Vyrazili jsme na Melloblocco. Jak už bylo párkrát řečeno, Mello je co do účasti největší hromadné setkání boulderistů na světě. V minulosti tady lezli Chris Sharma, Adam Ondra nebo Babsi Zangerl. Letos nikdo z nich účast neohlásil, ale vyložená nouze o setkání se slavnými lezci nenastala. Objevil se tady třeba Jorg Verhoeven, který využil pauzy v nabitém programu boulderového Svěťáku a zalezl v údolí spolu se stovkami ostatních účastníků. My jsme si za účelem řádné reprezentace domácí lezecké scény s sebou vzali Ondru Beneše. Zúčastnil se podruhé s odstupem deseti let a přijel s dvěma cíli – nabrat inspiraci k organizaci vlastních závodů na Sněžníku a zjistit, zda má od minula větší sílu v prstech. Ukázalo se, že má. Vyhrál nakonec místní lezec Stefano Ghisolfi s 9 topy. Jorg skončil šestý a topů dal 6. To je jen o 2 víc, než urval Ondra. Ženskou kategorii ovládla s 8 topy Jenny Lavarda – během slavnostního vyhlášení rozpoznatelná jako holka s obrovským placatým kšiltem. A abych nezapomněla, spatřen byl i Charles Albert, známý drtič z Fontainebleau a pravděpodobně jediný člověk, který leze bouldery v osmém grádu naboso. Na Mellu ostentativně ignoroval všechny stánky s lezkami na testování. Uplatnění pro žábu Podstatná otázka – jak vypadají bouldery v údolí? Dá se asi říci, že čím je Arco pro sportovkáře, tím je v severní Itálii Val di Mello pro boulderisty. Je-li ale Arco zaslouženě vyhlášené vápnem vyleštěným do hladka, tření na místní žule je hodno pochvalného hodnocení. Žula tady není tak hrubozrnná jako ta, kterou známe z Petráče. Charakteristické pro ni je spíš to, že hojně tvoří spáry. Díky nim je rejstřík boulderových problémů v Mellu širší, než je obvyklé ve většině jiných oblastí. Není to jen plácání oblin a drcení lišt, fajnšmekři tu najdou uplatnění i pro svoji žábu. Spárky lze lézt rovněž jako trénink na velkou žulu, která roste z údolí do několikasetmetrových výšek. Jmenujme třeba stěnu Qualido, vícedélkaři si na ní vyberou. Na druhou stranu zmrzliny a kvalitní kávy si v Arcu užijete víc. Švih lázeňského městečka Val Masino nemá, vzhledem se blíží spíš horské vesnici. Jedna lokální gastronomická specialita hodná pozornosti tu ale k mání je – pizzocheri, na první pohled shrnuté zbytky pohankových těstovin, brambor a sýra, na druhý docela dobrá věc, která se dá i v lezecké dietě. Bouldering v digitálním věku Pozměnit způsob, jakým provozujeme venkovní bouldering, měla letošní novinka – aplikace pro smartphony umožňující okamžité zápisy topů online. Organizátoři chtěli ukázat, že s nimi Melloblocco přijímá všechny výzvy třetího tisíciletí, a proto se rozhodli čerstvý alpský vzduch na několika místech prošpikovat wifi. To aby se s aplikací mohl k internetu připojit kdokoli a kdykoli. Do analogové reality nás navzdory velkým plánům s wifi usazovalo cinkání kravských zvonců. Bouldering zůstal stejný – hlavně se lezlo, smartphony prohrávaly. O pojetí času Den na Mellobloccu bylo možné v 8 ráno zahájit ranní jógou mezi kameny. Zní to skvěle, zenově a všechno. Ale Ondra spěchal přelézat finálové bouldery a my jsme chtěli být u toho. Příště. Příště budeme taky vědět, že rozhodčí, kteří musí být u všech přelezů, nejsou u boulderů dřív než po deváté. Takže vlastně není kam spěchat. Zatímco Ondra lovil finálové bouldery, v zázemí závodu se paralelně testovaly (= půjčovaly) lezky a bouldeřice, pilo italské víno a porovnávala kvalita fixu na peg boardu. Obešli jsme stánky, abychom porovnali úroveň nabídky lišt na domácí kampusku. V sobotu odpoledne jsme na chvíli hlídali testovací stánek Ocúnu, aby si kluci mohli aspoň osahat kameny v bezprostřední blízkosti. Lezky a bouldeřice se oficiálně půjčovaly na 4 hodiny a v 7 večer měly být komplet zpátky. V 8 jsme přepočítávali občanky a řidičáky všech, kdo se ještě toulali po lesích – čas jako by byl pro některé účastníky značně pružnou veličinou. Nebo se těch věcí prostě nechtěli vzdát. „Rekord v pozdním vracení nakonec udělal týpek, co si dva páry bot nechal celé čtyři dny,“ říká Honza od Ocúnu. Hustota zalidnění ve stanovém městečku k večeru strmě rostla, s padající tmou se hlavní zájem přesunul od bot k alkoholu a doplňkovým soutěžím. Kromě peg boardu se síly měřily na zlagboardu – to je ta posilovací deska, na níž lze plnohodnotně potrénovat až po propojení se smartphonem. Zájem byl veliký, čekalo se ve frontě. Světový rekord zase nikdo netrhnul. Momentálně je to 2´:44´´ a drží ho Ramón Julian Puigblanque. Kdo uvisne víc než Ramón, dostane 1.500 € na ruku, za což si večer na příštím Mellu bude moci koupit 500 malých piv. Zábava z Česka My jsme si večer na hlavním travnatém plácku pro pobavení vhodně umístili klasickou pivní lavičku a začali ji oblézat. Hecovali jsme se jen tak mezi sebou, ale netrvalo to snad ani dvě minuty (což se teda na zlagboardu jeví jako půlka věčnosti) a měli jsme obecenstvo lačné zkoušet s námi. Za pár minut jsme se nabažili a nechali dav pokračovat v naší hře bez nás. Zaujalo nás výše zmíněné pivo v ceně 1 € za 1 dcl (ale naštěstí jen málo). Víc nás zaujala živá hudba – energická směs žánrů od rock´n´rollu až k místnímu ska šmrncnutému folklórem zahraná na kombinaci bicích, elektrických kytar, basy a tahací harmoniky. Tanec je k boulderingu vhodný doplňkový pohyb – nohy neatrofují. Na odchodu z koncertu jsme míjeli dva objemné shluky lidí, co čekali na svoji šanci oblézt lavičku. Tohle se nám povedlo – zabavili jsme davy. Celkově se Mello povedlo. Počasí bylo fajn, atmosféra veskrze přátelská. Poměr osobních vozů a dodávek byl skoro jedna k jedné, což považuji za potvrzení role dodávky jako definičního znaku lezce.
|