Po skialpinistických zážitcích z
Černé Hory 2007,
Bulharska 2008 , nebo
Bosna a Hercegovina 2009, jsme vyrazili o pár tisíc kilometrů dál na východ. Naším cílem byly sopky a vulkány v okolí Petropavlovska-Kamčatského v dálněvýchodním Rusku. Kvůli zkouškovému období a práci jsme měli na celý výlet bohužel jenom 17 dní včetně cesty místo ideálního měsíce, ale i tak byly zážitky nezapomenutelné.
Přílet na Kamčatku, zleva Korjakskij, za ním vyčuhuje Županovskij, napravo od nich Avačinskaja a Kozelskij
V sobotu 25. dubna odlétá šestičlenná česká skupina z Vídně a Prahy do Moskvy, kde jsme se potkali k přestupu na vnitrostátní let velkým IL-76 na Kamčatku. Na místě jsme se pak připojili k našim čtyřem kolegům ze Slovenska, kteří odletěli už 23. dubna. Největší problém byla hmotnost zavazadel, kdy s klasickou economy class a tím pádem povolenými 20 kg plus příruční zavazadlo se na zimní akci nedá sbalit ani náhodou. Kromě veškerého lyžařského vybavení máme stany, spacáky, lezení, atd. Jen alkohol nám chybí, neboť na Kamčatce ho asi bude dost.
V letadle jsme ze sebe všechno sundávali, včetně přileb
A tak tedy letím ve dvou bundách, pěti tričkách ve dvou kalhotách s helmou na hlavě, a hlavně ve skeletech. Myslím, že přidané foto mluví za vše. I tak jsem ale v Moskvě platil za nadváhu v přepočtu asi 1200 Kč, z batohů nám vytáhli veškeré flašky, no prostě Rusko. Letíme přes půl zeměkoule a hlavně nad Sibiří, takže se za krásného počasí nestačíme vynadívat. Do Petropavlovska přilétáme po celkově 12 hodinovém letu v pondělí 27. dubna ráno místního času. Hned z letiště máme neskutečné výhledy na sopky v okolí města. Mezi dvě nejbližší patří
Avačinská (2741m), a
Korjakskij (3456m) a
Kozelskij (2250m). Díky zdejšímu převýšení rovnou od hladiny oceánu vypadají opravdu majestátně a obrovsky.
První aklimatizační výlet hned po příletu na Kamčatku vedl k Tichému oceánu, běžkování na skialpech po rovině
Ubytování mezi jednotlivými výlety jsme měli zařízené u kamarádky našeho vedoucího, který se s ní seznámil v roce 2003, když tam byl podruhé na skialpech, nebo jak on říká - na výletě. Alona nám také pomohla vyřídit veškeré vstupy do parků, pohraničních zón a vojenských oblastí, zařídila nám ubytování, vyměnila peníze, nakoupila plynové bomby, no prostě zlaté ruské děvče. Z letiště, které se nachází asi ve dvacet kilometrů vzdáleném Jelizovu, se tedy nejprve jedeme k ní vybalit, a pak máme v plánu se jít projít k oceánu. Z krátké procházky se nakonec vyklubala 10 km běžkařská tůra, což na skialpech po rovině není žádný med, navíc po 11 hodinovém časovém posunu oproti Evropě. Někteří tak místo výletu k oceánu šli spát, jiní na kafe do goroda, a jenom já s bruderem Liborem, vedoucím a už aklimatizovanou slovenskou skupinou jsme byli u oceánu. Vedoucí nám tvrdil, že každý den na Kamčatce musíme stát na lyžích, což se mu tímto i podařilo splnit. Odměnou za rovinaté běžkování na skialpech byl ovšem úžasný výhled na Tichý oceán, až na pláž jsme dojeli na lyžích. S lyžákama a v GORE věcech jsem tedy ještě po pláži nechodil.
Výhled na dýmající Korjakskij z údolí, v listopadu 2008 bouchnul, a od té doby se nedá z vrcholu lyžovat
Do Petropavlovska jsme se vrátili až za tmy a udělali malý večírek. Ráno jsme po nakoupení jídla a věcí, které nám z domu chyběly, pak na několik příštích dnů vyrazili pod sedlo mezi Avačinskou a Korjakskij. Několik kilometrů nás vezou maršrutky, a když už i ruský řidič říká, že dál se dojet opravdu nedá, vystupujeme z auta v korytě potoka. Uznávám, že ani sem bych autem asi nedojel – tankem možná. Čeká nás asi 17 km pochod k chatám, kde budeme ubytovaní. Jelikož vláčíme těžké bágly, bylo domluveno, že část cesty nás svezou na sněžných skútrech. Jelikož je nás ale deset a chatař přijel s jedním skútrem se sáněmi, někteří z nás došli 10km pěšky, než to stihl skútr dvakrát otočit. Viset na saních za skútrem také bylo místy zábavné, neboť v korytě Suchoj rečky občas nebylo sucho, ale pod sněhem tekla voda, takže ti, co stáli vzadu na lyžinách, místy jeli po kolena v ledové vodě. Jednou se i sáně po nájezdu na bouli převrátili a dva z nás se přitom poněkud pomlátili. Po ubytování vyrážíme ještě v podvečer na aklimatizační procházku za Velblouda s krásnými výhledy na obě sopky a do údolí Nalyčevo. Někteří si povylezli na jeden z bočních hřebenu nad sedlem. Večerní sjezd po zmrzlém podkladu byl parádní.
Asi sto výškových metrů pod vrcholem Avačinské, která zrovna trochu čoudí
Ve středu 29. dubna vyrážíme na nižší z dvojice sopek –
Avačinská (2741m). Převýšení z chat položených asi v 850 metrech je téměř 1900 metrů, což není žádná prča vzhledem k tomu, že se jde klikatě lávovými koryty. Na vrchol v šíleném větru a s dobou výstupu cca 7 hodin (vedoucí tam byl naposledy v roce 2003 za lepších podmínek za necelé čtyři hodiny) dorazila v tomto počasí pouze čtveřice, já s Adamem jsme to otočili asi 300 m pod vrcholem. Osobně jsem to otočil kvůli obavám z únavy z hodně ledového sjezdu, protože jsem s sebou tahal své lopaty jak jim kluci přezdívají (LINE PROPHET 100).
Manželé Kuchyňovi relaxují během sjezdu z Avačinské, za nimi se majestátně tyčí Korjakskij
Nahoře foukal opravdu hodně silný vítr a kvůli velkému mrazu byla pocitová teplota hodně pod -30 stupňů. Sněhové podmínky celkově na lyžování nebyly v tuto dobu už moc dobré. Sněhu bylo sice hodně přes 2.5 m, problém byl však v mrazivém větru posledních dní, kdy podkladem byl hodně hrbolatý led. Ještě nikde jsem podobné sněhové útvary a povrch neviděl, určitě je to ovlivněno oceánským počasím a také podložím.
Matůš v plné jízdě z Avačinské
Sjezd z Avačinské byl tedy ledový, ale dlouhý, v dolní části i s trochu rozměklým sněhem. Cestou dolů potkáváme skupinu ruských horolezců, kteří po mě chtějí zapalovač, aby si mohli připálit cigáro. Zapalovač se mi z batohu v tom větru a mrazu vytahovat vážně nechce, a tak pokračujeme dál. Doba sjezdu kolem hodiny a půl samozřejmě s přestávkami kvůli nohám. Jak říkám, ten led není žádný požitek při takovém převýšení. Dole v chatě je třeba se pořádně nadlábnout a jít spát, protože ve čtvrtek máme v plánu vystoupit na
Korjakskij (3456m) po hranici sněhu. Tento drobek se základnou s převýšením nad okolní krajinu přes 3000m v listopadu 2008 bouchl a vrchních 1000 výškových metrů tak pokrývá sopečný popel a prach k lyžování nevhodný. Sníh končil v cca 2400 metrech, kde tedy sundáváme pásy a jsme připraveni na sjezd s převýšením asi 1600m. Počasí dnes téměř bez větru krásné rozhledy na protější sopku s rozměklým firnem ve žlebu, takže paráda. Sjezd byl famózní a v horní části docházelo při zařezání lyží k vzdušnému pohybu nejenom sněhu, ale také sopečného popela, který byl skrytý pod ním. Líbilo se nám to natolik, že jsme si vystoupili ještě na jeden z bočních hřebenů k dalšímu sjezdu.
Výstup jedním ze žlabů na Korjakskij na konec sněhu
Teprve tady jsem si uvědomil, jak obrovské vzdálenosti jsou na Kamčatce v porovnání s Evropou. Všechno je tady opravdu strašně daleko, jdete 13 km po rovině, a pak teprve šlapete 2000 m převýšení na vrcholy. A to se nacházíme v té menší části poloostrova. V severní části Kamčatky se nachází největší koncentrace sopek v čele se sopkou
KLJUČEVSKOU (4750 m), která má základnu okolo 40 km a převýšení z místa startu v městečku Ključi přes 4700 metrů.
Horní část sjezdu z Korjakského byla na mixu sněhu a sopečného popela
Adam v dolní části Korjakského, za ním si lehce pokuřuje Avačinskaja
Návrat do civilizace korytem Suchoj rečky, pěšky s lyžemi na báglech
Po návratu do města máme odpoledne na nákupy jídla, sbalení se, umýt se a druhý den znovu vyrazit do hor. Večer se to ovšem v místním klubu zvrhlo a někteří dorazili až o půl osmé ráno. Vzhledem k předpovědi počasí, která není moc příznivá, vyrážíme jenom na nižší kopce k sopce
Ostraja (1233m). Je to oblast lesů a menších vrcholů. V létě se to tu hemží přerostlými kamčatskými medvědy, naštěstí v tuto dobu ještě spali a my tak viděli jen dvoje stopy. Počasí se nám tady trochu pokazilo, a tak následující dva dny děláme menší výlety na hřebeny a sjezdy březovými lesy dolů. Pozorujeme polární zajíce a lišky, a za každým stromem večer strachy vidíme medvěda, nebo aspoň já . Jídlo tedy raději uvazujeme na větve stromů daleko za stanovým táborem. Tento výlet jsem začal přezdívat Jizerská 50-ka, neboť jsme tady hlavně šmatlali březovými háji jak v Mrazíkovi.
V lesích pod sopkou Ostraja jsme preventivně dělali oheň proti medvědům, hodil se i k sušení věcí
Zuby se čistili vždy a všude, tady pod sopkou Ostraja
Náš pobyt na druhé straně zeměkoule se přehoupl do druhé části, čekal nás ovšem pro mě ten nejkrásnější zážitek z celé Kamčatky. Po klasickém půldenním pobytu v gorodě (tedy Petropavlovsku-Kamčatském) vyrážíme ruským vězděchodem-gruzovikem značky Kamaz směr vulkán
Viljučinskij (2173m). Jak poznamenal Matúš, Kamaz zná jedinou překážku – prázdnou nádrž, přičemž ten náš ji prázdnou neměl. Viljučinskij je samostatná majestátná sopka, jejíž svahy se začínají zvedat od řeky Paratunka asi 150 metrů nad mořem na druhé straně Avačinské zátoky. Z goroda je Viljučinskij krásně vidět, ale je to pekelně daleko. Vedoucí to šel posledně s dalšími třemi sadomasochisty z městečka Těrmalnyj k Viljučinskému pěšky a na skialpech, zatímco my jsme to z Těrmalného jeli přes dvě a půl hodiny Kamazem. Pronájem auta se spotřebou 1 litr/1km sice na něco vyšel, ale při představě šmatlání této vzdálenosti na lyžích to každý rád zaplatil. Je to dlouhá cesta v hlubokém sněhu, do něhož Kamaz zapadal po nad nápravy. Myslím, že u nás není auto, které by to zvládlo kromě V3S a Hummeru. Po poledni nás naštvaný řidič (při sledování okolní krajiny s nosem přilepeným na okno nám totiž jedno vypadlo i s rámem ven) vyhodil na místě. Stavíme tábor a v mlze a teple vyrážíme aspoň na 400 výškových metrů malý výstup.
Po předchozím dni, kdy se mlha dala krájet, je ráno, počasí pod Viljučinskim fantastické, čeká nás 2000 výškových metrů
Ráno hodně silně fouká i dole v táboře, takže na vrcholu musí být pravý kamčatský “sajgon“. Slabší povahy chtěly vyrážet k vrcholu kolem šesté hodiny ráno, ale jaksi nikdo nevylezl ze stanu. Já jsem byl venku první o půl osmé, jelikož jsem musel vařit minimálně třikrát tolik, co kdokoliv jiný. Kolem 11. hodiny se ovšem počasí umoudřilo, tj. vítr už nebyl vyloženě nepříjemný, a my vyrážíme. Jednou ze zvláštností je zde dlouho trvající světlo ráno od nějakých 6 hodin až do večera kolem 22, kdy slunce zapadne. Převýšení na vrchol je přes 2000 m, dálkově asi 8 km. Již z výstupu se otevírají nádherné výhledy na hory, kam až jen oko na stovky kilometrů daleko dohlédne. Vrchní pasáž výstupu se sklonem nad 45 stupňů je opět hodně ledová, bez maček ani ránu. Výstup mi trval asi 7 hodin. Z vrcholu jsou neuvěřitelné výhledy na Tichý oceán a ostatní sopky. Čekal nás nejdelší sjezd mého života k táboru to trvalo 2 hodiny. Vrchních 1000 výškových metrů zmrzlý led přecházející ve firn, spodní část byla rozměklá.
Střední část výstupu na Viljučinskij už byla na mačkách, pro jistotu jsem si vzal i cepín
Podvrcholové plato na Viljučinském, pod námi je 2000 výškových metrů do údolí řeky Paratunka
I když to na to nevypadá, tady už na Viljučinském hodně foukalo
Mišo se rozjjíždí na snowboardu z Viljučinského
Vyjíždím těsně za Mišem
Valíme to dolů kopcem z Viljučinského
Po dalším přenocování v táboře po úspěšném výstupu se opět vracíme do Petropavlovska. Cestou se zastavujeme v termálech, kde se po těch dnech ve sněhu rádi vyhřejeme a umyjeme. Jenom ty vlhké skelety, co jsme v šatně museli zavřít do skříněk, asi ovzduší nevylepšily. Poslední dny na Kamčatce provedeme ještě jeden jednodenní výlet k vulkánu Kozelskij (2250 m), kde už byla den před naším příletem slovenská skupina, ale kvůli mlze a hustému sněžení to otáčíme a šlapeme zpět 13 km březovými lesy k silnici, kde nás vyzvedne maršrutka. S ní jsme cestou do Petropavlovska zapadli v bahně, takže jsme si vyzkoušeli vyprošťování auta. Nakupujeme nějaké suvenýry, kaviár (15 kg) a ryby (asi 30 kg). V poledne 10. května zvedáme podvozek a opouštíme Kamčatku do Moskvy, kde 7 hodin čekáme na další let.
Místní jezdí na běžkách v bikinách, my jsme si to netroufli – údolí řeky Paratunka pod Viljučinskim
Zastavili jsme se i v termálech, tolik sněhu je na Kamčatce někdy kolem 8. května, a to pár metrů nad úrovní Tichého oceánu
Myslím, že přidané fotografie dostatečně přiblíží můj skromný komentář. Hodně informací o této expedici (pardon výletu - to aby mi vedoucí nevynadal) naleznete na www.mountainski.cz nebo http://palic.ho-vsetin.com. Pokud plánujete výlet do Ruska nebo přímo na Kamčatku, rád poskytnu nějaké informace. Máme v plánu promítání fotek s komentářem, přesné datum bude upřesněno. Každopádně pro mě tento výlet hodně znamenal a v budoucnu se na Kamčatku chci určitě vrátit i třeba v zimních měsících, a užít si tam prašanu i za cenu zaplacené daně v podobě velkých mrazů.
Polovina výletníků skáče nedaleko centra Petropavlovsk-Kamčatského
Výlet na Kamčatku podpořili
Tilak (bundy Tilak Evolution a kalhoty Tilak Raptor),
KAMA (čepice),
Voda Hory (batoh Karrimor),
Quill Outdoor (nože Opinel),
Lacnyskialp.sk (lyže Ski Trab) a
Baston (vázání Fritschi Diamir Eagle a lyže Movement Iki).