STŘEDA
Další ráno se probouzíme do mlžného oparu a rozhodujeme se pro restdayovou obhlídku oblasti Les trois pignons, konkrétně sektoru Le Cul de chien. Vezmem věci, kdyby tam bylo něco pěknýho...  Přes písčitou poušť, na kterou valíme kukadla, se dostáváme mezi první šutry a konstatujem, že teda jako nic moc.

Jenže po chvíli přibíhá Ondra, že našel bomba šutr  na kterém místňáci bušej jak o život. Tento kámen má dokonce svoje jméno a to Lautre Troi  a vede na něj dost těžkej prásků, nejlehčí za 7b+. Necháváme se strhnout atmosférou frantíků a osaháváme první chyty. Po chvilce se slovy na to se nedá jen koukat se převlíkáme a rušíme restday. Jeden frantík zrovna převalil Eclipse 7c a tak do toho jdem taky. Bez rozcvičení to moc nejde a tak se na půl hoďky rozbíháme do okolí a překotně lezem co se dá a rozlejzáme se na mnoha lehčích bouldrech, které kolikrát řešíme dost dlouho.


Po návratu už nemilosrdně zkoušíme Eclipse, jenž vede střechou přes hranu do stěnky. Dost dlouho nám trvalo vymyslet hákování špiček ve stropě, ale nakonec se já s Andreyem dočkáváme a dolézáme s radostí na vrchol. Ondra je po těch dnech bez restu dost hotovej a tak nemá dost sil, aby se přehoupl s dostatečnou rezervou sil přes hranu a padá ve stěnce.


Já relativně odpočatej začínám zkoušet s frantíkama ňákej Noname 7c/7c+, a dost se mi vede, ale na závěrečné kroky po oblinách prostě nemám, přesto-že střechu po dírách lezu napohodu. Kluci se v tom taky chvíli vysilujou, ale nakonec se rozhodujou, že pozkoušej Arabesque 7b+ a pak to tu zbalíme . Tento bouldr začíná jako dva předchozí, vylézá však na vršek jinudy. Nevydržim se na to koukat a znova se převlékám zpět do lezeckého, přitom jsem byl rozhodnutej že končím. Zadaří se mi a přelézám ho asi na třetí pokus. Andrej z něj padá vyčerpáním a snad i dehydratací zároveň a nevypadá moc zdravě. Bojovnost mu však káže dát ještě jeden pokus, a tak  s neskutečným vypětím dolézá na vršek a těší se do auta na něco k jídlu a pití. Na parkovišti do sebe tlačíme tekutiny, nabíráme zásoby vody na večer, pak usedáme do škodky a jedeme ke stanu. Večer u jídla řešíme co podnikneme dál a jestli má cenu zůstávat, když se má kazit počasí a my potřebujeme odpočinek. Rozhodujem se, že se uvidí až ráno a s pivkama jdeme hrát horolezce. Nechápu co kluci slíbili kostce, ale padá jim co chtěj a já zase prohrávám.


ČTVRTEK
Ráno je pěknej kentus počasí a my volíme obhlídku oblasti Cuvier rempart . Andrey je nezničitelnej a asi vytušil že zájezd končí a bere si věci, já taky, neboť včera se dařilo a dneska se cejtim fit, Ondra nese naší Ocúňáckou Paddyfatku a je rozhodnut nelézt. Cestou nám trochu sprchne ale moc to neřešíme. Rempard je svou koncentrací těžkejch věcí jedinečnej, obhlížíme samý dardy a zastavujem se u traverzu, co dal Rosťa a bylo o tom v Montaně. Traverz vypadá ukrutně a není jasný, kam až se dolézá, protože na jeho konci jsou mikrolišty dost zališejněný. Andrey se pouští do 8 ačka a nedaří se mu přehoupnout přes poslední vlhké chyty. Já to ani nezkouším a jel bych domu, pujčuji ale Ondrovi RockPillarsky a ten nakonec zkouší bouldr taky. Do toho přichází frantík z brčkem a vysvětluje nám, že berem chyt co tam nepatří a že vlastně lezem 7c+. Nakonec přidá bouldermatku a zkouší s klukama. Nedaří se mu - že je vlhko, smotá brčko, podělí se, pak nás opouští a někam odejde. Taky to balíme a v hnusném vlhku se přesunujem. Cestou potkáváme na pohled snad nejkrásnější bouldry v Bleau a zastavujeme u prvního 8a na světě. S Ondrou shrnujeme, že ten modýlek byl slušnej a já se klepu strachem a jsem na pád čtyři metry nad zemí v Troisiéme ciel 6c+, chyty se mi jakoby vylamujou z pod rukou a pod sebou mám propast. Kluci pode mnou pobíhaj a raděj, ať kdyžtak skočim na strom za mnou, že mě nechytěj. Mě se nedaří přehuopnout přes hranu a zvažuji možnosti: na seskok je to daleko a na strom za sebe se neotočim. Co tu sakra dělám v takovým stavu? Pak přehazuji nohu přes hranu do vodorovné polohy a vlhkým hnusem se zvedám na vršek, tam si sedám a rozdejchávám se. Nebylo divu, že se do toho Ondrovi nechtělo ale po chvilce se do toho taky pouští a vylézá to s přehledem. Pak už za deštíku míjíme  další krásný bouldry a míříme k autu.

PÁTEK
Další den balíme krám a vydáváme se na tisícikilometrovou cestu domů. Cesta ubíhá hladce, ale v Německu najednou ňák plavem po dálnici a že zajedem radši na parkáč. Jako na moři říká Ondra a svádíme to na vítr z boku co profukuje mezi kamionama. Já pozdravuji od Zuzky, co psala SMS a to už předjíždíme poslední kamion a řadíme se před něj. Jenže plavem dál a po chvilce už takovým způsobem, že je jasný o co jde a míříme vlnovkou ke svodidlům a brzdime ze stodvaceti na nula. Kolem nás prolítne Mazda ve smyku a my doufáme, že se nic nestane. Pak se to uklidní a my za patnáct minut vyrážíme dál s vyměněným kolem. Povídáme si o tom, jaký jsme vlastně měli štěstí a najednou k nám z protisměru letí strom, slušná rána do skla, nadskočíme jak jsme kus přejeli a naštěstí pokračujem dál v rovném směru se zabláceným sklem. Na prvním parkovišti vytahujem větve z poza nárazníku a chladiče a obhlížíme škodu na Škodce. Dobře to dopadlo - není žádná.

Pak už se naštěstí nic nestalo a my dojíždíme v noci do Prahy. Andrej nám akorát sdělí, že měl sto chutí se po těch incidentech na řízení vykašlat. Teď jsme zase doma a těšíme na to, že se do Fontáče co nejdřív vrátíme!