Uvedená fotografie místa Spáleného žlabu je zcela výmluvná

a nepotřebovala by snad již žádný další komentář.
Jsem rovněž členem ČHS a do zimních hor včetně Vysokých Tater jezdím lézt pravidelně každou zimu již několit let. Mám zimní lezení velice rád a asi jako každý nejsem nadšený, když přijedu do hor a počasí mi neumožní vytáhnout paty z chalupy nebo ze stanu a po pár dnech výpravu raději zabalím. Ve vysokých Tatrách jsou cesty, které charakterem výstupu i sestupu lze absolvovat i za zvýšeného lavinového nebezpečí, řekněme do stuně 3, ale není jich mnoho. Většina cest je za tohoto stupně již objektivně velice nebezpečná a to zpravidla během sestupu. Je-li vyhlášena lavinová trojka, velice se rozmýšlím kam (resp. jestli vůbec) vyrazit a každý musí počítat s tím, sestupovat bude o několik hodin později než vyrazí a podmínky ráno mohou být na horách zcela jiné než večer.
V době tohoto neštěstí se pohyboval lavinový stupeň mezi trojkou a čtyřkou (převážně dokonce čtyři). Za takových podmínek jsou úvahy o tom, kam vyrazit pouštím z hlavy a radši si zajdu někam na párek a pivo.
Jediný přeživší poskytl krátký rozhovor internetovskému serveru www.idnes.cz.  Dvě otázky jsem si dovolil zkopírovat:

"Slovenští záchranáři vás označují za amatéry, kteří horám nerozumějí. Právě nezkušenost je podle nich příčinou tragédie."
"S tím absolutně nesouhlasím. Všichni jsme měli zkušenosti s horami a milovali je. Minimálně tři lidé z naší výpravy byli členy horolezeckých organizací. A člověk, který nás vedl, měl dlouholeté zkušenosti právě jako horský vůdce. Předtím zvládl mnoho světových hor.
"Jak se tedy mohlo neštěstí stát? Hlídali jste si předpověď počasí?"
"Tady jsme bohužel udělali chybu. Když jsme ráno vyráželi, byl stupeň lavinového nebezpečí tři. Naplánovali jsme si hřebenovou túru. Ale už v poledne byl vyhlášen čtvrtý stupeň, což jsme si nezjistili. Bohužel."

Být „zkušeným horolezcem“ a „zvládnout mnoho světových hor“ moho být zřejmě dvě různé věci. Člověk, který vyrazí ta těchto podmínek, o kterých podle svých vlastních slov věděl, na tůru, je poloviční sebevrah. Ale budiž – touha podívat se nahoru na kopec bývá někdy silněší. Ovšem zabivakovat ve žlabu – viz obrázek – je zhruba stejné, jako postavit si stan na kolejích mezi Prahou a Kolínem a doufat, že České dráhy budo mít během noci na té trati výluku. Označit takového člověka za zkušeného horala může jenom naprostý idiot... Ještě jedna citace z rozhovoru:

"Takže jste neplánovali stanovat na tom místě, kde vás lavina smetla?"
"Ne. Pokazilo se nám totiž auto a museli jsme ho odvézt do opravny. Tím jsme se dvě hodiny zdrželi a nestihli vyjít na hřeben, kde jsme původně chtěli nocovat.Už se stmívalo, tak jsme se museli utábořit. To místo jsme si předtím prošli. Nenapadlo nás, že se tam může utrhnout lavina. Nikdo z nás žádnou předtím neviděl."

... na fotografii je označeno místo jejich bivaku ... no comment.

Je mi velice líto těch, kteří zaplatili za svou hloupost svým životem. Ještě více je mi líto onoho přeživšího, který bude muset žít s pocitem, že i on svým dílem přispěl ke smrti sedmi svých kamarádů. Na druhou stranu doufám, že se s tímto člověkem na horách nikdy nepotkám.