Vzdálená Asie, pohoří Alaj, kilometrové žulové stěny, příjemné kontinentální počasí v horách a levné letenky byly dobrými argumenty k přemluvení španělských kamarádů a mých spolulezců (Marca, Javiho a Quima) vydat se na lezecký výlet do Karavshinu.

Nestálou politickou situaci v zemi a dlouholeté sousedské "šarvátky" mezi kyrgy a tádžiky, prozatím nikdo nevyřešil. Však střílet po nás do stěny (jako v roce 2001 po amerických lezcích) snad nikdo nebude, pokud nebudeme krást místním kovbojům kozy.

Máme namířeno do údolí Kara-Su , které spolu s vedlejším Ak-Su tvoří ráj pro milovníky žulových stěn a věží. Tam, kde se sbíhají obě údolí, se nachází osada Karavshin . Cesta do základního tábora je příjemný pochoďák, který zabere zdatným pionýrům den, těm pomalejším dva. Treking začínáme v malé pastevecké osadě a pokračujeme přes sedlo, z kterého sestupujeme asi 1200 výškových metrů k řece do údolí. Zde nabíráme vodu, která je plná písku, a když ji pijeme, zůstává nám kal v ústech. Cestou se vyhýbáme tádžikystánské vesnici Voruh a tím i hraničním kontrolám. Druhý den treku procházíme meruňkovým sadem, kde si pochutnáváme na šťavnatých meruňkách.


Údolí Kara-Su
foto by © Petr Daniel

Javi začíná mít "rychlý chod" a kyrgyzský salám junior je první podezřelý. A tak se pomalu rozdělujeme na „rychlou“ a „pomalou“ skupinu. Jak jsme se dozvěděli od místních pastevců po cestě, v základním táboře nebudeme sami, je zde ruská lezecká „olympiáda“. Mýtinka s potokem mezi jalovcemi je zastavěná, jak camping u Máchova jezera.


Camping v základním táboře
foto by © Petr Daniel

Marc tráví většinu dne na latrýně, že by ten junior? Po prvních deštivých dnech vychází slunce a my máme konečně možnost jít lízt a také usušit pár kilo těstovin, které nám spadlo po cestě do řeky. Jdeme ve třech, bez Marca, a vybíráme Západní pilíř na Malého Asana - 200 metrů za 5c francouzské stupnice. Cesta vede spárami a plotnami. Poslední dvě délky začíná poprchávat a zjišťujeme, že i zdejší vlhká žula drží.

Další den, už všichni čtyři lezeme zdejší klasiku Diagonálu
na Žlutou stěnu 800m s klíčovou délkou za 7a. První setkání se zdejšími úzkými komíny v klíčové délce je super rozcvička. Zanechané červené puntíky na skále, jsou ale z krvavých rukou a ne za volný přelez.


Klíčová délka Diagonály ve Žluté stěně
foto by © Marc Toralles

Rusové zahájili olympiádu a tahají "svině" hlavně pod Odesu a její impresionistní západní stěnu. 1400 metrů vertikálního lezení budí respekt v každého lezce. My se vydáváme na druhou stranu údolí, kde nejsou takové průvody. Stříbrná zeď a cesta v její východní stěně dlouhá 1500 metrů s obtížemi do 6b je další z příjemných jednodenních akcí. Délky lezecké střídá vzdušný hřeben a závěrečný prostup sutí na čtyřtisícový vrchol. Odtud se nám naskytne neuvěřitelně krásný a krajinově vděčný pohled na celé údolí.


Panorama z vrcholu Stříbrné stěny
foto by © Petr Daniel

Po tomto „sprintu“ do vrchu následuje restday, který nám kazí chalan, co se proletí na Odese. Rychle balíme batůžek se svačinou a přidáváme se k početné rusko-ukrajinské bandě dobrovolníků. Než se dostaneme pod stěnu, chalán z Krasnojarska už slanil se spolulezci až na ledovec. Skupinka, co dorazila první, pomáhá přelanit se zraněným trhlinu, která se nachází kousek pod sedlem mezi Odesou a Usenem. Mezitím montujeme nosítka z konstrukce ruských závěsných postelí. Malé občerstvení týmu a vyrážíme dolů. Rozdělíme se do tří skupin po šesti lidech a každých pět minut se střídáme v nesení provizorního lůžka. V suťovisku našlapujeme opatrně na kameny a snažíme se udržet rovnováhu a hlavně nosítka, naštěstí zraněných nepřibylo!


Záchranná akce pod Odesou
foto by © Petr Daniel

Po aktivním odpočinku se domlouváme, že na Odesu je ještě čas a zkusíme naši bojovou taktiku na Directě Meresjev ve Žluté stěně 700 metrů hákování nepřekračující A3.Cesta je více technická a volného lezení je pomálu. Lezeme ve čtyřech - první dvojka montuje fixi, druhá jumaruje – kapsule style. První den končíme šichtu přelezením nejtěžší délky a při půlnočním svitu měsíce slaňujeme po fixu na polici, kde si vaříme večeři a uléháme k pár hodinovému spánku. Ráno budíček a vzhůru do práce - čeká nás ještě polovina cesty. Hodiny ubíhají jak voda v řece a nám je jasný, že tento den se na vrchol nedostaneme. Kolem páté ráno dolézáme na travnatou polici a snídáme. Pomalu se začíná rozednívat a první paprsky slunce zbarvují okolní vrcholky stěn a hor dočervena. Podkládáme si hlavu "sviněmi" a na chvilku usínáme na lanech. Probouzí nás až sluneční paprsky ve tvářích. Sbalit vše do sviňí, vyběhnout čtyřkový hřebínek na vrchol a hurá dolů.


Výstup po fixních lanech v cestě Meresjev
foto by © Marc Toralles

Dva dny odpočinku stačili na zregenerování sil a už si to štrádujem s 30-ti kilogramy na zádech pod Odesu. Cesta Rusajev, jako jediná začíná trhlinou v ledovci. Tímto zahajujeme veselou hru, jak se vůbec dostat na skálu. Zkoušíme to zespoda, zkoušíme to seshora - samá plotna a velké odlupující se šupiny nevěstí nic rychlého. První den se nedaří a se západem slunce zalézáme do bivaku pod kameny. Další den po čtyřhodinovém snažení se dostavám na malou polici, kde děláme štand číslo 0. Mezitím se zatáhlo a z lehkého mrholení najednou sněží a po žule začínají stékat pramínky vody. Během půl hodiny mi připadá, jako kdyby někdo nahoře otevřel kohoutek. "V téhle sr.... se nedá ani hákovat!" křičím na Javiho a utíkáme po fixech do bivaku. Před setměním je nebe jasné a dodává nám naději příchodu dobrého počasí. Ráno barometr hlásí pokles o 4hPa. „To je blbost!“ říkáme si, vždyť je krásná modrá obloha a tak se vracíme zpátky do stěny. Dostáváme se do logické linie tenkých spár, které vedou do první délky, a tu chvíli začíná opět sněžit. Po pár minutách si připadáme jak v aquaparku. Zdrháme. Dnes, ale nepřestává sněžit a k večeru sestupujeme, už za vydatného deště do základního tábora.


Těžký start nám připravila trhlinka na začatku cesty
foto by © Marc Toralles

>
Javi se konečně dolézá originální varianty cesty Rusajev
foto by © Petr Daniel

Dva dny chčije a chčije. Celá rusko-ukrajinská reprezentace už odletěla vrtulníkem do Batkenu než začal tento kekel - asi něco tušili! S prvními paprsky slunka se vypravujeme pod stěnu. Když ji vidíme z dálky, je nám jasné, že s naším vybavením - jeden turistický cepín a dvoje mačky, se na vrchol nedostanem. Západní stěna Odesy je totiž pokryta sněhem a ledem.


Takto vypadala západní stěna po dvoudenním bouřce
foto by © Marc Toralles

Na řadu přichází plán B. Vyrážíme na výlet do vedlejšího údolí Ak-su zjistit jaké jsou podmínky. Pohled na krásné až dvoukilometrové cesty v kvalitní žule nám spravují zkaženou chuť ze zasněžené Odesy. Vracíme se proto do našeho tábora v Kara-su a jdeme vysvobodit fixy a matroš, který zůstal pod sněhem a ledem.

Další plán je jasný Ruská věž (Rusian Tower) a její klasika Perestroika crack 800 metrů s délkami až za 7b volně nebo 6c A2. Opět jsme dvě lezecké dvojky a jako správný tým jdem do stejné cesty. Proto si dáváme jednodenní rozestup. Do prvních délek nastupujeme s Marcem skoro v poledne. Přelezením čtyř délek se dostáváme do sedla s prvním bivakem, kde shazujeme přebytečný materiál a jdem zafixovat dvě další délky. Následující ráno se pokusíme vylézt 20 délek až na vrchol. Budíček ve čtyři, rychlá snídaně, jumarová rozcvička ve dvou délkách a za ranního rozbřesku hurá nahoru. V půl osmé večer dolézáme na polici v osmnácté délce, vyhladovělý bez diskuzí vaříme večeři a usínáme na polici metr široké a 3 metry dlouhé. Javi a Quim zvolili jinou taktiku a vyrazili brzo ráno s cílem dolézt první den do bivaku na 18-ctý štand. Spodní délky jim však trvaly déle než čekaly a zůstávají v pohodlnějším bivaku na třináctém štandu. Po rozednění přelézáme šest lehkých délek, a pak už se fotíme se na vršku. Kudy dolů? "Přece to nebudem slaňovat, když se to dá obejít." A tím začíná exkurze po suťovisku nahoru dolu a hledání sestupové cesty. Asi po čtyřech hodinách se nám podaří najít sedlo, z kterého se jedním slaněním dostáváme do velkého sestupového kuloáru. Těsně před naším vstupem do kuloáru padá z protějšího žlabu sněhová lavina, která vyvaluje šutry velké jako auta - padají do směru naší cesty. Stojíme a mlčky pozorujeme rachot kamení tříštícího se o stěny kaňonu. Chvíli je ticho - díváme se jeden na druhého. Poté se ujištujeme, že když spadla jedna další hned tak nespadne. Scházíme rychle do středu kuloáru a slaňujeme podél vodopádů. Cestou je cítit rozbitý kámen z předchozího sesuvu a to nás povzbuzuje k rychlejšímu tempu. Se zacházejícím sluncem slaňujeme poslední kolmé metry kuloáru, a už za tmy pokračujeme do bivaku pod veliký balvan. Ve chvíli, kdy procházíme kolem pastevcova stavení, nám najednou zasvítí baterka do obličeje. Je to pastevec a zve nás na čaj a kus chleba se smetanou. Lámavou ruso-češtinou se dozvídáme, že o nás měl strach a čekal nás už odpoledne. Po výborné večeři usínáme s plnými žaludky a s myšlenkami na kluky nahoře. Javi s Quimem dolézají na vrchol před setměním a se soumrakem se vydávají na sestup. Nemohou však najít sestupovou cestu a tak přenocují. Ráno za denního světla sestupují kuloárem a v poledne se už všichni čtyři setkáváme v našem bivaku. Odpočatí se vydáváme na treking do základního tábora.


Marc si užívá spárového lezení v dolních partiích Ruské věže
foto by © Petr Daniel


Petr ve vzdušném bivaku osmnácté délky
foto by © Marc Toralles

Poslední dny výletu chceme vylézt novou cestu. Do oka nám padá pro nás velmi známá Žlutá stěna a směr, který je vidět už ze základního tábora. Zjištěné informace nejen od ruské federace nám potvrzují, že linie cesty je volná, nu tož tudá chaláni. Pět logických délek plných spár a koutů v pevné skále následuje traverz, který vede do výrazného asi 60-ti metrového kouta. Traverz začíná v sedle za věžičkou v pravé části žluté stěny. Užít si poslední dny v jižní stěně nám ale kazí nalazení staré skoby v traverzu. Směr tedy uhýbáme za hranu do severní stěny, kde pokračuje slepými a travou prorostlými spárami nahoru do širokých komínů. Javi a Quim bojují skoro pět hodin o přelezení dvou délek nad sedlem. S Marcem nechápeme, co tam kluci dělají, tak dlouho. Když se večer vrátí do tábora, připomínají spíše horníky než lezce. Důvodem byl slepý a špatně zajistitelný kout (délka šestá za 6b+) a poté asi třicetimetrová hlínou ucpaná a zarostlá spára (délka sedmá 6b). Další den je řada na nás s Marcem. Po přelezení osmi délek se dostáváme ke krásnému převislému komínu měnícímu se v off width s obtížemi 6b A2. Nových šest set metrů se napojuje do vrcholových délek Diagonály. Cestu jsme pojmenovali Kyrgyz Cowboys na počest místních pastevců krav.


Třetí délka v podání Marca
foto by © Petr Daniel

Cesta zpět do civilizace se díky pokusu usmlouvat pár předem domluvených oslů trochu komplikuje. Naštvaný pastevec nám přebytečná kila na osly nenaloží, a tak musí na záda. Vykračujeme svižným krokem oslů směr osada vzdálená 54 kilometrů. Ti nejzdatnější oslové doráží těsně před setměním, další se svitem měsíce a zbytek druhý den ráno.



foto by © Marc Toralles

Ráno nakládáme batohy do dodávky a vyrážíme směr Osh - největší kyrgyzské město, které
je naším domovem a odkud po pár dnech přežírání se v místních stravovacích zařízeních a utraceních posledních eur a dolarů odlétáme zpátky domů.

Cesty:

Nákres cesty West ridge route



Nákres cesty Diagonal route



Nákres cesty East face route



Nákres cesty Meresjev



Nákres cesty Perestroika crag



Nákres cesty Kyrgyz cowboys


Závěrem bych chtěl poděkovat za podporu Camp Base, CompeGPS, Tilaku a Kop de Gas.