Proto co se týče víz, povolení do pohraničních oblastí, registrace OVIR (která mimochodem byla týden před naším příjezdem zrušena a sami domorodci přesně nevědí, co je potřeba), úplatků s tímto spojených, toto vše jsme ponechali na bedrech cestovky. Příště tam možná pojedeme na vlastní pěst.
Ono jsme v podstatě po příjezdu do alplágeru Elbrus (24.7. ve12:00) udělali s Bobem něco podobného. Když jsme viděli, jakým způsobem se někteří účastníci připravují na stanování a pobyt v horách (hlášky typu : rychle do hospody apod.) a při pohledu na vytyčené určené místo (mimochodem hrozné, u odpadků a na přímém slunci), jali jsme se kout pikle okamžitě odejít hlouběji do doliny Adylsu až na Zelenou Gastinicu. Vyfasovali jsme povolení, jenže ouha. Na povolení jsme byli napsaní 4 a přes hlídku musí jít všichni v jeden den. Bohužel jsme kolegy nepřesvědčili, aby šli ještě ten den s námi. Vyřešili jsme to tedy tak, že jsme povolení okopírovali a my dva jsme šli s tím, že druzí dva půjdou zítra s originálem. A buď projdem, nebo se vrátíme.
Přebalili jsme věci, něco nechali v kempu v úschově a vyrazili jsme vstříc horám, kvůli kterým jsme sem přijeli. Trasa vede zprvu po cestě. Za zmínku stojí v zatáčce umístěné dělo v palebném postavení. Nejsem znalec, ale chyběla mu snad jen uzávěra a nějaké doměřovací zařízení , jinak bylo zcela funkční – prý na sestřelování lavin.
Zamířit a pal
Dále jsme minuli šílenou výcvikovou bázi ve výstavbě, kde končila cesta a začala pěšina. V těchto místech jsem čekal zátarasy a hlídku. Ovšem nikde nic. Asi po dalším kilometru jsme narazili na zlomenou ceduli „Stoj – pogran. zona , prochod po propusku“ a pár ostnatých drátů. Pokračovali jsme s tím, že tady to tedy přijde. Ale stále kde nic, tu nic. V poklidu jsme došli přes velmi pěkný úsek soutěsky za 2,5 hodiny až na Zelenou gastinicu (2600m). Téměř celou cestu se nám objevoval v zorném poli impozantní vrchol, o kterém jsem ještě neměl tušení, že na něj zítra polezu.
Na Zelené gastinici bylo asi 15 stanů, vesměs s ruským osazenstvem. A byly tam taky volně se pasoucí krávy. Některé byly tak dotěrné, až je osadníci odháněli kameny velikosti dlažebních kostek. Po výstavbě našeho BC, jsme se šli rozhlédnout, co tedy zítra. Dle knižního průvodce jsme usoudili, že Viatau a Gumači jsou moc jednoduché a náš zrak se upnul na jinou, pro nás reálnou horu.
Džantugan – v překladu: Hora stojící opodál
Tato 3991m (nejčastěji udávaná výška) vysoká homole opravdu budí respekt a zároveň touhu podívat se na její vrchol.
Nastudovali jsme zdálky trochu nástup, vytipovali, kolem té které skály musíme jít a pomalu se chystali ke spánku. Budíček jsme nastavili na 2:30 ( s odstupem času musím říci, že to bylo trochu zbytečně brzo).
Ve 3 hodiny jsme za svitu hvězd a čelovek vyrazili po západní moréně vzhůru k ledovci, který jsme poté traverzovali asi do středu údolí. Toto probíhalo za tmy, ale po chvíli jsme poznali orientační kámen pozorovaný včera. Nyní nezbývalo než jít (už navázaní a v mačkách) direkt směrem ke skalám Aristova. Trochu jsme obcházeli trhliny a hledali cestu, ale již začínalo svítat a orientace začala být jasnější. Bohužel pohled do trhlin naopak strašnější. Takovéto obrovské rozměry jam a sněžných mostů jsem v Alpách neviděl, až mi chodil mráz po zádech a to bylo docela teplo. Naštěstí po chvíli již terén přecházel do většího stoupání a trhlin ubylo. Skály Aristova jsme míjeli zprava a kousek před sedlem Džantugan (3640) se naskytl nádherný pohled na Elbrus rozžínající se v ranním slunci.
Sedlo a plató Džantugan je něco nádherného
Obrovská bílá pláň, na které by mohly přistávat letadla. Je zde hraniční tyč a tak jsme byli chvíli v Rusku, chvíli v Gruzii. Také tam přistál jeden stan, ve kterém, nedivím se, byli ještě spící horolezci (6:30h).
Pomalu jsme se, kochajíc výhledy, přesunuli podél východního hřebene k nástupnímu kuloáru. Orientace byla v pohodě, kuloár se nedá minout.
Džantuganské plató (v pozadí stan)
Trhlina pod nástupním kuloárem (v pozadí minilaviny)
Zde průvodce nelhal, když psal, že sníh nedosahuje v létě po celé délce kuloáru. Terén se přiostřuje a cepín začíná být velmi užitečnou oporou. Sněhový svah má sklon cca 40°. Střídáme a Bob začíná diktovat tempo. Jeho cepín se pravidelně zasekává a já stoupám po jeho „schodech“. Už se těším na skálu, ale ouha. Když skála po dvou třetinách kuloáru přijde, litujeme, že zde již není sníh. Ne nadarmo se říká Džantuganu – kavkazský Matterhorn. Skála se sype jako perník. Není, kde se jistit, jen obtížně se hledá, kudy vede nejschůdnější cesta. Raději schováváme lano a jdeme free. Lezení obtížnosti 3-4 ztěžuje drolící se skála, ale konečně dosahujeme konce prvního kuloáru a ocitáme se na sněhovém svahu, který při pohledu z údolí končí masivní převějí a ledopádem.
Džantugan – východní hřeben
Svah nad prvním kuloárem, pohled směrem ke Gumači
Po chvilce odpočinku se vydáváme vstříc sněhovému svahu se sklonem 45-50°. Sníh již začíná měknout a bořit se, je mi nechutné horko. Pod druhým-vrcholovým kuloárem se mísí sníh s šotolinou a my si vychutnáváme pravý mix. GPS hlásí výšku cca 3870m. K vrcholu je kousek.
Druhý kuloár je sněhový jen zlehka, spíš je to ledovina o sklonu 50° a proto je jistější lézt vpravo po skále obtížnosti 4. Občas zahlédneme smyčku, ale ta slouží pro sestup. Kamení se sype, přilba je opravdu na místě. Nedovedu si představit, že by zde byla výprava o více jak 4 lidech. To by byl masakr.
Přepadá mě krize, síly mi dodává Bob, který hlásí vrchol. Už také vidím vrcholovou tyč a již jsem zde také. Čas 9:05.
Odpočinek před vrcholem
Vrchol (v pozadí Ullukara)
Bylo krásně teplo a bezvětří
Kochali jsme se výhledy na všechny světové strany. Jen fotogenická Ušba nebyla vidět. Pobyli jsme asi hodinu a půl a začali sestupovat.
První úsek a vlastně celý vrcholový kuloár se nakonec ukázal jako pohodový. Měli jsme 60m lano a po prvním slanění z nalezené smyčky se ukázala druhá, a pak i třetí a čtvrtá. Vše přesně navazovalo a už jsme zase byli na mixu, ve kterém jsme objevili stopy a trus, zřejmě od kavkazských kozorožců. Co tam hledali, nevím – vůbec nic tam neroste. Po seběhnutí sněhového svahu jsme nastoupili do slaňování nástupního kuloáru. Tam bohužel bylo smyček méně. Jednu jsme dali vlastní a zaradoval jsem se, když jsem objevil jednu místní nad dosti ošemetným místem. Sedl jsem do ní a zkoušel. „Dobrý, protáhnu lano“ hlásím k Bobovi. Hážu dolů jeden konec, hážu dolů druhý a když se podívám nahoru, vidím, jak se balvan, na kterém byla smyčka umístěna a já v ní seděl, naklání a padá. Asi 50 kg balvan prosvištěl kolem mne zatímco já odskakoval a asi o metr a půl jsem se zasekl do měkké suti. Pode mnou asi 6 metrový skalní výšvih s hrozivě rozmístěnými balvany. Fuj, asi bych to přežil, ale potloukl bych se pěkně. V tu chvíli nade mnou stáli všichni svatí. Bylo nutno nalézt jiné místo ke slanění o něco níže a to se již podařilo bez problémů. Zbytek kuloáru jsme již seběhli po sněhu a rozbředlým terénem směřovali zpět k sedlu.
Po prokličkování trhlinami jsme spočinuli na našem oblíbeném orientačním kameni a sledovali z uctivé vzdálenosti pády okrajových séraků. Spodní část ledovce se během dne změnila v ledový tobogán, naštěstí s mírným sklonem. Každým krokem jsme uvolňovali minipovodeň z roztátých zbytků sněhu. Přechod na pevný terén však byl bezproblémový a asi v 15:30 jsme dorazili do našeho BC na Zelené Gastinici, kde se již poflakovala část našeho zájezdu. Někteří měli spadeno na Viatau, někteří se informovali o Džantuganu. Nakonec pár jedinců vylezlo jen na Gumači. Džantugan byl zřejmě velké sousto.
My jsme přespali a druhý den s šesti dalšími odpadlíky hromadného zájezdu sestoupili do údolí a zahájili přesun směr Azau a tím i Elbrus.
Závěrem přikládám mapu s trasou výstupu odvozenou z GPS a křivku převýšení. Podkladová mapa je v některých bodech nepřesná (viz. výška Green hotelu), proto prosím o shovívavost.
Trasa Zelenaja gastinica (Green Hotel) – Džantugan
Převýšení vůči délce pochodu – celé cca 6hodin
Příště: Výstup na Elbrus a přechod tří sedel – Irikchat, Chatkara, Syltran