Byl pátek odpoledne, pár minut po čtvrté, za pár minut odjížděl náš vlak. Na místě srazu bylo tou dobou spousta mladých lidí s batohy, taškami... ve skupinkách i samostatně. Ale pokaždé tu bylo něco, proč jsem je v duchu vyloučila jako mé spolucestující. "Jak jsem se jen prokrista mohla vydat na akci s šesti dalšími lidmi, z jichž znám jen jednoho a to osobně asi hodinu?" říkala jsem si stále dokola. "Co tady vůbec dělám?" Já, která se sice od léta pokouším lézt, která jsem pro každou špatnost, ale která má občas problém unést vlastní zadek. Bylo pozdě.
Zatímco realizační tým složený z Toma a Miloše nám připravoval tajuplnou cestu skalním městem ve stylu indicií a stopování, nás pět se ve vlaku seznamovalo a docela slušně bavilo. Nová jsem byla já a Michal. Káča, Jarča a Kristýnka se tvářily jako že vědí do čeho jdou. Nevyvedlo je z míry ani to, že nebýt pozorné starší dámy, která zaslechla, kam jedeme a upozornila nás, že vystupujeme, bychom nejspíš přejeli.
První indicie měla být na místním hřbitově. Hledání čehosi mezi náhrobky zapadanými sněhem by působilo bizardně i bez toho, že pršelo a Káča začala mluvit o BlareWitch. Západ slunce, romantika blízkých skal, vše by bylo fajn, jenže my začali být promočení (holky si zapomněly naimpregnovat boty, nebo to nepomohlo, nevím) a hlavně rychle ubývalo světla.
Západ slunce ze hřitova
Těsně před setměním jsme se rozhodli vyrazit po zelené s tím, že další indicie snad bude na dalším rozcestí. Nebyla. Zato se rozcestí topilo ve tmě a my nevěděli kam dál. Vysílačky fungovali jen chvílemi a Jarča 2x po sobě nepochopila, kam máme jít. Neustálé vracení se unavovalo, Jarčina čelovka měla stejný efekt jako svítící přívěsky na klíče a mou baterku kapku zoufale svírala Kristýnka. Na kopci jsem Tomovi zavolala já a díky několika orientačním bodům konečně rozhodla, kam jít. Za čtvrt hodinky už jsme viděli jeho čelovku, jak signalizoval, kam jít.
"Tak vážení, nic jste zatím neušli, ale nebojte se, ta pravá bojovka teprve začne. Soutěskou do skal je to fakt hustý, uvidíte, budete nadšený! Je tam vody po kolena. Káčo ani si tu vodu z bot nevylejvej, nemá to nejmenší smysl. Jinak zvládáte? Ivčo?" Nevýrazně jsme odsouhlasili a vyšlápli dál. Podmáčenou loukou, lesem po pěšině, kde se každý krok rovnal propadnutí se do sněhu po kolena a stále se to zhoršovalo. Bágl mě několikrát stáhl a holky, alespoň, co jsem viděla, na tom nebyly výrazně lépe. Vzájemně jsme si snažili pomáhat, chudák Michal se mezi námi pěkně nalítal. Po tmě už to dál nešlo. Sice jsem si vzala zpět baterku, jenže Kristýna i já jsme ji několikrát vymáchaly a tak stejně po pár minutách odešla. Terén se zhoršoval, mně docházely síly. Do sněhu jsem už zapadávala po stehna, každé zvednutí bylo jako dřep na jedné noze, bágl bych nejradši vyhodila. Už jsem opravdu nemohla, brečet by mě jen vysílilo. A Tom do toho vesele hlásí: "Jojo, Ádr to je pojem. Sem nejezdí jen tak někdo. Podívejte na ty skalní útvary kolem! To je krása co?" Mechanicky jsem zvedla hlavu, pršelo, mraky, ale i tak se do tmy rýsovaly povědomé siluety. "Já ti dám pojem! Tohle je ten tvůj lehkej terén?!" mumlala jsem si v okamžicích totálního zoufalství. Ne, to naprosté a šílené zoufalství mělo teprve přijít. Ale to se ke mně natáhla čísi ruka, neznámý hlas. "Ahoj, já jsem Miloš.." zašveholil a vesele mi v pauzách mezi nadáváním na mokrý bílý sajrajt zaměstnával hlavu dotazy ve stylu, co vlastně studuji. Byla jsem mu vděčná, i když, přiznávám, se už u mě projevovala značná míra apatie.
"Nééééé, prosím nééé... Tohle nééé!!!" v těch výkřicích bylo tolik zděšení, zoufalství a paniky, že jsem nepoznala, která z nás to řve. Byl to první brod. Voda tak 10 čísel nad kolena, ledová s takovou tou sněhovou břečkou, co bodá jako tisíc jehliček při každém pokusu ji prorazit a paralyzuje po sebemenší chvíli bez pohybu. Při průchodu brodem druhým jsme byli tak mokří, že už by nás to nejspíš ani nijak nevyvedlo z míry, nebýt toho, že voda sahala pod zadek a vyškrábat se z ní na alespoň trochu pevnější podklad byl heroický výkon. Michala, jakožto totálního nehorala z Prahy, jsem slyšela překvapeně prohodit cosi o hardcoru... Tom mi vzal bágl, zkonstatoval, že bez něj nevypadám tak nešťastně a zmizel do tmy. Cítila jsem se provinile, jako jediná jsem to nezvládla a klidná jsem byla jen ve chvílích, kdy kolabovala Kristýnka a já ji uklidňovala tím, že jsme tak 200 metrů od chaty, to už zvládneme. Jen co se Tom vrátí a ... on se vrátil. Tu větu a tón jeho hlasu nikdy nezapomenu. Před půlnocí, uprostřed skal promluvil k šesti lidem, kteří tam byli díky němu. "Je mi to líto. Neprojdeme."
Rozhodnutí padlo velice rychle. Bylo nutné si odpočinout, usušit věci, zahřát se... Bivak nebo záhrab, to už je jedno, ale uklidnit holky a přečkat do rána. Naštěstí Tom tušil v soutěsce nad námi převisy a měl pravdu, když se k nim vydal. Malá jeskyňka pod jedním z nich byla ideální. Rychle rozložit karimatky, bágly a pláštěnky pod nás, rozdělat spacáky, pokusit se najít něco málo na převlečení. Jen tak tak jsme se tam naskládali. Ale nikdo si na tenhle "grupáček" nestěžoval. Usínali jsme rychle.
Ráno bylo stejně deštivé, ale postupně to vypadalo nadějněji. Rozhodovali jsme se, zda to zvládneme sami, nebo zavoláme pomoc. Alespoň pro bágly, jako oporu, horký čaj a deku. Měla jsem pocit, že na to nemám. Tohle už nezvládnu. Kristýnka byla stejného názoru, ostatní ale vypadali docela rozhodnutě. A Tom udělal to nejlepší, co mohl. Začal vyprávět ve stylu "to když jsem byl za bouřky tam a tam, kolem jen ledovcový kotel, voda ze stěny se valí jako vodopád...", Miloš se přidal s poťouchlým smíchem: "Já už nechci být znova v novinách, jako když nás zachraňovali v těch Alpách... Jsem kvůli tomu zadluženej ještě dnes..." A já jen seděla zachumlaná ve spacáku a nevěřila. Uvědomila jsem si, s kým tu vlastně jsem a proč. Že miluji skály, hory a les. Že nejsem z těch, co panikaří, ale snaží se bojovat. Že jako jeden z dobrých vstupů u mě pro tyto zájmy kluci zhodnotili žalostně slabý pud sebezáchovy... Zvládneme to, kývla jsem na Toma a Jarču, mrkla na pochybovačný výraz Kristýnky. Ostatní si nejspíš oddechli, že je nebudeme ztrapňovat.
Ráno před bivakem
Rychle spakovat, navléci do promočených ledových bot a šupky jen ve spoďárech sněhem směr brody. Vody přibylo, ale za dne šlo vše lépe, věděli jsme, do čeho jdeme, a přece by nás po tom, co jsme už zažili, nevykolejila dopolední koupel s vodou do půlky zadku, ne? Opravdu jsme to zvládli, z nových brodů, které ještě den před tím nebyly, jsme měli podivně vysmáto. Padaly vtipy, nejistota rychle zmizela a zůstával pocit, že jsme to zvládli a ten zážitek rozhodně stál za to.
Vyrážíme
Některým z nás to nestačilo
Pravda, není to jako vylézt severní stěnu Eigeru nebo přežít bouři zavěšeni v bivaku někde na bigwallu, ale pro nás malé lezce nehorolezce...