Ondra Beneš vylezl 26. 8 v Berchtesgadenských Alpách druhou cestu z tzv. Alpské trilogie  "End of Silence" 10+. Takový výstup si určitě zaslouží větší pozornost a tak jsem Ondru přes skype krátce vyzpovídala.

Druhá cesta z Alpské trilogie odškrtnuta. Máš radost? Jaké byly tvé pocity po přelezení?

Protože mě tahle cesta stála trochu více úsilí, než jsem čekal, tak radost byla velká. Taky jsem si zároveň oddychl, že už to nemusím lézt znovu. Už samotný přístup k cestě byl hodně náročný, než např. u Silbergeiera. Svižnou chůzí dojdete pod stěnu za 2 hodiny, ale do hrozného kopce. Později už jsme zvolili trochu jinou strategii. Nastupovali jsme seshora. Ve stěně jsme měli fixy a tak jsme později do cesty slaňovali. Výstup nahoru sice trval 3,5 hodiny, ale mohli jsme si tam postavit pohodově stan, což dole  ve svahu moc nešlo. Poprvé, když jsme se nahoru vyštrachali za hroznýho lijáku, tak se nás vysloužilým vojákům zželelo a nabídli nám pohoštění, což bylo příjemný. Je to celé vojenské pásmo.


Feuerhorn, cesta vede ve výrazném pilíři vlevo
foto by Archiv Ondra Beneš

Alpská trilogie: "End of Silence" 10+ (350 m, 7a+, 6c, 6a+, 6a, 7b+, 7c+, 7b, 8b, 8b+, 7c, 7a+), Thomase  a Alexandra Hubera, 1990.
"Silbergeiera" 8b+, Rätikon, Švýcarsko,(8b+, 7c+, 8a+, 7a+, 8b+, 7c+/8a ),autor Beat Kammerlander, 1993. tuto cestu Ondra přelezl v roce 2006.
"Kaisers neuen Kleider" 8b+, Wilde Kaiser, Rakousko, autor Stefan Glowacz ( 7a, 7c , 8b, 7b+,8b+, 8a, 6b, 8b+, 6c.)

Jak dlouho ti trval nácvik cesty a samotný přelez?

Můj parťák do stěny byl Jíra Lautner, který se taky o přelez pokoušel. Byli jsme tam celkem třikrát. Poprvé jsme si za dva a půl dne cestu prolezli. Trvalo nám to déle, protože jsme hledali správný směry. Pak jsme jeden den věnovali nácviku. Poté jsme chtěli dát jeden den restday, ale protože byla předpověď špatná,  a Jirka musel do práce, tak jsme odjeli odpočívat na dva dny domů. V Praze jsi za 5 hodin. Po dvou dnech jsme se vrátili a šli do pokusu. První ostrý pokus mi bohužel nevyšel. Moc jsme si nevyzkoušel klíčovou délku. Neměl jsem pořádně vymyšlené nohy. Sjel jsem zpátky na štand a dal si tři čtvrtě hodiny pauzu, nic pohodlného, ale se sedačkou to šlo. Pak v dalším pokusu mi v klíčovém kroku ustřelila noha a nedal jsem jí ani po třetí. Vlastně šlo o dva kroky, což bylo docela frustrující.
Předpověď byla špatná a tak jsme vyrazili k domovu, s tím, že se za dva týdny vrátíme, veškerý matroš jsme nechali ve stěně. Mezitím jsem jel s Tomajdou na Eiger, do Jury, na písek, stěhoval jsem se......


End of Silence, leze Jíra Lautna
foto by Ondra Beneš

A co jste měli s Tomajdou v plánu na  Eigeru?

Tam jsme chtěli přelézt „LA VISTA EL SIBAR“, což je 7c, 800m, 26 délek. Počasí ale celé léto nepřálo alpským cestám, hodně pršelo a byly mokré. I ta naše byla proteklá, věděli jsme to, ale i přesto jsme ji šli zkusit. Trochu nás překvapila kvalita skály v začátku, ale věděli jsme, že to bude dál lepší, pak zase začalo pršet a padaly kameny, tak jsme radši vycouvali. Museli by jsme čekat hodně dní, aby vyschla, takže jsme valili domů.

Kdy jste se zase vrátili do Berchtesgadenských Alp, jak to dál probíhalo s End of Silence?

Měli jsme na Alpy týden na konci srpna. Po příjezdu jsme se tentokrát rozhodli, že půjdeme campovat nahoru. Atmosféra nahoře byla úplně jiná, travička, krávy, romantika, pohledy do údolí...A protože jsou klíčový délky až nahoře, tak jsme si do nich mohli v klidu slanit a pozkoušet. Pak jsme dali den restday a pak opět ostrý pokusy. Slanili jsme dolů, kde jsme měli lezecký lano, díky mé důmyslné skrýši totálně mokrý, takže ještě proběhlo ždímání a sušení lana. V klíčové délce jsme opět spadl. Přišly na mě chmury, že to nedám, člověka štve, že jezdí tak daleko, tráví tam tolik času a nic z toho. Když člověk leze jednodélkový těžký projekt, tak je to jedno, spadneš, jsem hned dole. Tady vůbec dolézt do tohoto místa je hustý, je tam např. jedna dlouhá délka za 7c+, pak nezajištěné 7b, kde jsou jenom tři nýty. Člověk se prostě musí celou cestu soustředit, není to tak, že si v pohodě dolezeš do klíčových délek. Dal jsme zase hodinku odpočinku na štandu a šel do toho, strašlivě jsme se za povzbuzování Jirky zkousnul a přelezl ji.  Celý jsme to lezl na max, v takovým transu. Ukáplo mi i pár slz, jak jsem byl rád.

To obdivuju, že se dokážeš zkoncentrovat a jen tak se neúspěchu nepodáš. Člověk musí být ve stěnách pod hrozným tlakem....časovým, počasí, stovky ulezených metrů pod sebou, tak blízko k úspěchu, ale zároveň i tak daleko. Máš nějaký tajný recept jak zahnat všechny ty chmury, které tě ve stěně z neúspěchu přepadnou?


Každý jsme jiný druh lezce, někdo má tendence zhroutit se a pak ze sebe nevydat to své maximum, já si o sobě myslím, že se dokážu hodně kousnout, jako v tomhle případě, kdy by mi bylo líto, že jsme sem jeli tolikrát a nedal to. Prostě člověk to musí hrozně chtít, musíš znát sám sebe a jet na max. U mě funguje strojový rytmus a pořádně dýchat.

Přišla ti tahle cesta těší než Silbergeier? A jak obtížnost, seděla?

Co se týče kroků, to byl  Silbergeier těžší, ale po psychické stránce byl náročnější End of Silence. V Silbergeirovi jsou nejtěžší délky na začátku, tady na konci a ještě se k nim člověk musí dostat horským nezajištěným a těžkým terénem za 7b, 7c, 7c+.  Lezení v těchto délkách je kolmý, technický, takže i sebemenší chyba v "krokosledu"  a padáš. Věděl jsem, že když v nich spadnu, hrozně mě to rozhodí.
Jinak v End of Silence mi přišly klíčové délky o stupeň lehčí.


Topo "End of Silence" 10+
foto by Ondra Beneš, nákres Papouš

Bereš tyto cesty pořád jako součást Alpské trilogie, i přestože jsou v Alpách těžší směry?

Beru je jako cesty, které mají svojí historii, který jsou pěkný a lezli je jedni z nejlepších lezců světa, myslím, že patří do Alpské trilogie.  Jsou samozřejmě i jiný těžký směry. Tyto cesty taky beru jako vzpomínku na kámoše Haryho Bergera. Hary je lezl, byl první po Glowaczovi, který je dal všechny tři. Když jsem je lezl, tak jsem na něj moc vzpomínal, přirostl mi k srdci. 

Teď máš v plánu od Glowacze "Císařovi nové šaty"?

Rád bych, ale papírově je to nejtěžší cesta z trilogie, takže záleží jak budu rozlezený, končím v červnu ve škole, budu toho mít hodně, a nevím, jak to budu stíhat. Určitě se do toho chci podívat.

Jak se na lezení ve stěnách  připravuješ?

Trénink nějaký systematický nemám, “Culda v pozadí doplňuje, že Ondra ještě sosá  z mládí“, jsem línější typ. Nejlepší  příprava pro mě byla, třeba když jsem se připravoval na Silbergeiera,  bouldrovat celou zimu venku,  a tím do sebe dostat hrubou sílu, naučit se držet malý chyty. Myslím, že na alpské cesty je venkovní bouldering lepší, na stěně je uchop jiný, venku lezeš malá lišta zatneš lišta, přesně jako v alpských cestách. Další věc je pořád lézt. Na jaře jedu třeba do Legeru, Ceuse a lezu kvanta cest, třeba na druhý pokus 8a a jít dál, ještě by bylo dobrý běhat, tak to nedělám, ale plavu. Na písku pak zas  pracuju s psychikou a technikou.


Odpočinek se ságem
foto by archiv Ondra Beneš

Když už jsme u toho písku, tak jaký je tvůj názor na německý „škodiče" prvovýstupce v Labáku, který dělají cesty svrchu?

Neviděl jsem je přímo v akci. Cesty jsem viděl až hotový. Můj názor na to je samozřejmě negativní. Němci si k nám jezdí zamágovat a dělat cesty shora. Myslí si, že u nás můžou všechno. Dělají cesty svrchu a pak si na ně vodí své klienty horoškol.  Proč to nedělají doma, přijde mi, že si trochu protiřečí. Nám by za to zlámali v Německu prsty. Dokonce  nevěří, že všechny ty těžké linie děláme opravdu zespodu, to asi svědčí o tom jak to dělají u nich.  Je důležité se o tomhle bavit, aby se to  doneslo do Německa, aby se o tom dozvěděli i Sasíci, kteří k nám tolik nejezdí. Kvůli  takovým lidem můžeme mít velké problémy.


Ještě se zeptám, do jaké další země DŽC míří?

Na konci prosince jedeme s Lautnou a Smolem do Venezuely na stolové hory.


Ondra Beneš v 2. délce za 7c+ Czech line - Yangshuo - China

Co vás nejvíc baví na vašich expedicích, prvovýstupech....?

Hlavně nás baví cestovat a objevovat oblasti, kde se  Češi moc nevyskytovali. Snažíme se  v těchto  oblastech po sobě zanechat stopy v podobě nějakýho prvovýstupu. Rádi natloukáme těžké cesty, ale  o to zas tolik nejde, hlavní je, aby byla cesta pěkná, v pěkné skále a lidé jí lezli. O to samé nám jde i na písku. Takže se cesty snažíme i relativně dobře odjistit. Když uděláš těžký prásk s minimem jištění, tak ta cesta upadne brzy v zapomnění, to by nás netěšilo. Čím více se naše cesty lezou, tím více nás to těší a motivuje pokračovat dál.




DŽC při prvovýstupech
foto by Filip Martínek
Všechny expedice můžou kluci uskutečnit díky podpoře: ČHS, HUDYsport, Direct Alpine, Raveltik a Tendon