O uplynulém víkendu jsem chystal to zábradlí. Abych to měl horší, počasí se předhánělo. Prostě bylo naprosto nádherně. V neděli v šest odpoledne jsem to psychicky nevydržel. Naházel jsem součásti budoucího zábradlí v různém stavu opracovanosti za dveře do sklepa a rychle jsem otočil klíčem. Sbalení batohu bylo otázkou několika málo minut. Zběžně jsem ve skříni přebral průvodce a vybral mezi nimi dva sešitky (Suché skály a Zbirohy). Žena spala. Stonala totiž zrovna s ošklivou angínou. Nechal jsem ji spát. Jenom jsem načmáral na stole vzkaz: Jedu na Zbirohy (a slušelo by se dodat: pokud je vůbec najdu).
Prohnal jsem auto po neuvěřitelně točitých okreskách (Jeli jste někdy z Pěnčína přes Huntířov do Malé Skály? Jestli ne, tak nevíte o co přicházíte) dolů do údolí Jizery a opět vzhůru z Malé Skály na Rakousy. Jel jsem tam poprvé takže jsem trochu zajel. Nakonec jsem zdárně zaparkoval, nahodil si ranec a vzhůru ke skalám. Vedla mě mapka na zadní straně průvodce. Po cestě jsem střídavě obdivoval výhledy do Českého ráje a přemítal jestli někoho ve skalách potkám. Prošel jsem pod ruinami hrádku a natrefil na první opravdovou věž. Pozorně jsem naslouchal jestli se neozve nějaký hlas, cinkání karabin… něco. Ale nic. Dokonalý klid nedělního večera v odlehlé oblasti rušilo jen pištění nemnoha komárů.
Nikitova lebka
foto by © Dalibor Motl
Neměl jsem moc ponětí kde zrovna jsem, ale komín mezi věží a okrajem se zdál lehký. Na vrcholu v krabičce jsem zjistil, že věž se jmenuje Dárek a Komínová cesta je lehčí pětka. Přeskočil jsem na masiv a po pěšince mazal k batohu. Ale člověk míní a… . Vlevo ve svahu se krčila taková věžka. Po chvilce jsem měl za sebou cesty Umělá II, Východní spára III a SZ spára IV na Samotáři. Z počátku jsem se pokoušel slézt SZ spárou, ale po několika pokusech o protečení širočinou pod převis, jsem uznal za nejlepší sestupovku Východní spáru. Batoh jsem později našel tam, kde jsem ho před půlhodinkou opustil. Pěšinka mě vedla borůvčím pod masivy k dalším věžím. Lehkým komínem (Přepadová III) jsem se dostal na Gotiku. Dalším cílem byla Severní hrana (V) na té samé věži. Stejně by mi tady jistič nebyl nic platný a tak jsem si vychutnal tuhle pěknou nejištěnou hranu. Zbirohy se mi začínaly líbit. Abych příliš nezdivočel poslala mě náhoda do Želvího čela za VI. Přelézt bez lana do rajbasu nad kruhem jsem se neodvážil. První letošní pytel. To to trvalo. Nenechal jsem se rozladit a na spravení chuti jsem přidal pěkný Severní sokolík (IV) na Sebastiána. Po sestupu Normální cestou (II) se mi nabídla Hezká spárka (III) na masivu nepěkně nazvaném Úzká Polověž. Řekl bych, že tohle jméno si od prvovýstupců opravdu nezasloužila.
Nikitova lebka - Rozcička IV
foto by © Dalibor Motl
Nemohl jsem se nějak po tak dlouhém lezeckém půstu nasytit. Pomalu jsem se vracel k odloženému batohu a prohlížel okolní cesty. Batoh ležel pod Rozporným komínem (III) na Vyšehrad. Výhled z téhle věže na okraji kaňonu Jizery bere dech. Malá skála, Frýdštejn i celé údolí máte jako na dlani a vše rámuje Kopanina s Černou Studnicí. Na jihozápadě se rýsoval Bezděz a k dovršení té idylky zrovna zapadalo slunce za Ještěd! V duchu jsem se chvíli zabýval otázkou: „Proč já idiot trávím tolik času v kanceláři bez oken?“, ale potom jsem se už jenom kochal tím pohledem, neochotný v tom okamžiku řešit jakékoliv vnitřní konflikty. Slunce zapadlo.
Nakonec jsem líně slezl komínem a nahodil si opět ranec na záda. Pěšinka přeci pokračuje dál pod skalami. Zaujala mě Krásná hrana (VI, nejištěno) kterou jsem vylezl na Mušli a přechodem (I) se ocitl na Šnekovi. K mému zklamání ani na jedné věži nebyla knížka. Jen vršek Šneka značila rezavá anténka. Škoda. Předchozí knížky, které jsem na Zbirohách otevřel, pocházely většinou ze sedmdesátých let a byla radost v nich listovat. Konečně jsem se za přibývajícího šera dostal pod další pěknou věž. Nezdržoval jsem se studiem průvodce a vybral si na pohled zajímavou dvojspáru. Ta mě přivedla na vysoké předskalí. Odtud jsem si mohl prohlédnout větší část náhorní stěny. Nabízelo se několik směrů dalšího výstupu. Lezl jsem stěnou na krásně (až ošemetně) jemnou římsu a dál vlevo, nad hlubinu údolí, ke slibné hraně. Po několika krocích jsem opravdu dosáhl na hranu. Po hraně jsem už lehce vystoupal na vrchol. Byla to Sasská věž (ve vrcholovce opravdu se dvěma s). Trochu jsem doufal, že to bude Hore zdar, ale měl jsem zpoždění asi o měsíc – takže zase těsně druhý:-(. To ale nebyl konec překvapení. Cesta kterou jsem nahoru vylezl (Strunka Brnka VII) je varianta cesty Jakubovi k svátku (VII) a byla vylezena teprve před rokem!!! Kdybych na Zbirohy přijel o rok dřív …. No a do třetice překvapení poslední, ale zato vydařené: Žádná lehká sestupová cesta na Sasskou věž nevede! A dopr… V knížce se skvěly samé „sedmy“.
foto by © Dalibor Motl
Mohl jsem si vybrat mezi Magickou šestkou, Náhorní hranou a již známou Jakubovi k svátku. A já blbec si ještě pochvaloval jaké je to krásně jemné technické lezení - čistá pískařina. Dovedete si jistě představit jaká „indiánská“ jména jsem si v té chvíli dával. Magickou šestku jsem zavrhl nejdřív – viděl jsem ji totiž už z předskalí a ani trochu se mi pro sestup nezdála vhodná (a to jméno!). Neznámá Náhorní hrana mě taky moc nelákala. Chvilku jsem přemýšlel, jestli se doma žena vzbudí, (přeci aby šla spát) a najde můj vzkaz, nebo to natáhne v jednom kuse až do rána. Oblečení, telefon i lékárničku jsem měl pochopitelně stejně jako lano dole v batohu. Světla valem ubývalo. Částečně asi pod vlivem argumentu, že čím déle budu váhat tím hustší bude tma, jsem se urychleně vyrovnával s myšlenkou, že budu muset slézt stejnou cestou. Rozhodl jsem se že „dám pokus“. Vrátit na vršek se konečně můžu vždycky. Na podruhé jsem neobyčejně pomalu a soustředěně opravdu delikátní stěnku slezl.
Takže až se budete toulat Zbirohy bez parťáka pozor na Sasskou věž! Já si ji rozhodně zapamatuji opravdu důkladně. Jinak vám Zbirohy k návštěvě určitě doporučuji. Třeba se tam nějaký nedělní podvečer potkáme – hned jak dostavím chaloupku.