Jižní Afrika je podle internetu zemí pro lezce zaslíbenou a skalních oblastí tam má být jak hub po africkém dešti. Rozhodli jsme se proto podniknout výpravu a přesvědčit se o těchto možnostech na vlastní oči.

Z důvodu bezpečnosti i společenského vyžití jsme naplánovali vyrazit ve větší skupině, což se nakonec podařilo a i přes menší zredukování původního počtu účastníků jsme nakonec s Jakubem oba hladce dorazili na místo. Sice každý na jiné, ale shledání v Africe už bylo otázkou několika dní. Mile nás překvapilo především stálé slunečné počasí. To se ovšem změnilo ve stále deštivé, jakmile jsme si po úvodním rozmanitém programu půjčili auto a vyrazili za lezením. Podobná překvapení nás provázela i po zbytek výletu, ale ani to nás neodradilo od prozkoumání několika nejzajímavějších lezeckých oblastí, jejichž subjektivní a určitě i nepřesný popis dáváme k dispozici níže. Pro lepší představu o našem postupu přikládám i mapu s hvězdičkami, přičemž většina z nich označuje lezecké oblasti, ve kterých jsme nebyli. Vzhledem k časové tísni jsme se rozhodli projet pouze severovýchodní cíp Jižní Afriky, ke kterému se také vztahují všechny naše komentáře a poznatky.



Mapka skal v JAR
foto by © Climbing.za

Ačkoliv jsme vyráželi hlavně za lezením, jedním z našich prvních poznatků bylo, že krajina má v sobě naprostý nedostatek exotičnosti. Upřímně řečeno, po většinu času stráveného na silnici jsme měli pocit, že krajina v Chorvatsku je podstatně zajímavější. Navíc zvířata jsou zavřená v parcích a vesnice Afriku připomínají většinou jen barvou pleti obyvatel. Člověk si tak připadá spíš jako v Evropě nebo ve státech, až na to, že nemá tolik chuť procházet se večer po městě. Pokud vám jde tedy hlavně o exotiku, víc bych doporučoval vyrazit někam blíž rovníku. Bude to zajímavější, co se týče přírody a bezpečnější, co se týče lidí. O dalších faktorech typu počasí, doprava nebo hadi si můžete přečíst několik informací v závěrečné fázi článku.



Rozněžněný pavián
foto by © Michal Tyl


A teď už k lezení. Charakter skal je Jižní Africe rozmanitý, leze se na všem od vápence přes slepenec až po pevný písek. Zarazil nás nepoměr mezi velkou hustotou oblastí a malým množstvím místních lezců. Ti se ovšem i přes slabou základnu zvládají o skály pečlivě starat, rozšiřují nabídku cest a poctivě sepisují průvodce, které jsou většinou zdarma dostupné na netu. Obtížnost se v Jižní Africe označuje na stupnicí od 1 do 34, přičemž 18 je zhruba šestka UIAA, 21 je sedmička atd. Cesty jsou tu vynikající všeho druhu, jak pro sportovní, tak i tradiční lezení. Lézt se dá u moře, v kaňonech, v horách, jeskyních... Možnosti jsou neomezené. My jsme se snažili vybírat ty největší štěky, byť počasí naše plány občas dost razantně měnilo. Následuje přehled oblastí, které jsme během cesty stihli navštívit:


Vrcholovka z Mooiheku, za zády Mt. Everest a ještě dál Eagle Mountain
foto © archive Michal Tyl

Waterfall Boven

Waterfall Boven je jednou z nejznámějších lezeckých oblastí v celé jižní Africe. Nachází se u stejnojmenného městečka a nikoliv překvapivě i u solidně vysokého vodopádu. Několik nadšenců tu poctivě a s velkou péčí spravuje nejen skály, ale i celkové lezecké zázemí včetně hostelu a kempu. V okolí najdete několik set sportovních i tradičních cest v pevném pískovci, přičemž každý měsíc příbývají další. Kvalitní průvodce je k dispozici v kanceláři místních lezců v centru města (Rock n´ Rope), která je otevřená prakticky neustále. Jedinou zradou je drahé mítné na dálnici cestou do města, kterému se dá vyhnout jen za suchého počasí. To nás nepotěšilo hlavně proto, že kvůli dešti jsme za těch pár kilometrům museli platit asi pětkrát, přičemž za tak “kvalitní” silnici by spíš měli platit oni nám.

Leze se ve třech hlavních sektorech, přičemž my jsme možnost jít se podívat do dvou. První z nich se nachází hned vedle vodopádu a nejlépe se k němu dostanete po dvaceti minutách chůze z ubytovny uprostřed městečka. Fotky odsud oběhly svět na obálkách lezeckých časopisů a je fakt, že lezení vedle vodopádu rozhodně má svoji atmosféru. Kromě toho, že blízkost zuřící řeky vám vhání ještě více adrenalinu do žil, tak je na skalách špatně slyšet, což přispívá k pocitu izolace dokonce i od vlastního jističe. Vzhledem k tomu, že jako v mnoha jiných jihoafrickýh oblastech je často potřeba k nástupu slanit, je 60m lana minimum a 70m standard. Expresek je potřeba brát spíš více, neboť cesty jsou dobře odjištěné a často poměrně dlouhé. Rozsah obtížností je velký, nicméně lehčích cest je po skrovnu a opravdové menu začíná až v obtížnostech kolem 20. Nejhezčí cesty přímo u vodopádu pak začínají na obtížnosti 23, přičemž tahle ”normálka” je zároveň i jedinou rozumnou variantou, jak se přímo od vodopádu dostat ven z kaňonu.


Waterfall Boven: Nejznámější lezecká oblast v Jižní Africe
foto © archive Michal Tyl

Druhý hlavní sektor je o něco vzdálenější a nachází se hned vedle lezeckého kempu pár kilometrů od města. Atmosféra je tu skvělá a v kempu je dokonce k dispozici i první umělá stěna na Deep Water Solo, kterou jsme kdy viděli. Jinými slovy je tam pěkná bouldrovka s převisem nad bazén. Ke kempu se ovšem musí jet do kopce po kamenité cestě z klasické africké železité hlíny. Tahle červená hlína je sice úžasně fotogenická, nicméně při dešti klouže tak, že se po ní nedá ani chodit, natož pak jezdit do kopce. Každopádně při dobrém počasí je cesta bezproblémová a dorazíte po ní k malému parkovišti nad skalami, případně až do lezeckého kempu o pár set metrů dál.  Při špatném počasí se na druhou stranu bez čtyřkolky nedostanete ani nahoru ani dolu, přičemž ale nemožnost návratu tolik nevadí, protože skály u kempu schnou až zázračně rychle a některé cesty jsou suché prakticky v jakémkoliv počasí. Celý sektor je lépe sportovně osazen než oblast přímo u vodopádu a také tu najdete více cest střední obtížnosti (18-22). Cesty jsou ovšem kratší a prostředí už není tak atraktivní, byť výhled na džungli také není k zahození. 


  Nástup po liáně
foto © archive Michal Tyl

Drakensberg

Drakensberg, nejvyšší pohoří v Jižní Africe, tvoří hranici s Lesothem a člověk si ho zapamatuje hlavně jako ohromoující divokou krajinu plnou potoků, vodopádů a trčích skalních zubů. Polovina zážitku je tu lezení a druhá polovina výhledy, při kterých si člověk musí přidržovat čelist. Jednou z nejzajímavějších i nejpřístupnějších hor je pak Sentinel (3156), který lze dobýt pouze lezecky. Normálka sice spočívá jen ve dvou těžších krocích v mokré skále, na které by stačil jeden friend, nicméně vzhledem ke slušné výšce nad zemí se do toho člověku v pohorkách a bez lana nějak nechce. S výbavou na čistě tradiční lezení si ale na Sentinelu zalezete možná nejlépe z celého Drakensbergu. Hodí se také zkušenosti pohybem v horách, protože bouřky přichází téměř každý den, mlha padá rychle a sněžit tu může v jakékoliv roční době. Navíc pohoří je z křehkého slepence a zdejší skála je mezi lezci pověstná hlavně tím, že se jí nedá věřit. Nástupy mohou trvat od dvou hodin do dvou dnů a nezanedbatelným rizikem jsou i místní borci, kteří si neváhají na úkor turistů pořídit nový foťák, boty nebo, bůhví proč, klidně celé lezecké vybavení. Na druhou stranu je tu i dostatek krásných cest v kvalitní skále a nástupy jsou zážitkem samy o sobě. Pokud tedy vyjde počasí a máte dobře naplánovanou trasu, tak Drakensberg představuje určitě jednu z nejnádhernějších oblastí v jakých se vůbec dá lézt. Průvodce je k dispozici na internetu.



  Stěny Sentinelu
foto © archive Michal Tyl

Monteseel

Monteseel představuje tradiční lezení ve stěně pískovcového kaňonu nad townshipem, neboli městečkem z apartheidní doby, kde na bělocha nenarazíte. Vzhledem k chudobě a dobrému výhledu na skály z městečka se tu rozmáhá i kriminalita, a tudíž se doporučuje nenechávat nic pod skálou ani nad skálou. Autem je oblast snadno dosažitelná, nachází se  zhruba na půl cesty mezi Durbanem a Pietermaritzburgem a je přístupná prakticky přímo ze silnice. Cesty tu mají pěkné, jednodélkové a různých obtížností, přičemž zruba na den je tu lezení tak akorát. V létě se tu ovšem přes den kvůli slunci moc lézt nedá a je potřeba se využít hlavně rána a odpoledne. Průvodce je opět k dispozici na internetu, případně v knižní podobě. Doporučuji ho pořídit, jelikož zde zdání klame a i z od pohledu poklopené spáry s madly se klidně vyklube převislá spára co nebere, navíc se silovým závěrem v nejtechničtějším místě. Člověk  pak musí porůznu odsedávat do pofidérních friendů a starých skob a vůbec je to nemilá situace, takže ještě že nám se nic podobného nestalo.

Krantzkloof – Boneyard

Krantzkloof je další zajímavá oblast mezi Durbanem a Pietermaritzburgem, pro změnu opět v kaňonu („kloof“ v afrikánštině přímo kaňon znamená). Celkově se v rezervaci Krantzkloof dá lézt na více místech a některá z nich jsou podle fotografií krásně exponovaná s fantastickými výhledy. Na všech kromě Boneyardu je však člověk  vystaven buď letnímu slunci nebo zvídavým pohledům obyvatel místní vesnice. Podle správce parku pak místní teenageři využívají svého volného času k tomu k tomu, aby odhadli počet lezců, zorganizovali o patřičný rozdíl větší návštěvu u skal a majetek lezců spravedlivě přerozdělili mezi sebe. Boneyard samotný je poměrně pěkná strž z blíže neurčené a mírně oslizlé skály přípomínající zelený vápenec. Cest středních obtížností (17-22) je tu několik, leze se v příjemném chládku a africkou atmosféru tvoří hlavně prohánějící se kočkodani ve větvích. Struktura skály je tvořená převážně většími nebo menšími lištamy různých sklonů, takže o stupy je postaráno, ale u chytů má člověk pořád pocit, že se tváří lepší než ve skutečnosti jsou. Občasná přítomná vlhká díra ve skále by mohla být vítaným zpestřením, kdyby se ovšem do ní člověk nebál strčit ruku v obavě, co jakou havěť by mohl nahmatat. Jako obvykle, průvodce je k dispozici na netu, ale lepší je stavit se u místního rangera a ofotit si jeho tištěného průvodce, který je jinak jen těžko k sehnání.



  I když se to nezdá, tahle fotka nebyla focena rybím okem
foto © archive Michal Tyl

Mt Everest

Eagle Mountain, Mt Everest a Mooihoek jsou tři vysoké skály vyčnívající nad rovinatou krajinu poblíž Harrismithu na Východ od Johannesburgu. Jde o pískovcové masívy částěčně pokryté doleritem, na které se jezdí za tradičním i sportovním lezením (nabídka 50/50). Obtížnosti jsou tu pro každého, skála je pevná, výstupy vzdušné a výhledy na planinu velmi pěkné. Kempuje se pod Mooihoekem a přístupy vyjdou zhruba na 15-30 minut pochodu vysokou travou. Tzn. 15-30 minut se jen modlíte, aby si vás had všimnul dřív než na něj šlápnete, a v klidu vyklidil prostor.


  Mooihoek a pár pěkných boulderů pod ním
foto © archive Michal Tyl

Opět je potřeba brát v úvahu specifické klima. V zimě je počasí relativně stále, suché a chladné a naopak v létě jsou některé cesty na slunci nelezitelné a odpoledne přichází mohutné bouřky. Z několika námi vyzkoušených cest a i podle ohlasů ostatních lezců rozhodně k největším zážitkům patří cesta Power Pigeon (21) s fantastickým závěrem při výlezu na hlavu skalního orla, po kterém je celá hora pojmenována. Po několika krásných ale vyčerpávajících úsecích v délkách Easy Rider (18) pod vámi nejdřív prostoupíte v sokolíku technickou spárou a pak výrazným převislým čelem přes silová madla a totální vyčerpání vybojujete cestu na vrchol. Ještě teď se člověku třesou ruce. V našem případě ovšem nebyla odměnou vrcholová fotografie, nýbrž briskní slanění k nástupu a pak už noční běh do kempu mokrou travou had nehad mezi bušícími blesky pár desítek metrů od nás. Vše samozřejmě přesně podle zásad odpovědného chování v bouřkách, hlavně aby se nám úplně nepromočilo jediné lano. A otvírat v takové situaci kovová uprostřed louky je už úplná lahůdka. Každopádně zastávka v oblasti Everestu rozhodně stojí za to a jediné co tu chybí je hospoda. Průvodce je možné koupit v kanceláři patřící k místnímu kempu, pokud budete mít štěstí a někoho tam brzo ráno nachytáte jak pracuje.



Orel skalní
foto © archive Michal Tyl

Bouldering ve Svazijsku

Sazijsko, země s jedním ze největších výskytů HIV na světě (40%), nám původně bylo jen nouzovým východiskem při čekání, než se na vodopádu Boven vyprší.  Nakonec nás ale tenhle státeček překvapil. Krajina podél silnic byla o poznání zajímavější než v Jižní Africe, lidé nedotčení apartheidem přátelštější a kupodivu i počasí bylo o poznání lepší, jen co jsme přejeli hranice. Co se týče sportovního lezení, Svazijsko zatím není na seznamu destinací světového významu, respektive podle místních zdrojů je v celé zemi jenom jeden štand. Na druhou stranu je tu řada krásných skal vhodných k oboltování i tradičnímu lezení. My ovšem narazili na jiný poklad – nádhernou bouldrovou oblast na vrcholku oblé skály Sibebe na kraji Mbabane - hlavního města Svazijska. Na vrcholku kopce se tu povalují žulové balvany všech velikostí a tvarů nabízející těžko vyčerpatelné množství cest a zábavy. Tření je dokonalé, k tomu nádherná krajina s výhledy do údolí, takže stačí jen sbalit bouldermatku, jídlo a pár lahváčů a den nemůže být lepší. Podobně nadějných oblastí jsme cestou zahlédli několik, takže pro boulderování bude Svazijsko zřejmě zemí zaslíbenou.


Dokonalý boulder
foto © archive Michal Tyl

Z dalších zajímavých oblastí v severovýchodní části Jižní Afriky, které jsme měli možnost navštívit (ale této možnosti jsme z různých důvodů nevyužili) bych zdůraznil hlavně Stolovou horu u Kapského města, Blouberg, Swinburn a jeskyni Wave Cave poblíž Durbanu. Blouberg je až 400m vysoká a několik set metrů široká kolmá pískovcová stěna na samém severu Jižní Afriky. Jsou tu fantastické cesty pro vícedélkové tradiční lezení a podle mě půjde jde o jednu z nejúžasnějších oblastí v Jižní Africe. Swinburn je oblast nedaleko Mt Everestu, charakterem Everestu podobná, jen větší, vhodnější na zimu a je tu ještě více hadů. Naopak jeskyně nedaleko Durbanu bude zajímavá hlavně pro zkušenější sportovní lezce, protože obtížnosti tu začínají zhruba na dvacet trojce a pokračují až tam, kde je mozek běžného člověka přestává chápat.

Tipy a triky:

Počasí:
Počasí by to u nás mělo za všechna příkoří spočítané, kdyby ovšem nebylo zcela nevypočitatelné. Klimatické podmínky se totiž v různých teritoriích Jižní Afriky výrazně liší, a tak se nám například až na místě podařilo zjistit, že v severovýchodní oblasti v období vánoc velmi často a silně prší. To jsme byli následně nuceni na vlastní kůži ověřit a proto doporučujem zjistit si klima na podstatně podrobnější úrovni než je Jižní Afrika jako celek.

Průvodci:
Většina oblastí je dobře popsána na netu, byť nákresy často chybí. S trochou štěstí je možné tištěného průvodce koupit i v lezeckých obchodech v Kapském městě a Johannesburgu, ale do jinných měst včetně Durbanu už nemá cenu jezdit. Naopak často pomůže návštěva místního kempu nebo stanice rangerů v přilehlém národním parku. Samozřejmě kdo se chystáte na výpravu, neváhejte nás kontaktovat, nějaké tištěné průvodce (Mt Everest, Boneyard, Waterfall Boven) máme a rádi poskytnem k okopírování.

Kriminalita:
Vzhledem k tomu, že lidský život nemá v Jižní Africe příliš velkou cenu, je zde několik doporučených pravidel typu nezdržovat se v Johannesburgu, nejezdit v noci autem poblíž velkých měst, být co nejméně vidět na skalách nebo cestou k nim apod. Přes určitá rizika ovšem většina (moudře se chovajících) lezců odjíždí z Jižní Afriky bez nepříjemných zážitků v tomto směru.

Doprava:
Podle statistik má Jižní Afrika obrovskou nehodovost, nicméně my jsme zde proti jiným státům viděli nehod poměrně málo, dopravní provoz byl velmi kultivovaný, silnice téměř vždy ve skvělém stavu a velká většina aut měla v noci rozsvícená světla. Také není potřeba půjčovat terénní auto, protože s klasickým vozem (cena kolem 700kč/den za Golfa) se s trochou snahy dostanete úplně všude.

Alkohol:
POZOR!!!! V neděli není možné koupit pivo!!!!

Jazyk:
S Angličtinou bez problémů všude, pokud vám nevadí, že většina domorodců mluví líp než vy.

Hadi:
Neslyšeli jsme o případu uštknutí lezce, ovšem dlouhé nástupy po nejasných cestičkách jsou nepříjemné, a člověk může na hada snadno šlápnout. Nejnebezpečnější je v tomto směru zmije útočná (Puff Adder), která jako jediný jedovatý had nevyklidí člověku prostor. Z dalších hadů se v Jižní Africe vyskytují plivající kobry, černé i zelené mamby, zmije růžkaté, velké kousavé krajty atd., takže zážitky mohou být bohaté a následky pestré. Více o hadech viz jeden z odkazů.

Žraloci:
Nebezpeční hlavně při Deep Water Solo. Dá se předpokládat, že přítomností žraloků ve vodě pod skalou výrazně zvyšuje výkonnost a odhodlání lezců v klíčových místech, čehož by se dalo využít i jako tréninkové metody.



Africe zdar!

Michal Tyl & Jakub Sadílek


Odkazy:

Zde je k navštívení jedna z hlavních lezeckých stránek Jižní Afriky Climbing.co.za

dále pak

Stránka horského klubu Jižní Afriky
Bouldering
Obecné informace o Jižní Africe
Hadi kapské oblasti
Tabulka obtížností
Lezení u Durbanu
Dobrá stránka pro plánování trasy