Udělat si výlet do Nepálu nás napadlo zhruba před rokem, v plánu jsme měli navštívit Himaláje a vylézt na šestitisícový vrchol Island Peak. Odlet byl naplánován na první polovinu dubna 2006. Všechno vyšlo a 14. dubna jsme uháněli dálnicí do Frankfurtu, odsud letadlem směr Dhaka, Bangladéš, v Dhace přestup a asi po hodinovém letu přistání v hlavním městě Nepálu - Káthmandu.

Prach, davy lidí, otravné opice... paráda. „Hej mister, taxi taxi? Why not? Good prajz? And hotel? Goood prajz!". Prodejci všeho možného i nemožného od hotelů, po obsluhu letištních vozíčků zkušeně zaútočili na bílé dolary. Nepálský kamarád nás však ušetřil bitvy o cenu. Hotel, kam nás zavezl, mile překvapil. Za necelých 120 Kč jsme dostali komfortní ubytování v centru města. Po dvaceti hodinách cestování přišla horká sprcha vhod. Pulzující hukot asijského velkoměsta však neodolatelně lákal. O to víc, že většina z naší výpravy - třech kluků a jedné holky – nikdy v Asii nebyl.
Na zbytek odpoledne nás pohltili uličky čtvrti Thamel se svými všudypřítomnými obchůdky se suvenýry. I přes varování, ať se vyhneme málem všemu, co není sterilně zabalené v igelitu, jsme jedli, co nám přišlo pod ruku a až na zmrzlinu za celých pět týdnů vyzkoušeli téměř vše, od masa, přes mléko či podmáslí, po vajíčka a zeleninu. Bez velkých potíží. Žaludek je třeba cvičit a když je nejhůř, Imodium pomůže.
Jedno odpoledne je ale na Kathmandu málo, stejně jako jeden týden. Další den tedy opět patřil metropoli a nedalekému Opičímu chrámu. V nepálštině Swayambunath.


Opičí chrám - Swayambunath
foto by © Jan Handrejch

Dost daleko od hotelu na to aby mělo smysl se vracet, jsme si uvědomili, že na pokoji spokojeně odpočívá jediný průvodce Nepálem - Lonely Planet. Naše povědomí o poloze chrámu se smrsklo na směr a přibližnou vzdálenost. Staří cestovatelé taky neměli průvodce, řekli jsme si, a rozhodli pro postup „azimutem“ s tím, že „uvidíme“.
Chcete se dostat na nejkrásnější místa cizích měst? Nechte si je ukázat od domorodců nebo se v rámci možností ztraťte. Po chvilce chůze jsme se dostali čtvrtí, kam by nás turistický průvodce nezavedl. Proč vypadají v těchto městech odpadky vždycky magicky?
Procházeli jsme úzké uličky, kolem špinavých dětí „hellou mister, where are you from?“ hemžících se po zemi hned vedle hromad odpadků, doprovázené štěkotem pobíhajících psů, a poklidným pohupováními volně žijících krav. „Money, money“ tahá z nás čas od času někdo peníze. Jiný aspoň nabízí zaručeně nejnepálštější věci za tu nejlepší cenu. Jste bílý a máte dost peněz na cestu do téhle bohem zapomenuté díry? Tak to jste strašně bohatý. Něco na téhle logice špinavých uliček je.
„New York, London, Barcelona....“ . Mladík neskutečnou rychlostí odříkává hlavní města snad všech států světa. Má to dobře naučené, spoustu zemí neznáme ani my s povinným zeměpisem na základní škole, ale tváříme se nevšímavě, bílá peněženka není tak bohatá, jak vypadá a se slovy „no english“ mizíme.
Náhle se uličky rozestupují. Pod nohama nám pomalu plyne řeka. Břehy pokryté hromadami odpadků; vedle sušicího se bělostného prádla hromada kravích nohou... Srdce fotografa zaplesalo. Pár záběrů, ještě jeden a jdeme dál. K Opičímu chrámu.


Jedna z mnoha "říček" které protékají hlavním městem
foto by © Jan Handrejch

Tato buddhistická stupa se tyčí na jednom z vrcholků Káthmandského údolí. Vedou k ní příkré a dlouhé schody lemované stovkami modlitebních praporků. V Nepálu převládá buddhismus a hinduismus. Obě náboženství jsou velmi tolerantní a není výjimkou spatřit vyznavače obou žijící pospolu, jako například zde v Swayambunath. Ačkoliv je celý chrám přísně buddhistický, naleznete zde čistě hinduistické místo. Tento kontrast a sounáležitost nás provázely celou cestu Nepálem.
K jakému náboženství se klonily opice, po kterých chrám dostal jméno jsme nezjistili. Vyšší moc na ně ale měla zřejmě dobrý vliv - nebyly zdaleka tak otravné jako jejich příbuzné na letišti.
Od paty stupy se nám otevřel krásný výhled na údolí. Nebýt oblaku všudypřítomného smogu, dohlédli bychom až na Himaláje. Náš zítřejší cíl.


17. dubna poledne. Kola malého letadla se dotkla krátké a šikmé dráhy letiště v Lukle, malé vesničce na začátku cesty k Everestu. Jsme tady.
Pokud cestujete do velehor, je nejvhodnější podzim nebo jaro. Na sklonku roku je Nepál přeplněn turisty, protože pěkné počasí je téměř jisté. Jenže, kdo je na tyhle „spřízněné duše“ zvědavý? Proto jsme zvolili jaro. Sice může začít sněžit, padnout mraky a třeba nemusíte nikam dojít, ale na druhou stranu je tu krásně rozkvetlá příroda, zelené louky, mláďata a hlavně – méně turistů. Navíc jsme do Nepálu zamířili v době, kdy světem kolovali zprávy o velkých šarvátkách mezi Maoisty a Královskou armádou, a tak jsme byli v Lukle jako cestovatelé skutečně v menšině. Nepokoje nás nijak nepostihly. Naopak, cítili jsme se bezpečněji než v Čechách. Ve finále jsme za ně byli spíše rádi. V horách, kde je člověk raději sám, jsme běžně několik dnů nepotkali nikoho „od nás“.
Ale vraťme se do Lukly kde začínal náš trek. V plánu bylo dojít údolím Cho Oyu do Gokya, malé vesničky ve výšce 4790 m. n. m., pak přejít přes sedlo Cho La (5330 m. n. m.) do údolí Mt. Everestu a pak sestoupit dolů.
S ránem prvního dne jsme hory kolem nás jen tušili, sem tam nějakou zahlédli, ale o velkých výhledech se mluvit nedalo. Polojasno, řekl by meteorolog. Příliš nás to netrápilo, protože jsme těm pravým horám byli vzdáleni jak v kilometrech tak ve dnech. V Namche Bazaru, centru celé oblasti Khumbu, městečku ležícím v příkrém srázu 3500 m. n. m., nás totiž čekala dvoudenní aklimatizační pauza.


Před jeho branami se leskly hlavně samopalů. Namche, tvořící vstupní bránu do národního parku Sagarmatha, je jako jedno z hlavních administrativních a obchodních center oblasti bedlivě chráněno před vpádem Maoistů. Zaplatili jsme poplatek 1000 Rs (přibližně 300 Kč) a vstoupili. Co nás hned zaujalo, byly obchody s outdoorovým zbožím. Pár pohledů na cenovky a začali jsme se těšit na nákupy. Jen co sestoupíme z hor.
Ovšem ani živobytí nebylo drahé. Bydleli jsme a jedli u místních lidí. Nemuseli jsme v batozích tahat stan, vařič ani potraviny. Domorodci svým hotýlkům říkají lodge a nabízí zde všechno potřebné. Za celý trek jsme za jídlo a střechu nad hlavou neutratili více než 1000 Rs za den, tedy asi 300 Kč na osobu.
V jedné z lodgí jsme se ubytovali i my. Nebydleli jsme sami, hotýlek s námi sdíleli skupiny trekařů z celého světa. Aspoň si člověk mohl popovídat. Místní sice angličtinu používají, ale kromě slovní zásoby ze svého oboru toho moc neumí. Na jídlo se zeptáte, ale když zmíníte cokoliv jiného, nevědí. Ovšem s úsměvem od ucha k uchu.


Nepálská holčička
foto by © Jan Handrejch



S dalším dnem se šedé stráně změnily na bílé kopečky. Napadlo slušné množství sněhu. Aby jsme si zvykli na nadmořskou výšku, měli jsme v plánu krátkou procházku do okolí. Hodně trekařů kvůli sněhu zůstalo v teple, my jsme se ale vydali do vesniček Khumjung a Khumde, kde leží škola založená Sirem Edmundem Hillarym. Šlo se hůř, ale na lehko, bez batohů, cesta ubíhala. Stezky v Himalájích vyšlapaly tisíce nosičů, zásobujících v proutěných koších okolní vesničky vším potřebným. I dnes, v závějích sněhu, proti nám stále proudili. Někteří dokonce jen v ponožkách!
Počasí se neměnilo a tak jsme kromě nastoupaných metrů a dobrého oběda cestou z výletu nic neměli. Usínali jsme s přáním hezčího počasí.
Ráno zase sněžilo. Podle plánu jsme měli popojít dále do hor. Nikomu se nechtělo, ale řekli jsme si, že když se překonáme, snad už bude lépe. Šlo se pomalu. Sníh, mokro, těžší a těžší batohy. Vysvobodila nás vesnička Pangboche. Zde jsme hodlali přespat a nechat tu vybavení, které nebudeme zatím potřebovat. Sedací úvazek, lano, karabiny a pár dalších věcí se nám bude hodit až v druhé polovině výpravy.
Batohy se rázem o polovinu zmenšily. Bylo tu krásně. Byli jsme tu úplně sami a člověk si konečně připadal opravdu jako v horách. Jen my a domorodci. A my jsme šli spát.


V horách je hezky spíše ráno, odpoledne se počasí začíná kazit. Vstávali jsme tedy brzy, nejpozději v osm vyráželi, šli tři až čtyři hodiny, takže jsme byli na místě dalšího noclehu kolem oběda. Do postelí jsme padali totálně zmožení okolo osmé hodiny večerní. Výjimku netvořil ani den našeho pochodu do Pangboche, který se ukázal nejnáročnější na dlouhou dobu. Ušli jsme velký úsek cesty, měli ještě těžké batohy a počasí nestálo za nic.
Ráno nás probudila zima. V místnosti bylo plus sedm, venku minus deset. Minus deset a milé překvapení - mraky se trhaly, ustupovaly horám. Všichni jsme je čekali velké, ale takto monumentální a prudké ne. Nevěděli jsme máme-li koukat vpravo, či vlevo. A při snídani pořád vybíhali ven a fotili.
Pak, obtěžkáni příjemně menšími batohy, vyrazili dál. Bylo krásně, sluníčko, a jak jsme s překvapením zjistili, hory všude okolo nás. Nejprve s údivem, pak se samozřejmostí jsme předbíhali skupinky trekařů. Přesto, nebo možná právě proto, že jsme byli asi jediní, kteří si své batohy nesli sami a nevyužívali nosiče, byli jsme zdaleka nejrychlejší. Na nocležiště jsme dorazili podle plánu po poledni a řádně si odpočali. Zřejmě i počasí usoudilo, že bude lepší užívat si klidu a další den byla obloha jak z fotografií v průvodcích - azurové nebe, nikde ani mráček jen samé bílé hory. Poprvé na nás vykoukl Cho Oyu, osmitisícový vrchol (přesně 8201 m. n. m.), dominující krajině. Cesta utíkala rychle. Přibližně za tři dny jsme dorazili do Gokya. Poslední výspy civilizace v údolí. Dál se táhne už jen ledovec a hory.
Den cesty odsud leží základní tábor Cho Oyu. Zde jsme se po dlouhé době setkali s dalšími trekaři. Není divu. Gokyo je lokální centrum a východisko pro krásné výlety do okolí. Na druhý den jsme měli v plánu vyrazit na nedaleký vrcholek Gokyo Ri (5357 m. n. m.), odkud je při pěkném počasí úžasná vyhlídka na Cho Oyu, Mt. Everest a všechny okolní hory. Bohužel oblohu právě přestala bavit modrá a oblékla se do chuchvalců mraků. Když jsme vyšlapali na vrcholek vzdálený asi 500 výškových metrů, nebylo vidět nic, mlha, zataženo. Udělali jsme pár povinných vrcholových fotek a sestoupili dolů. Snad bude zítra lépe.



Osmitisícový vrchol Cho Oyu
foto by © Jan Handrejch

Ráno se naštěstí opakovalo překvapení z Pangboche – vládla azurová s bílou, nikde ani mrak. Jak se později ukázalo, byl 24. duben posledním dnem špatného počasí.
Čekala nás dlouhá cesta. Základní tábor, kam jsme mířili, je od Gokya vzdálen asi osm kilometrů. Šlo se ale rychle. Sníh byl po ránu zmrzlý a nohy se nebořily. Výhledy impozantní. Z vedlejšího údolí na nás vykukovala špička Mt. Everestu a mnoho dalších vrcholů. Kráčeli jsme po ledovci. Zjistili jsme to ale až když jsme se rozhlédli z malého vršku. Ledovce v Nepálu jsou jiné než v Evropě, takové malé hory. Nekonečné.
Dnešek se povedl, v údolí jsme byli úplně sami. Trekaři většinou svojí pouť v tomto údolí zakončí výstupem na Gokyo Ri a dál nejdou, vracejí se. Celé hory a ledovce tu byly jen pro nás.
Cesta zpět do Gokya nebyla tak snadná, zmrzlý sníh povolil, museli jsme hledat pevný došlap pro každý krok. Vesnici za naší nepřítomnosti zaplavily stany. Stany a s nimi obrovské zázemí nosičů, kuchařů a vybavení. Velká expedice? Skutečnost byla prozaičtější a komičtější – osm trekujících Australanů a jejich nezbytný personál. Pravý protipól naší skupinky „všechnositahámnazádech“. Byli jsme ale rádi, že jsem se rozhodli jak jsme se rozhodli. Jít na vlastní pěst, bez průvodce a nosičů.


Ráno, čtvrtý den v Gokyu, jsme se rozloučili s majitelkou lodge a vyrazili do druhého údolí. Údolí Everestu. Hodlali jsme přejít sedlo Cho La ve dvou dnech. Nejprve dojít k jeho úpatí do Dragnagu, přespat a následující den vyrazit přes.
Byli jsme zase krásně sami. Tedy skoro. Cestu přes ledovec nám zpříjemňoval místní voříšek, který se pletl pod nohy od Gokya až do Dragnagu. Tady jsme potkali prvního Šerpu, který uměl anglicky. Mladý kluk, dvakrát vystoupil na vrchol Everestu a jednou prý stál i na vrcholu Anapurny. Rádi jsme přijali pozvání do jeho lodge. Nedávno ji dostavěl, všechno bylo ještě krásně čisté a zářilo novotou.
Večer jsme u kamen povídali o všem možném, o naší výpravě, o jeho každoročních cestách do Rakouska, o tom jak se v horách žije a o mnohém dalším. Ráno nám poradil správnou cestu a vyrazili jsme. Čekal nás dlouhý den, delší než jakýkoliv předtím.
Chtěli jsme dojít až do Lobuche, centra podobnému Gokyu, ale na druhé straně sedla. Prudce nahoru a prudce dolů. Počasí nám přálo, ale cesta do kopce neubíhala. Vrcholek sedla jsme uvítali s nadšením. Krušná cesta stála za krásné výhledy. Hlavně na okouzlující horu Ama Dablam, kterou jsme poprvé spatřili z vesničky Pangboche. Tentokráte nás tato bez stočtyřiačtyřiceti metrů sedmitisícovka uchvátila z jiného úhlu. Je podobná našemu Matterhornu, z každé strany pyramida, z každé strany jiná, ale vždy dominuje údolí.
Kousek pod sedlem jsme se vykoupali v potoce a chvíli si užívali lenošení. Čekalo na nás ještě hodně kroků a slastného nicnedělání jsme si nemohli dopřát moc. I tak jsme do Lobuche dorazili na naše poměry docela pozdě a totálně zmožení. Odměnou nám byla hezká poloprázdná lodge za slušné ceny. Nakonec jsme se i tady, v turistickém centru, kde bylo hojně trekařů i v době nepokojů, vešli do 1000 Rs za osobu a den.


Na druhý den jsme si jako odměnu „naordinovali“ jednodenní výlet na lehko. Cíl: vesnička dále v údolí, Gorak Shep a výstup na Kala Patthar, trekovou vyhlídku na Everest.
Přímo před okny se nám tyčila monumentální stěna Nuptse, hory dominující pohledu na Mt. Everest z nepálské strany. Krásný výhled. Bohužel nám ale zakrýval nejvyšší horu světa a tak jsme museli doufat, že bude ráno pěkně. Ale jak jsem již psal, bylo. Trochu foukal vítr, ale jinak nemělo počasí chybu.
Od Gorak Shepu na nás „koukal“ nejen vrcholek Everestu, ale i krtina Kala Patthar, náš cíl. Taková hrouda suti a hlíny, rozhodně nepůsobící dojmem vrcholu majícím ze své severní části 5630 m. n. m. Cestou na něj jsme poznali, co dělá nadmořská výška. Aklimatizaci jsme brali poctivě a neměli žádné zdravotní problémy, ale každý rychlejší pohyb byl znát. Při normálním tempu se šlo pohodlně. Stačilo však popoběhnout pár kroků a dechu se najednou nedostávalo.
Potkávali jsme trekaře, dá-li se jim tak říct, kteří už sotva šli, spíš se nechávali nést průvodci, někteří se sunuli dolů, a někteří, k našemu zděšení, i nahoru. Motali se, ale stále se nechávali táhnout nahoru.
Kala Patthar nakonec mile překvapil. Ač zdola vypadá jako bezvýznamná hrouda, z vrchu je pěkný, skalnatý, ostrý. Při našem příchodu z vrcholku odcházela poslední skupinka a tak jsme jej měli půl hodiny pro sebe. Kochali se pohledy na největší hory na světě. Mt. Everest (8850 m. n. m.) byl téměř na dosah ruky. Přímo pod námi ležel jeho základní tábor. V pozadí při pohledu zpět do údolí vykukovala i špička Ama Dablamu. Bylo vidět i sedlo Lho La (6006 m. n. m.), sedlo kterého se dotkl i legendární Mallory.
Dolů se šlo o poznání lépe. V Gorak Shepu jsme si dali oběd, odpočinuli si a vydali zpět do Lobuche. Některé výpravy nocují ještě v Gorak Shepu a na výstup na Kala Patthar mají samostatný den. My ale nechtěli postupovat, jak píše průvodce, spíše si vybírali vesničky mimo doporučená nocležiště a vyhnuli se tak velkým skupinám trekařů. Byl to dobrý tah.



Panoramatický pohled na Mt. Everest a okolní vrcholky
foto by © Jan Handrejch

Trek pomalu končil a na nás čekala ještě malá ochutnávka vysokohorské turistiky. Po jedenácti dnech nás znovu vítala vesnička Pangboche, kde čekaly naše „přebytečné“ věci. Cesta k ní byla dlouhá, ale víceméně celá z kopce, takže ubíhala rychle. S časem jsme na tom nebyli špatně a zůstat zde dvě noci se ukázalo jako dobrý nápad. Nabrat síly a pořádně si odpočinout.
Z nečekaného mumraje následujícího dne se vyklubalo pozvání na buddhistický obřad. Jako jediné cizince ve vsi nás to potěšilo. Co na tom, že jsme nevěděli, co se vlastně děje. Bylo to magické, jako hory okolo. Už zde nebyla ani známka po sněhu, všechno kvetlo. Úplně jiný svět než při cestě nahoru.
Ráno nás čekal pochod zpět, nahoru k horám. Mířili jsme do jiného, bočního, údolí. Prošli vesničkou Dingboche a pokračovali dál do Bibre. Tady se naše cesta zlomila prudce vzhůru k vrcholům Mehra Peak (5820 m. n. m.) a Pokalde (5806 m. n. m.). Asi v 5100 m. n. m. jsme postavili stan a těšili jak zítra vylezeme do sedla Kongma La (5535 m. n. m.) a dál podle situace.
Jekot zipu stanu se zařízl do jiskřivého ticha. Vzbudili jsme se do bílé krajiny. Přes noc napadlo asi pět centimetrů sněhu. Rychle jsme zabalili vše nezbytné, ve stanu nechali spacáky a nepotřebné věci a vyrazili nahoru. Nepálské hory i jejich mapy jsou pověstné svou nestálostí, málokdy najdete dvě stejné. Údaje od různých vydavatelů se více, či méně liší. Nebyla to pro nás novinka, ale celou dobu se nás to zas tak moc netýkalo, odchylky byly drobné. Nyní jsme ale narazili. Ačkoliv náš stan zeleně zářil v místě označeném na mapě jako High Camp (tedy výškový tábor k výše zmíněným horám), cesta z něj byla podstatně delší, než udávala mapa. Ve chvíli kdy jsme dorazili pod sedlo, ze kterého se následně vystupuje na Pokalde, bylo skoro dvanáct a my museli vymyslet co dál.
Věci na nocleh zůstali ve stanu, takže bivak nepřipadá v úvahu. Jsme 5400 m. n. m. a nemáme potřebné vybavení... Rozhodování nebylo dlouhé. Nemá smysl riskovat, vystoupíme jen do sedla. Nebezpečí zdržení cestou k vrcholu nestojí za to.
Z hřebenu sedla jsme si ověřili, že mapu nakreslil velký optimista, v dálce zahlédli na Lobuche i trasu, kterou jsme nedávno absolvovali. Zamávali jim, sestoupili ke stanům, zabalili věci a vrátili se mezi lidi, do vesničky Dingboche. Odsud jsme na druhý den brzy k ránu zamířili do Tengboche - na odpolední motlitbu mnichů v místním buddhistickém klášteře. I Tengboche se od naší poslední návštěvy změnilo. Z chaloupek krčících se pod sněhem vyvstal prosluněný prostor obklopený loukami s rozkvetlými rododendrony.
Velikost hor jako by se odrážela v soše obrovského pozlaceného buddhy uvnitř chrámu. Majestát v té nejryzejší podobě. Působil by tak, i kdyby byl poloviční nahrubo vytesaný z nejobyčejnějšího kamene. Nebylo to díky jeho velikosti, ale díky úctě s jakou se tu každé ráno a odpoledne mniši modlí.
„Om mani padme hum...“ Zvláštně arytmicky a přitom podivně melodicky opakující se mantry nás pohltily. Vonné tyčinky, čaj, pot, pokora, úcta, moudrost. Stěny chrámu jsou tím vším doslova nasáklé. Tohle vám nedokáže zprostředkovat žádný dokument ani cestopis.



Obřadní síň v Tengbochském klášteře
foto by © Jan Handrejch

Den na to, 4. května, začal náš předposlední sestup. Z výšin hor a moudrosti staletí zpátky do civilizace. I my jsme „přepnuli“ a v hlavách se nám honilo laciné nakupování. Cesta dolů utíkala rychle. Rozkvetlé louky, červenající se stráně a v pozadí vykukující bílé hory dodávali na optimismu a záhy nás vítalo Namche. Před námi tři noci odpočinku a relaxace v posledním zajetí hor. Každý si nakoupil windstoperové i goretexové bundy, kalhoty... ceny za kus se pohybovaly okolo 1000 az 1500 Rs, tedy 300 až 500 Kč. Není divu, že cestou k letišti v Lukle, jsme se pod batohy doslova prohýbali. Byli jsme rádi, když spadli z našich zad s pocitem, že už nikdy! Nakupování škodí zdraví.
Let ohlášený na sedm ráno následujícího dne vystartoval v krásných osm a za přibližně třicet minut letu nás vítalo Káthmandu svým hlukem, smogem a zmatkem.


V horách jsme strávili tři krásné týdny. Nastoupali přibližně 13 000 výškových metrů. Sestup byl podobný. Nejvyšší dosažená výška byla 5630 m. n. m. Spali jsme a stravovali se u místních lidí, což vyšlo dohromady asi na 30 000 Rs, tedy asi deset tisíc českých korun na osobu. V celém Nepálu je možné smlouvat a cenu ještě výrazně snížit. Výjimku tvoří místa ovládána šerpy. Šerpové jsou jednou z mnoha národností žijících v Nepálu a vzhledem ke své schopnosti aklimatizace a výkonnosti jsou často využíváni jako nosiči či průvodci na vysokohorských expedicích a tak se velmi rychle naučili západní ekonomice, takže smlouvání s nimi je téměř nemožné. V horách je ale i tak na naše poměry velmi levno. Otázkou je, jaký bude mít vliv stále větší příliv turistů. Kromě neustálého navyšování cen to znamená narušení tradiční kultury, přísun neuvěřitelného množství odpadků a mnoho dalšího. Zatím to místní zvládají, doufejme že to bude takto pokračovat.



Magická hora Ama Dablam
foto by © Jan Handrejch

Po návratu z hor nás čekaly ještě dva týdny v Nepálu, v plánu jsme měli cestu na jih, na hranice s Indií do džungle na safari, cestu do vnitrozemí, návštěvu Pokhary a mnoho dalšího, ale o tom zase jindy.