší výpravy, až do 29. července, sněžilo. Někdy napadlo jen 20 čísel, jindy ale snad metr a vlastně nebylo dne, kdy bychom se nebořili. Až na pochody BC-C1-BC jsme vůbec nezažili pohodlné stoupání po tvrdém firnu. Za ideálních podmínek se tedy uváděné časy dají pravděpodobně slušně stlačit.
Ze základního tábora do C1
Převýšení: 300 metrů (4000 m.n.m. - 4300 m.n.m.)
Čas: 3 hodiny nahoru, 2 hodiny dolů
Z C1 do C2
Převýšení: 1000 metrů (4300 m.n.m. - 5300 m.n.m.)
Čas: 6-8 hodin nahoru, 2-4 hodiny dolů
Z C2 do C3
Převýšení: 500 metrů (5300 m.n.m. - 5800 m.n.m.)
Čas: 3 hodiny nahoru, 1 hodina dolů
Z C3 na vrchol a zpět do C3
Převýšení: 2400 metrů (5800 m.n.m. - 7010 m.n.m. - 5800 m.n.m.)
Čas: 10 hodin nahoru, 4 hodiny dolů
Vzpomínka na Snowbound 2... R.I.P.
foto by © autor
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Vybavení - co NEbrat
Nebudu tady dělat seznam vybavení "co s sebou" jako na školu v přírodě. Rád bych však vypíchl pár věcí, které jsme si s sebou brali, a které jsme si určitě brát neměli. O obou horách jsme však neměli dostatek informací a od toho se odvíjely i následující zbytečnosti. Snad tedy pomohou někomu dalšímu v budoucnu:
Dvě 50m lana. Celou dobu ležela v bázi a s sebou jsme tahali pouze krátké 20-metrové kvůli bezpečnému pohybu po ledovci.
Jídlo na 20 dní lezení a 12 plynových bombiček. Nu, aspoň jsme měli co rozdávat a s čím kšeftovat. Jinak bombičky se dají koupit v BC za férovou cenu €6/ks, a to i když služeb BC nevyužíváte.
Lezecké cepíny. I normální cepíny jsme skoro vůbec nesmočily (pomineme-li kotvení stanů) a lezecké cepíny byly už tuplem zbytečné. Báli jsme se ale ledopádu mezi C1 a C2 na Džengiš Čokusu.
Ledové šrouby. Opět kvůli Pobědě, na Khanovi opět zcela zbytečné. A na Pabědě prý nakonec taky.
Péřové kalhoty. V bázi posloužily jako příjemný polštář, ale tím, že jsme nelezli na Pobědu, už jako nic jiného neposloužily. Holt někam budu muset ještě vyrazit.
Péřové palčáky. Další věc, co u mě nevytáhla paty z báze, Karel si je ovšem při cestě z C2 do C3 pochvaloval. Během vrcholového dne je ale stejně asi neužijete, neb neustále pracujete s žímarem a osmou, a to chce prsťáky. Ale třeba jste šikovnější. :-)
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Fotozbytky - Následuje ještě pár obrazových momentek, které nemusí vždy souviset s lezením...
Base camp.
foto by © autor
Oš Bazar. Nejlepší místo v Biškeku, kde koupíte kila sušeného ovoce..., která pak stejně nesníte. A taky místo, kde vás seberou policajti a oberou. Jsou to ale slaboši, stačí na ně trochu zatlačit a peníze vrátí!
foto by © autor
V Kyrgyzstánu mají nejdražší palivo na světě. 1600 ojro za plnou? ;-)
foto by © autor
Čech na vrcholu.
foto by © autor
Karel na vrcholu Pik Csapareva (cca 6000 m.n.m.), přes který se přechází při cestě ze severního BC.
foto by © autor
Zasypaný vchod v jeskyni v C3. Typický den.
foto by © autor