Před pár lety jsem zde strávila dva týdny plné gejzírů, brodění potoků a toulkami islandskou přírodou, která je opravdu překrásná. Nicméně nyní je polovina ledna. Island tak bude pokrytý sněhem a zimní náladou.
První problém nastává vlastně těsně před odletem (na cestu jsem si pořídila angínu - to už je u mě takový kolorit, i když po loňském odebrání mandlí mi doktoři slibovali, že už bude angínám konec). Záhy po přistání nastává problém druhý. Já sice přistávám v pořádku, pouze s mírným hladem a únavou z časového posunu. Avšak moje taška plná lezecké výbavy, oblečení a všeho ostatního nepřistává vůbec.
Píšu klukům, se kterými se mám za pár hodin potkat, ať mě neproklínají, ale že moje zavazadlo bohužel nepřiletělo, a že asi budeme muset upravit náš itinerář.
Itinerář upravujeme ještě několikrát, protože zavazadla nedoletěla i jim a doručení toho posledního proběhlo až poslední den výjezdu.
Den druhý a třetí tak trávíme prozkoumáváním islandské přírody… od černých pláží až po roztomilé papuchálky.
Prozkoumávání islandské přírody
Výčet cílů zájezdu máme následující: Od polární záře, po nakoupení plyšových trolů kamarádům, ochutnání místní islandské pálenky Brennivín, což v překladu znamená pálené víno - ovšem k realitě to má daleko vzhledem k tomu, že obsahuje 37,5 % alkoholu - a pak najít tu „naši“ ledovou jeskyni, pokusit se ji přelézt a užít si tohle dobrodružství.
Při hledání jeskyně jsme potkali tohohle divokého koně
Po doručení alespoň mého zavazadla, se vydáváme hledat ledové jeskyně a plouvoucí kry, které jsou pro Island jedinečné.
Brzy zjišťujeme, jak to s těma ledovými jeskyněmi je. Vlastně tedy spíš není… Dozvídáme se, že některé jeskyně vznikají, zanikají, mění se v řádu týdnů a někdy i pouhých několika dnů či dne, a jak při teplejším dni může velká a hluboká jeskyně, kde jste se včera procházeli, být přístupná pouze „potápěčům“ a tuleňům.
Zatím si nedokážu představit, jak náročné lézt takovou jeskyni může být, protože s ničím takovým jsem se ještě nikdy nesetkala. Což bylo vlastně prvotní myšlenkou a důvod pro tohle ledového dobrodružství.
Vzhledem k tomu, že stále nemáme naše vybavení a ani peníze na to, abychom koupili 20 nových šroubů do ledu, lana a další „maličkosti“, které by nám při lezení přišly vhod, objíždíme další den místní horolezce a shromažďujeme půjčený materiál (všem místním lezcům tak moc a moc děkuju za neuvěřitelnou ochotu a pomoc).
Na cestě k jeskyni
Místní průvodci nás poté i nasměřují, kde by mohla být v tuhle dobu lezitelná jeskyně. Vzhlížím s němým úžasem…
Beru si všechny půjčené šrouby, čili 17, a jdu na to. Strop jeskyně má asi okolo 25 metrů.
Lezení v ledové jeskyni
Záhy po třech metrech lezení házím podlahu, ztrácím šroub a cepín v protékající řece pod námi, naštěstí cepín se podaří zachránit.
Když se oklepu a zjistím, že taktika ve stropě v paragánu vrtat šroub není úplně ono - zvlášť když půjčené šrouby nemají ani tu kličku, měním taktiku a probojovávám se až na konec.
Paragán v ledové jeskyně
Druhý den mám sice v cestě šrouby, ale žádné chyty. Co je mírněji položené se dá ještě pořádně přiklepnout, a když se to zatíží paragánem dolů, tak ještě z toho nevyhučet. V převislejších pasážích musím o každý chyt bojovat. Času není moc nazbyt, zítra už je můj poslední den, tak tedy není ani čas si s „chyty“ bůh ví jak hrát, hlavně aspoň nějaké ty dirky… Jsem v půlce cesty a přichází tma. Balíme věci, nasazujeme čelovky a alou přes ledovec zpátky do chaty.
Další den vstáváme brzy ráno. Čeká mě ještě spousta práce - dokončit cestu a ideálně ji pak ještě stihnout za světla přelézt.
Teď, když je času ještě méně, tak poslední díry klovu jen tak malé, abych se na nich nevylomila.
Když je vše hotovo, navazuju se na lano, a jdu na to.
Dodávám si odvahu a narychlo se utěšuju myšlenkou, že by to těch mých 55 kilo i s postelí mohlo snad udržet, nejen ty chyty, ale i ten ledový strop.
Občas mi tuhne úsměv na tváři, když se kolem chytů rozlejzají pavouci až ke šroubům. Snažím se lézt svižně. Netuhnout strachem, nebo tuhnout alespoň co nejméně a co nejrychleji upalovat nakonec.
Ve stropě ledové jeskyně
A je to doma! Vlastně teda není, čeká mě ještě všechny ty šrouby dát zpátky dolů.
Na zpáteční cestě do Reykjavíku spatřujeme na obloze polární záři a já jsem tak v němém úžasu znovu. U pumpy nakupuji pár papuchálků (skleněných, pozn red.) a večer stíháme dorazit i na mou vlastní přednášku o lezení. Po přednášce rychle zabalit a zapít místní kořalkou náš ledový Island. Při příležitosti mého vysazení na letišti se tam shledáváme s naším zavazadlem, jež právě dorazilo plné našeho lezecké vercajku. Hurááá!!!