Přesto, odhlédnu-li od prapodivné nálady na téma pořadatelské problémy, za kterou si můžu sám, protože jsem ještě nedospěl do fáze státnického nadhledu a klidu, si dovolím subjektivně říci, že Petrohradské padání 2011 rozhodně zase celou akci posunulo dál. Minimálně jeho lezecká část a vůbec vše, co se pobytu v lese a jeho nejbližším okolí týče. Nebyly tu největší lajny, nebyly tu nejtěžší prásky, ale byl tu prostor. To, co já osobně na přírodním boulderingu miluju nejvíce. Hezký les, nejlépe v rovině, rozházené „bobky“, kde se nestojí fronty a mezi nimiž je tolik prostoru, že sebou můžu plácnout do trávy nebo mechu a vnímat všudypřítomné jaro. K tomu mi napomáhejte třeba houfy přátel Ferdových, zejména v oblasti „Divadýlko“. Ač akci řádně narostla, připomnělo mi lezení v některých částech začátky s několika desítkami lezců. Kdyby se nám tak tenhle směr podařilo udržet! Navíc dole na květinové louce stánek s výborným masíčkem na grilu, pívečko nebo gulášek („já jsem tvé stáří, pozvi mě dál“).
Řada lidí si pojí bouldering s výkonem, s atmosférou tlaku, s atmosférou povyku, razení, hecování. I ti se snad dočkali, ačkoli některé projekty prostě nešly a jiné prásky byly téměř trvale obsazené. Do met nejtěžších se logicky pustil zejména Adam Ondra. Nejprve pomocí extrémně pohyblivého zápěstí malinko zlehčil projekt „Fakír SD“ za 8B, posbíral pár osmiček, m.j. lehčí 8A „Kometa II“, která nově startuje z chytu přímo pod hranou, a pustil se do „nastřílených“ hrůz. Zejména linka z údolní strany Perníkové věže by si přelezení zasloužila, leč ještě nějaký čas projektem asi zůstane. Nereálně se tváří i SD nástup k „Lištonošovi“ na Rosťově, zato strop v „Kůlně“ hned pod Kometou by mohl jít! Tak snad až bude lepší tření. Z těch největších výkonů se nelze nezastavit minimálně ještě u Agnieszky Ostrzalek, která utvořila ženský rekord „padání“, když získala 1740 bodů zejména díky dvěma 7C a „Růžovému kavalírovi“ za 7C+. Trochu jí akorát vyděsila výhra v podobě maglajz pytle UFO BAG plného desetikorun, které jí v Polsku nikdo nevymění. Tak jsme jí museli „odlehčit“. A ještě na skok u žen a dívek – kdo je lepší u Majzlíků, mamka nebo dcera? Docela bych chtěl vidět, jak to dělali v praxi, ale vylezli prostě absolutně identické bouldery, m.j. jedno 7C.
Mezi lidmi s nižšími ambicemi byly nejoblíbenější podle očekávání sektory Rybníček a Rodinka. Pro mě je to spojení tak trochu symbolické, protože Rybníčkem jsme někdy vloni v létě odstartovali celoroční přípravu tohoto ročníku „padání“, o Rodince jsme věděli, že existuje, ale nechávali jsme si jí „až když zbude čas“. Zbyly ho dva víkendy těsně před akcí a bylo to docela „na krev“. Pak už zbývala jen jedna sobota, během níž jsme namalovali 600 šipek (2 lidi) a bylo připraveno. Možná by nebylo na škodu zmínit novou praktiku, která výrazně přispěla ke vzniku řady linek – vteřinová lepidla. To je vám takový vynález! Nejsou vidět a drží fakt skoro úplně všechno. V takovém „Vymetači pavučin“ jich bude dobrých pětadvacet či třicet, v nástupovém madle do „Hadího muže“ jich myslím deset padlo. Nešetřili jsme však ani na boulderech lehčích.
Na sobotním večeru se mi osobně nejvíc líbila tombola. Tu jsem si fakt užil. Pódiové muziky bylo za hodně peněz dost málo. Tombola díky skvělým sponzorům spolkla ceny za dobrých 25 tisíc a každý desátý si něco odnesl. Bouldermatku od Ocúnu, chyty od AIXu, boty od Rock Pillarsu, velký maglajzáky od PADu, chyty od Luna Rossy, trička, čepice, rukavice, maglajz od HUDYho, který svištěl nad hlavami všech. Příště bychom mohli zkusit rozhazovat chyty. Tématem večera byla z mého pohledu klasifikace boulderů. To je vám taková vážná věc, že stojí za to se nad ní zamyslet. Karel říká, že co vyleze na první pokus, to je za čtyři, co musí zkoušet, je za pět, šestky a sedmičky neleze. Tak třeba na kameni „Pětky“ (v části dole) byly původně od Karla skutečně jenom pětky. „Jedovatý“, jak sám říkal. Jo a pak vlastně jedna trojka. Ještěže ten výsledek do knižní podoby zanáším já, kterej se rozhodně nejlépe orientuje právě v klasifikacích mezi čtyřkami a pětkami. U šestek už si nejsem tak jist. Líbí se mi Čížova věta (když něco vyfuním a hodím číslo s písmenkem, třeba 5B), kterou ke mně vždy pronese „co že vlastně lezeš maximálně?“. Opačným pólem jsou osmičky. Tam jsem taky jako doma, tak třeba ten projekt za 8A na Perníkovou věž, který prostě Adam nedal. Špatná zpráva, asi se zhoršuje.
V nedělním programu řeším hrozné dilema. Letos jsme to vzhledem k rozsahu oblasti natáhli až do čtyř hodin. A opravdu se až do čtyř lezlo (zejména ti, co šli spát poněkud později), jenže závodníci, kteří od rána chytali tření, už nemohli a lidé z větších vzdáleností už prchli. Tak to ještě nějak promyslíme. Vyhlášení bylo myslím příjemné, příště zkusíme ještě zrychlit to počítání. Celkové výsledky všech zveřejníme na tom našem webu akce, kdo ještě nezná www.padani.eu. Lidičky na facebooku tam dávají nejrůznější videa a fotografické prezentace, tak kdo má chuť, může to omrknout nebo přispět.
Na chvíli si teď dovolím odskočit od lezení do vlastní vesnice Petrohrad. Petrohrad je vesnice malá a nebýt „Karlovarky“ dost zapadlá, kde lidé řadu let žili svým poklidným zemědělným životem a kdykoli tam člověk zavítal (a zavítá) u Kerešiho na návsi potká místní komunitu s pivní lahví v ruce. Nevšimnout si lezců dnes už nejde. Absolutní většina lidiček je vnímá jako jakési podivíny a pomalu si zvykají na tento nový prvek v koloritu vesnice. Jedničkoví jsou hlavně starostové, kteří lezce vidí jako propagaci obce a mají nás rádi. V případě sporů se i za nás postaví. Padání je na Petrohradu a jejich obyvatelích závislé. A někteří podnikaví občané si to až moc dobře uvědomují! Bohužel moc koukají na televizi a zde si všímají kauz s výkupy pozemků na stavby dálnic a bezmoc státu vůči přemrštěným požadavkům majitelů. Nejvíce demonstrativním případem je v Petrohradu jedna dáma, která vlastní pizzerii na hlavní silnici a která nám letos dělala občerstvení pod lesem. Bylo výborné a určitě se vám ho pokusíme zajistit i napříště, ale od někoho jiného, protože slušní lidé plní dohody. Nikoli tato dáma. Už jako malé dítě mě učili, abych se „sprosťákům“ vyhýbal a proto už do pizzerie na hlavní silnici rozhodně nezavítám, nechutnalo by mi tam. V absolutním protikladu s tím je úžasný pan Čapek, který má v užívání louku, na níž jsme všichni pobývali. Tak moc díky! A ať to tam těm kravkám chutná i po takovém náporu!
A úplně na závěr. Padání máme rádi. Má-li někdo něco rád, těžko se s tím loučí. Myslím, že to ještě nějaký čas nedokážeme ani my. Moc děkuju těm, kteří přijeli i těm kteří vyjádřili svůj názor na směřování „padání“ do budoucna.
Pár fotek: