I Česká republika měla v Norsku své zastoupení. Pořadatelé závodu TENDON ICEBREAKER z agentury SUNDISK se vydali na konferenci obhájit svůj podnik před nabytou konkurencí ostatních zemí a připravit tak půdu pro zařazení závodu i do dalšího ročníku Světového poháru.
Jaký byl závod v Norsku a co mu předcházelo?
Již při pravidelné návštěvě webových stránek závodu v Norsku (www.worldcupnorway.com.)se zdálo, že cosi není v pořádku. Pořadatelé dlouhou dobu nekomunikovali s představiteli UIAA, poté co dali najevo svůj zájem o závod, přestala fungovat aktualizace internetových stránek. Tím vznikali mnohé debaty a diskuse o kvalitě a připravenosti závodu ještě před tím, než vůbec začal. Týden před samotným závodem vše vyústilo v desítky stížností a mailů rozhořčených závodníků, kterým bylo oznámeno, že se termín přesouvá o 2 dny… I my jsme byli mírně rozladění, neboť termín setkání všech pořadatelů se tím pádem změnil, navíc nám organizátoři nebyli schopni pomoci se zajištěním ubytování a odkázali nás na nejdražší hotely v Hemsedalu.
S různými představami a mírnými pochybami jsme se však do Norska vydali. Cesta autem trvala přes osmnáct hodin čistého času a já s Radkem Šenkem jsme dorazili okolo 9té ranní v sobotu do lyžařského střediska, kam byla umístěna stěna. V lyžařském středisku o velikosti cca 2 Špindlerových Mlýnů, jsme marně hledali informace či plakáty na závod SP. O tom, kde se lezení odehrává, nás na přímý dotaz informovalo až místní infocentrum.
Jaké bylo zázemí závodu a konstrukce pro lezení?
Závod v Česku byl některými lezci kritizován za nedostatečně velikou konstrukci. Norská stěna byla však oproti té naší co do šířky asi třetinová, vysoká přibližně 14 metrů. Stěna byla zaledována jen velice spoře a takřka celá spodní pasáž byla pro cesty oseta umělými chyty. V horní části visely zaledované válce s předvrtanými dírami pro vstupy, které tvořili poměrně zajímavé finále všech cest. Pro cvičné lezení v ledu by jistě byla konstrukce zajímavá, pro závod světového poháru však nikoliv.
Dalším zajímavým zjištěním bylo oplocení stěny a zázemí pro diváky. To, zde totiž zcela chybělo. Diváků během závodu však nebylo mnoho (maximálně tři desítky) a ti neměli důvod chodit do nebezpečných míst pod stěnou. Pro závodníky byla jako izolační místnost připravena kopule o průměru cca 4 metry, diváci mohli posedět ve třech chatkách s grilem. Při závodu chyběla hudba, speaker však vcelku dobře komentoval dění na stěně a informoval tak přítomné „diváky“ o závodu. Ke zveřejnění výsledků sloužila jedna z chatek, na jejíchž zdech se postupně objevovaly výsledkové listiny. Celkový pohled na zázemí závodu a konstrukci stěny v nás zanechaly spíše smíšené pocity. O to víc nás pak překvapilo, že finále mužů, které se mělo odehrát v neděli, bude na úplně jiném místě, cca 20 km od Hemsedalu, navíc na přírodním ledu.
Jak jsme zjistili z harmonogramu, v odpoledních hodinách se zde odehrávalo finále v lezení na obtížnost, a tak jsme se na toto místo vydali. „Značení“ bylo naštěstí nepřehlédnutelné a tak jsme po 30ti minutách jízdy sjeli z hlavní silnice na nerovnou ledovou cestu vedoucí lesem kolem vrakovišť automobilů k soutěsce tamní řeky. Projížďku nám zpříjemnil traktor lesníků, kteří před námi pokáceli několik stromů, takže se naše cesta protáhla o dalších cca 30min. čekání. Po dalších 10ti minutách jízdy se před námi objevil nápis o parkování pro světový pohár v lezení v ledu, byli jsme na místě.
Po sestupu do soutěsky se před námi otevřely krásné přírodní ledopády, na nichž si to zrovna rozdávala dvojice lezců a mezi nimi i náš Jirka Slabý. Na tomto místě již diváci chyběli zcela, nebyla zde hudba, komentátor, jakékoliv zázemí (až na jeden stan pro závodníky) či možnost občerstvení. Nicméně závod samotný probíhal tak, jak měl. I přes drobné nesrovnalosti rozhodčích (nechávali například závodníka lézt i když několikrát spadnul do lana) se dle harmonogramu chýlil ke konci.
Večerní Afterparty
Na večerní afterparty jsme se potkali se zástupcem UIAA – Carlosem Teixeirou, pořadateli z Itálie a Rumunska a dalšími, kteří mají co do činění s lezením v ledu. Dohodl se přesný čas nedělní schůze a dohodlo se též, že přístup na meeting budou mít i závodníci či trenéři národních týmů, aby se dalo dohromady co nejvíce postřehů a témat ke zlepšení úrovně dalšího poháru. Po cca 2hod. průtahu byli v místním sále restaurace vyhlášení vítězové lezení na rychlost, vítězové závodu na obtížnost a také celkově umístění ve světovém poháru. Hlavní disciplína - lezení na obtížnost mužů, pochopitelně nemohla být vyhlášena, neboť byla, jak jsme již zmínili na začátku přesunuta na neděli. Avizovaná party s hudbou až do jedné hodiny ranní nezačala, a tak jsme se vydali ke spánku.
Konference:
Konference pod hlavičkou UIAA se konala v místní restauraci. Přítomni byli pořadatelé z Rumunska a Norska, Italové museli odjet již o den dříve (právě kvůli problémům s přesunem termínu), pořadatel ze Švýcarska se předem omluvil. Dalšími účastníky byly závodnice Innes Papert a Anna Torretta, Švýcar Urs Odermatt s trenérem švýcarské reprezentace, Slovinec Pecjak a také pořadatelé norského závodu. Carlos Teixeira poslal před meetingem agendu k projednání, ta byla ale po prvních minutách schůze zamítnuta, respektive odložena s tím, že je třeba spíše posbírat postřehy jednotlivých stran. Poté následovala cca 2hod. diskuse o kvalitě norského závodu, problémech s organizací, velikostí stěny, ledováním, úrovní služeb v Norsku apod. Noři se hájili tím, že u nich sport lezení v ledu není příliš rozšířen a že je obtížné sehnat sponzory, přilákat diváky či media a vůbec podmínky pro organizování závodu jsou složité. Také nepřízeň počasí prý zapříčinila přesuny v termínech závodu (v celém Norsku bylo týden před závody asi 6 stupňů nad nulou). Diskuse poté sklouzla k problému spolupráce UIAA s národními svazy resp. s organizátory jednotlivých závodů. Noři vyčítali UIAA, že je nekontaktovala a sama nepředkládala návrhy k závodu samotnému a nekontrolovala jednotlivé kroky. Carlos Teixeira (ale převážně daleko komunikativnější Rumun Michael Pupeza, který je členem komise UIAA pro IWC) se ohradil s tím, že role UIAA je zcela opačná – tzn. že pouze předloží návod a regule pro pořádání IWC a pořadatel si musí vše ostatní obstarat sám. Následovala vášnivá diskuse o kvalitě jednotlivých závodů ve Světovém poháru a míře kontroly UIAA nad jejich úrovní a způsobem prezentace ledového lezení. Diskuse probíhala naprosto spontánně, nedělal se z ní zápis, jednotlivé strany obhajovaly své názory a cíl diskuse – jakási „dohoda všech zúčastněných na něčem“ byla v nedohlednu. Nakonec se dohodlo, že se tedy jednotlivé body pouze proberou a závěry se budou dělat až na dalším setkání – v Itálii v květnu.
Závěr
Účast Česka v jednání však nebyla zbytečná. Obhájili jsme některé kroky a postupy při organizaci našeho závodu a byli jsme oceněni za věcné připomínky k organizaci IWC, naopak jsme sami prezentovali myšlenku zvětšení ledové konstrukce a zavdali tak podnět k debatě o klasifikaci stěn a vytvoření speciálních reglementů, které musí být při pořádání World Cupu dodrženy (prezentace v médiích, rozvoj lezení v ledu jako sportovního odvětví, ubytování apod.). Urs Odermatt (vítěz poháru v lezení na rychlost) veřejně ocenil snahu Čechů o kvalitní závod a prohlásil mimo jiné, že na další ročníky se k nám mimořádně těší, neboť dle jeho zpráv se lezení u nás poměrně rozvíjí a vzniká zde podhoubí pro kvalitní závody podobné těm ve Švýcarsku. Po dohodě se rozhodlo o vzniku společného propagačního materiálu – DVD s fotkami a filmy z jednotlivých závodů a také o vytvoření společného filmu z IWC. Na setkání jsme přivezli naše propagační materiály a dali jako jedni z prvních k dispozici sestřih filmu pro vytvoření DVD.
Za pořadatele ICEBREAKERu na Tanvaldském Špičáku
Martin Bauer a Radek Šenk
Tým SUNDISK
Pozn. red.:
Původní aktuální zpráva ze závodů v Norsku: Jirka Pelikán 5. na svěťáku v lezení v ledu v Norsku
Reportáž z těchto závodů v Norsku podle závodníka Jirky Pelikána: IWC HEMSEDAL 2006