Pískovcové lezení má jasné charakteristiky - způsob jištění, dělání prvovýstupů, silný morálový prvek apod. Nicméně i pískovcové lezení se vyvíjí. Kam lze posouvat hranice obtížnosti, je trendem méně morálu, vyšší výkony…?
Alešák
Všechno je plynulý a pokračující proces. Zlepšuje se vybavení, výkonnost, lezení se vyvíjí. Cesty udělané s postranním jištěním (schwebe) se lezou bez něj, místa, kde se dříve stavělo, se daří přelézat volně. To, co před 70 lety lezla elita si dnes může vyběhnout lehce nadprůměrný jedinec. Pískovcové lezení se může (a bude) rozšiřovat, obohacovat, ale zároveň by se tím nemělo ničit to staré. Jistým způsobem to považuji za kulturní dědictví.
Zdá se mi, že mainstream směřuje ke sportovnějšímu pojetí lezení, tzn. co nejtěžší cestě s co nejlepším jištěním, kdežto dřív panoval názor, že dobře lézt znamená mít to srovnané i v hlavě, odvaha tvořila polovinu obtížnosti cesty a překruhovaná cesta by se setkala s kritikou. Nemusí jít o nejištěnou vraždy, kde spadneš na balkón a zlámeš si nohy, ale když je kam padat, tak by snad neměl být problém udělat cestu, ve které se děj odehraje osm metrů nad kruhem.
Za nejhodnotnější bych dnes považoval udělat těžkou, psychicky náročnou cestu - dejme tomu desítku, jedenáctku s odlezy. Nebo něco podobného přelézt v dobrém stylu, tedy odspodu, v kuse, bez předzaloženého jištění a poprodlužovaných kruhů. Zahrnout všechny dílčí složky v odpovídajícím poměru. To by byla známka celkové vyzrálosti “pískaře”.
Trochu mě ale děsí fakt, že se na písku leze stále více, mnohdy bez respektování pravidel lezení, slušného chování a bez ohleduplnosti k přírodě, skále i místním obyvatelům. A jestli pohár jednou přeteče, nastanou krušné časy.
Špek
Hranice lidských možností jsou neodhadnutelné a rozhodně vzdálené. To platí pro výkon, v oblasti morálu je maximum nejištěná cesta. Ty už tady jsou. Ale posouvat to lze tím, že vytvořím nejištěnou cestu v obtížnosti, která takto vylezená ještě není. A kam se posouvají trendy? To ať si posoudí jiní, já si odcházím do svých oblíbených hvozdů.
Richard
Pískovcové lezení se rozštěpilo a každá část míří jiným směrem. Jeden směr se drží tradic a vývoj jde dopředu jen pomalu, druhý směr se dynamicky vyvíjí, bourá tradice a tabu.
Ideálem je pro mne zachovat tradiční styl v některých oblastech, kde stejně není velký potenciál pro opravdu těžké cesty (např. Hruboskalsko) a zároveň umožnit rozvoj sportovního lezení ve vybraných oblastech nebo jen sektorech nebo cestách. Současná pravidla, kdy je použití magnezia možné na moderních cestách od IXa, jsou dobrým kompromisem. Chybí jim však to nejdůležitější a to vymezení pouze tradičních, smíšených a moderních oblastí. Na to by však bylo nutné najít shodu se správou CHKO a dohodnout jiné znění výjimek umožňující lezení na písku. Bez toho bude pokračovat současný stav, kdy se často maglajzuje úplně všude. To nejdůležitější z tradice je však zachovat dělání cest zdola a bez jistících prostředků poškozující skálu! Trendem by mělo být zvyšování obtížnosti cest při zachování morální náročnosti, ale padat až na zem by se u toho nemělo.
Tomáš
Pískovcové lezení se nemění a ani nikdy nezmění. Akorát tam dnes jezdí více lidí, co dříve jezdili do jury a mají potřebu se ke všemu vyjadřovat. Někteří němečtí prvovýstupci se u nás moc nevyjadřují a raději si některé cesty rovnou dojistí nebo nějak narovnají, aby si je taky zvládli přelézt. Borháky po metru a upravování či dodávání chytů je pouhou vizitkou naší generace a v rámci věků nic podstatnýho.
Bojsa
Kam lze posunout hranice obtížnosti, nevím, ale určitě se posouvat budou. Možná se v budoucnu k tomu maximálnímu sportovnímu výkonu bude pro vyšší obtížnost znovu přidávat i morál, kdo ví. Nemyslím na zabití, ale odlezy. Dnes je trend spíš opačný, pro vyšší sportovní výkon méně morálu a méně tradice. Asi je to způsobeno i tím, že dost lidí přichází do skal z umělých stěn, kde je takový ten falešný pocit, jak je lezení bezpečný a že se nemůže nic stát. Lezení, ale nikdy nebudou šachy a to je dobře - byla by to nuda.
Nedori
Prvovýstupů v různých pískovcových oblastech vzniká hodně a můžeš si všude vybrat, jestli chceš lézt odvážné cesty nebo cesty víc na pohodu. A jestli je morál trendy nebo ne? Podle mě i v lezeckém dávnověku se lezlo pro radost z pohybu a občas někdo přelezl nějakou vraždu, takže je to pořád stejné.
Prcas
Pro mě je lezení na písku jako každé jiné lezení po skalách. Nejsem zastánce brzdění vývoje, ať je to v jakémkoliv oboru. Mám na mysli obory, které člověka neposílají pod drn. To znamená, že když se podívám zpět, třeba do roku 1970 (to jsem poprvé s velkou pravidelností začal osahávat skály) tak si říkám, že je moc fajn, že i do této krásné zábavy přišel pokrok. Tudíž se mění i pohled na pískovcový lezení. Já osobně používám maglajz, ale i počítač, auto, no spousty dalších věcí, které doba přináší. Snažím se o dodržování jakých si pravidel v lokalitách, ve kterých se pohybuju. Někde to maj tak, někde jinak, poinformuju se a potom se rozhodnu, jestli oblast navštívím nebo ne. Už nemám na to, abych se s někým dohadoval o tom, jak mám lízt a co smím nebo nesmím používat... Co se tejká způsobu dělání cest? Na písku samozřejmě od spodu, citlivě přistupovat ke vzdálenostem mezi fixními jistícími prvky a mít oko na nové linie, které budou i v budoucnu ozdobou horolezeckých průvodců. A jestli morálový nebo dobře jištěný cesty? Vzhledem k tomu, že každej prvovýstupář je jinej, tak i cesty nově udělané mají svůj rozměr, kterej je přímo vázanej na tvůrce té cesty...
Pavel
Prostupovat hladké stěny s co nejmenším počtem stabilního jištění ze spodu, jak je to v pravidlech. Dobrovolně podstupovat bezpečné riziko, kdy záleží na souhře a důvěře dvou lidí.
Piškot
Jak už jsem psal, připadá mi, že už delší dobu se pískovcové lezení silněji vyvíjí jen jedním směrem, a to zvyšováním čistě lezecké obtížnosti výstupů. Děje se to i díky tomu (nebo „za cenu toho“, to je věc pohledu), že se snížila a stále snižuje psychická náročnost mnoha nových výstupů. Tento trend se přenáší i do nižších obtížnostních hladin. Takže dochází k postupnému sbližování pískovcového lezení a toho, co je tady v otázkách označováno jako sportovní lezení.
Omlouvám se za trochu vyhrocené formulace, nechci se dotknout osobností, které se pokoušejí tu psychickou a tradiční dimenzi udržet. Není jich úplně málo, ale zdá se mi, že výsledky jejich úsilí nejsou v celkovém obrazu dnešního lezení zas tak zřetelné. Rozcházejí se se současným většinovým lezeckým ideálem. Mainstream je ignoruje, nebo občas dokonce napadá a odmítá jako „kurviče linií“, „egoisty“, „magory“ atd. Dělat dneska tady u nás výrazně psychicky náročné cesty se víceméně nesluší, je to „překonané“. Vzniká tu paradox: na jednu stranu je v lezení pořád ještě přítomný ideál lezecky a také psychicky co nejnáročnějšího výstupu v co nejlepším stylu, který málokdo dokáže zopakovat. Obecně jsou takové výstupy oceňovány, píše se o nich v lezeckých médiích. Ale na druhou stranu stále větší část lezecké veřejnosti vyžaduje bezpečnost a komfort. Minimalizaci rizika. Cesty, které jsou pro všechny. Ti, kteří podnikají nebezpečné akce, jsou občas dokonce i mezi lezci samotnými označovaní za nezodpovědné a tolerují se jenom tam, kde se jejich aktivita nestřetne s aktivitami širší veřejnosti. Proniká to zřetelně i do prostředí pískovcového lezení. Udělat dneska v navštěvovaných oblastech problematicky zajištěnou sedmičku nebo osmičku nebo devítku, tedy cestu, kterou by lidé vzhledem k obtížnosti celkem mohli lézt, se neslučuje s dobrými mravy. Lézt free sólo vedle jiných lidí by mohlo být vnímáno vyloženě jako provokace, exhibicionismus.
Hranici obtížnosti posouvat dál určitě lze. A stejně tak lze zase začít víc zhodnocovat psychickou složku výstupů. Osobně očekávám, že zase přijde zřetelnější vlna zájmu o takový styl lezení, i když to třeba nebude převažující trend. Ale můžu se plést.
Jony
Posouvat hranice obtížnosti stále lze, jen jde o to, v jakém stylu. Částečně jsem odpověděl výše. Co je těžší vylézt? Morálovou šestku nebo šestku? Praxe je někdy otřesná.
Karel
Hranice obtížnosti se zřejmě bude i nadále pomalu posouvat, spolu s narůstající silou mladých adeptů, což je asi obecným trendem v jakékoliv disciplíně. Tuším, že převládat budou spíše dobře zajištěné cesty, ale snad se občas objeví někdo, komu nebude proti mysli exkurze do vlastního nitra.
Otázky připravili: Honza Obročník, Božena Valentová
Pokračování příště ...
První díl:
Pískovcové lezení, pískaři - otázka 1. -
Úplné znění rozhovorů z Ročenky ČHS 2016 na pokračování
Druhý díl:
Pískovcové lezení, pískaři - otázka 2.
Proč je málo výstupů roku na písku?
Třetí díl:
Pískovcové lezení, pískaři - otázka 3.
Stupnice obtížnosti a maximum na písku?
Čtvrtý díl:
Pískovcové lezení, pískaři - otázka 4.
Jakou roli hraje dobrodružství?
Celé znění rozhovorů je v článku zde na stránkách ČHS:
O PÍSKOVCOVÉM LEZENÍ - ROZHOVORY
Ročenka 2016 náhled - k prolistování