Na vrcholu stanuli
Kurt Diemberger, Peter Diener, Ernst Forrer, Albin Schelbert, Nyima Dorji a Nawang Dorji.
První výstup se podařil v pátek třináctého, kdy se zcela mimořádně vydařilo počasí. Celá skupina prvovýstupců se proto mohla na vrcholu zdržet, filmovat i fotografovat... Mimořádně úspěšná expedice byla 23. 5. 1960 korunována druhým úspěchem. Deset dní po prvovýstupu na vrcholu stanuli další dva účastníci výpravy
Hugo Weber a Michel Vaucher.
Dhaulagiri, kterou poté, kdy byla objevena západním světem v roce 1808 geografové dlouho považovali za nejvyšší horu světa, zůstala poslední nezlezenou osmitisícovkou (kromě z politických důvodů nepřístupné Šišapangmy v Tibetu). Dhaulagiri v průběhu let a pokusů o výstup získala pověst nedobytné hory. Mířila k ní výprava za výpravou – Francouzi, Rakušané, Argentinci (kteří neváhali používat výbušniny k uvolnění cesty i budování táborů), Švýcaři...
Dhaulagiri, nedobytná hora... (sken z pozitivu)
foto © Tomáš Frank
Teprve expedice vedená
Maxem Eiselinem měla nakonec úspěch. Možná i proto, že ji lze považovat oproti vžité tradici za výpravu vcelku průkopnickou. Eiselin jako první v historii himálajského horolezectví použil k transportu letadla uzpůsobeného k přistávání i startům ve vysokých polohách, přestože do té doby byly zkušenosti se starty pouze v Alpách (tehdejším výškovým rekordem byl start 4 200 metrů vysoko ve Walliských Alpách), a v případě Dhaulagiri mělo být „letiště“ ve výšce 5 700 m, tedy o patnáct set metrů výš. Jednalo se o šťastnou myšlenku, která nepochybně přispěla ke zdaru výpravy, i když letadlo nazvané Yeti nakonec havarovalo. Naštěstí jeho havárie nevedla k tragédii, nikomu se nic nestalo. Hlavní, co rozhodlo ve prospěch expedice bylo, že transport materiálu do vysoko položených základen byl letadlem zrealizován, stejně jako že letadlo bylo při přeletech nad Dhaulagiri použito k průzkumu předem zvolené trasy výstupu.
French Pass (5.355 m.), Dhaulagiri Himal; sken z pozitivu
foto © Tomáš Frank
Nekonvenční přístup se projevil i sestavování družstva. V době téměř výhradně striktně národních výprav se mezi účastníky sešli příslušníci pěti národů, Švýcaři, Němci, Rakušané, Poláci a Američan. Šestou národností na výpravě byli nepálští Šerpové, kteří se stali rovnocenými členy týmu i vrcholového družstva.
Tok Kali-Gandaki u Marphy pod Jomsomem, kde je dnes nejvýznamnější letiště pro oblast Dhaulagiri a Anapurna Himal (markantní říční meandry a štěrkové lavice v údolí, vlevo zajímavé zemní kulisy v málo zpevněném materiálu morénových usazenin, dokládající velkou rychlost erozních pochodů); sken z pozitivu
foto © Tomáš Frank
Eiselin, který byl rovněž účastníkem předcházející, neúspěšné švýcarské expedice, po zhodnocení všech zkušeností předchozích výprav a studiu fotografií včetně leteckých také oproti svým předchůdcům, kteří sice na hoře dosáhli značné výšky (avšak nebyli schopni vyřešit klíčový problém zvolené trasy), také zvolil odlišnou trasu.
Kali-Gandaki, údolí jímž sestupovali piloti havarovaného letadla i úspěšní horolezci po svém výstupu (štěrkové lavice a říční usazeniny, trogové údolí s patrnými zbytky okrajových morén); sken z pozitivu
foto © Tomáš Frank
Správnost volby si potvrdil při průzkumných letech k hoře, stejně jako již při těchto letech vypracoval definitivní plán a taktiku, rozhodl o umístění táborů (včetně aklimatizačního), depotů materiálu. Výborný plán, ale i výběr lidí, kteří jej dokázali realizovat i v době Eiselinovy nepřítomnosti v základním táboře, vedl k tomu, že již na samém začátku května byly na hoře vybudovány všechny výškové tábory, nedocházelo k problémům s jejich zásobováním a transportem potřebného materiálu.
O vynikající taktice i aklimatizaci nejvíc svědčí i fakt, že na vrchol vystoupalo postupně osm účastníků expedice bez použití kyslíkových přístrojů, i to, že se všichni ve zdraví od hory vrátili. Obojí, tedy i návrat všech účastníků, ale i nepoužití přídavného kyslíku pro výstup v té době rozhodně nepatřilo k samozřejmostem himálajských výprav.
Oslíci v Tukuche (Kali-Gandaki) jako jeden z mála vhodných dopravních prostředků v oblasti; sken z pozitivu
foto © Tomáš Frank
Výstup na Dhaulagiri uzavřel jednu kapitolu himálajského horolezectví otevřenou o deset let dřív prvním úspěšným výstupem na osmitisícovou horu – kterou byla v roce 1950 Annapurna, nejbližší soused Dhaulagiri.
-tof-
Výstupová trasa (repro z knihy Úspěch na Dhlaulagiri)
repro: archiv www.horolezeckaabeceda.cz
Vrcholová fotografie (repro z knihy Úspěch na Dhlaulagiri)
repro: archiv www.horolezeckaabeceda.cz
Reprodukce obálky knihy o prvním výstupu
repro: archiv www.horolezeckaabeceda.cz
Poznámky:
1. Dhaulagiri:
Dhaulagiri v sanskrtu znamená Bílá hora. Je sedmou nejvyšší horou světa, nachází se v nepálském Himálaji severopzápadně od důležitého centra Pokhara. Na východě sousedí s masivem Annapurny, od které ji odděluje údolí řeky Thak Khóla (Kali-Gandaki), které je považováno za nejhlubší údolí na světě.
Dhlaulagiri nepatří mezi nejnavštěvovanější osmitisícovky. Přestože cesta prvovýstupců, tedy klasická cesta na vrchol (Normal route), kterou většina výstupů na vrchol kopíruje, nepatří k technicky nejobtížnějším, patří hora mezi obávané pro své náhlé zvraty počasí a pro velmi krátké období, kdy na ni lze bezpečně vystoupit.
2. České výstupy:
1984: Jan Šimon, Karel Jakeš, Jaromír Stejskal
1990: Leopold Sulovský, Stanislav Šilhán
2008: Martin Minařík, Radek Jaroš, Zdeněk Hrubý
2009: David Fojtík
3. Ilustrační záběry:
S výjimkou ilustračních fotografií autora článku se jedná o reprodukce převzaté z knihy
Max Eiselin: Úspěch na Dhaulágiri, vydavatelství ÚV ČSTV, Praha 1961, kterou vedoucí expedice o výstupu napsal bezprostředně po návratu.
Foto: tomas.frank@horolezeckaabeceda.cz
Repro: archiv www.horolezeckaabeceda.cz
Tento článek připravený v rámci projektu Horské kalendárium na stránce www.horolezeckaabeceda.cz byl poprvé publikován v r. 2009.
Původní článek s odlišným výběrem fotografií
Budhistické stůpy provází návštěvníky Nepálu po většinu pobytu, zejména pokud se, jako účastníci expedice, pohybuje oblastmi s převážně budhistickým obyvatelstvem
foto © Tomáš Frank