Tohle přece nemám zapotřebí. Vrátím se ke kruhu a jedem dolů. Čert vem tu zatrolenou cestu. Co mám jako s tím šíleným žlabem nade mnou dělat?
Smyčka žádná až ke kruhu osm metrů nade mnou. Vidím jen ramenní spáru, ne moc hlubokou, širší než pěst. Kousek je nakloněná doprava, kousek doleva, občas přerušená vodorovnou poruchou vybíhající od krajů do stěny. Snad aspoň tam půjde si trochu dáchnout. Jenže ani netuším, kterým bokem do ní mám nalézt. A když se do ní pustím, nevyplivne mě po pár metrech? A co potom? Spadnu? Co ze mě asi po takovém pádu zbyde. Ne, nemá to cenu, kašlu na to. Že já trouba si pořádně nezapamatoval tu hrůzu, kterou jsem před půldruhým měsícem prožíval ve stejné stěně o deset metrů víc vpravo. Připadal jsem si úplně stejně a říkal si, jak jen může někdo takové věci lézt. Jenže touhou po vyzývavé cestě vyretušovaná paměť mi prokázala mědvědí službu a všem těm šíleným pocitům dala zapomenout. Ty se prostě objeví až ve chvíli, kdy už zase stepuju v relativním bezpečí police a váhám, zda se pustím dál.
Přes všechny výhrady se ale ve mně vždy odněkud sebere nevysvětlitelné odhodlání a jakoby proti své vlastní vůli zjišťuji, že mé tělo se začíná soukat vzhůru. Pominu-li ten hrozný strach, dostavují se úžasné pocity z každého překonaného centimetru. Je tak opojné se zašprajcnout, přizvednout a zase zašprajcnout, a pořád kolem dokola. Občas přijde menší krize. To když vázne tělová fixace. Prostě se najednou nedaří rozepřít ruce, nohy, ramena tak, aby si člověk trochu odfoukl. Pak nezbývá, než lehce panicky hrabat a doufat, že ta správná poloha se ze všech pohybových formací tak nějak sama zakousne do spáry. Ke kruhu už zbývá jen chlup. Jenže teď už je to opravdu jen žlab, už ani v jeho hloubi nedrží ruka nijak. Přesto se nějak vystrčená noha zapáčí, tělo zvedne a přichází ten nejbáječnější pískařský pocit, totiž pocit z právě cvaknutého kruhu nad propastí.
Konečně přišel čas si promyslet, proč vlastně je u žlabu kruh? Vždyť pro klasiky, a lezu klasickou cestu, byla spára sama o sobě jištěním. Odpověď nacházím vzápětí. Jestli byl žlábek pod kruhem pohybuzpůsobilý, pak nad kruhem, z velké části i mou vlastní neschopností pochopit, co se po mně chce, je neuvěřitělně nelezitelný. Což vede k fyzikálnímu jevu, a totiž že těžce vybojovaný metr opouštím plavným skluzem. Prostě marné máchání končetinami najednou ztratilo potřebný odpor, a kde není odpor, není lezec ve stěně. Škoda jen toho ošklivě prodřeného kotníku. No nic, krátký odpočinek u kruhu mi dává příležitost si připomenout ty neuvěřitelné fotografie spárových technik z příruček. Ukazuje se, že klíč vězí právě v nich. Oči nevěřícně zírají na překřížené ruce, z nichž pravá v pěsti tlačí levou žábu a každá z nich se zapírá o jednu stranu žlabu. Neuvěřitelné, leč, funguje to. A ještě jednou a znovu. Nejhorší je za mnou.
Mocně na mě zapůsobila tahle Nordwand na Schwagera na Schrammsteinech. Údolní stěna Schwagra byla již dlouho jedním z mých snů. Před lety jsem dokonce zapytlil u prvního kruhu proslulou Talseite. Letos konečně nadešel čas nápravy. Samozřejmě, že Talseite se svou pověstí byla tou hlavní, co mě zajímalo. Sousední Nordwand byla až druhá v pořadí.
Talweg IXa (červeně), Nordwand IXb (zeleně)
Talseite je jednoduchá cesta. Hromadným stavěním na nástupu, spárou přes dva kruhy na vrchol. Přes převis nad prvním kruhem je také hromadné stavění a u druhého kruhu pro změnu stavění jednoduché. Obtížnost VIIIc. Bez postavení IXa. Datum narození 31.8.1952. Otec Harry Rost. Zabloudit se nedá. Znal jsem historku o tom jak si Arnold pořídil na svou dobu nezvykle dlouhé lano, aby cestu mohl přelézt RP. Nově si všichni můžete přečíst v knize "Pískaři", jak zlehka se s ní vypořádal Ádrař Láďa Šolc.
Schwager, Talseite IXa, Jarda Maršík, Vladislav Nehasil, Nad druhým kruhem chybí k první smyčce ještě čtyři metry.
Mě samotného její přelezení stálo spoustu strachu, boje i krve. Na jejím konci jsem ale určitě byl zase o trošku lepší spárař. V tom je právě ta hlavní potíž se spárami. Neumíš, nevylezeš. S každou nově přelezenou se objevují nové techniky, možnosti, narůstá důvěra a klesá potřeba jištění. Jenže při přelezu Talseite jsem prožíval pocity totožné s těmi popsanými na začátku. Při tom škrabání vzhůru jsem stále dumal nad tím, jak se tu cítili ti přede mnou. A kolik jich asi bylo. Vrcholová knížka zachycuje celou historii cesty a plyne z ní, že už má přes stotřicet průstupů. Až jsem se z toho počtu zastyděl, že jsem se sám nechal tak rozházet. Sám Arnold cestu lezl snad desetkrát. Mezi zápisy nechybí ani ty české se jmény Šilhána, Ďoubala, Čermáka P. a dalších z doby před revolucí a třeba z letoška aktivního saského sběratele Davida Šťastného. Ovšem zlatým hřebem je zápis bohužel méně čitelného jména lezce, který cestu přelezl free solo. Bez komentáře. Knížka nám ale také prozradila, že vedlejší Nordwand už má 49 průstupů. Ideální příležitost si dolézt pro ten padesátý.
Hlavně proto jsme se pod Schwagra vydali znovu. S lehkou obavou, jestli nám kvůli několikatýdennímu zdržení ten kýžený padesátý průstup někdo nevyfoukl. Snad ne, když cesta byla od 6.6.1970 lezena jen jedenapůlkrát ročně. V levé části stěny na pilířek, kruh, úkrok doleva, vzhůru a doleva pod převisy ke druhému. Nezbývá než dobrat. Několik metrů pod solivým převisem k žebru, smyčka, přes převis a doprava ke kruhu. Začíná to být zajímavé, už zase dobíráme. Lano se příliš klikatí. Ke čtvrtému kruhu další traverz a ... dobíráme. To jsme nezažili už hodně dlouho. Odsud začínají spáry. Na konci té první pátý kruh. Traverz za ruce doleva a ocitám se v místě, kterým jsem dnešní článek začal. Padesátého průstupu jsme se dočkali a mně nezbylo než smeknout před svým otcem, který Nordwand přelezl v roce 1983. Je z mých v Sasku nejnáročnějších.
Nádherná sonda do hlubin prvolezcovy duše v Jardově poeticky nonšalantním stylu. Jaký balzám v šedi tuctových článků! Díky Jardo, moc se mi to líbilo, i když se těmhle spárám vyhýbám jako čert kříži :-).
No je to opět počteníčko. Krásně popsán proces vylučování adrenalinu do krve.
I když Jardo, mám ti věřit, že nepřeháníš? Těžko si totiž předstvím větší adrenalinový úlet než tvé sóliko Big Wallu?
Dovolím si skromný dotaz: Spárové techniky jsou někde k dispozici nafocené? Že bych se konečně dozvěděl, jak se mohu v pohodě provlnit spárou na Rakev :-)? Zatím se mi to nějak nevede, ale ani jsem tam nepotkal děcka z Ádru, abych to odkoukal...
Dekuji za clanek. Ja se bojim jeste ted. Ve sparach sem vzdycky strachy zelenej (hnedej?). Jestli existuje nejaka prirucka jak na ne , prosim o info. Jeste jednou dik
Váňa
Na spáry je nejlepší technika, zkoušení:) Každý si musí najít svůj způsob. Ze začátku to bolí ( a vlastně to bolí pořád) Přestantě shánět nákresy a obrázky a vyrazte do Adru, a pokud budete mít pocit že ty kruhy jsou daleko a že to nejde, určitě vám někdo vezme coura. At se daří a ruce jsou pořádně sedřený.
Jo, jo, spáry. A pamatuješ, jak jsi mne jednou nahnal do Polibku smrti na Panťáku? Ještě že jsem měl tu helmu...
To je taky pěkně blbá spára pro toho, kdo to neumí. :-)
/130+/:(2005-1952)= cca 2,5 výstupů ročně.
Někdo lezl cestu vícekrát, někdo se naopak nezapsal. Cestu vylezlo snad 250 až 400 lezců za celou dobu její existence ( z toho však asi jen polovina "statečných" - prvolezců ). Uvážíme-li potenciální počet lezců z ČR a NDR, jež by mohla natolik fotogenická linie zaujmout, není počet úspěšných nijak vysoký.
Pojedem do Krasu - Bohmen ode Mahren, nebo na Roviště, zjistíme dost možná, že mnohá nominálně, dle srovnávacích tabulek, daleko těžší cesta má desítky ne-li stovky přelezů ročně - chlapci, baby, děti, starci. Větší geografická dostupnost je oproti Sasku zřejmá, přesto toto srovnání poukazuje na to, že jestliže neosekáme lezení na kost pouhého fyzického výkonu, ale ponecháme v něm rozměr psychického výkonu nelze v současnosti hovořit o nárůstu lezecké výkonnosti , ale spíše o stagnaci.
Článek mě potěšil a s dovolením bych k němu připojil něco málo z knih i vlastních zkušeností. Údolní stěna Švagra je impozantní a obě
popisované cesty jsou svým způsobem přelomové. Talweg je prvním saským VIIIc (i když ve starším průvodci byla označena jako VIIIb, ale to brzy opravili…, tuším že autor cesty Harry Rost v dosti pokročilém věku vylezl známou Pumprisse na Fleischbank bez frendů) a Nordwand prvním IXb, autor kdo jiný než další legenda, Bernd Arnold.
V průvodci uvádějí u Talweg kromě tří hvězdiček také „Klassiker, Beherrschung jeder Rissbreite erforderlich“ (klasika, zvládnutí každého rozměru spáry nutné). To nejsou planá slova a nemyslete si, že spáru nějak „ochčijete“, například tím, že se přichytíte chytů okolo anebo uvnitř spáry. Třeba nad druhým kruhem tahle taktika může dlouho vycházet, možná 8,9 metrů, ale pak dojde na lámání chleba a ukáže se, co ve vás je. Cestu jsem lezl letos v létě za Dejvem a když jsem se vypotácel na vrchol, ani jsem se nezapsal do knížky, věda proč. Už k prvnímu kruhu se cesta nedá dost spolehlivě odjistit a - při troše nepozornosti nebo lehkomyslnosti - lze upadnout ze slušné výšky na podlahu, jak se ostatně nedávno někomu přihodilo. Pro převis nad prvním kruhem jsou dobré dlouhé ruce a dlaně jako lopaty a pak už se lezec s kvalitní spárařskou technikou nejspíš s problémy nesetká (a dobrou techniku lze získat jen lezením spár, odřením, bolením, hojením, jak už zde někdo uvedl a do toho se chce málokomu, nejsem v tomto ohledu výjimkou). Zajímalo by mne Jardo, zdali jsi při volném odlezu od 1.ho kruhu měl rukavice, krystalky v hloubi spáry umějí vyrýt do hřbetu ruky slušnou brázdu a za ruce se musíte pořádně zavěsit.
K Nordwandu (s Dejvem v dubnu 2001, 44 přelez) se můj kletterfuhrer chová trochu macešsky, hvězdičku nepřisuzuje ani jednu, zato je v něm zmínka o tom, že spárožlab u 6.ho kruhu je „eklig“ (hnusný, odporný). Je, a to přesně takový, jak poutavě popisuje autor článku. Jinak je ale cesta spíše stěnového charakteru, odlez od 1. kruhu ovšem vypadá hrozivě a nepřehledně, pokud se ale dobře trefíte do cesty, není to tak zlé.
Podle srovnávací tabulky je Talweg o.u. IXa tj. 8- a Nordwand IXb, tj. 8, ale všechno se do jedné latě srovnat nedá, a jak už tady bylo vícekrát řečeno, tyhle cesty (a mnoho dalších, třeba adršpašských) jsou na rozdíl od běžných skalkařských šestek, sedmiček a osmiček jiná, a to dosti silná a aromatická káva.
Zdravim čtenáře a děkuji za odezvy. Spáry jsou opravdu těžký hlavně proto, že je neumíme lézt. Kdo je umí, poradí si s nimi většinou lehce. Před každým takovým spárařem smekám. A ať si klidně říká, že to nic není, přesto budu tvrdit, že je, protože je. A taky se od těch profesorů budu snažit něco okoukat. Letos jsem se spárám trochu věnoval a spoustu triků objevil. Stejně mi ale každá další spára přichystala nějaké nové překvapení.
Srovnání Saska a Ádru by vydalo na delší pojednání. Stručně řečeno se Sasko co do spárového lezení s Ádrem vůbec nedá srovnávat. Ádr je trhlinový ráj kořeněný drceným psychopepřem. Jen ten můj seriál je o Sasku, a tak píšu o Sasku. Nechci tím vůbec Sasko povyšovat nad jiné oblasti. Cesty na Schwagra by ale myslím i v Ádru obstály se ctí.
Komentář podepsaný Blabla je asi míněn s nadsázkou, nebo není, nevím. Je v něm však načrtnuta zajímavá myšlenka. Odstranit psychickou složku lezení, aby se zamezilo stagnaci v lezení. Vyvozeno z početnosti přelezů zajištěných cest oproti nezajištěným. Nějak se mi to nepozdává. Předně nevím, jestli stagnace lezení znamená stagnaci jednotlivého lezce nebo celé lezecké obce respektive jejích špiček.
Stagnuje-li lezec coby jedinec, asi těžko budeme mluvit o krizi lezení. Takže komentář má asi na mysli nutnost upřednostnit fyzickou složku lezení tak, aby se špičkoví lezci nemuseli bát posouvat k vyšším příčkám, a tedy nestagnovat. Jenže to se dostáváme trochu k jiným kategoriím, než ke spoře zajištěným cestám v Sasku nebo ke stokráte lezeným cestám třeba na Rovišti. Prostě mi z toho vychází, že odstraňovat psychickou náročnost pískařských klasik asi není tou správnou cestou k zhodnocování lezení jako celku.
Navíc si nemyslím, že lezení je uniformní sport, který by nemohl uspokojovat nejrůznější typy choutek. Schválně říkám choutek a ne lidí, protože v každém lezci může dřímat touha si zalézt v pohodě, nebo si sáhnout na dno fyzických či psychických sil. A je jen dobře, že i pro našince jsou dostupné skály nabízející nejrůznější způsoby vyžití. Ale, že by lezení stagnovalo, protože je málo těch, kteří jsou schopni přelézt Talweg na Schwagra nebo i daleko větší hrůzy v Ádru, to snad ne. Obohacení Talwegu o dalších šest kruhů pravděpodobně zvýší počet přelezů za rok. Paradoxně bych však považoval za stagnaci úbytek lezců, kteří jsou schopni se vyrovnat s obtížemi cesty tak, jak jsou nastaveny nyní. Protože lezení je přece o dobrovolném překonávání obtíží, ne?
Ivo, moc pěkné doplnění článku. Rukavice nepoužívám. Připravoval bych se o masochistické prožitky, kvůli kterým to děláme. Jizvy z převisu se mi ještě nezahojily. Vypadal jsem jak řezník.
Tschüs JM
Myslem jsem to tak, jak si myslím, že jsem to napsal ..
15:42:40 21.09.2005
... že pokud hodnocení lezecké výkonnosti nezúžíme na pouhý projev fyzické mocnosti - to znamená, že cesty nejsou vyborkákovány po metru - zjistíme, že dnes je mnohem více svaloborců než kdykoliv dříve / viz. Roviště apod./, ale není zas tak zřetelný nárůst počtu lezců oproti dobám minulým, kteří se mohou s klidem podepsat do vrcholové knížky pod cesty typu Talseite nebo Nordwand / jak nám na sebe prozradil Ivoš a to lezl na druhém /. Aneb jesltiže se nenecháme zmást prvoplánovou progandou čísel obtížnosti, zjistíme,že s tím vývojem k vyššímu, lepšímu, světlejšímu to není tak jednoznačné - s ïmplikací například pro platnost tvrzení o starých paprdech co nemají mladým do lezení s Mg co mluvit.
Re: Myslem jsem to tak, jak si myslím, že jsem to napsal ..
18:59:22 21.09.2005
Amen. Myslím ale, že by se to mělo poznat hlavně na prvovýstupech, spíš než na přelezech. I z těch mi zatím při zběžném pohledu vycházejí spíš jenom ty svaly. Ale říkám si, že je to asi malým odstupem. Myslím, že se z těch kvant prvovýstupů, jistě těžkých, ža čas vyloupnou i nějaké ty balvany.
Re: Myslem jsem to tak, jak si myslím, že jsem to napsal ..
14:08:51 22.09.2005
A možná,že lidí,kteří jsou schopni přelézt(navíc s pocity uspokojení)cesty podobné Talwegu,je pořád stejně...jenom nás ostatních,kteří toho schopni nejsme(a asi nikdy nebudeme) jaksi přibývá-tedy dojem lezců-kmetů může být,že za jejich dob,jejich kolegové lezli jenom takové cesty.
Ovšem počty lezců rostou...stejně tak přibývá cest zařaditelných do kategorie psychicky "snazších".Do obce lezecké tak přibývá lidí,kteří opisujíce populační křivku,jsou schopnostmi blíže průměru a tedy vyhledávají i sobě přiměřenou obtížnost.Výslednice všeho je ,že na skalách je většina lezců lezoucích většinu snažších cest a pak se zdá,že cesty "těžké" jsou v drtivé menšině-tím drtivější,čím víc lidí leze.
Tato většina pak ovlivňuje i elitní menšinu,jejíž členové si raději vylezou odjištěnou cestu-když už je ta možnost.Dřív asi tolik možností nebylo-tahle neexistence přebytku odjištěných cest nutila lezce lézt cesty "tvrdší" a proto mají asi více přelezů v dřívějších dobách.
Lezení tedy nestagnuje-jak vidno na posouvání obtížnosti.Jen se ten zájem přesouvá jiným směrem.
Ono kdyby nebylo možností lézt na levém břehu Labe po borhácích(nebo jet do Jury),tak by nezbylo,než jít na pravý a frekvence přelezů morálových cest by se jistě zvýšila.člověk je tvor přizpůsobivý.
Ale to je jen dohad.
Zdar.
Re: Myslem jsem to tak, jak si myslím, že jsem to napsal ..
10:41:25 23.09.2005
Ale tak úplně bych se nebál. Pořád škodí Špek, i když v místech, kam moc lidí ty jeho desítky přelízt nepřijde, a myslím, že Šatavis a ta partička kolem něj taky vyrábí cesty z téhle jiné kategorie. Akorát že taky většinou trochu v ústraní.
Ahoj Jardo, to co píšeš je fakt super seriál. Je napínavější než cokoliv jiného a přitom to mám z Děčína za prdelí a byl jsem tam jen dvakrát. Nejsem žádnej superlezec a ve starších dílech, které jsem si teď pročítal jsem našel výzvu, ať ti napíše ten, kdo che poradit. Prosím poraď mi nějakou hezkou a delší VI či VII, abych tam mohl vzít i svou holku. Díky a čágo
Zkuste třebas Talweg VI na Hinterer Höllenundturm v Rathenu hned vpravo pod Höllenhundem a pak se tam trochu rozhlédněte a uvidíte sami. Přidáte ještě procházku a wursta na nábřeží a budete blažení.
Registrace
Metodika
lezec.cz
Tohle přece nemám zapotřebí. Vrátím se ke kruhu a jedem dolů. Čert vem tu zatrolenou cestu. Co mám jako s tím šíleným žlabem nade mnou dělat?
GPS a mapové aplikace