Nepatřím k těm, kdo jsou pověrčiví. A napadlo mne to vlastně až nyní, když píši tento text. Ta třináctka. Když jsme připravovali letošní XIII. ročník horo/lezecké akce pro horo/lezce se zdravotním postižením, nikoho asi nenapadlo, že to bude zároveň vzpomínkové setkání.
Dobrá duše akce, pravidelný účastník HandiCampu, který se řadu let podílel s dalšími kamarády nejen ze Singing Rocku na zajištění programu, zkušený instruktor lyžování a horský vůdce Tonda Volk tentokrát nedorazil. A nedorazí už nikdy. Už nikdy neuvaří nikomu kávu, už nikdy nebude vyprávět své historky. Už nikdy nedodá svým nakažlivým klidem a plamínky v očích jistotu těm co váhají. Krátce před akcí, 10. května 2019 zahynul při heliskiingu v horách v Laponsku.
Pár přípitků při vzpomínání na kamaráda a i pár lesknoucích se očí velkých chlapů, kteří ho znali mnohem důvěrněji, než většina účastníků akce. Ale všichni aspoň trochu věděli, kdo to byl, a o to víc si uvědomili, že se tyhle věci bohužel stávají. I těm nejzkušenějším.
Před třemi lety jsme se stejně jako teď sešli na Suchých skalách. Tenkrát i dnes jsme později odpoledne museli rychle balit a klidit se ze skal kvůli dešti. Tehdy se zvedl silný vítr a vypadalo to na pořádnou bouřku. Poslední na lanovce mezi věžemi byla nevidomá Zuzka. Tonda byl jedním z těch, kdo v silném větru měl věci pod kontrolou a dodal jí klid. Stihli jsme to. Letos bylo počasí nejisté, proto mnozí váhali a jiní nedorazili. Ale nakonec vyšlo. Bylo hezky, teplo, a ten krátký ani ne hodinový deštík, před kterým jsme zase museli utíkat, Tondu připomněl.
Bylo nás 34. Docela velká skupina. Nešlo si nevšimnout, že přibývají děti. Nová generace. Je to dobře? Určitě. Je to milý pohled, vidět, jak si nic nedělají z té trochy nepohodlí, že je to pro ně všechno velké dobrodružství. A odpustíte jim, i když od nich při slanění dostanete šiškou mezi oči. XIII. HandiCamp - Memoriál Tondy Volka, je za námi. Za rok zas. A díky Tondo.
Jak můžete na takovéhle akci nechat všechny slaňovat bez prusíku? Zvlášť teda ten kluk v červeným batikovaným, tričku - má jednu ruku a jede bez prusíku? To by bylo potřeba přehodnotit. Jinak je samozřejmě super, že se takové akce pořádají a touto připomínkou nechci nijak znevážit fakt, že jste udělali dobrou věc :-)
jak moc je realistická tvoje představa obsluhy slaňovátka a prusíku jednou rukou? při prvním nácviku u začátečníků, u dětí se zpravidla nemate slaňující prusíkem, ale jistí se dole lano.
mimochodem, jistý mladík jen s jednou rukou lezl asi před deseti lety moc pěkně sedmové cesty (tedy spáry) na obrvégrech (kde se tehdy hendikemp konal). je to on?
ano, jestli někdo drží lano dole, je všechno naprosto OK. ale to jsem se právě chtěl dozvědět... a případně tedy upozornit na možný problém. nic víc.
btw. slaňovat s prusíkem jednou rukou jde samozřejmě naprosto bez problému. když hodně fouká nebo slaňuješ v položeném, běžně si jednou rukou ovládáš prusík, druhou rukou odhazuješ smyčky lana a kyblík snad jede sám, nebo ne? ;-)
Nepatřím k těm, kdo jsou pověrčiví. A napadlo mne to vlastně až nyní, když píši tento text. Ta třináctka. Když jsme připravovali letošní XIII. ročník horo/lezecké akce pro horo/lezce se zdravotním postižením, nikoho asi nenapadlo, že to bude zároveň vzpomínkové setkání.
