Znali jsme se čtyřicet let. Poprvé jsem ho potkal na Vršatci v květnu 1980. Já jsem se tehdy uměl tak možná navázat a vrcholem mých schopností bylo smotat lano. Pim tam tehdy vylezl jedno z prvních opakování čehosi otřesného v údolních stěnách Babek. Skromný usměvavý chlap, který ten horor lakonicky komentoval. „Bylo to takové free lezení po hodně free skalách.“
Nevylezl moc svých cest, pokud pomineme legendární linie, Jarní hranu nebo Pulčínskou metodu na Pěti kostelech. O to víc se snažil udělat tlustou čáru za 70. léty - lézt volně. Domnívám se, že má na svědomí většinu tehdejších volných přelezů na Čerťákách u Lidečka. V průvodcích jsou ale jen ty, u kterých se z toho nevykroutil. Publicita ho nezajímala. Ani klasifikace. Tehdy se používala jen 7- (když to Pim vylezl lehce) nebo 7 (když už to byl boj). Ve druhé polovině 80. let pak lezl hodně s Emilem Pohořelským a podařilo se jim (společně s dalšími lezci) postupně vyčistit na skalách na Vsetínsku téměř všechno - a taky udělat trochu pořádek v číslech. V té době už Pim postupně přestával lézt v horách a věnoval se jen skalám. Možná jako jeden z prvních lezců jeho generace pochopil, že je to samostatná disciplína a ne jen pouhý trénink.
Pim byl vzácný člověk. Měl jsem ho upřímně rád, ale to by nebylo nic zvláštního. Pima měli rádi všichni. Nebo si alespoň neumím představit člověka, který by ho rád neměl. Nelezl kontinuálně, když ho to nebavilo, dával si pauzy. Ani nevím, kolik jich od 90. let měl. Byl jsem na tom podobně a když jsme se potkávali, tak první dotaz byl, jestli se leze nebo pauzíruje. Tvrdil, že pauza je dobrá, po pauze člověk leze líp, protože ho to prostě baví.
Byl hodně otevřený, dalo se s ním bavit o čemkoli. Jednou přišel se slovy: „Moc mě nepochválíš, vím, že nesnášíš banjo, ale mě už ta folková kytara začala připadat nudná. Tak hraju bluegrass a to je jiný mazec.“ Nepochválil jsem ho a navíc jsem ho pak popichoval: „Pime, ty nekouříš, nepiješ, nemluvíš sprostě a teď ještě k tomu to banjo, to je jasná společenská diskvalifikace.“
„No, jo Vanda mi furt říká, že jsem asociál.“
Výraz asociál ale u něj nebyl ten správný termín, byl naopak velmi sociální, vnímavý a ochotný naslouchat. Měl smysl pro humor a nebral se vážně. Nikdy mu nevadilo, když jsem ho napadal, že je exot na vrcholové úrovni. Vždycky s ním byla zábava.
Pokoušel jsem si vzpomenout, jestli jsem ho někdy viděl vytočeného nebo naštvaného. Když se mu něco nelíbilo, uchyloval se k takovému nespokojenému brblání, jakože sám pro sebe. Často si tak ale pobrblával jen tak pro nic za nic. Třeba v autě po lezení. Hrozně mě bavilo to poslouchat. Nevadilo mu, když jsme se mu často začali smát, případně se chytat za hlavy z jeho myšlenkových kotrmelců, které z něho lezly. Kam přišel, bylo ho plno. Aniž by na to hrál, aniž by ho to zajímalo. To byl prostě Pim.
„Třeba tuhle cestu jsem vylezl sólo, ten kruh jsem tam dal až potom, aby se to lezlo. Ani jsem to nepojmenoval. Ale to už mi dneska nikdo neuvěří.“ (Pimova cesta na Čerťákách za 7 UIAA).
No, uvěří Pime, zrovna já jsem u toho tehdy byl a celou dobu jsem tě tlačil očima.
Poslední roky jsem se s ním potkával častěji. Když už jsem s ním i lezl, navzájem jsme si přáli, hecovali se, navzájem se chválili. Jednou jsme se nevyřčeně dohodli, že nepůjdeme na další cestu, dokud nevylezem tu předchozí. Byl to pro mne vždycky ohromný zážitek. Bylo mi už přes padesát a cítil jsem se s ním jako děcko. Byl hrozně hravý.
Byl stolař a uměl se dřevem. Hromadu let pracoval na modelu Hranic z 18. století. Když jsem se ho ptal, jak ho, proboha, napadlo pustit se do takové blbosti, dostalo se mi odzbrojující odpovědi.
„A proč ne?“
Občas jsme si i volali, věděl jsem, že prodělal v zimě zápal plic a že měl k tomu nějaký onkologický nález. Když jsme se naposled potkali, dušoval se, že už je dobrý a že se to zvládne. Bylo na něm trochu vidět, že se šetří, ale lezl stále dobře. Při loučení jsem ho vzal za ramena a strašně jsem mu chtěl říct, že o něho mám strach. Chlapi ale tohle nedělají. Zmohl jsem se jen na něco jako „Drž se...“
Řekl to za mne. „Neboj, už je mi dobře a dávám na sebe pozor.“
Měl na sobě odrbanou bundu, ještě odrbanější batoh a vytahané tepláky. Úplně stejně jako tehdy před čtyřiceti lety, úplně stejně jako celý život. Tu jeho omšelou slupku neobyčejného člověka.
Vidím to, jako kdyby to bylo teď.
Jenže mi to stále nějak celé nedochází.
Stanislav Pim Miloš, legenda lezení na Severní a Východní Moravě, zemřel 10. 10. 2020.
Ahoj, to je ale pěkný nekrolog. Na lezení se mi líbí, že může vytvářet vztahy, které jsou dlouhé, silné a pravé. Myslím, že si to číst, byl by Pim rád.
Je to tak, Vláďo,
PIM byl dobrý chlap, škoda ho, velká škoda a to jsem ho znal jen polovinu doby co Ty!
Jinak si zapomněl ještě na jeho domovské skály na Helfštýně s jeho legendárním Pochlebníkem, Odmítavou a celou řadu jeho dalších cest. Také coby průkopníka fenoménu své doby lezení na hranických viaduktech. Stejně jako na jeho oblíbené saské pískovce.
A ten model Hranic z 18. st. vyráběl proto, že jeho druhou vášní byl zájem o historii a archeologii. Jeho model je dnes vystaven na čestném místě naší radnice (děda mé ženy mu pomáhal se zpracováním archiválií němčina psaná šwabachem byla pro Pima už těžší sousto).
U nás v rodině se o něm nehovořilo jako o Pimovi ale jako o Historikovi.
Mimochodem pro závody MPM mi Pim vyráběl stupně vítězů kromě celé řady dalších věcí, které nám dodneška velmi dobře slouží. Pim byl dobrosrdečný poctivý chlap.
Laďo, dík žes to napsal, my jsme s Pimem lezli v jednom období skoro stále spolu, než si našel Vandu, mám pár fotek ale hlavně vzpomínek na úžasného člověka, čistého, čestného, nefalešného kterého jsem si velmi vážil, obdivoval ho a který byl mým vzorem
Teď mi to psal Viktor,tak jsem zapatral a fakt.Mam s Pimem spojené ty začátky,skalky,Adr,kytara..ty jeho velké tlapy..tak už
Se divá dolu z lezeckeho nebe. Díky Pime
Omlouvám se, že při své neznalosti vůbec něco píšu, ale konstatování: „Pime, ty nekouříš, nepiješ, nemluvíš sprostě...“; je v lezecké komunitě opravdu výjimečná anomálie!
Ano, Pim byl skvělý člověk a taky kamarád, muzikant s krásným hlasem a byl vlastně první lezec, se kterým jsem se před více než 40 lety navázala na lano. A zážitek to byl opravdu silný :-))
Budeš nám chybět.
Jana
Silné mozolnaté prsty, které si věčně upravovaly patku. Až chlapecky nesmělý úsměv, který ho skoro nikdy neopouštěl. Paže, tak nějak ve předu, před ním, jako by podvědomě bránily jeho vytahanému baťohu sklouznou z ramen....a neodmyslitelné tepláky. Tak si Pima, průkopníka volného lezení na Valašsku a severní Moravě, vybavuju. V těch osmdesátých letech to byl můj lezecký i osobnostní vzor....Do neděle jsme věřil, že se ještě někde na skalách potkáme...bude nám chybět...
Děkuji pane Skýpala za tak neokázalý ,sromný a citlivý článek k odchodu Standy Miloše . Nejsem z Vašeho ranku lezců ,znal jsem ho jako skvělého řemeslníka stolaře ,který rozuměl dřevu a i snad celému světu , byl to samorost ,veký chlap ,nikdy nefňukal , řídil se vlastním rozumem a schopnostmi.Budeli každý z kamene je celý národ z kvádrů , nic nebylo nemožné ,ale znal své hranice ( i Hranice) Když jsem ho naposledy potkal a viděl jsem..... ,tak mi jen řekl , že mu poprášili trošku plíci ,aby mu nepraskla a bude to dobrý .. Obdivuhodný člověk ,hodně na něho myslím, a jsem rád za takové kamarády ,jako jste vy ,co dokážou charakterizovat člověka , budu vždy vzpomínat
Ještě jednou děkuji , Jiří Šatník , bývalý primář chirurgie v Hranicích.