Pro dobrodružství v oblasti Presanelly jsme zvolili srpen. Čtyřčlennou skupinu vysokoškoláků doplňoval zralý padesátník, příbuzný jednoho z nás, člověk, který se nebrání cokoliv vyzkoušet, a tak s nadšením a rád přijal naši nabídku týdne v Alpách. Dva z nás jsme do italských hor jeli podruhé. Všichni jsme věděli, že nás čekají bezpochyby nezapomenutelné zážitky, dobrodružství a cenné zkušenosti, bílé vrcholky nad hlavami a krajina pro našince neznámá a jen těžko představitelná.
Po dlouhé, leč zajímavé cestě autobusem - ať už šlo o přírodu, jíž jsme projížděli, neznámá města a tamní architekturu, ale i nevšední „společenský“ život v autobuse - jsme vysedli na konečné v Pinzolu. Nepříliš lehké batohy na záda a hurá nahoru, do hor, do neznámé čisté přírody plné ticha, zajímavostí a krás. První výstup jako obvykle nebyl z nejlehčích. Znatelnou únavu pociťoval hlavně nejstarší člen výpravy. Počasí bylo slušné, a tak jsme za rozumnou dobu dorazili k prvnímu cíli - salaši Sarodoli. S více než tisíci výškovými metry v nohách a ukončením dne v podobě několika dešťových přeháněk jsme v salaši pohodlně na matračkách tvrdě usnuli.
Brenta z Presanelly
Přestože následující dny počasí opět seslalo nějaký ten déšť, nebránilo nám seznámit se blíže s krajinou Brenty - nejhezčí části Dolomitů a Adamella prostřednictvím skvostných výhledů a krátkých, zato vcelku náročných výstupů na blízké vrcholky Cimu Lanciu ( 2318 m ) a Pala di Dalgón ( 2410 m ). Všichni byli nadšeni.
Při přesunu na jinou salaš jsme se drželi značek a mapy. Značení se však počase vytratilo a slábnoucí pěšina zmizela také. Došli jsme ke srázu, tomu nejméně prudkému ze všech hrůzných. Zrádný promočený a prudký terén a k tomu těžké batohy - „tak tudy by to bylo hodně nebezpečné,“ shodli jsme se všichni. Jiná schůdnější cesta však nebyla, a tak nezbývalo než za vydatného deště pomalu, s notnou opatrností slézt zalesněný, trávou porostlý svah asi 300 výškových metrů. Zdolání takové překážky všem dodalo kuráže do dalších, probudila se touha vyzkoušet, co ještě náročnějšího zvládneme.
Naše útulná salaš
Trasu jsme plánovali vždy den předem. Dohodli jsme se, že vyběhneme ten nejvyšší blízký vrchol - 3558 metrů vysokou Cimu Pressanellu. Při tom se však projevili poněkud rozdílné charaktery každého z nás. Ten nejzkušenější v horské turistice, náš „vůdce“ Jirka, nebyl proti, zároveň se ale vzhledem ke zodpovědnosti, kterou pociťoval, trochu obával, jak to všichni zvládneme. Já a sestra, které nemáme potřebu dosahovat nejvyšších vrcholů, jsme také souhlasily, ale s tím, že by nám vůbec nevadilo jít jinam, třeba do níže položených míst. Zato Honza a kupodivu i ten nejstarší z nás byli jednoznačně pro. Zastupovali tu část lidí, kteří dychtí po dosahování nejvyšších vrcholků a jsou na to náležitě hrdí. A také je tlačila potřeba dokázat si (ještě) něco. Přestože jsme se s tímto postojem v lecčems dosti rozcházeli, snažili jsme se pochopit a respektovat jej. Plán byl následující : dojít na bivak Roberti a časně ráno vyrazit na vrcholovku, abychom se ještě před setměním vrátili na bivak. Před tím vším jsme ale museli okusit jedinečnou osvěžující, či spíše ledovou koupel v jezírcích vodopádů Nardis, které vytékají z ledovce a padají do údolí Genova. Určitě další z nezapomenutelných zážitků.
Po ledovcová moréně
Cesta na Roberti bylo příjemné stoupání, k čemuž jistě přispělo zlepšení počasí a o trochu lehčí zátěž na zádech - nepotřebné věci pro následující dny jsme totiž zanechali na spodní salaši. Bivak překvapil vcelku zánovním prakticky a stylově vybaveným interiérem. Postele nabízeli přespání minimálně 10 nocležníkům.
Ranní probuzení nás dostalo! Kromě toho, že jsme jedinkrát za celý týden v tak brzkou hodinu vstávali, nás přivítala vymetená modrá obloha s ranním oparem na obzoru. Rýsoval se slunečný projasněný den bez mráčku, což nám dosti přidalo na náladě a kuráži k velkému výstupu. V malých baťozích jsme si nesli jen to nejnutnější jako jídlo, oblečení, sluneční brýle a podobné vybavení na ledovcový vrchol, mužští střídavě nesli velký batoh převážně s horolezeckou výbavou, která se mohla hodit vzhledem k tomu, že jsme neznali přesně terén Pressanelly. Asi po 500 metrech začala kamenitý povrch nahrazovat zeleň. Ta byla poblíž bivaku již zřejmě několikátý den vypásána široce rozprostřeným stádem pasoucích se černých horských krav. Ty neušly dlouhý úsek cesty naší pozornosti a ani ony nešetřili svou zvědavostí k nám. Vystoupali jsme na kamenitou morénu. Úzká ne příliš stabilní pěšinka na jejím hřebeni se po obou stranách prudce svažovala asi 100 výškových metrů dolů, což byl alespoň pro mě, přestože mě podpírali turistické hůlky, dosti úzkostný úsek cesty. Následovalo balvanovité moře, značky byly nahrazeny mužíky, podle nichž nebyla přesná orientace úplně možná. Připadali jsme si jako kamzíci, ale poté, co jsme je spatřili a pozorovali s jakou obratností se pohybují po velkých různorodých šutrech, jsme si tak připadat přestali. Již z morény jsme poprvé zahlédli ledovec táhnoucí se z vrcholu. Na svém konci rozvrásněný a smíchaný s kamennou sutí neohromoval tolik, jako čistá bílá sněhová vrstva výše.
Po ledovci na Presanellu
Po překonání kamenitého technického úseku jsme nastoupili na ledovec. Dva z nás jsme s ním už měli první zkušenost za sebou, ostatní se seznamovali. Vyzkoušeli jsme si jízdu po zádech a břiše a brždění hůlkami pro případ, že by někdo z nás uklouzl. Ledovatý povrch se se sílícím sluncem měnil v měkčí. Při pohledu okolo a pod nás jsme si někteří plně uvědomovali možné nebezpečí. Z jedné strany vysoko se tyčící kolmá stěna s ostrými věžemi, na straně druhé prostorný ledovec poměrně prudce se svažující do údolí. Přestože jsme vrchol Cimy Pressanelly viděli už od nástupu na ledovec, trvalo to ještě bezmála tři hodiny, než jesme ho dosáhli. Se stoupáním výš a výš se stával terén stále prudším, což mě víc a víc znepokojovalo. Při představě uklouznutí a sjezdu jsem ani nedomýšlela následky. Bylo to popravdě náročné hlavně psychicky. Kdyby záleželo na mně, okamžitě se otočím a sejdu zpátky. Podobné pocity jsem měla i při k přestupu na kamenitou hradbu, tentokrát ale vedoucí přímo k vrcholu. Jedině blížící se vrchol mě částečně uklidňoval. Konečně, díky Bohu, jsme nahoře! Přivítal nás velký vrcholový kříž, chladný vítr a nedozírné téměř jasné výhledy. Pod námi 1700 m známé lyžařské passo Tonále, v dálce Ortler, Adamello a nejbližší byl fantasticky zbrázděný hřeben Brenty.
Na vrcholu Presanelly 3558 m
Pro vítr jsme se na vrcholu dlouho nezdrželi, ale i po tu krátkou chvíli vypovídaly výrazy na tvářích každého obrovský oddych, úlevu, spokojenost, radost a nadšení. Dosáhly jsme všichni vrcholu a osobních výškových rekordů zároveň a to se hned tak každé skupině nepodaří. Já jsem měla naopak i obavy ze sestupu, které se potvrdily. Místo přechodu kamenité bariéry v ledovec nám dělalo největší problém. Namrzlé a kluzké kameny a hluboký sníh. Jirka nás holky navázal na lano ale po 100 metrech nám ukázal, jak se dá dolů krásně a bezpečně skákat i běžet. Najednou to šlo velmi rychle, byla to dokonce sranda. Lano už nebylo třeba. Stejnou cestou jsme došli k bivaku za poloviční čas. Ke konci už jsme byli opravdu velmi unavení, bolely hlavně nohy. Ani použití opalovacího krému s vysokým UV faktorem nezabránilo někdy směšně vypadajícmu zrudnutí odhalených částí těla. Byl to zajímavý, určitě dobrodružný a svým způsobem přínosný den.
Zbytek pobytu jsme se stahovali směrem k místu odjezdu a podnikali jen krátké nenáročné výšlapy na nedaleké okolní vrcholky.
Neprošli jsme hodně míst, které by za to jistě stály a klidně jsme déle spali a v blaženosti se probouzeli. Shodli jsme se všichni, že týden v téhle oblasti bez lidí stál za to. Odreagovat se a vybočit z každodenního stereotypu, poznat naprosto neznámý ráz krajiny, projít nevšedními zážitky a upevnit své sebevědomí. Jsem vděčná za tenhle pobyt, který mi rozšíříl obzory, přinesl nové zážitky a cenné zkušenosti. V cizím prostředí jsme dokonce i zúročili i jazykové znalosti a zdokonalili se v neverbální komunikaci.
Stáňa Ďurinová.
Pohled na Brentu přes údolí
Jak to viděla Bohunka, a neb jaký je dlouhotrvající dojem z vandru ?
Jestliže se člověk konečně rozhodne někam a na delší dobu odjet, tak další průběh výletu se odvíjí od několika faktorů; a to, nejmenuji hierarchicky, od počasí, skupiny lidských charakterů a okolí. V případě výletu do Alp, který osobně považuji za jeden z nejkrásnějších zážitků v mém dosavadním životě, aniž bych tedy holdovala adrenalinovým sportům (viz výstup na zdánlivě strmý vrchol Presanelly), všechny nedílné faktory předčí příroda. Nepatřím mezi ty, jejichž mysl a vnitřní naplnění se upne na jistý cíl, rádoby něčím výjimečný a obdivuhodný, jako bylo naše zdolání třítisícovky. V podstatě ani nepatřím k těm, co očekávají něco úžasného a velkolepého. Mým objektem pozorování, zdrojem „každominutové“ radosti a pocitu tichého údivu byla jednoduše příroda, to ticho, čisto a přirozená vůně kolem, jež bezpochyby jako mávnutím kouzelného proutku prostě nemohou snad ani v člověku zahlceném technikou nezanechat alespoň trošku ze sebe. Takže členové výpravy pak kráčí sice obtěžkáni batožinou, ale vlastně nadpozemsky lehoučcí.
Paradoxem vlastně je, že to, co je pro nás v podstatě přirozené, tedy příroda, která nás „zplodila“ a zajišťuje naše každé vdechnutí, téměř navštěvujeme jako cizinci, troufám si nás přirovnat k Marťanům, občasným hostům „naší“ modré planety. Ačkoliv jsem vesničan, tedy tvor srdcem i duší spjatý s rodnými lesy, kopci a stráněmi a ačkoliv tedy rozhodně necestuji s Marťánky, i tak jsem se do posledního dne obdivovala, a ten stav přetrvává, té nekonečné paletě zelené barvy, svěží čirosti z ledovce tekoucího potoka, vůni šumícího lesa a dokonce i hvězdami posetému nebi, které se z lavičky kterékoliv salaše zdálo být jaksi zázračné a jiné než to u nás ze zahrady.
Občas, když náročnost dne tělo úplně nevyčerpala a víčka ještě dovolovala pohled kolem, jsem se přistihla, že trávím nezvyklou dobu s hlavou vzhůru. Dřív bych asi tak bytostně nevěřila, jak tato přírodní síla může působit a jak dalece předčí sebelepší televizní program…
Bohumila Ďurinová
A jak to vidí mužská část ?
Možná to zní příliš pateticky, ale pro člověka, který žije v zemi, jejíž nejvyšší vrchol je o víc jak polovinu nižší než vrchol Presanelly, je první dosažení takové hory nezapomenutelným zážitkem. Jako ostatně všechno, co je v životě poprvé. Vždy, když překonáte nějaký svůj limit, cítíte se povznesení, sebevědomí a posléze možná i trochu zklamaní, že už je ten báječný pocit očekávání, vítězství a zdravé pýchy pryč. Ale zároveň s tím se před vámi objevují další výzvy a vy víte, že když jste zvládli to minulé, měly byste se pokusit i o to, budoucí. To je fundament lidské existence, díky němuž se lidstvo dostalo z jeskyní do zděných příbytků.
Sečteno a podtrženo, prázdninová expedice, kterou jsem prožil se skvělými lidmi a v báječném prostředí mi dodala další chuť po nových skutečných dobrodružstvích
a ukázala mi asi nejlepší, nejzábavnější a nejzdravější způsob, jak strávit dovolenou.
Jan Morávek.
To asi nebude nahoda, ze se zde prakticky zaroven objevily dva clanky popisujici vylety do oblasti Brenty, CA Jenda tam i letos jede, oba clanky doporucuji autobus a uvadeji odkaz?
Nevim, jaka je historie vzniku a uverejneni textu, ale pro me to tenhle detail dost vyznamne kazi, asi jako ta PETka v ciste divocine. Mem te romantice verit? Nebo se mi nekdo snazi prodat dopravu autobusem?
Jo perfektni! Tohle je teprve PR! Ma to sice jeste nedostatky, chtelo to ty clanky casove rozhodit a nemuseli byt oba na jedno brdo, ale dobry. Jeste bych jim poradil pridat fotky. To laka a na fotkach autobusu dobre viditelny logo firmy, at si to kazdy spoji.
Pokud je to jen obrovska nahoda, no tak sorrrac! :)))
To je tzv. dvojitej píár, kterej může bejt stejně účinnej jako dvojitej nelson! Zajímavý je, jak se v mejlech a příjmeních autorů přemnožili/y batulové (to je nějakej druh dortíku) Jinak Jenda, to je specialista na reklamu (www.hory doly.cz/ vypsat.php?id=3743). K článku: čtyři z pěti Papoušů by doporučili klávesu... Modří už vědí.
Aha! :)
Jinak pro pana Oldu. Nikdy jsem cestovku nevlastnil, ani v ni nepracoval. Jedina konkurence je, z jsem take Jenda.
Predpokladam ze kolik stoji... jste si pred psanim odpovedi zjistovat ani nemusel a je to fuk. Jde o to, ze reklama ma byt tak oznacena.
Odporna reklama v casopise, rikate? Chapu, musi se za ni platit. Jak odporne... :)))
Pánové jsou asi od konkurence, myslí tím nějakou cestovku. Protože jak jsem si zjišťoval, když pojedu do téhle oblasti pravidelnou autobusovou linkou a nebo vlakem, zaplatím od dvou do trojnásobku ceny, než u téhle firmy. A tak jsem moc rád, že jsem právě tenhle odkaz objevil. Určitě ho využiju.
No a články jsou to pěkný. Mluví o všem, co člověk prožívá a odnáší si domů. Lidi, kteří na horách nikdy sami nebyli tak po přečtení vědí předem, do čeho jdou. Já nepotřebuju popis trasy, jak to většinou v článcích bejvá, na to mi stačí mapa. A průvodce taky nepotřebuju, aby mi určoval místo táboření v davu účastníků zájezdu. A když nechci tahat auto do přírody, tak tahle nabídka je přímo ideální. Tak díky autorům teď mám o čem přemejšlet a těšit se na léto.
A teď se pánové můžete pustit třeba do časopisů, které jsou dneska plný opravdový reklamy na jedovatejch barvách z težkejch kovů a čím víc peněz za ně firma vyhodí, tím vyšší pak zaplatíte ceny za zboží v obchodě.
Pánové nejsou z nějaké cestovky. Holt nemůže být z cestovky každý ;-))
Jinak můj tip na dopravu pro 5 osob - určitě tě potěší, že se do oblasti dostaneš ještě mnohem levnějc:
za cca 100Kč z Prahy vlakem do Žel. Rudy na německé hranice, na skupinovou slevu
přes Bavorsko do Rakous na Bayern ticket (25/5)=5euro na osobu
Zbývajícíh 233km z Rakouských hranic do Trenta dostopovat.
Cena: 250Kč. Při dobrém stopu by mělo jít do 24 hod (odpoledne-pozdní noc vlak; ráno vyrážet na stop).
Pro obě cesty to teda vychází alespoň 4x než nějaký Jenda a vlaky a stop zatěžují životní prostředí méně než autobus. Nevýhodou je menší pohodlí a větší dobrodružnost cesty.
Trochu mi vadí podceňování "zralých padesátníků".
Sulovsky má taky již po padesátce a Psotka byl v padesáti na Everestu (sice nepřežil...)
A vlastně já mám padesátku taky za sebou...
Udivuje mne, že ještě nikdo neupozornil na metodické nedostatky. např. "brždění hůlkami pro případ, že by někdo z nás uklouzl",účinně lze brzdit pouze cepínem, nebo pohyb po ledovci bez navázání, cepínů a maček viz foto "na ledovci"(je opravdu ten ledovec bez trhlin? ). Je to další příběh českých kamikadze. Tentokrát ale měli štěstí na počasí.
Souhlas. Z vybavení na ledovec se tam akorát objevilo lano, a to je teda dost málo! Na nedostatečné vybavení, zkušenosti apod. se prostě v případě průšvihu nelze vymlouvat. Já nevím, ale přijde mi dost trapný se chlubit tím, že jsem neměl výbavu ale zato jsem měl štěstí.
Jako vůdce skupiny jsem věděl, do čeho jdeme. Šel jsem tudy už podruhé. Jedná se o strmější sníh na ledovcovém podkladu bez trhlin. Pokud není ledovka, a v tom případě bych je tam nevedl, dá se brzdit pouhým sednutím. Hůlky jsme na brždění měli jako rezervu. Lano jsme použili jen jako psychologickou podporu děvčat, když se báli skočit 2 metry do hlubšiho sněhu.
..přiznávám, článek jsem nečetl, ale fotky stačí. Brždění sednutím, případně hůlkou, hmmm.
Asi z celý hory nemůže spadnout ani jeden kamínek, či nikdo nemůže sklouznout hlavinkou dopředu. Dobrá, přilba tíží.
Ty ten sníh(na obr. popis ledovec) máš zrengenovanej??
pro mne z náčrtu vyplývá, že jsi nezodpovědnej vůči těm, co Ti dali důvěru....
Před týdnem jsme v Tatrách potkali němce, který jak tvrdil chodí všude s minimálním vybavení. Kromě nekvalitních pohorek a batůžku neměl opravdu nic jiného. V Tatrách je vařený, pečený (zná se i s Mirou Jílkem a samozřejmě s Hermanem na Teryně). A tento mládenec bez maček a cepínu vylezl za den (sice "chodeckým" terénem) Baraní rohy i Malý Ľadový.
Před týdnem jsme v Tatrách potkali němce, který jak tvrdil chodí všude s minimálním vybavením. Kromě nekvalitních pohorek a batůžku neměl opravdu nic jiného. V Tatrách je vařený, pečený (zná se i s Mirou Jílkem a samozřejmě s Hermanem na Teryně). A tento mládenec bez maček a cepínu vylezl za den (sice "chodeckým" terénem) Baraní rohy i Malý Ľadový.
Vidíš. A o tom to je. Když se i po chodeckém terénu budeme pohybovat s perfektní výzbrojí a výstrojí a budeme na ní spoléhat a pak něco z toho selže, jsme v hajzlu. Když vidim ty chudáky s horskými vůdci na ferratách, jak se potěj a zdržujou naše obyčejný selky ze vsi, tak si řikám, na co si ti lidi s plnejma šrajtoflema hrajou ? Ten počáteční strach jsme přece měli i my, když jsme začínali jezdit na kole kolem kopřiv kam jsme padali, když jsme začli lízt trochu do vejšky. A právě tenhle strach by měl v člověku navodit ten správnej respekt z možného nebezpečí i do budoucna. Je přirozenej a postupně se získáváním zkušeností slábne. A právě Stáňa ho vyjádřila pěkně v článku, kde pak sama přiznává, že na sestupu už jí hloubka nijak nevadila, při získání jistoty už se nebála. Kdo byl od jihu na Presanele tak ví, že trhliny v horním úseku, kde se chodí nejsou a sklon pro pro klasiky je chodecký. A jestli přiletí z hora nečekaná cirkulárka ( roztočenej kamen ) tak ti přilba asi moc nepomůže. Cepín ano, ale jen tam, kde je potřeba. Jinak kdo sním dobře není sžitej ...( už jsem viděl jednou po kotrmelci jeden zapíchnutej v zádech ). Hore zdar. Jirka.
Nojo, kdyz, jak pises vise, jsi vedel do ceho jdes, neb jsi to sel uz (povazte) podruhy. :-)<br>
Nic ve zlym, ale tvy nazory na vybaveni, to jsem slychal od svych 14 letych synku, nezli se trochu porozhledli a dostali rozum.<br> Tim oblbuj svy zakazniky, tady ti to malokdo sezere.
To jsou hrdinský řeči, hůlky, pohoda a pak se nelze divit, že zpráva bezpečnostní komise ČHS je kaŽdoročně objemnější, když hrdnivé z Čech vyrážejí dobýt horské velikány jak za dob J. Balmata - ten ale na rozdíl od nich v horách celý život žil a nejdnou za čas vyrazil na výlet
tak mě ještě napadá proč používat cepín, když se s ním můžu píchnout, proč používat mačky když si s nima můžu propíchnout nohavicu, proč sebou tahat lékarničku, když je to zbytečná zátěž, na co helma když Ti stejně je na nic ...
Za ušetřený peníze si alespoň můžu dopřát kvalitní pohřeb. Lepší mrtvej hrdina než živej sráč.
Koukám ze zprávy bezpečnostní komise se stává skoro zaklínadlo. Když si to člověk přečte, tak ovšem zjistí, že chybějící vybavení bylo loni primární příčinou ... 0 smrtelných nehod. Že velkým zdrojem nehod je, že se lidi vydávají do sněhu a ledu bez cepínu, na ledovec bez lana atd. tedy dneska už není tak docela pravda.
Tím neobhajuju chybějící vybavení a metodu brždění trekovou holí.
:-) jsem opravdu potěšen, že nás někdo tak pozorně čte. Ano, je to tak. Stav z let devadesátých, kdy chybějící vybavení bylo za kdejakou nehodou, se podstatně zlepšil. Ovšem obávám se, že sám fakt, že je vejbava dostupná a lidi si ji obvykle před výletem pořídí, ještě nějak neznamená, že by se chovali zcela příčetně :-)
No tak já ti něco povím, když ti někdo zhukne do trhliny a ty nemáš mačky, cepín, pár zámkovek a smyce tak mu můžeš rovnou objednat rakev. Jsou prostě situace kdy se bez nutnýho vybavení neobejdeš. Osobně jsem trhlinu už párkrát navštívil...
Vidím, že můj příspěvek s němcem byl pochopen opačně. S jeho filosofii se vůbec neztotožňuji. Za těch pár let co lezu (cca 28) vím, že cepín nebo jen kladivo (v létě) zachránily život několika kámošům. Ti co ho neměli se buď pěkně potloukli a jeden tu už není...
Co k tomu dodat. Uklouznout stačí jen jednou. Mi už cepín zdraví nebo možná i život zachránil...
Když někdy vidím perfektně vybavené takyhorolezce na takovém sáňkovacím kopečku v horách, tak je mi jasné, že za většinou obchodních kšeftů je skrytá i všeobecná ideologie. Myslím, že schopnosti člověka se snižují i nemístným používáním umělých pomůcek. Někdo holt má moderní matroš a tak může lízt sólo i bez jištění a zabije se podle metodických pokynů, druhý se podle některých z vás nemůže bez cepínu ani sklouznout po sněhu - viz sklon svahu na fotce.
Kolego starce. Tu poznamku o sklonu nejak nechapu. Tohle je sklon, pokud se jedna o zmrzly firn, kde se rychlost bude rovnat prakticky rychlosti volneho padu. (probatum est).
Me vybaveni je znacne obstarozni a zdaleka, zdaleka neodpovida narokum metodiku, ale ocamcat pocamcat.
Podcenovani zmrzlych kopecku. co nejsou moc dokopce, je klasicka zacatecnicka chyba a konci rozbitejma nohama i hlavama. Kdo to ma pak nosit k doktorum, ze.
Ono někdy nezáleží tak na sklonu (když to zjednoduším), ale na kvalitě sněhu nebo někdy až ledu. Takový letní firn je sakra rychlý. A letní dojezdy do suti jsou dost bolestivé. Když byly před pár léty ledové Tatry, bylo tam 6 smrťáku za týden. Jeden se zabil i na turistickém chodníku po úspěšném zdolání lezecké cesty a sestupu... Ono vlastně i ten cepín při ujetí už nefungoval. Člověk nesměl ujet. A bez maček ani rána...
No,tak si nejsem ani jista tím,zda-li tento článek patří na lezce.já bych řekla,že spíš na nějakou turistickou webovou stránku.těžko říct,jaká byla situace na ledovci,ale cepíny nebyly ani na batozích připnuté.nechci nikoho kritizovat,ale já osobně bych se nechlubila tím,že hazarduju se životem a že podceňuji hory.to radši helmu na skalách než v horách bez výstroje a výzbroje.možná to vidíme tady všichni moc kriticky a je jasné,jaký byl záměr článku-je lepší někam vyrazit,než sedět doma na zadku,ale...
kdybych vedla někoho do hor,obzvlášť začátečníky!,tak je všechny ne ledovci navážu nejen pro můj pocit jejich zabezpečení,ale i pro jejich pocit bezpečí.no prostě tak,jak to má být:-)
Předpokládám,že ty jsi ten karlos,který většinou v diskusích svými komentáři uráží,že?vzhledem k tomu,že tvé názory nestojí za ztrátu času,nebudu ti vysvětlovat,jestli práším radši na překližce nebo venku,ty machře!
pozor, mluvím o firnové stráni, ne o rozpukaném ledovci. taky jsem si myslíval, že je dobrý navázat co nejvíc lidí na jedno lano. mě přesvědčilo jedno ujetí o tom, že jeden člověk sám sebe ubrzdí, ale smýkající se družstvo neubrzdí nikdo. a z toho mi plyne dogmátko - buď lano, ale potom od štandu ku štandu, nebo bez lana.
a uz jsi nekdy zkousel brzdit hulkou?
kamos jo. podcenil situaci, cepin dal na batoh, uklouzlo mu to a uz jel. zkousel brzdit hulkou, ale ani ranu. zastavil se az dole ve zlebu. nejakych 400 m...
Jak tak koukám na tu tolik diskutovanou fotku, tak vidím že se vám tam moc ty nohy nebořili... takže to asi bylo pěkně zmrzlý, že? Navíc je to i ve stínu, zřejmě někdy ráno... Tak i na takhle skloněným svahu, pokud je to zmrzlý se to může parádně rozjet, a pekelně to musí bolet. A i kdyby to nebylo tolik zmrzlý tak mi prosím vás někdo vysvětlete jak se dá brzdit hůlkama, je to blbost. Kdyby šlo o nějaký menší sněhový pole ale ledovec...
K inkriminované fotce: Máš pravdu, že to bylo ráno, ale tady to nebylo tak prudké, jak se může zdád, výš to bylo horší.Odpoledne, když jsme šli dolů, sníh byl pěkně rozbředlý a hodně se bořil.
Na článek jsem narazil náhodou při shánění informací o Presanelle, kam v září jedem.Je fakt, že článek od začátečníků mi nemohl nic přinést, ale nad nevybavením jsem se pozastavil také. Problém stržení celého družstva jsme řešili letos při výstupu na MB z Itálie. Došli jsme k tvrdému závěru - na ledovci s trhlinami se jistit vždy, hlavně při přechodu sněhových mostů, na hřebenech, když ne od štandu ke štandu nejistit, každý musí jít sám za sebe (a také spadnout). Ovšem bez helmy, maček a cepínu bych nešel ani na Presanellu. Viděli jsme také na sousedním Adamellu na ledovci Madrone (30km2)dvojici, nenavázanou, sice s mačkami, ale jen s hůlkami. A brzdit pád hůlkou? ha,ha,ha. Ještě mě bije do očí ten pravopis. Náhodné používání Y a I ve shodě přísudku s podmětem u životných a neživotných podstatných jmen mužského rodu a I u ženského rodu a to nejsem žádný češtinář, jen skoro padesátník.
Registrace
Metodika
lezec.cz
Presanella, ideální kopec pro alpské začátečníky.
GPS a mapové aplikace