Jak to tak u mladých zobáků bývá nápad vydat se na Grossglockner, se zrodil asi týden před samotným počinem. Počasí vypadá na půlku listopadu naprosto luxusně a forma? Forma snad taky je, tak proč se nevydat na nejvyšší vrchol Rakouska… Jenže jakou cestou? Normálka je pro těhotné ženy, Stüdlgrad nechceme. Brouzdáme po vodách internetu a tak podle fotek, pocitů, citů a komentářů padá volba na Pallavicciniho kuloár.
„Tak jdem na to!“
foto by Lukáš "Sámo" Samohýl
Ve čtvrtek večer se s Pepkem a Lady Jane potkáváme v Brně a vyjíždíme ze zacpaného Brna směr Rakousko – Kapfenberk. Tam přebalujeme svině, nabíráme Sáma, čtvrtého člena výpravy, a přesedáme do studentsky ekonomického auta. Jedeme do vesničky Kals am Großglockner. Odtud vyjíždíme serpentinami k parkovišti u Luckner Hausu. Jsme tu kolem 5. hodiny ranní. Spánek je pro děcka, jedem nonstop :). Vaříme China suppe, dojídáme zbytek fantastického perníku od Jane. Mezitím přijíždí na parkoviště auto s překvapivě českou - pražskou značkou. Klábosíme o budoucím programu a dozvídáme se docela nemilou věc – nástup na Pallavicciniho kuloár se chodí z Franze Josef Parkplatz. (Který je v tuto roční dobu zavřený). Problém je v tom, že my jsme o údolí vedle a chceme dnes vyjít na Erzherzog Johann Hütte, ze které prý do kuloáru není „normální“ přístup, ale chodí odtud davy lidí, přepadávající z chodníku normálkou na vrchol. No co se dá dělat. Nějak to dopadne.
Vycházíme pohodlnou cestou na Luckner Hütte odtud stále stoupáme, v železech po ledovci vzhůru na Erzherzog Johann Hutte (3454). Máme v nohách 1500 metrů a se sviněma na hřbetě, vyschlý jsme díky zoncně jak studny na Sahaře, a tak celkově nás na to zmohlo, dáváme bene.
Tom, Janče, Pepíno
foto by Lukáš "Sámo" Samohýl
Po tupém čumění do mapy a zjištění, že nás od nástupu na Pallavičniho kuloár opravdu dělí docela nepřístupný hřeben s ledovcem a strmým srázem, „se“ rozhodujeme, že to ještě večer půjdeme aspoň trošku omrknout. Ti nejlepší, nejvýkonnější a nejodhodlanější, nejkrásnější a pečlivě vybraní ze skupiny (ostatní spí) vyrážíme na podvečerní obhlídku s čelovkami, jestli by náhodou nešlo přejít od Erzherzog po ledovci a spustit to „nějak“ dolů. Po dvou hodinách se se Sámem vracíme s tím, že to „třeba půjde a zkusíme to“. Podmínkou je samozřejmě brzo vstávat a takové ty důležité věci v horách.
Východ Slunce na Erzherzog Johann Hütte
foto by Jane
Eisnase
Budík o půl šesté není pro nás, kteří mají několik medailí za pomalost to pravé. Takže než se provaří asi čtyři litry čaje a nějaké to krmení, je nepříjemných 8 hodin. Vyrážíme teda již za plného světla vstříc lepším zítřkům. Nejprve jdeme jakoby k nástupu normálky, odkud se odpojujeme ke skalnatému hřebínku. Od něj asi 150 výškových metrů napříč ledovcem Glocknerkamp k dalšímu skalnatému hřebínku. Odtud už je vidět impozantní Eisnase. Podél něho slaňujeme asi 3 lanové délky (180m) po prudkém sněhovo-ledovcovém žlebu až k místu, ze kterého se dá nastoupat do Pallavaciniho. Kdybysme uměli „abalaky“, tak by to odsejpalo. Nicméně v našem případě 3 slanili a jeden rušil štand a slézal.
Konečně v Palavičinym
foto by Lukáš "Sámo" Samohýl
„Eisnase“
foto by Lukáš "Sámo" Samohýl
Chvíli jdeme souběžně, chvíli sólo. Nastoupáme asi 200 výškových metrů sněhovým komínkem. Výlez je excelentní. Výhled na široký ledovec a celé strmé stoupání jak ho šel kdysi Pallavicciny máme jak na dlani. Máme stopy, tak aspoň víme, že jsme správně. Sněhu ubývá, dá se vrtat. Jane jede, jak motorová myš, je 100m nad námi a tak čeká až pod nástupem do závěrečných délek. My se navazujeme a jdeme souběžně na jednom laně, každých 20m šroub - kdyby náhodou.
Krvinky jsou v čudu, nohy jak pytel cementu, lýtka ze stání na předních hrotech už taky nejsou úplně fresh. Když konečně dofuníme za slečnou, je zmrzlá, a ptá se, co nám sakra tak trvá? Máme před sebou posledních pár délek, které vedou již úzkým kuloárkem. Pomalu žhavíme čelovky a těšíme se na borháky. Drtíme naším turbo tempem metr po metru. Ze začátku lezení po čistém ledě, kde jdou krásně šrouby, pak mixové lezení. Nutno přiznat, že padající led ve svitu čelovky dává akci nový rozměr. Led je hodně lámavý a o zábavu je dobře postaráno. Na štandu šetříme baterky a obdivujeme nádhernou vlahou oblohu pokrytou miliónem hvězd. Výškoměr ukazuje v čase večerníku jen 150 metrů do vrcholu.
Spatřit železná lana v sedýlku ke Klein Glockneru,je vyvrcholení večerní onanie. Sestup v železech po úzkém hřebínku je odměnou Glockneru za vyvrtané díry do jeho kabátku. Po chvíli s díky odmítáme a vytahujeme lano.
Na Erzherzog jsme kolem osmé večerní. Vítá nás tu plná chata převážně českých, spících lezců. Pijeme a jíme, některým ani nechutná. Dáváme tekuté ovoce na trávení a s předsevzetím nevstávání spíme na super palandách snad i nad nulou.
Ze spacáků se skutečně vyhrabeme před polednem. Janča chce normálkou nahoru, ale já a Sámo máme jasno. Jdeme prubnout Eisnase. Do letargie se po kýblu keců nakonec dostává i Pepek a tak vyrážíme bez ženského doprovodu, který šel sám nahoru, podívat na tu zmrzlou vodu. S naší turbo rychlostí máme ve dvě odpoledne udělanej štand v prudkém svahu pod ledem. Lezení super, led studí a láme se. Natáhli jsme něco na „jednoduššího“ na začátek sezony. I s bočním slaněním potřebujeme tak sedm šroubů. Horský den zase rychle protekl a za svitu oblíbených čelovek levotočivým pohybem bereme šrouby a mizíme směr náš vyhřátý hotel ve 3454. Opět našlapáno ležícími těly všude po chatě.
„Eisnase“
foto by Lukáš "Sámo" Samohýl
V neděli ráno vyrážíme dolů. Sestupujeme po fixních lanech ze skalního stupu, na kterém se nachází chata, a míříme k velké trhlině. Scházíme/slaňujeme dobrých 50 výškových metrů do nitra ledovce. Mocný zážitek. Nad hlavou máme poctivě zmrzlou sněhovo-ledovou krustu. Slaňujeme ještě níže do trhliny, která končí úzkým komínkem. Samozřejmě jsme poctivě navrtaní, ale i tak si připadáme nicotní v obrovské trhlině a s několika tunami sněhu nad hlavou. Led je při zasekávání zbraní hodně lámavý a ve stěně zůstávají díry jak od granátu. Při představě nějaké indispozice po 30 metrovém pádu do trhliny není moc šance na úspěch. Zkušenost každopádně k nezaplacení.
V trhlině
foto by Pepíno
Čas neúprosně postupuje a my musíme z oblasti ledu vyjet směr východ. Příště bych určitě zkusil vytahování spadlého a v praxi otestoval brzdící uzly na laně. Po cestě dolů řešíme ještě z úpalu a krásného počasí bouldrový problémek.
Nabité 4 dny, ze kterých si opět odvážíme spoustu hlubokých a těžko popsatelných zážitků. Dobrá zkušenost při plánování náročnějších výstupů a aktivitě ve vyšších horách. Asi se fakt budeme muset naučit vstávat :)!
no prijet na severku gloku od jihu je dobry preslap :-) slysel jsem spousty historek o GG, ale tato je fakt dobra :-) vybaveni (aspon podle cepinu) mate vice nez dobre takze priste trochu vic planovat. a at to leze. peace.
Ja to jako zas takovy preslap neberu. Takhle sme mohli nechat veci na Johanoj, jit nahoru na lehko, dalsi den sme chteli jit lozit na Eisnase a pak to bylo k autu docela dlouho po snehu. Prijde mi to jako fajn jina varianta, kdyz se neda vyjet na Karl josef parkal...
Taky souhlasím , že Raveltik nedělá moc dobré věci. Kvalita nic moc a nikdy se nemůže vyrovnat velkých firmám jako Petzl a dalším. Navíc těď už patří pod Lanex/Singing rock a oni mají zastoupení pro Grivel, který je kvalitnější, takže Raveltik bude mít útlum.
Myslíš světovou špičku, pár chudých českých lezců co dostanou cepíny zadarmo jako reklamu značky ? Nikdo v zahraničí a z dobrých ledolezců ten sráč Raveltik nepoužívá. Zlaté Nomiky nebo Qvarky od Petzlu.
Myslíš že třeba Lucka by si nepořídila jiné cepíny, kdyby to hrálo takovou roli a nějaké kvalitnější by byly na trhu? :-) Všechny cepíny se vyrábějí stejnou technologií a v kvalitě skoro ani nemůže být rozdíl. Liší se jen tvarem a nálepkou se značkou. Kdyby někdo ve fabrice na cepíny udělal chybu a nalepil nálepku Raveltik na cepíny Petzl, a naopak, nepoznal byste to. Ale určitě byste tvrdil, že ty s nálepkou Petzl jsou lepší :-)
Lucka Hrozová neleze s Raveltiky. Má spešl cepíny z kompozitu a hroty jí dělá nožířská firma Mikov. Raveltik jí jen sponzoroval. Z naší špičky lezla s Raveltiky jen Jitka Mázlová. Raveltik není sračka, řekl bych, že je levný a kvalita odpovídá ceně. Svoje zákazníky má. Na spustu druhů lezení to stačí.
Tak, tak. Co bych za nový Raveltiky do ledu v dobách svých studentských let dal. Nějaký Petzly nebo Grively byly pro mě vzdálený asi jako vlastní auto.
Taky jsem měl dříve Raveltiky, byla to hrůza. 3x seknout než držely, měkký materiál hrotů, barva slezla. Prodal jsem je a koupil Quarky od Petzlu a je 1000% rozdíl. Drží na jedno zaseknutí, vyvážené, no prostě paráda. Teď už není lezení ledů trápení, ale požitek.
No je to dost o rukách...každému sedne něco... také nevím, jaké jsi měl Raveltiky, než jsi pořídil Quarky... Ale pro mne je nejobyčejnější Raveltik Deamon Mountain s hrotem Cascade nejlepší cepín pokud se týče záseku na první ránu ve všech typech ledu co jsem kdy držel. (samotného mne to překvapilo) Věř mi, že jsem měl možnost vyzkoušet skoro vše, co je na trhu k mání, včetně zmiňovaných Quarků. Ještě dodám, že mne nesponzoruje Raveltik, ani nikoho z firmy neznám :) ale myslím, že ostrá kritika výrobků této značky není vůbec na místě. Velký rozdíl vidím třeba mezi Gladiátorem a Nomikem, ale řekněme, že každý je směřovaný trochu jinám a zase je to o těch rukách :)) Nedovolil bych si proto jakkoliv hanit české výrobce.
Zno dost záleží, jestli jsou ty cepíny nabroušený. Tupej Raveltik je mnohem horší, než ostrej Petzl, ale ostrej Raveltik je zase o dost lepší než tupej Quark.
jasne, vyslo vam to dobre. to je prave to co k horam patri - umeni improvizace a to jste udelali na jednicku. k cepinum: tak pallaviciniho stara skola leze s turistakama za par kacek, takze v tomto svetle jsou to dobre cepiny...vybaveni pomuze o tom zadna, raveltiky zcela jiste dostacuji.
Jasně, souhlasím s výše uvedeným komentářem. Hraběti se o Quarcích ani nezdálo a pochybuju, že mu to ubralo nadšení z výstupu!Samozřejmě, že Quarky jsou lepší, ale buďme rádi, že se tady ještě vůbec něco vyrábí.
JJ...mizerná příprava doma (nastudování nástupu/sestupu z kopce) a pozdní nástupy do podobnch cest může vést časem (když se to opakuje) k průseru...osobně se pot. průseru snažím spíš předcházet maximálně tak, jak to jde...a i tak se člověk do průseru v kopcích/hlavně zimních stejně čas od času dostane. Tak vopatrně, kucí...:-)
Jinak vaše varianta nástupu do Pala byla nakonec elegantní, rychlá...a jakž takž bezpečná, co jste popisovali...takžé odbýžným štěstí přeje!
A díky MOC ještě jednou za půjdčení károšek na E.Johannovi...
Hore Zdar...ať se daří i příště!
Nejsem si uplně jistej tim, že hlavní důvod jsou zkušenosti. Většina lidí prostě ňák inklinuje k prošlapanejm cestám, částečně imho protože chtěj jít slavnou klasiku, částečně protože upřednostněj pohodlí velkýho množství snadno dostupnejch informací před opruzem davů lidí na takovejch cestách. Připouštim že ty slavný klasiky jsou zároveň parádní linie, takže dilema nestojí: "hnusná a přecpaná cesta proti pěkný a pustý", ale "pěkná a přecpaná cesta proti stejně pěkný nebo jen o maličko horší a pustý". Málo platný, mentoruju vo pustině, ale na Hokejku jsem se taky třásl jak malej.
Nechapu o co ti jde. Pallavicini mimo hlavni sezonu (turisti ti nehazou sutry na hlavu) neni vubec spatna volba pro nekoho kdo chce lezt neco kolem AD+/D-. Kde si prisel na to ze Pallaviciniho lezou davy? Davy lidi lezou/jdou pres Gouter na MB ale tohle nechapu. Nevim co se do kluku seres. Kazdej neleze Theo Riml Weg na gloku jako ty...
Lezl jsem GG 18.10. normalkou z jihu a byl jsem v sedle mezi malym a velkym GG svedkem smrtelneho padu rakusaka ,ktery soloval Pallavicinak ,do sedla mu chybelo cca 50 metru ...Nic moc zazitek .
Registrace
Metodika
lezec.cz
Jak to tak u mladých zobáků bývá nápad vydat se na Grossglockner, se zrodil asi týden před samotným počinem. Počasí vypadá na půlku listopadu naprosto luxusně a forma? Forma snad taky je, tak proč se nevydat na nejvyšší vrchol Rakouska… Jenže jakou cestou? Normálka je pro těhotné ženy, Stüdlgrad nechceme. Brouzdáme po vodách internetu a tak podle fotek, pocitů, citů a komentářů padá volba na Pallavicciniho kuloár. 
GPS a mapové aplikace