Lezec - Zpravodaj

Ondra Beneš
Narozen: 06. 01. 1983
Nejlepší RP: The Shocker 8c
Nola 10+/11, OS 8a+
Písek: THC XIb, King Line XIb
Bouldry: Le Pilier 8A, Metro 8A, Nude 8A
Hory: Alpská trilogie: Des Kaisers neue Kleider 8b+, End of Silence 10+, Silbergeier 8b+,

Takže nejprve představíme Ondru Beneše. Kdo je Ondra Beneš a co pořád dělá? Kdy se z něho stal lezecký fanatik a proč?
Pocházím z Ústí nad Labem, které mám hrozně rád. Samotné město není nic moc, ale to okolí je nádherné. V okolí je hromada skal, hromada boulderů, v zimě můžu vyjet na běžky, prkno a vlastně díky tomu, že bydlím u takového místa, se ze mě stal lezecký fanatik. Každou volnou chvíli jsem byl a jsem na skalách. To vlastně už od svých 15 let.

Kdo tě poprvé vzal do skal?
Do skal mě vlastně nevzal nikdo. Poprvé jsme společně s Lukášem Dvořákem (který již dnes neleze) viděli lezce na ústecké vyhlídce - Erbenova vyhlídka. Byl jím Peťa Kawinek alias Rambáč. Ten nám řekl, co je k lezení potřeba, a pak už jsme jeli sami na sebe. Postupně jsme začali jezdit do Tisé, kde jsme okukovali techniky jiných lezců a začali je kopírovat. Později se k nám přidal Jarda Ježek, který nám vlastně dal to pravé know-how. Pak jsem začal lézt s ústeckou bandou jako je Cigán (Jirka Novák), Martin Červenka a jiní, kteří mi dali v té době asi nejvíc. Ukázali mi, že v lezení jde o přátelství, o ty chvíle ve skalách, o večery u ohně atd... Za to jsem jim hrozně vděčen.

Ztracený sen Xb, Teplické skály
foto by Pavel Žofka

Takže rodiče nelezou?
Maminka sice neleze, ale díky ní jsem byl jako dítě, ač jako nelezec, pořád ve skalách. Jezdila za mlada často do skal za trampováním, takže znala dobře okolí Labských pískovců, které mi později postupně začala ukazovat.

Zlepšoval ses v lezení postupně nebo jsi hned skočil do těžkých cest?
Pamatuji si, jak nám Pavel Hess neustále opakoval, že musíme nejdřív vylézt kilometr VIIa, kilometr VIIb atd. … a postupně se zlepšovat. Jenže my jsme lezli do všeho, co bylo na první pohled slušně zajištěno, aniž bychom znali obtížnost. Takže už první rok jsme „lezli“ osmičky a většinu lezených sedmiček v Tisé. Vraždy jsme nelezli. Ale je pravda, že na písku je třeba se k vyšší obtížnosti prolézt - skála je někdy lámavá, lézt se musí opatrněji. Na vápně je při rychlém vývoji lezce potřeba dávat pozor na zranění. V tom je písek asi lepší. Tady musí lezec postupně vyrůst, aby lezl top cesty.

Máš nějaké zážitky ze svých lezeckých začátků - nějaké veselé, nebezpečím zavánějící příhody?
Tuhle s oblibou každému vyprávím. Někdy v zimě 98 jsem slaňoval zeď v Tisé a nesrovnal jsem si konce lana. Cca 2m pod prvním kruhem cesty Savoj (který je asi v 10m) mi začal projíždět jeden konec osmou. Naštěstí jsem včas zareagoval a rychle jsem chytl oba konce lana nad osmou. Pak jsem bez přírazu vyšplhal k 1. kruhu (takové ty malé od Špeka a Prcka), který jsem chytl jednou rukou, zapřel jsem se pohorky o stěnu, vycvakl osmu, srovnal lano a zase osmu a karabinu přicvakl na sedák. Takže bacha na konce!

Jsi rád, že jsi začínal lézt na písku?
Určitě. Dalo mi to hrozně moc. Člověk, když začíná a leze na písku, tak se naučí na skále pohybovat jinak. Musí lézt opatrně vzhledem k měkčí skále a odlezům, má lepší techniku. Na písku mám rád ty lidi - lidi, kteří jsou celý život ve skalách, žijí jenom lezením, nehoní se pouze za čísly, nelezou pro čísla, ale pro cestu a prostě žijí naplno lezecký život.

A bojíš se vůbec?
Jo, dneska jsem se zrovna bál a všeobecně se dost bojím.

S Tomajdou jste udělali v Labáku množství prvovýstupů. Jaké máš pocity, když přijdeš pod nedotčený směr?
Tento rok jsem moc cesty zrovna nedělal - chtěl jsem zkusit i něco jiného. Ale když jsem viděl ve Státech ty nedotčené směry, tak mě choutky na prvovýstupy zase chytly. Tomajda, ten vrtá pořád a to je naprosto super. Těch nových cest a směrů, které díky němu a ostatním vzniklo. Já jsem si potřeboval dát malou pauzu. Letos jsem víc lezl, lezli jsme hodně s Editkou na vápně a teď jsme byli v Red River Gorge v USA.

Ondra Beneš relaxuje při hře na saksofón
foto by archiv Ondry Beneše

Nevynechal jsi letos také prvovýstupy, protože tě zdržují od výkonů?
Jo, to by mohl být taky důvod, proč jsem letos prvovýstupy nedělal. Chtěl jsem si pořádně zalézt. Když děláme cestu, tak si člověk zaleze tak trochu jinak. Je to dobrodružství, zážitek, ale za den vylezeš například jen 10 metrů nové skály a nových kroků. Záleží samozřejmě na cestě. Letos jsem si chtěl vyzkoušet spousty různých cest jak na písku, tak i na vápně.

Jenže ty máš stejně všechny cesty v Labáku vylezené a musíš si nějaké zase vyrobit.
Jo, tak snad zase příští rok. Snad mě Tom veme. V zimě vezmu Editku na procházku, projdeme se a okoukneme směry….co Edo? Amerika mě zase inspirovala k prvovýstupům, ale problém je, že takové směry se tady asi nenajdou. Tam byly úžasné neprostoupené směry. Nenavrtané sektory, prostě úlet...

Takže jsi měl nutkání vzít vrtačku a něco tam po sobě zanechat?
To určitě. Prvovýstupy se tam dělají shora, a tak by bylo dobré jim ukázat, jak se dělají prvovýstupy odspodu. Háček by tam na poličkách a v tvrdším písku držel dobře. Splněný sen si dokážu představit - dělat v Kentucky cesty za ubytování, stravu a za nýty.

Jaké je vlastně lezení v Redu?
Lezení v Redu mi přišlo hodně podobné některým cestám na Levém břehu, jako např. cesty v Mordoru - První vráska…, jen víc převislejší a víc chytovaté. Například jako je vršek Bestseller. Písek je jemnější, něco jako ve Fontainebleau, a tvrdší, než je u nás. Většina cest je max. 10 let stará. To, co mě vážně překvapilo, bylo to, že téměř každá cesta, kterou jsme lezli, byla naprosto parádní.

retro look Ondry Beneše v cestě Silbergeier 8b+, Rätikon, Švýcarsko,
foto by Tomáš Bardas

Co obtížnost, seděla? Mně teda přišlo, že když máš vytrvalost, tak v Redu dokážeš vylézt vysoká čísla.
Nevím. V Redu to bylo cesta od cesty, to je i v jiných oblastech, něco mi hodně sedlo, něco ne. Když srovnám obtížnost třeba 8b, tak některé cesty u nás za XIa (8b) mi daly víc zabrat. Labák v porovnání je hodně poctivá oblast. Myslím, že lidi, co v Redu lezou 8b, by tady měli problém s některýma cestama za Xc:)

No a neměli byste se tedy zamyslet nad tou klasifikací tady v Labáku? My vám to s Edou klidně předěláme, to bude jedenáctek:)
To nejde, to už je tak nastavené a v Labáku se prostě neleze kvůli číslům. U nás jsou ty cesty - ne všechny samozřejmě - víc techničtější a k tomu se občas připojí psychika a je to o něčem jiném. V Redu jsou ty cesty víc o síle. Bylo vidět, že někteří lezci moc nohama lézt neumí. Myslím, že hrany v Teplicích a Ádru by jim asi moc neseděly. Zase jsem se utvrdil v tom, že Labák je fakt světová oblast, co se týče množství, stylu, pravidel, krásy… Pokud je Red světová oblast, tak Labák musí být taky. Kdybychom v Redu zůstali na víc jak dva měsíce, pak bychom si museli hodně vybírat. Musel bych se uvrtat do nějaké těžké linie a zkoušet jen ji. V Labáku má člověk pořád co lézt a je to rozmanité, je to větší, je to bomba.

Tak Labák je i unikátní právě prvovýstupy odspodu, jak už jsi zmínil.
Mě osobně vždycky mrzelo, že se neustále řeší magnézium, ale že děláte takové neskutečné směry odspodu - 8b, 8b+, což se neděje nikde na světě, nad tím se nikdo nepozastavoval.
Prvovýstupy odspodu by se měly u nás držet. To by z pravidel nemělo nikdy zmizet. Ostatní pravidla jako délky mezi jištěním se měnit můžou. Vždy záleží na cestě. Nýty dávat tak, aby si nikdo neublížil, nespadl na zem…

Určitě je spousta lidí zvědavých, jak se takový prvovýstup odspodu dělá?
Základní pravidlo je, že najdeš směr, který neovlivní žádnou jinou cestu, vybereš si směr a odspodu si zhruba rozvrhneš, kde bude jištění. Pak se pomocí smyček nebo háčků v místě jištění posadíš, uvolníš ruce a zavrtáš navrtávák. Do něho si pak sedneme a osadíme jištění.

Ale prvovýstup je jen polovina práce, pak se cesta ještě musí přelézt. Co dá víc zabrat?
Jak co. Někdy je psycho cestu navrtat a RP pak přijde rychle. Někdy je to naopak.

Jakých prvovýstupů si v Labáku považuješ? A jak dlouho jste je dělali?
Asi těch nejtěžších, co jsme s Tomajdou navrtali: THC XIb a King line XIb. Ty prvovýstupy nám zabraly den, dva. Pokud jdou kroky udělat, tak je ten postup s vrtačkou rychlý. Horší je pak ten směr spojit na „kusovku“.

Vaše cesty nebo vesměs i novější cesty v Labáku jsou označovány jako „sportovky“. Mně teda přijde rozdíl mezi sportovkami na vápně a na písku. Co tobě?
Záleží na cestě. Jsou to „sportovky“, ale v Labáku. Borháky jsou o něco dál, cesty jsou kolmější a bouldrového charakteru. Nejsou to převislé prásky, kde vám postupně natéká odspodu až nahoru.

Jsi náš reprezentant, tudíž abych ti neudělala zle, tak bych se na mágo neměla ptát, ale nedá mi to.
Vztah k magnéziu mám od té doby, co jsem začal lézt, velice pozitivní. Není co řešit. Nemyslím si, že skále škodí. Jediný problém je, že to lidem vadí z estetického hlediska a nemají nejčistší on-sighty.

Ondra Beneš v cestě Silbergeier 8b+, Rätikon, Švýcarsko,
foto by Tomáš Bardas

Lezeš ještě pořád klasické pískovcové směry?
Ale jo a rád. Není to tak často, ale rád si nějakou klasiku vylezu. V Ádru si s Editkou občas dáme nějaké klasiky na věže - romantika, posezení na vrcholu, zapsání do knížky…

Ještě by ses s námi mohl podělit o zážitek z King line XIb, kterou jsi vylezl minulý rok.
King Line byla pro mě srdeční záležitost. Cestu jsem rozdělal s Ríšou Litochlebem a později jsme ji dodělali s Tomajdou. Vede na Růžovou věž na Pravém břehu a je to jedna z nejúžasnějších hran. Od dob navrtání nikdo směr na „kusovku“ pořádně nezkoušel, a tak jsem si minulý podzim řekl, že se na to podívám - vůbec jestli budu schopný udělat kroky v kuse. Po druhém zkoušení jsem kroky už začínal chápat. Pak přišla série pěti dnů, kdy jsem dal asi dva pokusy za den a začal jsem se lepšit. No a jeden den to na druhý pokus vyšlo. Byl to boj, protože jsem měl přemrzlé prsty, a taky mi při lezení louplo v prstu, který mě bolí doteď. Ale nepustil jsem to. Nahoře jsem si vítězně zařval - myslím, že v mezích a naproti v Dolním Žlebu to někomu přišlo, že ten výkřik znamenal pád a zavolal helikoptéru. Za pět minut, co jsem sjel dolů, přiletěl vrtulník a přiběhli záchranáři…To se teda omlouvám.

Z písku do velkých stěn. Byl to pro tebe přirozený vývoj?
Podle mě to je nejpřirozenější vývoj, protože styl cest je v horách podobný. Cesty jsou tam psychicky i fyzicky náročné a styl lezení je hodně podobný.

S Tomajdou jste jednu dobu jezdili po světě a na každém kontinentu jste zanechali nějaký prvovýstup. Kde všude to bylo?
Jordánsko, Madagaskar, Čína, Maroko, Turecko, Venezuela, Borneo.

Která expedice se vám nejvíc vydařila a zanechala ve vás nejsilnější zážitky?
Podle mě se úplně nejvíc vydařil Madagaskar. Krásná stěna, nádherná příroda, super lidi, hodně lezení, pro Evropana stravitelná exotika.

S vašimi expedicemi se pojí poznávání nových kultur a zemí. Dokázal bys žít někde jinde než v Česku?
Asi ne. Napořád ne. Třeba jen na rok či dva někde, jako teď v Red River Gorge. V Ústí to je nejlepší. Blízko na skály, bouldering, běžecké trasy… Mám to 15 minut do skal. To je super.

Tři léta v Alpách, tři těžké přelezy vícedélek Alpské trilogie - "Silbergeiera" 8b+, "End of Silence" 10+, "Des Kaisers neue Kleider" 8b+. Už o tom bylo napsáno a natočeno hodně, ale stejně se zeptám. Co pro tebe Alpská trilogie znamenala?
Teď, když nad tím přemýšlím zpětně - byla to pro mě část života, krásná část, během které jsem byl hodně motivovaný na určitou věc. Bavilo mě to a chtěl jsem si za tím jít. Byl to pro mě super zážitek, kdy jsem také poznal nové kamarády, nové lezce, což mě baví. Dále to pro mě byla motivace do dalších let, do dalších cest v horách.

The End Of Silence, 10+, Berchtesgadenské Alpy

foto by Martin Spilka

Myslíš tím třeba vícedélkové 8c?
To nevím. Jsem typ lezce, který nerad tráví čas pokusováním v cestách. Snad nejvíc pokusů jsem dal v King Line a to jsem ochoten, protože to mám kousek od baráku. Jezdit někam daleko a trávit tam čas nacvičováním, to není pro mě. Rád lezu všechno rychle, abych neztrácel čas. Víc jak 10 pokusů v cestě nedám, protože mě to pak nebaví a nezáleží na tom, jak je cesta hezká.

Co tě na velkých stěnách baví?
Prostor okolo sebe. Být ve stěně s člověkem - je to víc osobní. Dále pak psychický tlak, který musím během lezení ve stěnách zvládnout. Třeba když je nejtěžší délka až nakonec.

Jdeme konečně na ty sportovky - ty opravdové sportovky. Momentálně jste se vrátili z Red River Gorge, kde jsi vylezl svou doposud nejtěžší cestu - The Shocker 5.14b (8c). Cigán řekl: „To musel jezdit až do USA, aby něco takového vylezl“?
No, nejel jsem tam kvůli 8c. Tak nějak jsme zjistili, že nám tamní lezení sedí, cesty začaly padat, a tak jsem se rozhodl, že nějakou zkusím. V Redu je potíž s 8 céčkama. Spíš tam jsou 8c+, z toho dvě vedou v převislé skále - ve sklonu, který mi moc nesedí. No a jedno jediné 8c je právě The Shocker - lehce převislá stěnka, takže bylo jasno. Kroky jsem udělal hned, ale bylo moc teplo, abych je spojil. Počkal jsem na chladnější dny, a pak jsem to hned na čtvrtý pokus vylezl.

The Shocker, 5.14b (8c), Red River Gorge, USA
foto by David Raška

Tedy brutální „natýkací“ cesty ti nesedí. Není to tím, že ses jim nikdy nevěnoval?
Celý život lezu po místním písku a takové cesty tady nemáme. To bych musel pořád lézt na bouldrovce a jezdit do Rodellaru, to by mě ani nelákalo.

Podle mě jsi jeden z našich nejvšestrannějších lezců, což tě na jednu stranu odvádí od toho, podávat 100% výkony v jedné disciplíně. Nevadí ti to?
Mě baví střídat různé disciplíny, v zimě bouldry, pak písek, sportovky, Alpy. Lezení je pro mě pak barevné a strašně zábavné. Nedokázal bych se věnovat jen jedné disciplíně. Po čase by mě to už nebavilo, neustále řešit zvednutí zadku z matrace, ale tak i opakovaný pád pod řetězem. Lezení je pro mě sezónním sportem. Každé roční období něco jiného.

Co Hudyboulder Cup. Bude ještě další ročník?
Tak to záleží na spoustě faktorů. Lokality by tu byly. Problém je jako vždy magnézium. Už mě to moc nebaví, když ti ze všech stran hážou lidi a organizace klacky pod nohy. Doporučil bych těm, co „nás“ pořád řeší, ať se jedou po zimě podívat třeba na Sněžník. Jediné, co tam zůstane, je nepořádek po turistech. Takže závěrem - další Hudy cup bychom rádi pořádali. Tentokrát ale úplně jinak..... Bez papírování a nervů, které díky tomu letos přibyly.

Co jiného kromě lezení děláš…randíš s Edou nebo?
Momentálně se snažím dodělat FTVS, jinak si hraju na sportovce, co jezdí s Editkou na kole a v zimě na běžkách. Nic víc asi neumím.

Ty a Eda jste dohromady pěkně úderné lezecké duo. Hecujete se navzájem?
Spíš hecuje Editka mě než já ji. Já ji hecuju maximálně při přelezových pokusech. Editka chce trénovat a zlepšovat se. Já jsem odjakživa lenoch. Proto mě hecuje k tréninku a velmi pomalu se jí to daří. :-)

foto by archiv DŽC

Do velkých stěn byste spolu nevyrazili?
Jéje a moc rádi. Pomaličku ji na vše připravuji. V létě snad konečně klapnou nějaké Alpy.

Alpské zimní lezení tě neláká? Máš s ním nějaké zkušenosti?
Zkušenosti s ním mám dost minimální. Těch pár dní na ledech a v Tatrách se za zkušenost moc považovat nedá. Tento druh lezení ale nezavrhuji. Čas na zimní Alpy zatím uzrává.

Co závody, už jsi je pověsil na hřebíček?
Tak trochu jo. Závody teď už jen málokdy. Vážím si více každého času, který mohu trávit s přáteli ve skalách. Přijde mi to jako mnohem lépe strávený víkend.

MČR 2008
foto by Tomáš Rakovič

Tak Ondro, řekni nějaké moudro pro nastupující generaci!
Já na ty moudra moc nejsem....no....takže: Jděte si za tím, co vás baví a co vás motivuje. Nelezte cesty pouze pro čísla a pro posun v žebříčku. Vždyť jde hlavně o to být venku s kámošema a dělat těžké kroky :-)

Díky moc za rozhovor a ať se daří!

Ondra zkompletoval jako třetí člověk na světě Alpskou trilogii. Zde je upoutávka na film o jeho přelezu devíti délkové cesty Des Kaisers neue Kleider 8b+.

Zdroje:
Pro stažení traileru v lepší obrazové kvalitě navštivte Morchella

Související články: Alpská trilogie očima Ondry Beneše

Rozhovor s Ondrou o "End of silence"

Fotky z expedic DŽC najdete na jejich stránkách dolnizlebcompany.com

Rozhovor s Ondrou Benešem

Komentáře