Dlouho jsem přemýšlel, zda o výstupu vůbec napsat.

Jsem poměrně poctivým čtenářem Lezce a mimo článků čtu i debaty. Když pak vidím některé komentáře, říkám si, jestli má člověk vůbec zapotřebí snažit se ostatním něco sdělit. Ale co, pokud tento článek pomůže alespoň jednomu lezci budu spokojen.

Jsme dva, já a kamarád Aleš. To, proč jsme se rozhodli Matterhorn vylézt a jak jsme se pod něj dostali není podstatné. Každý z nás pro to bude mít jiné důvody a pokud je shledá dostatečnými pro uskutečnění výstupu, cestu k hoře si najde, stejně jako my.
Náš výstup začal 21.8.09 asi hodinu od městečka Cervinie, kde nás na malém odpočívadle u silnice asi v 7 večer vysadil autobus. Rychle něco sníme, přebytečné věci necháváme v autobuse a kolem 8 vyrážíme směr chata Oriondé (Abruzzi). Podle průvodce 2 hodiny z Cervinie. Důvod je jasný – strávit noc ve výšce 2800m n. m. Aklimatizace sice nic moc, ale alespoň něco. V Cervinii jsme za hodinu a začínáme stoupat po klikaté „silnici“ začínající hned za městem. I s poměrně těžkými batohy nám cesta trvá 2 hodiny a kolem 23:00 jsme u chaty. Ta je stále ještě ve výstavbě, tudíž zavřená, čehož využíváme a spíme na rovince před ní. Po nás přicházejí ještě další skupiny, z nichž jedna nemá ani stan ani spacáky, poněvadž měla informace o tom, že je chata otevřená. Půjčujeme jim tedy alespoň náš stan a spíme pod širákem. Naštěstí je docela hezky. Spíme dobře, narozdíl od čtveřice v našem stanu pro dva.

Ráno 22. 8.09 vstáváme v 7, vaříme a kolem 8 vyrážíme směrem ke Carrelově chatě. Popisky uvádí 7 hodin z místa našeho noclehu.. Obcházíme malé pleso a stoupáme ke Lvím schodům, kde vidíme symbol mnoha zdejších městeček – kozorohy. Zde si již pro jistotu nasazujeme helmy, i když to asi není zcela nezbytné, ale kdo ví. Po schodech libovolně vzhůru. Na skále občas najdete červenou čáru, bod  anebo kamenného mužíka, což vás ujistí, že jdete dobře. Nad schody pěšinkou, která vás provede suťoviskem k prvnímu sněhovému poli, přes které (v našem případě podél jeho levého okraje) vlezete do lehkého kuloáru, jež vás vyvede do suťoviska které je zakončeno druhým sněhovým polem. Projdete podél jeho spodní části a obejdete ho zprava sutí a po lehkých skalách. Tím se dostanete pod Lví hlavu. Z ní v závislosti na sněhových podmínkách padají větší či menší kamenné lavinky nebo jednotlivé kameny. Pokud je nahoře sníh a led, jsou tyto soustředěny spíše do odpoledních hodin, což je ovlivněno táním. V našem případě je Lví hlava sněhuprostá, takže rozdíl mezi ránem a odpolednem není žádný, neboť kameny jsou pouze v „moci“ gravitace. Zde začíná traverz po úzkých a lehce nestabilních římsách, který nás dovede do Lvího sedla (3581m n. m). Je zde vyšlapáno několik tras, která je ta nejlepší, to si netroufnu tvrdit. My jsme se drželi spíš výše. Každopádně tímto traverzem už začíná úsek, kde není prostor pro chyby a jeden špatný krok může mít fatální následky.


Traverz do Lvího sedla
foto by © Aleš


Ze Lvího sedla se stoupá sutí k plotnám, jejichž fixní lana vám usnadňují poslední fázi výstupu ke Carrelově chatě (3830m n. m). Přesto dá pohyb po nich dost zabrat – nezapomínejte totiž na to, že stále máte na zádech batohy, na které si sice zvykly nohy i plíce, ale ruce tu šanci zatím neměly J.


Pohled z ploten do Lvího sedla
foto by © Aleš





Fixy pod Carrelkou
foto by © Aleš

Na chatě jsme ve 13 hodin, to znamená 5 hodin od Oriondé. Určitě bych nás neřadil k nějakým nabušencům, ale celkem nám to sedlo, takže pokud se k nim neřadíte ani vy, tak  vzhledem k postupu zbývajících skupin i přes ideální počasí raději počítejte spíše s těmi sedmi.
Chata je rozdělena na tři místnosti. Hlavní, do které vstoupíte je používána jako jídelna, potažmo společenská místnost. Při pohledu od dveří je vlevo místnost vůdců, kterou používají pouze oni pro sebe a své klienty a je tudíž zamčená. Vpravo se nachází ložnice o třech patrech opatřená matracemi a dekami. Pokud dorazíte včas jako my a nebylo nějak extrémně hnusně, je chata volná a místo na spaní si můžete vybrat. Výjimku samozřejmě tvoří postele zabrané lidmi, kteří se zrovna pokouší zdolat vrchol. Karimatku a spacák tudíž nemusíte táhnout, což jsme my netušili a poctivě si je sem vynesli. Obsazujeme si postele a jdeme tavit sníh, protože jsme po cestě značně vysušení.
Na tavení ledu se používá velký hrnec, který stojí na erárním plynovém vařičí. Hrnec je však zapotřebí nejdříve ledem naplnit, a tak se spolu s ním spouštím na laně na ledové pole za chatou a pouštím se do práce. Moc dobře to nejde, ale i tak mám za chvíli ledu asi na 10 litrů vody. Tavíme, vaříme, pijeme čaj a mezitím sledujeme jak se chata postupně plní. Dorazivší Poláci jdou naplnit prázdný hrnec. Přinesou ho zcela vrchovatý a všichni si začínají brát aniž by alespoň poděkovali.


Pitný režim po Polsku
foto by © Aleš


Celkově mám pocit, že všichni mají za to, že vše co je v jídelně, je erární, takže pokud nechcete o něco přijít, tak si to raději hoďte na postel. Uvedu dva příklady: na chatě jsme asi půl hodiny, pijeme na terase uvařený čaj a už na našem vařiči někdo v klidu vaří, samozřejmě se děsně diví, když mu vařič bereme a věřte, že se nejednalo o Čecha, jak by určitě mnozí čekali. Příklad druhý: do ešusu si připravujeme vodu na ráno, abychom jen uvařili čaj. Za hodinu je voda v prdeli i s ešusem. Dvě hodiny mě sere ztráta ešusu, pak začíná hrát roli žízeň a sere mě ztráta vody. Jdu si lehnout kolem 17 hodiny, ale spát se nedá, tak se jen válím. V podvečer dorazí průvodce, který vybere peníze za nocleh – aktuálně to bylo 15 éček. Kdyby se vůdce nedostavil, je na stěně umístěná kasička, tak do ní laskavě přispějte, protože pokud si uvědomíte význam této chaty pro výstup, není to nikterak velká částka. Se setměním se ruch uklidňuje a horolezci postupně zalézají pod deky. Domlouváme se s Alešem, že vstaneme ve 4.
23.8.09 - 3 hodiny ráno, všichni vstávají, noc bídná, spal jsem tak 4 hodiny. Po domluvě s Alešem vstáváme taky a kolem 4 vyrážíme. Obzor je osvětlován blesky, ale horští vůdci říkají, že bouřka má přijít až odpoledne. Doufáme a jdeme na to.
20 metrů od chaty začínají fixní lana, sledujeme šňůru čelovek před námi a čekáme asi půl hodiny, než se na nás dostane řada. Pak už to docela frčí a tam, kde to jde předbíháme jednu skupinku za druhou, zejména partička Poláků se dobírá na každém štandu a průběžné jištění asi vůbec nezná. Na konci fixů nás lehký terén dovede k plotnám, na jejichž vrcholu je třeba odtraverzovat doprava. Traverz je odjištěn  kruhy, ale pokud nevíte kudy kam a nejde nikdo před vámi, je velmi lehké ho minout. Jde se pořád za tmy! To se stalo i dvojce kluků, kteří pokračovali stále výš a museli pak slanit do jižní stěny a najít nějakou cestu dál. Za traverzem je natažené fixní ocelové lanko, které usnadní postup zejména tím, že se nemusíte zabývat jištěním a cvaknete se jako na ferratě. Poté se dostanete k Tyndallovu lanu, které je ve skutečnosti řetěz. Bohužel zde ztrácíme další půlhodinu, neboť ho ve tmě nemůžeme najít.Všichni co šli před námi už zmizeli za hřeben, takže nevidíme jedinou čelovku a tak postupně nalézáme a slézáme a hledáme, v čemž nám postupně pomáhají další dvě dvojky Poláků a dvojka Anglánů. Nakonec řetěz ve tmě spatříme a tím veškeré potíže s orientací prakticky končí, neboť po jeho zdolání jdete až pod vrcholovou pyramidu víceméně po hřebeni a navíc už začíná být vidět.


Část Tyndallova hřebene
foto by © Aleš


Z hřebene se lehkým lezením dostaneme k fixním lanům a žebříku, který usnadňuje průstup posledním těžším úsekem. Aleš je trochu udýchaný, ale zvládá to v pohodě, a tak v 9 hodin stojíme na vrcholu. O traverzu na švýcarský vrchol ani neuvažujeme, máme toho oba dost.


Traverz na švýcarský vrchol
foto by © Aleš

Uděláme vrcholové foto, svačíme a já přemýšlím, jak asi vypadá švýcarská cesta, když se o té italské tvrdí, že jde o lezení v docela kompaktní skále. Mně přišlo, že se tu hýbal každý třetí šutr a to i o „velikosti tanku“.


Na vrcholu
foto by © Aleš


Dáváme se taky do řeči s Čechem, který šel na vrchol sám, poté co se parťákovi udělalo na Carrelce zle. Nabízíme mu možnost společného sestupu, což pochopitelně uvítá. Máme k dispozici půlky, takže můžeme slaňovat 50 metrů v kuse, čehož využíváme. Sestupovat začínáme někdy po půl 10.
Po vrcholové pyramidě to jde v pohodě, jenom najednou pozorujeme čilý provoz vrtulníku. Slaňujeme dál a já vidím, jak na hřeben pod vrcholovou pyramidou vysedá záchranář a přicvakává jednoho človíčka do podvěsu – vypadá v pohodě, ale to už sleduji, že na sněhovém poli pode mnou leží nějaká lana a začínám tušit nepříjemnosti. Ještě jedna délka a začíná se mi zvedat „kýbl“. Na sněhu leží bez hnutí chlápek, kolem něho krev a od něj asi 20 metrů do stěny vede lano, což napovídá pádu z výšky kolem 40 metrů. Znovu přilétá vrtulník a záchranář se snaží upevnit tělo do podvěsu. Teď už jsme na štandu všichni tři a bez hnutí (abychom neshodili na záchranáře nějaký šutr) to celé sledujeme. Mrtvého nedávají ani do pytle, jen ho přicvaknou na lano a před našimi zraky ho odnášejí jako kus masa. Možná to tak dělají proto, že by bylo obtížné v těchto podmínkách mrtvolu do pytle dostat, možná proto, aby si všichni přítomní uvědomili, že hory chyby neodpouští nikomu, ani tomuto mladému francouzskému vůdci, jak jsme se později dozvěděli.
Náš sestup zpomalený už tím, že jsme byli tři se tak ještě zpomalil. Né že by se nám rozklepala kolena, ale člověk se jištěním zabýval přeci jen o něco víc. To, že se dá celý Liongrat proslanit je pravda tak napůl. Jsou zde sice štandy ze dvou nýtů, ale těmi je protaženo několik smyc různého stáří a na těch je nepříliš velká mailonka, takže pokud tedy risknete slanění z těchto smyček, může se vám stát, že se vám pak lano v mailonce sekne. A pokud ne v ní, tak někde během pádu dolů. Nám se to stalo také, což znamenalo nejištěný výstup a sestup asi 20 metrů tam a zpět - vzhledem k čerstvému zážitku nic příjemného.  I tak ale postupujeme rychleji než dvě družstva před námi. Jsou to opět ti Poláci, které jsme předběhli cestou nahoru. Nedostali se ani pod vrcholovou pyramidu a teď nás zase brzdí. S obavami sledujeme blížící se mraky, když v tom okolo nás projde vůdce s klientem směrem nahoru. Jsou asi 3 hodiny odpoledne a k vrcholu je to tak 2,5 hodiny. Divíme se nahlas, ale chlapec to má zmáklé a nemá žádné obavy. Poláci brzdí neuvěřitelným způsobem, ale tady si je netroufáme předbíhat. To se nám daří až pod Tyndallovým lanem. Na chatě jsme kolem 17 hodiny – to znamená  7,5hodiny z vrcholu! Je zde narváno k prasknutí a to jsou ještě nějaká družstva ve stěně. Máme pěknou žízeň. Chvíli po nás doráží stejně vysušení Angláni, kouknou do hrnce na led, prohodí něco ve smyslu“ kurva co tady ti lidé celý den dělali“ a jdou zařídit pití pro všechny. Scénář je stejný jako poprvé, nikdo ani nepoděkuje a každý se hrne aby na něj zbylo. Vytahuji placatici s „vrcholovým přípitkem“, na který na vrcholu nebylo ani pomyšlení, a dávám napít i Anglánům. Alespoň malý dík za tu vodu, říkám si..
Jdu si lehnou zase brzy, před spaním dáváme rady těm, co se chystají na výstup zítra. Spíme tak, že skoro nespíme. První noc jsem myslel, že se mi dýchá blbě kvůli výšce a malé aklimatizaci, ale teď už vím, že je to hnusným vzduchem, který je v místnosti. No není se čemu divit. Nějakých 60 lidí, co dýchá prdí a smrdí. Chrápání a huhlání ze spaní je nepřetržité, a tak celou noc čumíme do stropu a  těšíme se na třetí hodinu ranní – ano, až všichni vypadnou směr vrchol. Vstáváme asi v 8, chata skoro prázdná až na ty, co jdou dnes taky dolů. Venku namrzlo a hnusný vítr, říkám si, jaké jsme vlastně měli štěstí na počasí – lepší to asi být nemohlo. Na vařiči nacházím po dvou dnech svůj ešus, je tedy značně zaprasený, ale i tak mám radost.
Sestup z chaty je snad ještě horší než výstup na ní. Traverz po Lví hlavou se mi zdá mnohem nebezpečnější než při výstupu. Děs, běs! V opravdovém bezpečí se cítím až u chaty Oriondé a jedno vím jistě: na Matterhorn mě Lvím hřebenem už nikdo nedostane!!                 

Naše vybavení:
helma – naprosto nutná
sedák – o tom žádná J
poloviční lano 50m –  jedno jsme navázali napůl, druhé v batohu
několik volných karabin se zámkem, jistítko
2x tibloc – co kdyby…
asi 10 expresek
několik smyček
2x sada vklíněnců – stačila by jedna(větší rozměry), šťáradlo
kožené boty –  viděl jsem i lidi ve skeletech, to se mi zdá zbytečné a nepraktické
oblečení – do tepla i do zimy
lékárna – nikdy nevíš, kdy ji budeš potřebovat
brýle – netřeba rozebírat
žďárák – místa na bivak málo, ale něco by se v nouzi našlo
mačky – pro případ, že by hora omrzla je nezbytné je mít, my je nepoužili
cepín – pokud nechcete na švýcarský vrchol, tak za našich podmínek zbytečná zátěž
jídlo, pití – vemte si raději více, na vodu cestou opravdu nenarazíte, pokud nechcete táhnout vařič a tavit si sníh
opalovák – kurňa víte jaké je slunko sviňa J

Časy(naše):
Cervinie – Oriondé 2 hodiny
Oriondé – Carrelka 5 hodin
Carrelka – vrchol 5 hodin
Vrchol – Carrelka 7,5 hodin

Doporučení:
Časy berte s rozumnou rezervou, kdyby šlo všechno v pohodě, mohli jsme být na vrcholu za 4 hodiny a dole za 5, protože jsme měli ideální počasí, ale ono nikdy nejde všechno úplně hladce a při horším počasí bude postup výrazně pomalejší, takže spoléhat jen na skvělou kondici může být dost ošidné.
Pokud budete na Carrelce včas, řekněme do 14 hodin, nemusíte si brát spacák a karimatku, výrazně si ulehčíte výstup k chatě.
Rychlost postupu je přímo úměrná tomu, jak se jistíte!! Čím více jistíte, tím více času vám to bude trvat. Štandování a dobírání zdržuje nejen vás, ale i ty za vámi.
Vyražte tak, abyste nebyli za nějakými brzdami. Odhadnete to asi těžko, ale zkuste to. My na chatě měli i týpky, co s sebou neměli ani lano – naštěstí, když viděli všechny okolo, tak z Carrelky nahoru ani nevyrazili.
Pokud budete mít po příchodu na chatu dost času a sil, jděte si projít část trasy, ideálně k Tyndallovu lanu, ať víte, kde co je a nebloudíte tam v noci jako my.

Pokud to bude v mých silách, pokusím se odpovědět na případné dotazy. Hloupé  komentáře budu nechávat bez povšimnutí, snad jich nebude tolik.
Loudič
HO FTVS UK