Na dohled alpských štítů, jejichž objevování věnoval část svého života, zemřel u Bledského jezera v Julských Alpách nemocný a stárnoucí Julius von Payer, známý rakousko-uherský alpinista.

Horolezec a autor řady alpských prvovýstupů, kartograf, cestovatel a polární badatel, ale i významný romantický malíř. Do světové historie však vstoupil především jako objevitel, a není divu, že pro Rakušany je severočeský rodák Payer totéž, co pro Čechy Emil Holub.




Julius Johannes Ludovicus von Payer
(2. 9. 1841 Šanov u Teplic – 19. 8. 1915 Bled)



Julius Payer se narodil v Šanově, tedy dnešní teplické čtvrti v rodině penzionovaného kapitána rakousko-uherské armády a veterána napoleonských válek. V duchu rodinné tradice nastoupil vojenskou kariéru. Absolvoval kadetku v Lobowě u Krakova a vojenskou Tereziánskou akademii ve Wiener Neustadtu (Vídeňském Novém Městě).

První posádkou byl teprve v osmnácti letech ve Veroně, působil jako učitel dějepisu v Eisenstadtu, než byl převelen do garnizony v Benátkách, kde se záhy, již v hodnosti poručíka, zúčastnil svého prvního válečného dobrodružství. Jako důstojník 1. tyrolského regimentu císařských myslivců se za italského tažení v roce 1866 vyznamenal v bitvě u Custozzy a obdržel záslužný kříž.

Vojenská služba jej však především přivedla do míst, které ovlivnily jeho další směřování. Od roku 1860, kdy byl posádkou v pevnosti ve Veroně, propadl kouzlu nedostupných, a v té době často opravdu nedostoupených alpských štítů.

Alpinistická léta

Mladý Payer neváhal obětovat veškerý svůj volný čas i prostředky k výpravám do hor. Zpočátku se soustředil na italské Alpy, později na Vysoké Taury, Ortler a Adamello a Presanello. V průběhu deseti let absolvoval více než stovku výstupů a z toho 43 prvovýstupů (mj. např. na Adamello, Cevadela, Vertainspotze či Monze Zebru).

Od samého počátku se věnoval systematickému kartografickému měření a dalším vědeckým pozorováním. Projevoval se i jako nadaný kreslíř, který své zprávy doprovázel pozoruhodně kvalitně zpracovanou obrazovou dokumentací. Není tedy divu, že záhy pronikl do odborného tisku a postupně se dostal pro výsledky svého výzkumu i pionýrského bádání v dosud nezmapovaných končinách do povědomí předních rakouských a německých vědeckých kapacit. Amatérsky zmapoval a popsal dosud neznámé horské skupiny a to i navzdory svému nedokonalému vybavení mimořádně kvalitně.

Payerovy výzkumy však po roce 1866, kdy Rakousko ztratilo severoitalské državy, nabyly i významu geopolitického, neboť se Payerem zkoumané alpské hřebeny staly pohraničním územím. Jeho aktivity, a všestranně pozitivně hodnocené výsledky, tak nemohly uniknout pozornosti vojenských kruhů, a Payer byl v červnu roku 1868 převelen do vojenského kartografického ústavu ve Vídni. V odboru vojenského zeměpisnému ústavu určeného pro mapování Alp se začal s již dokonalým vybavením věnovat orografickému, geologickému a glaciologickému výzkumu. Toto služební zařazení mu záhy otevřelo další možnosti. Nebylo proto divu, že ještě v tomtéž roce byl vyzván k účasti na své první polární výpravě.

Poprvé do Arktidy

Vlastně jen náhoda vedla k přerodu nadšeného alpinisty v nejznámějšího rakouského polárníka. Od roku 1864 publikoval Payer výsledky svých alpských výzkumů i v tehdy prestižních Petermanns Mitteilungen, které vydával přední německý geograf a kartograf August Petermann. Právě Petermann v roce 1868 vyzval Payera k účasti na německé polární expedici vedené kapitánem Karlem Koldeweyem. Ideový otec výpravy, Petermann měl o Payerovi zřejmě vysoké mínění. A jak se později ukázalo, tak oprávněně, neboť pokus o využití Payerových rozsáhlých zkušeností s kartografií v obtížných podmínkách a zkušeností horolezeckých, přinesl své výsledky.




Julius Payer a Karl Weyprecht v dobovém tisku; Wiener Extrablatt 1874


Na expedici parní lodi Germania doprovázené plachetnicí Hansa byla mladému rakouskému důstojníkovi svěřena funkce topografa a vedoucího saňových průzkumných cest. 2. německá severopolární výprava v letech 1869 – 1870 měla dosáhnout pólu plavbou v pobřežních vodách od Grónska. Jedna loď však uvízla v ledu, druhá byla rozdrcena, a do centrální polární oblasti se nepodařilo proniknout.

Payer na saních bez psů prozkoumal a zmapoval severovýchodní Grónsko a vyvrátil domněnku o existenci splavného polárního moře v oblasti pólu. Výprava, jejímž hlavním cílem mělo být ověření cesty z Grónska do volného polárního moře směrem k severnímu pólu, sice svůj původní cíl splnit nemohla, avšak i Payerovou zásluhou získala celou řadu nových poznatků, a podrobně rekognoskovala velkou část grónského pobřeží, a saňové výpravy překročily 77° severní šířky. Přese všechny pozitivní výsledky však tato poměrně špatně vybavená výprava byla považována za neúspěch a Německo ztratilo zájem nadále financovat další polární výpravy.

Rakouské polární expedice

Payerových polárních zkušeností se rozhodlo využít Rakousko, které v roce 1871 vypravilo do Severního ledového moře svoji polární expedici Österreich-Ungarische Nordpolexpedition. Vedení výpravy na lodi Isbjörn svěřili Rakušané právě Juliu Payerovi, a zkušenému námořnímu kapitánu, geofyzikovi Karlu Weyprechtovi. Cílem expedice byl průzkum Berentsova moře, mezi souostrovím Špicberky a Novou Zemí. Povzbudivé výsledky, které vzbudily v odborných kruzích pozitivní ohlasy, ale i nově nabyté zkušenosti se staly důležitým impulsem pro přípravu druhé expedice pod již osvědčeným vedením.




Julius Payer: Záliv Smrti; olej na plátně


Osudy, i vědecké výsledky druhé Weyprecht-Payerovy rakousko-uherské polární expedice jsou dostatečně známé, proto jen ve zkratce připomeneme, že polárníci, mezi nimiž bylo i několik Čechů (Josef Pospíšil, Eduard Orel, Ota Kříž a Gustav Brosch), vyplula 13. 6. 1872 na parníku Viceadmiral Tegetthoff z přístavu Bremerhaven. Cílem byl průzkum pevniny v oblasti souostroví Nová Země, pokus o nalezení severovýchodního průplavu a hlavně nalezení cesty k severnímu pólu, tedy ambice, kterou měly všechny polární expedice té doby. Tento cíl však záhy ztroskotal, loď s posádkou byla brzy po svém příjezdu do oblasti Nové Země uvězněna v neprostupném ledovém poli, se kterým volně driftovala směrem na severovýchod do dosud neprobádaných končin. Tak se také stalo, že v ledu uvězněná expedice byla první, která 30. 8. 1873 spatřila na obzoru horský hřeben dosud neznámé pevniny. Teprve po třech měsících, přesněji 2. 11. 1873 se však masa ledu, ve které byla uvězněna loď přiblížila k pevnině natolik, že na ni bylo vystoupit. Zde Julius Payer s rakousko-uherskou vlajkou zabral nově objevenou zemi pro monarchii a pojmenoval ji na počest vládnoucího panovníka Zemí Františka Josefa.

Objevem pevniny ovšem potíže výpravy zdaleka nekončily. Posádka lodi u Země Františka Josefa strávila již druhou polární zimu a na jaře zahájila průzkum pevniny. Pod přímým Payerovým vedením podnikla řadu saňových výprav, při nichž bylo také dosaženo nejsevernějšího bodu cesty, 82°30´ severní šířky. V té době již také bylo zřejmé, že loď nelze vysvobodit z ledového zajetí a jediná naděje celé posádky spočívá v jejím opuštění a cestě k jihu. Strastiplnou cestu, při které bylo nutné táhnout čluny určené k záchraně po dosažení volné vodní hladiny, nastoupila posádka 20. 5. 1874, a po několika stech kilometrech skutečné mohla nastoupit do člunů, ve kterých dosáhla pobřeží Nové Země. Zde byla expedice 24. 8. 1874 zachráněna posádkou ruského rybářského škuneru Nikolaj. Teprve po 812 dnech 3. 9. 1874 pak posádka stanula opět na evropské pevnině v Norsku, odkud následoval triumfální návrat do Vídně.

Velitelé expedice mohli být spokojeni. Kromě řady nových poznatků se jim podařilo vrátit se zpět s bezmála celou posádkou, jedinou obětí se stal moravský strojník výpravy, Ota Kříž, který 16. 3. 1874 podlehl u pobřeží Země Františka Josefa tuberkulóze. Expedice objevem nové pevniny severovýchodně od Špicberků a shromážděním řady topografických, geologických a glaciologických poznatků značnou měrou přispěla k poznání Arktidy, a není divu, že ve své době sklidila značnou pozornost.

Payer sám byl povýšen do šlechtického stavu a obdržel jedno z nejvyšších rakouských vyznamenání, rytířský kříž Leopoldova řádu za zásluhy o vědu a lidstvo, ale i například prestižní zlatou medaili Ob terras reclusas propůjčovanou britskou Royal Geographical Society.

Pokojné mezidobí

Polární výprava v letech 1872 – 1874 se překvapivě stala poslední Payerovou velkou cestou. Stal se sice známou a populární osobností, avšak jeho pokusy o získání prostředků na financování dalších výprav ztroskotaly. Payer rovněž opustil armádu, mimo jiné jako reakci na zpochybňování výsledků polárních cest, které vycházelo především z vídeňských vojenských kruhů.

Payer se tedy stáhnul do relativního ústraní a radši se věnoval přednáškám a sepsání svého nejrozsáhlejšího spisu Die österreichisch-ungarische Nordpol-Expedition in den Jahren 1872-1874, nebst einer Skizze der zweiten deutschen Nordpol-Expedition 1869-1870 und der Polar-Expedition von 1871, které na více než osmi stech stranách nejenom že shrnuje vědecké poznatky dosažené během zmiňovaných polárních výprav, ale prozrazuje i nepochybný literární talent autora (zkrácená verze tohoto obsáhlého díla vyšla v češtině jako dobrodružná literatura pro mládež pod názvem V ledovém zajetí v roce 1969). Celý spis, obsahující i 146 xylografických ilustrací podle Payerových kreseb, vyšel v roce 1876 v nákladu 60 000 výtisků, který svědčil o velkém zájmu o tuto výpravu.

O rok později se Julius Payer oženil. Zajímavostí může být, že svoji nastávající, Fanny Kannovou (rozenou Gumpertzovou) poznal ve Františkových Lázních, a ta se kvůli němu rozvedla s významným frankfurtským bankéřem z rodiny Rothschildů. Z tohoto svazku, který však později rovněž skončil rozvodem, se narodily dvě děti, Alice a Julius, který šel později v otcových šlépějích, avšak přípravy jeho velké polární expedice přerušila válka.

Z horolezce malířem

Ve stejném roce kdy se Payer oženil, zahájil i svá formální studia malířství, ke kterému vždy projevoval značné vlohy. Většinu jeho zpráv z Alp i Arktidy doprovázely vždy vlastní kresby vycházející ze skic pořizovaných často v extrémních podmínkách. Základy kresby a perspektivy si Payer nepochybně osvojil již při studiu kartografie a topografie na vojenské akademii. Jeho kresby měly však zejména dokumentační charakter (hovoříme o době předcházející rozvoji fotografické techniky a jejímu použití jako prostředku vědecké dokumentace), avšak svým počtem i šíří záběru prozrazují autorovo zaujetí kresbou. Na přípravě ilustrací pro své nejrozsáhlejší dílo pak Payer spolupracoval s malířem alpských motivů Adolfem Obermüllerem, který rovněž na základě Payerových skic vytvořil cyklus dvanácti velkých pláten.




Julius Payer: Nikdy zpět!; olej na plátně


Snad právě tato spolupráce přiměla Payera ke vstupu na frankfurtský Städel Institut, kde začal malířství studovat. Odtud přestoupil na mnichovskou královskou akademii do ateliéru profesora Wagnera, kde studoval čtyři roky a ještě v dobách svého studia zahájil přípravy k vytvoření prvního cyklu obrazů s polární tématikou, pro které se později stal známým i jako malíř. Inspirací byl tragický osud Franklinovy polární expedice, který tehdy přitahoval celosvětovou pozornost.
Svá nejvýznamnější díla vytvořil Payer v Paříži, kde se rovněž záhy umělecky prosadil, a odkud jeho rozměrná plátna s polárními motivy putovaly po řadě samostatných výstav v celé Evropě. Jisté je, že k prosazení se v umělecké sféře dopomohla i popularita „objevitele“, známého polárníka a horolezce.

Ústup z výsluní slávy

Paříž, ve které působil jako módní a populární malíř, se však znamenala Payerovu poslední slavnou životní etapu. Zaznamenala první příznaky jeho nemoci, a v roce 1890 zde rovněž vyvrcholilo vzájemné odcizování se s manželkou, kterou nakonec v Paříži zanechal a vrátil se do Vídně. Zde založil malířskou školu pro mladé dámy, a namaloval několik známých pláten (včetně velkého skupinového portrétu Weyprecht-Payerovy expedice nazvaný podle památného denního rozkazu Nikdy zpět!, kterým byl zahájen pochod od lodi sevřené v ledovém zajetí směrem na jih). Chystal i dalším projekty, například „malířskou expedici“ do Norských fjordů, avšak ty přerušila nemoc. Následkem mrtvice Payer částečně ochrnul a poslední roky svého života strávil se skromným důchodem poměrně osamocený v Julských Alpách.

Severočeský rodák Julius Payer, který se svými polárními výpravami, i zmapováním a prvovýstupy v nemalé části alpského masivu, nesmazatelně zapsal do historie objevných výprav i světového alpinismu, upadal zejména v rodných Čechách postupně v zapomnění. Částečně k tomu přispělo i Payerovo odsouzení jako malíře, kterého se mu dostalo od nastupující moderny ještě na sklonku jeho života (a které teprve rehabilitace historismu, ke kterému zvolna dochází od šedesátých let minulého století postupně vytváří prostor pro nové zhodnocení Payerova malířského díla), větší díl viny však nese hledisko nacionální. Zpochybňování Payerových objevitelských zásluh z nejvyšších armádních kruhů bylo jen jedním z drobných pramínků na mlýn českého národovectví. Payer, který se vždy považoval za Rakušana, se doma stal jedním ze symbolů nenáviděné monarchie, a předmětem odsudku (např. Nerudův úvodník který z Oty Kříže učinil oběť rakouské zvůle, na jehož krvi a potu dosahují Rakušané svých úspěchů) i terčem posměchu (ani Haškův Švejk si na téma Země Františka Josefa – „jediné rakousko-uherské kolonie“ neodpustil šprým). Ve své době se jistě jednalo o logický vývoj a postoj, smutné však je, že odsudek a zkreslení faktů u nás dodnes přetrvává.

Na druhou stranu na téma Julius Payer i u nás postupně vyšla řada relevantních publicistických materiálů, dostupné jsou díla zahraniční a není proto problémem se s touto významnou osobností podrobněji seznámit. Na Payerovo jméno, které donedávna připomínal pouze název hory v dalekém Grónsku, italské glaciologické stanice a horské chaty v jihotyrolských Alpách (kterou zbudovali členové pražské sekce Alpen-vereinu a nyní ji provozuje italský CAI), si nakonec vzpomněly i rodné Teplice, které mu kdysi přiznaly i čestné občanství. Nyní zde je Payerova ulice, rodný dům, ve kterém je hotel nese jeho jméno, a Payera připomíná i expozice místního muzea. Pravda, ve srovnání se stálou expozicí ve vídeňském vojenském muzeu jsou příležitostné výstavy připomínající slavného rodáka v Čechách spíše skromné, ale zpravidla již jejich kurátoři dávno nepodléhají lacinému výkladu ovlivněnému nacionalistickým hlediskem. Konečně se tedy této, v alpských zemích poměrně populární osobnosti, dostává jisté rehabilitace a zaslouženého uznání i doma.
-tof-

---

Poznámky, zdroje, odkazy:

Julius Payer; výběr českých článků:
Český rozhlas, Toulky českou minulostí
Český rozhlas, připomenutí významného rodáka v regionálním vysílání
Payer na Citarny.cz – recenze knihy a profil autora; včetně výběrové bibliografie
Payer na Horolezecké abecedě

Julius Payer na Wikipedii:
Wiki (cs)
Wiki (de)
Wiki (en)
Wiki (it)


Foto a reprofoto: Wikipedia a archiv www.horolezeckaabeceda.cz

---

Tento článek připravený v rámci projektu Horské kalendárium na stránce www.horolezeckaabeceda.cz byl poprvé publikován v r. 2009.

Původní článek s odlišným výběrem fotografií

---