Salzburskou cestou na Watzmann, | aneb alpinisti z klobouku |
Vždycky jsem hltal knihy a články z hor. První průstupy významnými stěnami, řešení „posledních problémů“, dramatické příběhy, někdy i se šťastným koncem. Nechci žehrat novým časům, ale doba je jiná. Málokdo má dnes prostor a chuť sepsat obsáhlejší text, který přinese i nějaké informace. Musí stačit nasypat fotky na některou ze sociálních sítí a hlavně přidat ty správné „haštáky“. Následující report je nesmělou snahou splatit tento dluh. Věřím, že záznam průstupu pěkné a širší lezecké obci přístupné cesty ospravedlní přání aktérů zůstat v anonymitě. Podstatné je jeviště, nikoliv herci.
Stěna (hi res)
foto by © Bob a Bobek
Milé děti, pohodlně se usaďte, neboť právě začíná večerníček s vašimi oblíbenými hrdiny. Na úvod je zvykem ukázat klobouk kouzelníka Pokustona, v němž bydlí dva králíci – Bob a Bobek. Ano, tady je máme. Blíží se půlka ledna, venku počasí, že by brojlera nevyhnal, Bob se potýká s latentní tularémií a Bobek kňučí, že má zchromlou packu. Králíčata se překonávají v pištění, králice, vidouce postupný fyzický a mentální rozklad svých samečků, zavelí k ozdravnému výletu do hor: „Jeďte a nevracejte se, dokud s vámi nebude k vydržení!“ Neuposlechnutí nepřichází v úvahu, zbývá tedy určit cíl. Deštivý podzim slibuje slušné podmínky v Javorácích, což Bobek tak trochu tuší. Ovšem zkraje roku proběhne po internetech echo „Titanka je v podmínce“. Dá se tedy očekávat, že pod nástupem už je instalován automat na elektronický výdej pořadových čísel a taternici si šlapou mačkami po hlavách a zoufale hledají kus kompaktního ledu, kam ještě nikdo nevrtnul. Takto nevypadá přirozený biotop našich dvou hebkých hrdinů. Chvilka listování v seznamu dlouhodobých cílů (A), co je blízko (B), co má příznivou předpověď (C), kde je příznivá lavinovka (D), na co postačuje fyzický fond (E), co bude oběma šmakovat (F). A ∩ B ∩ C ∩ D ∩ E ∩ F = třetí nejvyšší stěna Alp, v zimě velmi chutné sousto, navíc kořeněné těžko uvěřitelným výkonem jednoho z největších králíků a autora iniciační knihy mnohého ušatého alpinisty – Achttausend drüber und drunter. Ještě vyslat elektronického poštovního holuba směrem ke Christl, vševědoucí patronce místních běláků žijících pod kopcem a živících se voděním, s prosbou o nějaké info k podmínkám ve stěně. Odpověď, kterou si Bob s Bobkem přečtou (naštěstí) až po návratu, obsahuje pasáže jako „spousta nového sněhu“, „většinou prašan, takže bude třeba razit stopu“, „možnost lavin“, „z místňáků ještě tuto zimu ve stěně nikdo nebyl“. Na závěr je připojeno přání, aby ušáci pojali „kluge Entscheidung“. Buď pochválena, sladká nevědomosti, dobrodružství nic nestojí v cestě.
Ve čtvrtek tedy zatáhnout hrabání chodeb o trochu dřív, sednout do pojízdné králíkárny a následuje přesun ke Königovu jezeru. Ráno se po králičím způsobu nikam nespěchá. Pobalit nutnou výzbroj a výstroj na 3 dny. Singl padesátku a teglajnu na případný ústup, něco železa, jeden šroub, cepíny, mačky, bivakovací věci, zimní srst. Hlavně nepodcenit stravování - trávu radši ne, motá se po ní hlava, zato spoustu granulí a na chuť čokošku pastuší tobolku. Kdyby Bob s Bobkem nebyli zbytečně cimprlich a konzumovali primární trus, jako všichni pořádní příslušníci jejich rodu, šlo by váhu batohů ještě podstatně srazit. Inu, rezervy tu do příště jsou.
První loďkou do St. Bartholomä v 9.15. Cestou místní kaninchen vyvolává ozvěnu a sugestivně popisuje východní stěnu Watzmannu, jež se tyčí kousek nad jezerem a která má – nastojte – na svědomí více životů než pověstný Eiger Mordwand (aby taky ne, při tom provozu, co v ní každé léto bývá). Co na tom, že viditelnost je jen pár desítek metrů. Všichni jedinci Oryctolagus cuniculus ssp. japonicus, kteří zaplnili plavidlo, tají dech a zuřivě fotografují mlhu ve směru, kterým leží tenhleten óstwand. Následuje vylodění v 10.20 na farmě starýho Bartoloměje. Bob s Bobkem nasazují ostré rekreační tempo a nebýt ramlice z infocentra, která jim v bílé tmě ukázala správný přístup ke stěně, možná kolem jezera krouží dodnes. Za to jsou podrobeni výslechu, co že tam jdou dělat. Odpovědí je lehce šokována. Stěna je prý v zimě nebezpečná (no jo), skoro se neleze (to není úplně pravda), letos tam rozhodně ještě nikdo nebyl (to se ukáže být pravdou) a ona by do toho nevlezla ani za doprovodu našich ochlupených hrdinů (o což se ji, ehm, nikdo neprosil).
Bobek fascinován plovoucí králíkárnou (hi res)
foto by © Bob a Bobek
Při stoupání k Eiskapelle se oblačnost trhá, poprvé (a naposledy) lze vidět celou zeď. Start je jako z westernu – v pravé poledne se králíci přestrojí do lezeckého a vnoří do stěny. Prozatím každý sám za sebe. Na úvod snadné ledy, sněhové stráně, mixy do trojky, brodění sněhem. Postupně začíná být jasné, že se ušáci zadupali moc doprava. Na tři poměrně nepříjemné a obtížné délky vytáhnout lano, sem tam bludná skobka, potom nekonečně dlouhý traverz vlevo do Schöllhornkaru. Pomalu se šeří a králíci jsou lehce nervózní – zkuste taky najít bivakovací bloky v karu zvícím průměrné tatranské doliny, nota bene pod několika metry sněhu. Intuice nakonec nezklamala a povedlo se objevit skalky jen nesměle vystupující z bílé pláně. Bob zkoumá možnosti, jež nabízí odtrhovka v levé části, Bobek se mezitím – při snaze najít přijatelný koutek k vyprázdnění – propadá tři metry a následně z bílého hrobu nadšeně ohlašuje nález útulného pelechu o dispozicích 1+kk. Zbytek dne už je rutina. Přichystat podestýlku, pohltit granule a spát.
Bobek zatíná drápky do úvodních ledů(hi res)
foto by © Bob a Bobek
Bob optimistický, kousek nad Eiskapelle(hi res)
foto by © Bob a Bobek
Zjištěna navigační chyba, ale do Schöllhornkaru už je to jen pár (set) metrů(hi res)
foto by © Bob a Bobek
V traverzu karu (hi res)
foto by © Bob a Bobek
Bob se usmívá od ucha k uchu – pelech nalezen (hi res)
foto by © Bob a Bobek
Kuchyňský kout (hi res)
foto by © Bob a Bobek
a ložnice (hi res)
foto by © Bob a Bobek
Budíček na šestou, trocha mrkve, v sedm se vyráží. Chvilka dumání kudy že se nastupuje do toho Solnohradského pilíře. Nenosný prašan postupně předává štafetu nenosnému sreži, později skále polité centimetrovou glazurou. Mačky a motyky putují do batohu, tady se bude hrát spíš skalní hra. Jištění sporé, naštěstí se pilíř od brzkého rána koupe ve sluneční záři, takže ani tolik nezalejzá za drápy. Čtyřkové úseky střídají delikátní mixové pasáže. Pověstný Höhlenův ýbrhang jde volně, ale dolez téhle délky dokáže pobavit. Jen se štěstím se Bobek v glazuře pár metrů nad viklavou skobkou vyhne pověstné ráně do zátylku. Následně Bob bravurně přeběhne poněkud „pumpig“ délku a za stálého střídání se povede dobýt první Band. Tady by měly končit technické obtíže cesty. Všude sněhu milión, místy seraky, místy jen prašanem posypané plotny. Bobek jde na čelo, razí stopu. Tu do půli lýtek, tu po pánev, místy přes převísky seraků. Jištění nemožné, ale snad ani není třeba.
Úvodní část Solnohradského pilíře (hi res)
foto by © Bob a Bobek
Ve skále (hi res)
foto by © Bob a Bobek
Bob v závěrečných délkách pilíře, dole Schöllhornkar, přístupové údolí a na břehu jezera „old MacBartoloměj´s farm“ (hi res)
foto by © Bob a Bobek
Bob se hrabe Rauherovým komínem (hi res)
foto by © Bob a Bobek
Sjezdovka na prvním Bandu (hi res)
foto by © Bob a Bobek
Konečně králíci stanou pod poslední velkou neznámou, kterou představuje Bandunterbrechung – v létě prý pěkná plotnovitá pětka. Ušáci však mají víc štěstí než rozumu, a tak je zde přesně tolik ledu, aby z ní byla WI3 paráda. Ke slovu přijde i ten jeden šroub, když už ho s sebou táhnou. Za chvíli Bobek štanduje pod serakem velikosti solidní činžovní vily. Čelby se ujímá Bob, v posledním světle vykomínuje na sněhové pole, aktivuje beast mode, jako kdyby měl vzteklinu, a jme se dupat gipflšluchtu. Nakrátko se ještě prostřídají, ale čumákem v čumák strmému sněhu a setrvalému spindriftu Bobek pochopí, kde je po zbytek dne jeho místo, a opět pustí dopředu našláplého druha. Ten kolem půl deváté zahlásí objev špičky oranžového bivakovacího kotce a vzápětí se vypne. Bobek tedy během půl hodiny pacičkami odhrabe vchod a vtáhne svého bezvládného kolegu dovnitř. V kotci je spousta erárního steliva. Králíci zhltnou kokošku, vyprázdní napáječku a padnou do bezvědomí.
Bobek a Bandunterbrechung – naštěstí v ledu (hi res)
foto by © Bob a Bobek
Ušáci za světla čelovek hledají kotec (levý okraj snímku). Zdroj: https://www.foto-webcam.eu/webcam/funtenseetauern/ (hi res)
foto by © Bob a Bobek
Ranní výhled z kotce (hi res)
foto by © Bob a Bobek
Do běla vyspinkaný Bob, za ním špička kotce (hi res)
foto by © Bob a Bobek
Ráno se ani jednomu z vyhřátého klobouku nechce, ale práce šlechtí. Na druhou stranu, kdo by chtěl bejt přešlechtěnej? Takže v osm se vykopat, obejít ostroh a hore háj! Kvalita sněhu se ještě zhoršila. Bob vyrazí dopředu, bohužel zcela chybným směrem. Vodorovný traverz vlevo ve visutém prašanu, dva peckery na délku – plyšáci touto slepou uličkou ztratí dvě hodiny. Návrat, identifikování správného (zavátého) komína a už se Bobek prokopává převějemi vzhůru. Občas se prostřídají a než bys řekl „myxomatóza“ pětsetkrát pozpátku, jsou pod závěrečnou stěnkou. Směr není jasný, skála je olepená sněhem, štand se nekoná a na všechny strany ďoura jak do pekla. Takhle tedy ne, přátelé. Králíci pomyslí na všechny vrhy mláďat, jež na ně doma čekají, a hledají alternativu. Tu najdou vlevo ve žlábku, který je interesantním mixem, delikátním ledem a hlubokým sněhem vyvede kolem druhé až k vrcholovému kříži se zvonečkem. Tomu se Bob s Bobkem ještě rádi pokloní. Ne snad, že by byli nějak nábožensky založení, ale na hřebeni je vichr jako prase, takže se jen s námahou udrží na nohou. To je ovšem poněkud na překážku původnímu plánu, který zahrnoval traverz Watzmannu přes Mittelspitze a Hocheck a kolem Watzmannhausu pohodlně k autu. Místo toho se králíci dlouho nerozhodují a utíkají po hřebeni směrem Südflanke, o které toho v zimních podmínkách moc známo není, ale i to málo zpráv dokáže nepotěšit. Co naplat, že je prý cesta značená, když barva není pod sněhem vidět.
Sestup mohutnou jižní stěnou, za kterou by se nemusel stydět leckterý západoalpský kopec, asi nemá smysl popisovat. Zabloudit se dá, jet na autopilota se moc nedoporučuje. Přesto jsou naši hrdinové po dvou hodinách na dně. Tedy na dně nádherného údolí Wimbachgries. Na zbytku plynu rozpustí trochu sněhu, pohltí poslední mrkev a za bledého svitu nedomrlého srpku měsíce nastupují pochod smrti kolem zavřené chaty až k Wimbachschloss, kde berou útokem samoobslužný box s limonádami. Občerstveni pokračují k Wimbachbrücke, odkud zkouší stopovat – bohužel bez úspěchu. Kdo by si taky vzal do koženého interiéru zánovního bavoráka dvě na první pohled prašivá individua. V tomhle stavu by stopli leda pojízdnou kafilérii. Ušákům tedy nezbyde než zatnout hlodáky a přepnout na nouzový režim. Kolem desáté přicházejí ke své plechové králíkárně, za sebou sestup zahrnující 19 kilometrů a 2200 sklesaných metrů.
Sněhový svah nad kotcem (hi res)
foto by © Bob a Bobek
Bobek přešťasten na vrcholu, dole jezero s Bartolomějem (hi res)
foto by © Bob a Bobek
Potácivec v Südflanke (hi res)
foto by © Bob a Bobek
Konečně Wimbachgries. Výraz Bobovy tváře hovoří za vše – směs radosti, úlevy a naprostého vyčerpání (hi res)
foto by © Bob a Bobek
Schema výletu (hi res)
foto by © Bob a Bobek
Na závěr historická poznámka. Jak každý sečtělý alpinista ví, Salzburskou cestu přelezl Hermann Buhl sólo v noci z 27. na 28. února 1953 za 9 hodin. Jestli přitom jel na perníku, stejně jako při výstupu na Nanga Parbat, zdroje nezmiňují. I tak ale jde o jen stěží pochopitelný výkon. Cestu prý neznal, podmínky měl až do Gipfelschlucht optimální, výše bojoval s hlubokým sněhem. Když pomineme jeho nesporně špičkovou fyzičku, je obdivuhodná především intuice, s jakou uměl číst stěnu a nacházet správný směr, stejně jako nepředstavitelná efektivita pohybu v nejistém terénu. To z něj v očích každého normálního smrtelníka musí dělat Zabijáckého králíka z Caerbannogu na steroidech. Na tohle karotka nestačí.
Doporučená literatura:
Buhl, Hermann. Achttausend drüber und drunter
Pro našince patrně nejznámější ve slovenském překladu pod názvem Od Álp po Himalaje, rok vydání 1958. Pozor, přečtete si kapitolu o Watzmannu a podlehnete přesvědčení, že tohle musíte mít!
Rasp, Franz. Watzmann-Ostwand: Alle Routen für Bergsteiger und Kletterer
Vcelku praktický průvodce (třeba 4. vydání z roku 2013). Je vhodné si ho opatřit ještě před akcí. To už dnes králíci vědí.
Schöner, Hellmut. 2000 Meter Fels
Velmi pěkná publikace. Jen je teda dobré si ji přečíst až po akci. Mohli byste totiž podlehnout přesvědčení, že zase nemusíte mít všechno.
Stocker, Adi. Longlines – Die ganz großen Klettereien der Nördlichen Kalkalpen
S knihou jako celkem zkušenost nemám, ale v ní obsažené topo Salzburské cesty je velmi přesné a dobře použitelné. Alespoň co se klíčového úseku v pilíři týká.
Sepsal vlastní packou
Milé děti, pohodlně se usaďte, neboť právě začíná večerníček s vašimi oblíbenými hrdiny. Na úvod je zvykem ukázat klobouk kouzelníka Pokustona, v němž bydlí dva králíci – Bob a Bobek. Ano, tady je máme. Blíží se půlka ledna, venku počasí, že by brojlera nevyhnal, Bob se potýká s latentní tularémií a Bobek kňučí, že má zchromlou packu. Králíčata se překonávají v pištění, králice, vidouce postupný fyzický a mentální rozklad svých samečků, zavelí k ozdravnému výletu do hor: „Jeďte a nevracejte se, dokud s vámi nebude k vydržení!“ Neuposlechnutí nepřichází v úvahu, zbývá tedy určit cíl. Deštivý podzim slibuje slušné podmínky v Javorácích, což Bobek tak trochu tuší. Ovšem zkraje roku proběhne po internetech echo „Titanka je v podmínce“. Dá se tedy očekávat, že pod nástupem už je instalován automat na elektronický výdej pořadových čísel a taternici si šlapou mačkami po hlavách a zoufale hledají kus kompaktního ledu, kam ještě nikdo nevrtnul. Takto nevypadá přirozený biotop našich dvou hebkých hrdinů. Chvilka listování v seznamu dlouhodobých cílů (A), co je blízko (B), co má příznivou předpověď (C), kde je příznivá lavinovka (D), na co postačuje fyzický fond (E), co bude oběma šmakovat (F). A ∩ B ∩ C ∩ D ∩ E ∩ F = třetí nejvyšší stěna Alp, v zimě velmi chutné sousto, navíc kořeněné těžko uvěřitelným výkonem jednoho z největších králíků a autora iniciační knihy mnohého ušatého alpinisty – Achttausend drüber und drunter. Ještě vyslat elektronického poštovního holuba směrem ke Christl, vševědoucí patronce místních běláků žijících pod kopcem a živících se voděním, s prosbou o nějaké info k podmínkám ve stěně. Odpověď, kterou si Bob s Bobkem přečtou (naštěstí) až po návratu, obsahuje pasáže jako „spousta nového sněhu“, „většinou prašan, takže bude třeba razit stopu“, „možnost lavin“, „z místňáků ještě tuto zimu ve stěně nikdo nebyl“. Na závěr je připojeno přání, aby ušáci pojali „kluge Entscheidung“. Buď pochválena, sladká nevědomosti, dobrodružství nic nestojí v cestě.
Ve čtvrtek tedy zatáhnout hrabání chodeb o trochu dřív, sednout do pojízdné králíkárny a následuje přesun ke Königovu jezeru. Ráno se po králičím způsobu nikam nespěchá. Pobalit nutnou výzbroj a výstroj na 3 dny. Singl padesátku a teglajnu na případný ústup, něco železa, jeden šroub, cepíny, mačky, bivakovací věci, zimní srst. Hlavně nepodcenit stravování - trávu radši ne, motá se po ní hlava, zato spoustu granulí a na chuť čokošku pastuší tobolku. Kdyby Bob s Bobkem nebyli zbytečně cimprlich a konzumovali primární trus, jako všichni pořádní příslušníci jejich rodu, šlo by váhu batohů ještě podstatně srazit. Inu, rezervy tu do příště jsou.
První loďkou do St. Bartholomä v 9.15. Cestou místní kaninchen vyvolává ozvěnu a sugestivně popisuje východní stěnu Watzmannu, jež se tyčí kousek nad jezerem a která má – nastojte – na svědomí více životů než pověstný Eiger Mordwand (aby taky ne, při tom provozu, co v ní každé léto bývá). Co na tom, že viditelnost je jen pár desítek metrů. Všichni jedinci Oryctolagus cuniculus ssp. japonicus, kteří zaplnili plavidlo, tají dech a zuřivě fotografují mlhu ve směru, kterým leží tenhleten óstwand. Následuje vylodění v 10.20 na farmě starýho Bartoloměje. Bob s Bobkem nasazují ostré rekreační tempo a nebýt ramlice z infocentra, která jim v bílé tmě ukázala správný přístup ke stěně, možná kolem jezera krouží dodnes. Za to jsou podrobeni výslechu, co že tam jdou dělat. Odpovědí je lehce šokována. Stěna je prý v zimě nebezpečná (no jo), skoro se neleze (to není úplně pravda), letos tam rozhodně ještě nikdo nebyl (to se ukáže být pravdou) a ona by do toho nevlezla ani za doprovodu našich ochlupených hrdinů (o což se ji, ehm, nikdo neprosil).
Při stoupání k Eiskapelle se oblačnost trhá, poprvé (a naposledy) lze vidět celou zeď. Start je jako z westernu – v pravé poledne se králíci přestrojí do lezeckého a vnoří do stěny. Prozatím každý sám za sebe. Na úvod snadné ledy, sněhové stráně, mixy do trojky, brodění sněhem. Postupně začíná být jasné, že se ušáci zadupali moc doprava. Na tři poměrně nepříjemné a obtížné délky vytáhnout lano, sem tam bludná skobka, potom nekonečně dlouhý traverz vlevo do Schöllhornkaru. Pomalu se šeří a králíci jsou lehce nervózní – zkuste taky najít bivakovací bloky v karu zvícím průměrné tatranské doliny, nota bene pod několika metry sněhu. Intuice nakonec nezklamala a povedlo se objevit skalky jen nesměle vystupující z bílé pláně. Bob zkoumá možnosti, jež nabízí odtrhovka v levé části, Bobek se mezitím – při snaze najít přijatelný koutek k vyprázdnění – propadá tři metry a následně z bílého hrobu nadšeně ohlašuje nález útulného pelechu o dispozicích 1+kk. Zbytek dne už je rutina. Přichystat podestýlku, pohltit granule a spát.
Budíček na šestou, trocha mrkve, v sedm se vyráží. Chvilka dumání kudy že se nastupuje do toho Solnohradského pilíře. Nenosný prašan postupně předává štafetu nenosnému sreži, později skále polité centimetrovou glazurou. Mačky a motyky putují do batohu, tady se bude hrát spíš skalní hra. Jištění sporé, naštěstí se pilíř od brzkého rána koupe ve sluneční záři, takže ani tolik nezalejzá za drápy. Čtyřkové úseky střídají delikátní mixové pasáže. Pověstný Höhlenův ýbrhang jde volně, ale dolez téhle délky dokáže pobavit. Jen se štěstím se Bobek v glazuře pár metrů nad viklavou skobkou vyhne pověstné ráně do zátylku. Následně Bob bravurně přeběhne poněkud „pumpig“ délku a za stálého střídání se povede dobýt první Band. Tady by měly končit technické obtíže cesty. Všude sněhu milión, místy seraky, místy jen prašanem posypané plotny. Bobek jde na čelo, razí stopu. Tu do půli lýtek, tu po pánev, místy přes převísky seraků. Jištění nemožné, ale snad ani není třeba.
Konečně králíci stanou pod poslední velkou neznámou, kterou představuje Bandunterbrechung – v létě prý pěkná plotnovitá pětka. Ušáci však mají víc štěstí než rozumu, a tak je zde přesně tolik ledu, aby z ní byla WI3 paráda. Ke slovu přijde i ten jeden šroub, když už ho s sebou táhnou. Za chvíli Bobek štanduje pod serakem velikosti solidní činžovní vily. Čelby se ujímá Bob, v posledním světle vykomínuje na sněhové pole, aktivuje beast mode, jako kdyby měl vzteklinu, a jme se dupat gipflšluchtu. Nakrátko se ještě prostřídají, ale čumákem v čumák strmému sněhu a setrvalému spindriftu Bobek pochopí, kde je po zbytek dne jeho místo, a opět pustí dopředu našláplého druha. Ten kolem půl deváté zahlásí objev špičky oranžového bivakovacího kotce a vzápětí se vypne. Bobek tedy během půl hodiny pacičkami odhrabe vchod a vtáhne svého bezvládného kolegu dovnitř. V kotci je spousta erárního steliva. Králíci zhltnou kokošku, vyprázdní napáječku a padnou do bezvědomí.
Ráno se ani jednomu z vyhřátého klobouku nechce, ale práce šlechtí. Na druhou stranu, kdo by chtěl bejt přešlechtěnej? Takže v osm se vykopat, obejít ostroh a hore háj! Kvalita sněhu se ještě zhoršila. Bob vyrazí dopředu, bohužel zcela chybným směrem. Vodorovný traverz vlevo ve visutém prašanu, dva peckery na délku – plyšáci touto slepou uličkou ztratí dvě hodiny. Návrat, identifikování správného (zavátého) komína a už se Bobek prokopává převějemi vzhůru. Občas se prostřídají a než bys řekl „myxomatóza“ pětsetkrát pozpátku, jsou pod závěrečnou stěnkou. Směr není jasný, skála je olepená sněhem, štand se nekoná a na všechny strany ďoura jak do pekla. Takhle tedy ne, přátelé. Králíci pomyslí na všechny vrhy mláďat, jež na ně doma čekají, a hledají alternativu. Tu najdou vlevo ve žlábku, který je interesantním mixem, delikátním ledem a hlubokým sněhem vyvede kolem druhé až k vrcholovému kříži se zvonečkem. Tomu se Bob s Bobkem ještě rádi pokloní. Ne snad, že by byli nějak nábožensky založení, ale na hřebeni je vichr jako prase, takže se jen s námahou udrží na nohou. To je ovšem poněkud na překážku původnímu plánu, který zahrnoval traverz Watzmannu přes Mittelspitze a Hocheck a kolem Watzmannhausu pohodlně k autu. Místo toho se králíci dlouho nerozhodují a utíkají po hřebeni směrem Südflanke, o které toho v zimních podmínkách moc známo není, ale i to málo zpráv dokáže nepotěšit. Co naplat, že je prý cesta značená, když barva není pod sněhem vidět.
Sestup mohutnou jižní stěnou, za kterou by se nemusel stydět leckterý západoalpský kopec, asi nemá smysl popisovat. Zabloudit se dá, jet na autopilota se moc nedoporučuje. Přesto jsou naši hrdinové po dvou hodinách na dně. Tedy na dně nádherného údolí Wimbachgries. Na zbytku plynu rozpustí trochu sněhu, pohltí poslední mrkev a za bledého svitu nedomrlého srpku měsíce nastupují pochod smrti kolem zavřené chaty až k Wimbachschloss, kde berou útokem samoobslužný box s limonádami. Občerstveni pokračují k Wimbachbrücke, odkud zkouší stopovat – bohužel bez úspěchu. Kdo by si taky vzal do koženého interiéru zánovního bavoráka dvě na první pohled prašivá individua. V tomhle stavu by stopli leda pojízdnou kafilérii. Ušákům tedy nezbyde než zatnout hlodáky a přepnout na nouzový režim. Kolem desáté přicházejí ke své plechové králíkárně, za sebou sestup zahrnující 19 kilometrů a 2200 sklesaných metrů.
Na závěr historická poznámka. Jak každý sečtělý alpinista ví, Salzburskou cestu přelezl Hermann Buhl sólo v noci z 27. na 28. února 1953 za 9 hodin. Jestli přitom jel na perníku, stejně jako při výstupu na Nanga Parbat, zdroje nezmiňují. I tak ale jde o jen stěží pochopitelný výkon. Cestu prý neznal, podmínky měl až do Gipfelschlucht optimální, výše bojoval s hlubokým sněhem. Když pomineme jeho nesporně špičkovou fyzičku, je obdivuhodná především intuice, s jakou uměl číst stěnu a nacházet správný směr, stejně jako nepředstavitelná efektivita pohybu v nejistém terénu. To z něj v očích každého normálního smrtelníka musí dělat Zabijáckého králíka z Caerbannogu na steroidech. Na tohle karotka nestačí.
Doporučená literatura:
Buhl, Hermann. Achttausend drüber und drunter
Pro našince patrně nejznámější ve slovenském překladu pod názvem Od Álp po Himalaje, rok vydání 1958. Pozor, přečtete si kapitolu o Watzmannu a podlehnete přesvědčení, že tohle musíte mít!
Rasp, Franz. Watzmann-Ostwand: Alle Routen für Bergsteiger und Kletterer
Vcelku praktický průvodce (třeba 4. vydání z roku 2013). Je vhodné si ho opatřit ještě před akcí. To už dnes králíci vědí.
Schöner, Hellmut. 2000 Meter Fels
Velmi pěkná publikace. Jen je teda dobré si ji přečíst až po akci. Mohli byste totiž podlehnout přesvědčení, že zase nemusíte mít všechno.
Stocker, Adi. Longlines – Die ganz großen Klettereien der Nördlichen Kalkalpen
S knihou jako celkem zkušenost nemám, ale v ní obsažené topo Salzburské cesty je velmi přesné a dobře použitelné. Alespoň co se klíčového úseku v pilíři týká.
Sepsal vlastní packou
| Bobek [úpravy] | 21:18 13.12.2024 |
Komentáře | ... | nové příspěvky | Nový komentář  |