Mařenka je skála obdivovaná i zatracovaná, má své kouzlo, své mystérium, nabízí nádherné lezení v úžasné expozici, ale i notnou dávku strachu v hlinité šotolině.

Trvalo mi několik let, než jsem si tuto oblast opravdu zamiloval.

1. výlet s křepelkami

Poprvé jsem jel na Mařenu lézt jako začínající nadšený, ale nezkušený lezec. Bylo mi osmnáct, a měl jsem s sebou štyři 15 až 17 leté „křepelky“, které jsem zlákal na výlet příslibem bezpečného dobrodružství. Zaparkoval jsem zeleného ďábla (škoda 120) v osadě Teletín, našněroval jsem křepelky do sedáků, ocvakal jsem se všemi pěti karabinami které jsem v té době vlastnil, hodil jsem si přes rameno obě dvě smyce a na záda si uvázal lano. Zbývala maličkost. Dojít asi dva kilometry ke skále. Vybaven mapou 1:100 000 a sešitkem „nepískovcové skály v okolí Prahy“ jsem určil azimut přes pole. Slibovanou chatovou osadu V Proudech jsme našli, ale po nějaké skalní stěně ani památky. Zdejší chataři o nějaké skále v životě neslyšeli, posílali nás na druhý břeh, do Štěchovic, na Pikovickou jehlu a někteří nás posílali i do háje. Nedbali jsme na doporučení chatařů a jali jsme se hledat Mařenku pročesáváním terénu. Zpětně si uvědomuji, že jsme několikrát stáli přímo nad temenem hlavní plotny, jedna z křepelek uklouzla a málem někam spadla, ale furt se nám to nezdálo jako ta správná stěna, a tak jsme furt hledali a hledali. Po šesti hodinách brouzdáním ostružinami a prodírání se mlázím byly křepelky unavené, zdrápané, plné klíšťat a skálolezecké nadšení bylo fuč. Takže neúspěch a to jak se večer ukázalo, neúspěch nejen alpinistický.

2. Strach na štandu

Na druhý pokus jsem byl výrazně lépe připraven, byl jsem tam se spolunováčky v oddílu Pionýrem a Václavem, a stěnu jsme úspěšně našli. Zoceleni četbou horolezeckých knih a plni odhodlání jsme nastoupili do stěny. Naše vybavení bylo proti první návštěvě stěny bohatší o největšího frenda, dva čoky, jednu hokejovou helmu (ještě brzo ráno jsem odmontoval mřížku, která mi na lezení přišla poněkud nepraktická), kladivo a tři památeční skoby. Pilíř pětkové Karlovy cesty ční hned nad ohništěm, a tak jsme směle nastoupili. Pionýr jako nejzavilejší z nás lezl první, první štand byl na velké polici se stromem, takže pohoda. Druhý štand je na malé poličce, a tak pionýr nejistou rukou zatloukl dvě ze tří našich skob. Václav lezl za ním, já poslední. Ovšem po spatření oněch dvou skob, ve kterých se Pionýr s Václavem směle houpali nad propastí jsem zažil silný šok, skoby vězely ve skále tak centimetr hluboko. Chlapci byli výrazně méně zkušení než já (jestli bylo vůbec možné být méně zkušený než já tenkrát) a tak i odvážnější, a tak je moje zezelenání a křečovité zavrtání všech končetin do hlíny dost překvapilo. Strach mě ochromil natolik, že si zbytek výstupu nepamatuji, z milosrdné mlhy zapomnění vystupuje jen několik momentů: další štand na skobách zatlučených do hlíny jako stanové kolíky, zhoupnutí při pádu v traverzu, vyvalení několika kubíků balvanů a silné šplouchnutí, když balvany dopadly do Vltavy.
Poté jsem několik let odmítal navštívit takové hrůzyplné místo. Zlákala mě až zpráva, že natekl rampouch.

3. ledová Mařena

Byl mrazivý leden a asi měsíc se rtuť držela deset stupňů pod bodem mrazu. Tentokrát se mi návštěva skal velice líbila, tři metry hluboký komín byl zcela vyplněn ledem, a tak jsme si užili lezení padesátimetrového ledu s několika skoro kolmými stupni a emoce byly převážně kladné. V březnu pak opět přišla perioda mrazivého počasí, a tak nás na Mařenu vyrazilo asi osm legendárním Ducikem (červený autobus fiat ducato). Navlečení ve všech možnejch gore, proro, aqua a power texech a obutí ve skeletech (někteří, někteří jen v pohorkách) jsme sešli pod stěnu, ale po ledu nebylo ani památky. Vyšlo slunce, ohřálo skálu, a tak začalo být pekelné vedro, postupně jsme odkládali bundy, svetry, mikiny, protisněhové návleky, kulichy a rukavice, nakonec stáli někteří exhibicionisté pod stěnou jenom v trenýrkách. V batohu jsem kromě maček, piklů a ledovcových šroubů nalezl lezečky, a tak jsem suchou vyhřátou skálou stoupal první, za mnou pak následovali ostatní v pohorkách, ve skeletech a přítel Čuňas dokonce v skialpinistických přeskáčích. Kousek ledu velikosti pecnu chleba, který jsme nakonec nalezli ve stinném koutku pod skálou, jsme provrtali třemi ledovcovými šrouby, a transportovali stěnou, abychom si se zimní výbavou nepřipadali úplně nepatřičně.

4. a konečně nějaké informace

Mařenka je skalní stěna na pravém břehu Vltavy, několik kilometrů pod hrází Slapské přehrady, otočená čistě jižním směrem. Nabízí cesty krásné i cesty strašlivé, nádherné lezení po sluncem vyhřátých plotnách, statečné lezení v ostružinovém mlází a jednou za pět let tady v zimě naroste padesátimetrový rampouch. Vhodné období k návštěvě je slunečný den začátkem jara nebo koncem podzimu, kdy slunce nádherně vyhřívá tmavou skálu, několikrát se mi tam podařilo lézt v tričku v únoru, kdy byla teplota ve stínu hluboko pod nulou. V létě bych tam jel jedině při zatažené obloze bez šance na vyjasnění.  Na to, aby narostl led, je potřeba aspoň 14 dní silných mrazů, kterým předchází vlhký a deštivý podzim. Hlinité, v létě strašlivé komíny docela umožňují zimní mixové lezení.

Hezky si tam zaleze člověk, který přeleze aspoň šestku, ne že by tam lehčí cesty nebyly, ale kromě několika vyjímek jsou to hlinité vraždy, kde je křovinořez nezbytným vybavením. Hezké cesty jsou většinou plotny po maličkých ostrých římsičkách, na těžších cestách je tu a tam střechovitý převis. Těžké „sportovní“ cesty tato oblast nenabízí.

Jištění: klasické často lezené cesty jsou slušně vyskobované, významnější štandy jsou osazeny nýty (děkujeme oddílu HoSoHoPo, který se o skály příkladně stará). Zcela nezbytná je sada vklíněnců, výrazně pomůžou frendy, a to především menší velikosti. V lehkých cestách se jistí za stromy a keře. Vzhledem k tomu, že skála tvoří ostré hrany, bych tam vždy doporučoval lézt na dvou lanech, o bezpodmínečné nutnosti helmy není třeba vůbec diskutovat.

Přístup: Autem do vesnice Krňany (nad Kamenným přívozem), odtud asi 500 metrů směrem k vesnici Teletín. Kdo má auto „nízký dálniční speciál“, ten nejlépe udělá když zaparkuje v Krňanech. Těsně před prudkou levotočivou zatáčkou odbočuje doprava prudce dolů tenoučká asfaltečka, která se brzy změní na blátivě kamenitou vozovou cestu. Jedeme of-road skrz trempskou osadu Mezi Proudy asi 1,5 km, cesta se dělí do dvou větví, které se nakonec po dalších 500 metrech zase spojují. Na konci cesty je plácek pro zaparkování asi 6 aut. Při parkování šetřte místem a neblokujte průjezd. Dále pokračujeme pěšky asi 100 metrů podél plotu, nad druhou chatou od konce odbočíme vpravo dolů a přes verandu chaty scházíme kozí stezkou po šikmé rampě vlevo dolů pod stěnu. Přímo z rampy vedou cesty ve více rozchroustané skále, nad ohništěm (přímo u vody) je několik dlouhých hezkých lehčích výstupů. Přístup do lezecky nejhodnotnější pravé plotnovité části stěny je strmou římsou podél řetězů a fixů. Sestup je možný buď slaněním podél vylezené cesty, nebo pěšky po přístupové stezce.

Jak se tam chovat: především slušně k chatařům. Važme si toho, že tam nikdo nevypouští pneumatiky a nerozbíjí okénka aut (ale možná je to tím, že tam leze jen málo lidí), važme si toho, že chataři s úsměvem odpovídají na pozdrav, neodmítají prosbu o pitnou vodu a občas dokonce pozvou na svačinu unavané horolezce. Nikoho z nás neubude, když každého slušně pozdravíme, odneseme si odpadky s sebou domů a nebudeme nikomu hulákat pod oknem. Přijedete-li na více dní, nelehejte si chatařům na verandy. Dole u vody je pro bivakování místa dost, spokojíte-li se s mírným nepohodlím.

pozn. dodatečně: autorem fotky, kterou sem zařadil dodatečně některý z webmasterů, je Kuba Turek