Článek „O něčem jiném“ se nesetkal s úplným porozuměním, proto jsem nechtěl dráždit trpělivost čtenářů, bažících po lezeckých perlách. Ale poměrně příznivý ohlas a výzva literárního génia Ležce mě přiměla to zkusit ještě jednou.
Musím uvést nejprve něco na vysvětlenou. Následující článek pojednává o tom, jaké to je v Ostrově, když vyjde počasí a to letos bylo vskutku vypečené. Úvod článku je jaksi útok na slabší čtenáře (a přiznávám, že to je neumělá parafráze na „Marťanskou kroni
Tak jsme byli minulou sobotu s Oslíkem v K2 - v novém lezeckém centru v Plzni. Přišli jsme kolem třetí hodiny odpolední a mimo nás a ještě nějakých dvou neznámých nadšenců, tam nebyl nikdo. Vstupný bylo pade pro každýho, což bylo velice solidní, na to, že jsme tam byli do půl desátý. (Mimochodem permice na rok 2003 stojí jenom 700,-.) Chvilku jsme bouldrovali dole v jeskyni, ale to vás za chvilku dokonale silově vycucne. Oslík si každou chvíli stěžoval, že jsou chyty nelogicky poskládaný, proto
Když už tady Radim rozpoutal debatu nad ČHS, přihřeji si také svoji polívčičku. Týká se instruktorů první třídy, jejichž školení zaplatili ze své kapsy všichni členové svazu.
Na konci kursu prý dělali jakési zkoušky (nikdo kromě nich ovšem neví, jaké vědomosti a zkušenosti prokazovali), napsali seminární práce (které skoro nikdo nečetl), pracují v jakémsi lektorském sboru (nikdo neviděl jeho výsledky) a není ani jasné, kdo je jedničkovým instruktorem (nikde jsem nenašel jejich seznam).
Vzhledem k diskusím o dojišťování všude možně jsem si pro lepší orientaci o názorech panujících za našimi humny dovolil přeložit a dát sem tato doporučení skupiny moudrých, platná sice pro Alpy, ale mnohé z toho by se mohlo upltanit i u nás.
Doporučení k sanaci a prvovýstupům skalních cest v alpském prostoru
1. Sanace by se měla omezovat jen na výběr nejčastěji lezených cest.
2. Určité horské oblasti, hory, nebo strany dolin by se neměly sa
V našem internetovském časopise proběhla kdysi krátká diskuse na téma, které by mohlo zajímat i vás.
Poznámka: Články byly upraveny tak, aby nevzbuzovaly pohoršení mezi citlivými čtenáři. Byly vypuštěny obhroublé výrazy a jména aktérů byla pozměněna tak, aby nikdo nevěděl, kdo je kdo.
Útržky z expedice na Peilstein
Jako vždy předcházela akci dlouhodobá příprava. Bylo nutné určit kam, kdy, kdo a jak. Tedy již s předstihem několika dní se po dohadování
Abych přivedl na lezce, jinou myšlenku než lezeckou, napsal jsem pro Vás takový
neskutečně skutečný příběh…
Miliónový den
S přítelkyní Klárou jsem se seznámil na jedné březnové diskotéce v Kaznějově, kudy jsem se vracel ze závodů domů, do Plzně. Účastnil jsem se celodenního Českého poháru v lezení a už na půli cesty jsem únavou usínal za volantem. Vrcholem mé únavy byl nevysvětlitelný úhybný manévr na rovné silnici, kdy se mi zdálo, že se ř
Ahojky Lezci či sympatizanti.
Smysluplnost de-facto povinného členství v ČHS pro mne, jako průměrného lezce je čím dál větší záhadou. Veškerá činnost našeho oddílu je plně financována z našich prostředků a to včetně otevřených závodů, které pořádáme. Na dotazy ohledně finačního příspěvku na pořádání závodů či výměnu kruhů v naší oblasti jsem nedostal dosud žádnou odpověď. Z informací, které ČHS zveřejňuje v Montaně se dozvím několikrát do roka za kolik peněz se mohu pojistit a kdy
V prosincovém vydání časopisu Climbing jsem se dočetl, že Huberova Bellavista na Cimu Ovest (8c) má první opakování. Jeho autorem je Mauro "Bubu" Bole.
Nejsem častý návštěvník závodů,ale na každých jsem musel platit,pro mě docela velké, vstupné!Například na Ruzyni jsem platil 70,-(jenom za dívání).Problém je v tom, že když si tam pujdu zalézt, tak zaplatim za asi hodinu stejně.Dám srovnání-jsem též navštěvníkem všech závodů na veslařském trenažerů,který se pokaždé koná někde jinde(Praha,Brno,Ostrava,Mělník...) a vždy v nějaké pronajmuté tělocvičně nebo hale a za vstup neplatí veřejnost ani halíř!!Proto se ptám proč platit takovou častku za dívá
Píšu slíbené doplnění informací, které se týkají závodů na Šumavě. David odhalil Vimperk a je to tak, doufám, že účast bude hojná.
V sobotu dne 28.12.2002 se uskuteční ve Vimperku bouldrové závody. BOULDER GAME 2002. Start závodů je 10.00 hod. Prezentace 9-10.00. Podle počtu závodníků se polezou dvě kvalifikace, semifinále a finále, které bude asi v 16.30 hod. O dobrou náladu diváků i závodníků se postará DJ RADIM, kte
Článek „O něčem jiném“ se nesetkal s úplným porozuměním, proto jsem nechtěl dráždit trpělivost čtenářů, bažících po lezeckých perlách. Ale poměrně příznivý ohlas a výzva literárního génia Ležce mě přiměla to zkusit ještě jednou.
Musím uvést nejprve něco na vysvětlenou. Následující článek pojednává o tom, jaké to je v Ostrově, když vyjde počasí a to letos bylo vskutku vypečené. Úvod článku je jaksi útok na slabší čtenáře (a přiznávám, že to je neumělá parafráze na „Marťanskou kroniku“ od Raye Bradburyho – pokud se nemýlím) a proto ho mohou vynechat a začít číst až od věty:
Tu jsem se probudil …
Takže …
… Prší a prší. Již padesátý den se vlečeme s kapitánem džunglí přebujelé vegetace. Naše šaty toť cáry rozmočené do posledního splihlého vlákna. Pokožka taktéž mdlé barvy, spíše mrtvolně nebarevná a opuchlá. Není se kam skrýt - nekonečné provazce odporné studené vody nám buší do holých lebí i vlasy nám už uhnily. A stanice, do které chceme dojít stále v nedohlednu …
„Kapitáne, kdy už skončí to naše trápení?“
„Snad nikdy.“ suše odpoví.
Vlečeme se dál již šedesátý den. A déšť vytrvale ničí naše schrány, když tu zahlédnu na mžik hledanou stanici. Zoufalství, které ustupuje a naděje na záchranu, která je již tak blízko, dodává našim tělům poslední zbytky sil a my postupujeme dál.
„Kapitáne, ještě chvíli.“
„Hmmm.“
Jsme u stanice. Ale hrůza prostupuje našimi dušemi. Stanice - to jsou jen promočené ruiny. Všude zurčí hnusná voda a jen odporné mechy a lišejníky, nacucané coby školní houba, se hihňají našemu zoufalství. Vysílen padám do černé kaluže a odporní červi se přibližují …
…Tu jsem se probudil. Ležím na čistě povlečeném lůžku, v místnůstce jako klícka a z vedlejšího lože mě pozoruje můj věrný pes. Líně protáhnu svoje příjemně unavené údy ze včerejší lezby a vyhlédnu z okna. Venku svěží příjemné ráno, vycházející slunce svými paprsky proniká skrze listí vrb ke stolku před chatou, kde již stojí hrnek s připravenou vonnou kávou a čerstvými koláčky, zatímco v tajemném sklípku se chladí několik sudů chutných piv.
Svěže vyskočím z postele a pádím k blízkému rybníčku. Hladina toť zrcadlo samo. Strhávám ze sebe vše co mám a mohutným skokem se vrhám do vln. Ráznými tempy brázdím rybník semo tamo. Poté vylézám, vystavuji své tělo blahodárným hřejivým slunečním paprskům, pojídám podanou snídani.
Později odcházím se svými druhy do skal, kde budeme zdolávat vyzývavé stěny. A co je nejlepší: jsme zde sami a nikdo cizí. Skály jsou jen naše.
Po ukončeném díle se vracím k rybníčku, labužnicky plavu po hladině, pozoruji snědé nahé děvy s i bez (*) na březích a pískovcové věže v pozadí. Cáchám se ve vodě jako čert. Když už toho je dost, protože všeho moc je příliš, odcházím do blízké restaurace, kde si objednám a také vypiji chladivý mok značky Budvar. A ještě něco přikousnu na zub.
A pak zase zpátky k rybníčku. Následuje kouping, opalovačka a válení na dece. Když hodina pokročí a hřejivé slunce pozvolna zapadá za obzor, přesunu se na zápraží, kde panička servíruje večeři jak mě, tak mému věrnému psovi.
No a pak se setmí a nastane všeobecné veselí. Povídá se, ba se i žvaní, pivo, víno i kořalka teče proudem. Dokonce i oheň občas rozdýmáme. A když to stačí, odsunu se na lůžko a usínám blaženým spánkem.
A tak to jde den za dnem. Jen občas vyjedu na výlet do blízkého i dalekého okolí, abych byl „in“ a hlavně, abych doplnil zásoby. No a že se po cestě zpět stavím v nějaké restauraci na krmi mně nemůže mít za zlé nikdo.
A kdy se to všechno stalo: No přece v týdnu od 26.7. do 4.8. uplakaného roku 2002 v
Ostrově.
Věřte, ano či ne, ale bylo to tak nebo aspoň tak nějak podobně.
__________________________________
(*) Rozumějí se chloupky. Vedu s Pavlem odvěký spor, co je hezčí. Jednomu se líbí to a druhému zase ono.
A ještě …
Jsem pes Ačiko a byla jsem se svými páníčky v Ostrově. Protože zatím ještě neumím psát ani číst, požádala jsem páníčka, aby mně přečetl, co o zájezdu napsal. A pak aby napsal, co si o tom myslím já. Je to sice všechno hezký, ale já jsem to viděla trochu jinak.
Takže jednak páníčkové si usmysleli, že jsem moc tlustá a proto musím zhubnout. Tak mě nic nedávali k žrádlu, jenom ty blbý granule. A sami jenom žrali a žrali. Třeba ráno: to byla samá klobáska, strašně to vonělo, omastek jim stékal po bradě, dělali se jim z toho žraní boule za ušima a já nic. Večer jakbysmet. To vám byly žranice. Až se stoly prohýbaly.
Tak jsem si řekla, že je trochu potrápím. Když páníčkové mě dávali ty granule, tak jsem dělala uraženou. Panička to nevydržela a potom za mnou běhala s lahůdkama. Dělala jsem stále uraženou a že nechci. Panička mě prosila: „Ačiko, prosím tě, vem si ten kus jitrnice. Proč nepapáš? Není ti něco?“. Nechala jsem se chvíli přemlouvat a pak jsem si to jako z povinnosti vzala. To vám byla prča.
Nebo když šli do hospody. Tak si furt něco objednávali a mě nechali na suchu. A když jsem se vydala do kuchyně, odkud to krásně vonělo, tak páníček vystartoval a hned mě hnal pryč. Jinak se skoro nehne. A stále to bylo: „Ačiko poď sem. Ačiko nechoď tam. Ačiko, kde zas jsi.“ No hrozný.
Nebo jsem zvyklá přes den, kdy jsem sama doma, občas spát. Ale tady celý den furt někdo otravoval a já jsem musela hlídat a vyhánět ho. A večer asi okolo deváté hodiny jsem stěží udržela otevřené oči. Chtěla jsem jít na pelíšek, ale v tuto dobu páníčkové najednou ožili, zase žrali a chlastali a šíleně vyváděli.
A když jsme šli spát, tak páníčkové sebou sekli do postele a hned chrápali, až drnčela okna.
No a u tý vody! Nechápu co lidi z toho mají se furt cachtat. Sotva sluníčko trochu vylezlo, už mě panička hnala k vodě a opékala se na slunci. A bylo vám vedro. Paničce to nevadilo, naopak furt se slastně převalovala. Vona nemá na sobě ty chlupy, ale co já?
Hezký bylo, že tam měl správce dva malé pejsky. S těma jsem se občas kamarádila.
No ale protože jsem vzorný pes, všechno příkoří jsem přetrpěla. Stejně – jsou to moji páníčkové a já je musím hlídat a starat se o ně, aby se jim nic nestalo. Jsou horší než malý děti. Aspoň někdy se tak chovají. Musím jim udělat radost, vždycky je přivítat, nechat se různě tahat a tak.
Celkem vzato to tam bylo dobrý. Protože když jsou spokojení páníčkové, tak jsem spokojená i já, protože jsou oni spokojení.